Duben 2003

Americké revoluční záchvěvy

Ota Ulč

Pro emigranty asi nejpříjemnější kariéru poskytuje americké univerzitní prostředí, stát se tam kantorem. Plat není nijak nuzácký a k dispozici je luxusní množství volného času, významné součásti tzv. quality of life. Náš cizí, téměř neodstranitelný přízvuk tam nevadí, navíc pak býváme obdařeni tzv. tenure čili definitivou, existenční jistotou, na jakou jsme byli zvyklí v socialismu, od něhož jsme uprchli, ale která v kapitalistických podmínkách bývá obtížně k nalezení. Vděk za příjemné vylepšení osudu nás začal odlišovat od domácích kolegů, nezřídka přesvědčených, že intelektuál hodný toho slova přece musí nemilosrdně kritizovat, ba i opovrhovat systémem, který mu zaručuje tak pohodlný život. A současně pokud možno horovat o socialistických utopiích.

Existenční selanku ale ztížily požadavky politické korektnosti, na přemnohé je třeba si začít dávat pozor. Když jsem před mnoha lety dorazil do Ameriky, rovnost mezi pohlavími byla hodně v nedohlednu. Provdaná paní Jennifer Smithová se mi představila jako Mrs. Joseph Smithová. Nikoliv Andula Nováková, ale paní Josef Novák. Doba vyžadovala všemožně obskakovat ženu, z auta vystoupila až poté, co muž od volantu přispěchal otevřít jí dveře. Prý abych se nedivil, vysvětlovali domorodci: bývával tu žen nedostatek, každý si tu svou i sebešerednější sqaw opatroval, aby mu ji Indiáni neukradli. K tomu též nutno připočítat puritánskou morálku původních přistěhovalců. I v New York City, onom údajném semeništi hříchů, co to dalo práce navigovat dívčinu do postele! Porovnával jsem s tradičním pohostinstvím v rodných Čechách a dost se litoval. Americké feministické hnutí započalo s naprosto legitimními požadavky rovnoprávnosti: stejný přístup ke vzdělání, zaměstnání, stejný plat, konec pokrytectví, atd. Jenže pak se postoupilo k pojetí ženy jako oběti (tzv. victim status), manželství pokládáno za legální záminku k znásilňování a trvalému ponižování žen, a znásilnění definováno Catharine McKinnonovou, profesorkou práva, jako stav, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře. K objektivnímu důkazu harašení postačí subjektivní pocit harašené. Učinit tak lze pouhým pohledem. Předpisy mého dlouholetého zaměstnavatele (State University of New York at Binghamton) obsahují větu, že intimní poměr, oběma partnery pokládaný za dobrovolný, ale vůbec dobrovolný být nemusí. Provinit se mohu “jakoukoliv zmínkou o vzhledu či oblečení,” takže kdyby paní kolegyně přišla s novou kabelkou a já se jí zeptal, kde tu parádu koupila, tímto dotazem a ničím víc bych si zločinně zaharašil. Rovněž se vyžaduje, aby při vstupu osoby opačného pohlaví do kanceláře zůstaly dveře otevřené a tím se předešlo mému pokušení a následnému obvinění, že jsem podlehl vznětu zbylých žláz a na návštěvnici vilně zaútočil.

Též je nutno velmi opatrně si počínat při jakékoliv zmínce s etnickým či dokonce rasovým podtextem. Zcela bezpečná je pouze kritika mužského bělošského plemena. Kariéře rovněž neprospějí názory antikomunistické. Taková je věru zkušenost, že lahodné vidiny marxismu-leninismu učarují pouze šťastlivcům, ušetřených zkušenosti něco takého okusit v praxi. Zejména v době před rozpadem Sovětského svazu se velepřísní soudcové západní reality, na níž nenechali chlup dobrého, proměňovali v prosťáčky, plné víry v komunistické vize. Teď už nelze denně potkat učence, mávajícího srpem a kladivem, ale dosud zdi našeho oddělení politologie zdobí dva portréty Lenina a jeden veliký plakát s hřímajícím Vladimírem Iljičem a u toho v azbuce hrůzné Majakovského tvrzení LENIN ŽIL, ŽIJE, BUDE ŽÍT! Když jsem se zmínil, že ve prospěch rovnováhy i něco s Hitlerem by tu mělo viset – však oba tak zkázonosně poznamenali lidstvo, vyvázl jsem s dojmem, že to bylo jen nejapné vtipálkovství, že něco takového jsem přece nemohl myslet vážně.

K dispozici je přebohatá tradice s vědci, kteří omlouvali, obhajovali Stalina, pochvalovali si jeho řízné počínání v třicátých letech, za války i po válce. I nadále se tu vyskytují zastánci dinosauřích receptů na předělávání světa. Též na předělávání historie dvacátého století, které se zasloužilo o rekordní hory mrtvol ve jménu té či oné spasitelské kauzy. William Appleton Williams, proslulý profesor na univerzitě ve Wisconsinu, produkoval díla, dokazující, že Stalin byl donucen k expanzi do východní Evropy pod vyděračským diktátem nukleárně vybavené Ameriky. Profesor Neill Cameron v době již pobřežněvovské vydal dílo, v němž dokazoval, že Sovětský svaz je modelem té správné, spravedlivé, efektivně fungující společnosti. Za vzor vládnutí dával také Husákovo Československo a Albánii. Knihu příznivě přijali recenzenti v předních amerických časopisech. Richard J. Barnet, jeden z ředitelů superpokrokového Institute of Political Studies, podporovaného miliony dolarů voňavkářského giganta Fabergé, obhajoval sovětské počínání jako vždy zásadně obranné - i za jeho vjezd a nikterak úspěšné počínání v Afghánistánu. Rovněž československý únor 1948 byl oprávněnou reakcí na provokativně agresivní Marshallův plán. Ředitel Barnet je obklopen neméně zakalenými kádry, například Gareth Porterem, velkým fanouškem Severní Koreje, vyjádřivším názor, že demokraté na severu odmítají jednat s fašisty na jihu proto, aby tak protestovali proti nedostatku jihokorejských občanských práv. Porter napsal též knihu na obhajobu Pol Pota.

V roce 1996 vyšla kniha s titulem LIfe and Terror in Stalin`s Russia, 1931-1941. Napsal ji Robert W. Thurston, pedagog na Miami University ve státě Ohio. Dokazuje, že Stalin v těch zvěrstvech byl vlastně dost nevinně. Počínání vlády bylo mimo jeho dosah a pokud tedy k nějakému teroru došlo, ten si řádil sám o sobě (almost a will of its own). Sovětská tajná policie se vyznačovala mimořádnou, pozoruhodnou (remarkable) péčí o důkazní prostředky, gulagy nebyly nic zas tak moc nepříjemného. Nepříjemná svědectví tento autor-profesor odvrhl s odkazem na studenoválečnické přehánění či na údajně buržoazní a proto nespolehlivé svědky. "Stalin vraždami vinen nebyl." Například Katyn se tedy nekonal. Nejen to: "Stalinismus vytvořil podmínky pro vznik perestroiky." Ano, i něco takového se dozvídáme. Tento opus vydalo jedno z nejprestižnějších akademických nakladatelství Yale University Press a navíc se mu dostalo náramného ocenění, po němž marně dychtí jiní autoři. Vybral si ho totiž History Book Club.

V době Clintonova prezidentování vláda ve Washingtonu dala popud k sepsání tzv. American history standards, správně ideologicky uspořádaného kompasu, jak by se dítkám měly ve škole prezentovat dějiny jejich země. Odpovědný úkol byl svěřen významným hlavám, jež vyprodukovaly natolik politicky korektní dílo s výsledným pedagogickým dojmem, že takovou zemi možno jen zatratit. Nikoliv Abrahamu Lincolnovi, ale Ku-klux-klanu se dostalo víc pozornosti, nikoliv liberalismus, možnosti svobodného uplatnění, přitahující miliony zájemců ze zámoří, ale despotická hrůza, charakterizovaná bláznivým, pár roků kdysi řádícím senátorem McCarthym. "Žádný slušný člověk nemohl být antikomunistou," takové je shrnující poselství.

Na univerzitě v Amherstu, stát Massachusetts, se v listopadu 1992 konal sjezd marxistů-leninistů a sjelo se tam několik tisíc vyznavačů. Vyslechli analýzu profesora Richarda Wolffa, který zdůrazňoval Stalinovy obrovské zásluhy (enormous achievements). První zemi socialismu nicméně vytkl, že až na vybudování kolchozů mnoho socialismu vlastně nevybudovala. Veliké přednosti centrálního plánování opěvoval profesor Bertell Ollman. MARXISMUS ŽIJE A ZŘEJMĚ BUDE PROSPEROVAT! (Marxism Alive and, Apparently, Thriving!) jásaly titulky v místních novinách.

K tomuto sjezdu došlo před už deseti lety. Od té doby jsem se o jejich opakování nezajímal. V roce 2002, University of Pennsylvania, jedna ze sedmi tuze prestižních tzv. Ivy League učilišť (Harvard, Yale, Princeton, Columbia, Cornell a Brown jsou ty ostatní), obdařila čestným doktorátem marxistického historika Erica Hobsbawna, zasloužilého stalinisty, tuze si pochvalujícího čistky a moskevské procesy, pakt Hitlera se Stalinem, útok na Finsko atd. Americké univerzity rády rozdávají čestné doktoráty jakýmkoliv celebritám – sportovcům i komediantům. Bob Hope jich posbíral tucty.

Když byl obdařen Hobsbawn, tak naději na takovou poctu by mohli mít i čeští vědečtí socialisté, zasloužilí normalizátoři jako třeba Jindřich Filipec, Ladislav Hrzal, rudý kardinál Jan Fojtík, též oba Grebeníčkové.

Proč se rozčilovat, jsme přece zemí neomezených možností a tedy i pitomostí. Však i jinde ve světě se teď objevují spisky, dokazující, že Osvětim byla rekreace, holocaust se nekonal, a kdyby se byl konal, Hitler o něm neměl zdání. Vážnější je skutečnost, že takoví intelektuálové mají k dispozici univerzity, sdělovací prostředky, nakladatelství, nadace. Jejich profesionální prestiž nezřídka závisí na vehemenci, s jakou zatracují systém, poskytující jim solidní existenční zajištění. Je v tom taky pocit morální superiority, vzpomínka na mládí, když všichni byli zdatní, třeba i krásní, každopádně mravně rozhořčení, zatracující vládu, své utlačovatele, kteří jim ovšem vše vždy dovolili.

Churchillovi se přičítá rčení, že "Kdo ve svých dvaceti letech nebyl socialista, tak nikdy nebyl mladý, a kdo ve svých čtyřiceti letech socialistou zůstal, tak nikdy nedospěl." Jenže ona generace, jež rozum měla brát v šedesátých letech, jakoby věru moc nedospěla. Brilantní esejista Lance Morrow ji přirovnal k zlověstnému sibiřskému kněžourovi Rasputinovi. Skupina spiklenců měla s jeho zavražděním plno práce. Jed v jídle a vínu nezabral. Napumpovali do něj několik kulí, což zloducha jen částečně zpomalilo. Odtáhli do k zamrzlé řece Nevě a dírou v ledu ho strčili do hlubin, odkud ještě několikrát vyplul a lapal po vzduchu. Stejně tak dekáda šedesátých let ne a ne nám dát pokoj, komentuje Morrow. Poté co se Sovětský svaz rozsypal a tak se zmenšila příležitost ke zdůrazňování jeho nádher, o to víc přibylo kanonády do americké politického systému bezpříkladného utlačování, vykořisťování žen, menšin, homosexuálů, zvířat, ničení planety, ozónu, vod, luk a strání. Takto se angažují zejména někteří sociologové, filozofové, vědátoři srovnávacích literatur, členové Modern Languages Association, postmodernisté, dekonstruktivisté.

Naštěstí takové názory pramálo sdílí dnešní americká mládež, nedestruktivní, převážně i patriotická. Pro ní je válka ve Vietnamu minulostí tak dávnou, jako pro nás stařešiny je válka krymská.