Duben 2003

Rozhořčené ovce, galský kohout, světová organizace, světový satan

Ota Ulč

Jak potvrzují průzkumy veřejného mínění Evropanů, většina je přesvědčena, že útok 11. září 2001 si aspoň zčásti zavinila Amerika sama. S Bushovou politikou vůči Iráku nesouhlasí 74% Němců a 81% Francouzů. Na otázku o zdroji největšího nebezpečí pro světový mír, týdeník Time obdržel v Evropě od 380 000 respondentů tyto odpovědi: Severní Korea 7%, Irák 8%, USA 84%.

O únorovém víkendu došlo k demonstracím pro mír a proti Americe v 80 metropolích. V Ostravě na Jiráskově náměstí protestovali komunisté s hesly "Bush rovná se Hitler" a "Česká republika - lokaj globálního imperialismu." Stranický bard Statis Prusalis prohlásil, že pojede do Bagdádu být tam ochranným živým štítem, k čemuž jistěže má právo, ale nikoliv záruku, že tím odvrátí útok na Saddáma a při té příležitosti v sutinách nevypustí svou pokrokovou duši. V Praze na Václavském náměstí se shromáždilo přes tisíc komunistů převážně důchodového věku, s požadavky "Žádná krev za ropu!" a s ještě adresnějším bažením "Americké piráty pověsíme na dráty!" Na náměstí Jana Palacha přišlo méně početné shromáždění zejména mládeže a cizinců. Humanistický filozof Erazim Kohák tam vyjádřil tužbu, že Saddám musí být odzbrojen, aniž však poskytl přesvědčivý návod k takové realizaci. Rovněž zdůraznil, že neprotestuje proti Američanům, ale proti Bushově politice (která se těší podpoře většiny oněch Američanů). "Svrhněte Bushe, ne bomby!" dožadovala se Kohákova prozatím nejposlednější americká manželka Dorothy.

Mír za každou cenu! Opakované výbuchy selektivního rozhořčení moralistů-humanistů, o nichž mi není známo, že by kdy byli pochodovali proti Pol Potovi, proti desetiletí trvajícím masakrům v jižním Súdánu a někdy třeba jen s jedním protestním plakátem vyrazili do ulic proti Saddámovi, který za 23 let krutovlády se zasloužil o hrůzy jak středověku (vytrhat nehty, vydloubat oči, drtit genitálie, veřejné popravy , utínání hlav ženám speciální jednotkou Fidajín Saddám pod osobním komandem prezidentova syna Udaje), tak novověku (zplynování iránských nepřátel, jakož i vlastního kurdského obyvatelstva). Kdy kteří demonstranti osvobodili aspoň jeden koncentrák?, zeptal se výtečný publicista Jiří Loewy. "I když jich tady bude pochodovat milion, bude to stále míň než počet muslimů, kteří zahynuli Saddámovým přičiněním nebo ve válkách, které způsobil, "prohlásil Tony Blair a dodal, že obhajovat momentálně nepopulární kauzu je věc svědomí a odpovědnosti demokraticky zvoleného předáka. Však ano: dohoda v Mnichově 1938 byla tuze populární na britských ostrovech.

A stejně tomu tak bylo ve Francii, kde tradice prapodivného počínání setrvává. Nedávno, poté co despotický neumětel Robert Mugabe, tolik odpovědný za kolaps Zimbabwe, nedostal pozvání na schůzku představitelů Commonwealthu v Londýně, francouzský prezident Jacques Chirac neodolal urazit Blaira pozváním Mugabeho do Paříže. A teď před pár dny Chirac kaceřoval bývalé sovětské satelity za jejich opovážlivost vyjádřit se nesatelitně - jak že se zachovaly lehkomyslně, nevychovaně, že propásly vhodnou příležitost mlčet. Dovedl by si někdo představit ten uragán mravního rozhořčení, kdyby taková slova přišla z Washingtonu? Tentokrát věru potěšilo, že nafackovaní žáčci se ozvali, ovšem s výjimkou českých komunistů, při jiných příležitostech tolik háklivých nacionalistů, jimž potupný verbální výprask nevadil.

Frankofobie má v Americe dlouhou, snadno pochopitelnou tradici. Hemží se to tam nelichotivými stereotypy o snobských levicových intelektuálech, nespolehlivých, nesolidních, hamižných pokrytcích, málo schopných a o to víc drzých, též s osobní hygienou dost na štíru. Jejich národní antisemitismus v souvislosti s Dreyfussovou aférou přiměl Mark Twaina k surové charakterizaci Francouzů jako spojujícího článku (connecting link) mezi člověkem a opicí. Televizní chechtálkové se například vyrojili s tímto: VÝHODNÁ KOUPĚ - francouzské pušky, nikdy z nich nevystřeleno, odhozeny jen jednou. - Kolik je třeba divizí k obraně Paříže? To nikdo neví, prozatím se tak nikdy nestalo. - Nepřekvapuje, že Francouzové nám nechtějí pomoci s vyhnáním Saddáma z Iráku, však nám také nepomohli s vyhnáním Němců z Francie. Mohli by nám ale v Iráku prospět, že by naučili Iráčany, jak se rychle vzdát. Publicista Geoff Metcalf tvrdí ("The French Les Miserables"), že se mu nepodařilo na internetu něco se dozvědět o francouzských vítězstvích, ale zato obdržel 27 000 údajů o francouzských porážkách. Dokonce se této chrabré zemi podařil rekord dvakrát prohrát v utkání s Italy.

Leč legraci stranou: po potupně kvapné, Hitlerem uštědřené porážce a kapitulaci v roce 1940 a po rozpadu koloniálního panství, Francie se jako velmoc nevzpamatovala, vzdor poválečnému uznání v podobě permanentního členství Rady bezpečnosti OSN. K pomatení může vést nejen vlastní velká síla, ale i slabost, nezřídka prezentovaná s obtížně snesitelným nádechem morální superiority. Z nedávno zveřejněných magnetofonových záznamů slyšíme povzdech J. F. Kennedyho, že " Téměř každý den sem docházejí z Paříže nové zlomyslnosti. Buď na nás útočí, že se snažíme Evropu ovládat, nebo že se k ní chceme otočit zády." Amerika má světovou moc a proto má i světovou odpovědnost a Francie, de Gaulle zejména, bude hrát historickou roli jazýčku, arbitra mezi Washingtonem a Moskvou. S koncem studené války a rozpadem Sovětského svazu tato role, jakoby s velmocenským mandátem, však pominula. Zatímco se ozývají nikoliv neoprávněné hlasy k reorganizaci Rady bezpečnosti OSN (jejím rozšířením o Japonsko, industriální velmoc, a o Indii, nejpočetnější demokratický stát světa, s druhým největším počtem muslimů - a Francii jako permanentního člena s právem veta vymýtit), Francie zejména v poslední době projevuje nutkání prezentovat se jménem celé Evropy, spolu s Německem dominovat ostatních 23 států kontinentu, s odříznutím Velké Británie.

Zviditelňování za každou cenu. Francouzská contrariness - principiálně nesouhlasný, opoziční postoj - se stal téměř permanentní nepříjemností, s níž se musí počítat v americké zahraniční politice. Slovy politologa Michaela Mandelbauma "Francie dává přednost být víc důležitá ve světě chaosu než být méně důležitá ve světě pořádku." V současné kauze, co podniknout s Irákem, víc energie se spotřebuje zabránit Americe, aby jednala a ne na donucení Saddáma, aby přestal ignorovat prozatím již sedmnáct rezolucí Rady bezpečnosti. Dominique Galouzeau de Villepin, elegantní ministr zahraničí a též básník, za nadšeného potlesku peaceniků na galerii, důkladně znicotnil projev Colina Powella a navrhl řešení "víc inspektorů, víc času", jako by problémem byl nedostatek inspektorů a nikoliv nedostatek Saddámovy spolupráce. (S takovou taktikou nelze prohrát: když jim občas Saddám něco podstrčí, získá se tak důkaz, že inspekce funguje, a když se nic nenajde, rovněž platí totéž zdůvodnění, aby se nadále hledalo.) Týž básník zdůraznil pokrok, dosažený iráckým parlamentem, že si odhlasoval zákaz výroby zbraní hromadného ničení.

Poté, co z iniciativy Francie i Německo a Belgie odmítly respektovat závazky spolupráce s Tureckem, svým NATO spojencem, Tom Lantos, někdejší maďarský uprchlík a nynější kalifornský kongresman značně liberální orientace, se o tomto postoji vyjádřil: "Nebýt hrdinného úsilí americké vojenské moci, Francie, Německo a Belgie by se byly staly sovětskými socialistickými republikami. Selhání těchto tří států dostát svým závazkům si zaslouží pouze slova opovržení."

A nebýt v roce 1981 preventivního leteckého zásahu Izraele na irácký nukleární reaktor, Francouzi již téměř vybudovaný, Saddám už mohl mít v roce 1990 atomovou bombu a Kuvajt by teď byl devatenáctou provincií Iráku. (A pak už by se těžko situace napravovala, stejně jako je tomu teď v případě Severní Koreje, nukleárně již vybavené. Však proto se Saddám tolik snaží docílit tohoto trumfu, který by mu umožnil vstoupit do historie jako Saladin II., ovládnuvší celý arabský svět.)

Politiku Francie vůči Iráku nemotivuje jen ona méně než realistická velmocenská ambice, ale zájmy přízemnější, hmatatelnější. Na vnitropolitické scéně nelze předhlédnout, že zhruba každý desátý obyvatel (5,5 milionu) je mohamedán, vesměs na úplně nejnižší příčce socio-ekonomického řebříčku. Už tři desetiletí - od začátku sedmdesátých let - Francie je na Západě tím největším obchodním partnerem Iráku, dodavatelem zbraní všemožného druhu. Chirac prohlásil, že Francie a Irák jsou přátelé a spojenci (toť v devadesátých letech, době Saddámova porušování rezolucí OSN). Francie je značným investorem a věřitelem Iráku, jehož dluhy v případě Saddámova odstranění jeho nástupci nebudou příliš ochotnit hradit.

A pak je tu ropa. V průzkumu, který uspořádal Pew Research Center, se zjistilo, že naprostá většina Evropanů (76% v Rusku, 75% ve Francii, 54% v Německu) je přesvědčena, že důvodem americké iniciativy proti Iráku je zmocnit se zásob ropy. V televizním pořadu (PBS-TV, Charlie Rose interview) americký senátor Joseph Bidden referoval o své zkušenosti na právě proběhnuvším mezinárodním shromáždění v Davosu. Na obvinění, že v Iráku jde zejména o ropu, odpověděl: "Ano, jde o ropu, ale ne nám."

Francie, aniž by však byla jediná, má daleko větší zájem. Jak uvádí Canberra Times (17.2.2003), "Irák přislíbil zejména francouzským, ruským a čínským společnostem, v čele s TOTAL, FINA, ELF a LUKOIL, přednostní práva o zužitkování obrovských, ale zanedbaných ropných rezerv, ačkoliv otázkou zůstává, zdali takové dohody budou v Iráku dodrženy po odstranění Saddáma."

Amerika věru nepotřebuje posílat čtvrt milionu vojáků získat něco, co by Saddám milerád prodal. Prozatím tak nemůže, brání mu v tom sankce, které USA v OSN prosadily a jichž by se jak Bagdád, tak západní ropné společnosti chtěly zbavit. OSN povolený program "ropa za potraviny" umožňuje prodej 1,8 milionu barelů ropy denně, což představuje 2,5% celosvětového podílu. V případě neomezeného maximálního výkonu by se Irák nevyrovnal produkci například Mexika. Američané získávají z domácích zdrojů třikrát víc než co může vypumpovat Irák. Z arabské oblasti Američané importují všeho všudy 12,5% procent své spotřeby (Energy Information Administration, 2001).

Z hospodářského hlediska, představa bájných zisků v budoucím Iráku není zvlášť úchvatná. I kdyby Saddám ropná pole nezapálil, nevyhodil do povětří, je tam vybavení natolik zastaralé, že by trvalo tři roky a vyžádalo si výdaje 5 miliard dolarů dosáhnout produkční kapacity před rokem 1990 (3,5 milionu barelů denně). Nynější odstranění sankcí by Saddáma učinilo ještě nebezpečnějším: ne proto, že by stavěl víc paláců, ale mohl nakupovat smrtonosné zboží od vždy ochotných zahraničních dodavatelů.

A co bájné zisky amerických zbrojařů, o nichž jsou přesvědčeni předáci avantgardy českého proletariátu, od Grebeníčka a Ransdorfa ke všem těm dalším? Podle oficiálních údajů (Manufacturing Economic Census 2001), 341 zbrojařských závodů zaměstnává 27 000 lidí a roční produkce má hodnotu 4 miliard USD, což je méně než jedno promile (0,096%) výkonu americké ekonomie. (Zdroj pro zájemce o více podrobností: Vladimir Vaňo, www.propini.sk). Ekonomii škodí nejistota, jíž teď je požehnaně a proto se ze současného stavu věcí vůbec neradujeme.

V irácké krizi Američanům je o podstatu, Francouzům a nejen jim, jde o proceduru. Saddám už beztrestně ignoroval 17 rezolucí Rady bezpečnosti OSN přikazujících, aby dostál svým závazkům a odzbrojil. V této souvislosti snad jsou dost případná slova kovboje Bushe, že OSN, organizace s takovou páteří, s takovými principy, se stává neefektivní, irelevantní debatní společností, nebezpečně se blížící svému předchůdci, předválečné, neblaze skončivší Společnosti národů v Ženevě. Těžko se může těšit důvěryhodnosti organizace, v níž Libye předsedá Komisi pro lidská práva a zrovna tento Irák byl pověřen předsednictvím Komise pro odzbrojení. Prozatím poslední rezoluce 1441 ukládá Iráku povinnost, aby prokázal své odzbrojení, aby předložil důkazy, kam se kromě jiného poděly tuny sarinu a jedovatého plynu VX. Saddámovi sympatizanti ale přenášejí důkazní břemeno na USA, ač ovšem vědí, že Saddám je nebezpečný člověk, ne však za cenu válečného konfliktu. Proto volání po víc inspektorech, pátrajících v terénu o rozsahu právě oné Francie, po víc času a případném vyslání pár ozbrojených jednotek OSN, s hodně potřísněnou reputací, poté co v Bosně nečinně přihlížely genocidním jatečním obřadům. Evropskou pasivitou, zejména Johna Majora a Francoise Mitterranda, došlo v Jugoslávii ke ztrátě desítek tisíců životů. Před půl stoletím půl milionu Američanů ztratilo život na evropských bojištích. Původní vděk přešel mnohdy v závist až nenávist vůči zemi bohatší, svobodnější, výkonnější. V antiamerické alianci jsou jak levicoví, politicky tuze korektní intelektuálové, kteří vždy najdou důvody, proč obviňovat Washington z odpovědnosti za všechny útrapy světa, tak konzervativci, kteří se nemohou smířit se skutečností , že tu zbyla jen jedna supervelmoc, která ne vždy pokládá za užitečné se domlouvat se závistivými partnery.

V historii americké zahraniční politiky zpravidla nechybí aspoň trocha idealismu, který otrlejším Evropanům připadá nerealistický, nepřípadný, naivní. Šli Američané bojovat do Koreje či do Vietnamu ze zištných důvodů, táhly je do Kosova vidiny pohádkového bohatství? Jaký to je imperialistický hegemon, který vzdor potížím, způsobeným druhou světovou válkou, dodržel slib k přesně původnímu datu vzdát se vlády nad Filipínami a pak vrátil Okinawu Japonsku? Nepřisvojoval si koloniální državy, též nechal arabský svět svému osudu. Žel, tam je to svět selhání, frustrací a fantazií, s nefunkčními státy, z nichž ani jeden nemá svobodně zvolenou vládu. Ke změně nazírání ale došlo 11. září 2001. Slovy Mortimera B. Zuckermanna (šéfredaktora U.S.News and World Report, 27.1.2003): „je podstatný rozdíl být nakopnut mezkem, nebo si o takovém nakopnutí jen něco přečíst.“ Naprostá většina (91%) Američanů na rozdíl od Evropanů (64%) pokládá mezinárodní terorismus jako hlavní hrozbu a proto má tuze zájem, aby zbraně hromadného ničení se nedostaly do rukou Al-Kajdy a Američané rovněž nechtějí čekat, až Saddám bude mít atomovou zbraň, kterou by případně poskytl nenávistným fanatikům, přesvědčeným, že vražděním vykonávají vůli Alláha. Musíme být smířeni se skutečností, že jsme se stali hlavním cílem jejich nenávisti, že zbožné přání nemůže být odpovědným politickým programem, že nemůžeme svěřit naši bezpečnost do rukou OSN.

Bush slíbil odzbrojení Saddáma ať už s podporou či bez podpory Rady bezpečnosti. Udělá-li to unilaterálně, utrpí prestiž OSN. Jestliže to neudělá a bez zásahu odvolá domů čtvrt milionu v poušti připravených vojáků, možná pak natrvalo utrpí věrohodnost americké moci, strachuje se Henry Kissinger. Odborníci tvrdí, že mezinárodní instituce se ocitly v největší krizi od konce studené války. Cyničtí Evropané versus moralizující Američané, k nimž se tentokrát přidal proti hodně silnému proudu veřejného mínění plovoucí a třeba již vbrzku tonoucí Tony Blair.

V britském filmu The Mouse That Roared ("Myš, která řvala", 1959) , premiér fiktivního minivévodství Grand Fenwick prohlásil, že "není nic výnosnějšího než vyhlásit válku Americe a prohrát." Svatá pravda i bez jakéhokoliv vyhlašování. Nutno hodně platit i našim spojencům, aby dovolili našimi životy je ochraňovat. Turecku, vyděračům znamenitým, je teď přemnoho nabízených miliard dolarů málo a chtějí víc. To v době domácích hospodářských potíží, rozpočtových škrtů, kdy americká města z důvodů finanční tísně musejí propouštět tuze potřebné policisty a požárníky. Jsme posedlí nebezpečím, jež ale naprostá většina světa nevidí. Neměli bychom jim vnucovat své přesvědčení, i když se případně ukáže, že my jsme bohužel měli pravdu a zeměpisně bližší Evropa bude spíš na ráně. Však po 11. září islámští teroristé prozatím zabili víc Evropanů než Američanů.