Duben 2003

Únosy StB a agent Puskás

Pavel Žáček

Únosy jako specifická pracovní metoda někdejších československých komunistických bezpečnostních služeb byly od konce čtyřicátých až do počátku šedesátých let jednou z nejzvláštnějších „operativních“ aktivit jejich „boje“ proti „vnějšímu“ i „vnitřnímu“ nepříteli. Přestože to zatím nelze prokázat, je možné na základě různých indicií vyvozovat, že v rámci ministerstev národní bezpečnosti (vnitra) a národní obrany byl vydán jakýsi centrální pokyn, který podřízeným tajným službám (zejména StB) nařizoval provádět vedle vražd únosy v poměrně širokém rozsahu.

Rozhodování o výběru unášených osob, organizace těchto speciálních akcí včetně jejich „správného“ načasování bylo z různých důvodů centralizováno ve vedení Státní bezpečnosti (StB). Protože šlo o závažný a nevratný zásah do tzv. agenturně operativní situace v Rakousku, Spolkové republice Německo či v západním Berlíně, musely bezpečnostní špičky každou operaci pečlivě zvažovat, aby v případě potřeby mohly rozvědné a kontrarozvědné součásti StB preventivně či následně reagovat při případném ohrožení dalších zpravodajských zájmů za železnou oponou. Druhým hlavním důvodem byla povinná koordinace se sovětskou KGB a to nejen v případech, kdy „přátelé“ sami byli iniciátory přeshraničních únosů (v dobové terminologii byly únosy označovány jako „odluky“).

Česká ani světová veřejnost stále ještě není seznámena s úplným seznamem osob, unesených komunistickými tajnými službami do Československé (socialistické) republiky, ani s podrobnou rekonstrukcí těchto tragických případů a jejich politickým pozadím. Namátkou uveďme přehled těch nejlépe zdokumentovaných či v poslední době publikovaných únosů: Michala Štefuly (za přímé spolupráce se sovětskými orgány v srpnu 1946), Josefa Vávry-Staříka (červenec 1949), Gustava Palduse (květen 1950), Wilhelma Söhnela (červenec 1950), Josefa Fuchshubera (duben 1953), Jaroslava Čermáka (květen 1953), Floriána Vykydala (září 1953), Bohumila Laušmana (prosinec 1953), Štefana Kiripolského (za spolupráce se sovětskými orgány v srpnu 1954), Anity Moretové (říjen 1954), Jana Havlíka (červen 1956), Josefa Vicena (květen 1957), Imricha Suckého (září 1957), Nikifora Horbanjuka (září 1958), Dietera Konieckého (leden 1961) a Emila Švece (říjen 1962).

Obraťme pozornost ke jménům Josefa Vicena (1921) a Nikifora Horbanjuka (1891–1972). Co mají společného pomocník americké zpravodajské služby s přestárlým ukrajinským exilovým předákem? Společného únosce, koncem padesátých let špičkového agenta kontrarozvědné II. správy ministerstva vnitra (MV), jenž působil v rámci agenturní sítě Státní bezpečnosti nejprve po krycím jménem ARNO, posléze LEO, od 28. února 1964 KARL (někdy též KAREL) a nakonec jako KAROLINA.

Na přípravách únosů – řízených z pražské centrály rozvědky (I. správa MV) a kontrarozvědky (zejména II. správa MV) – se podíleli nejenom vybraní rozvědní agenti, ale i tajní spolupracovníci „vnitřní“ Státní bezpečnosti (kromě zmíněné II. správy hlavně V. správa MV provádějící mj. kontrolu dopravy), včetně podřízených krajských odborů (za všechny jmenujme bratislavský odbor Dunaj, podílející se organizování únosů z Vídně). S jistou mírou nadsázky je dokonce možno říci, že kontrarozvědné útvary s rozvědkou na teritoriu německy mluvících zemí soupeřily i v oblasti „agenturně-operativní“ činnosti.

Přestože originál svazku agenta Karla není bohužel zachován, je možné si na základě v archivu ministerstva vnitra nalezeného rozboru spolupráce z počátku roku 1968, který analytikové StB zpracovali z 5725 stran dokumentů, vytvořit obrázek o podstatné části dramatické spolupráce rakouského státního příslušníka Huberta S. (1928 – 1991) s československou Státní bezpečností.

Budoucí tajný spolupracovník StB se narodil v rakouských Tyrolích, tradičně pašeráckém kraji, což zcela zásadně ovlivnilo jeho život. Jako patnáctiletý byl povolán ke službě v Todtově organizaci a později za války – podle StB – sloužil u protitankového oddílu Waffen SS v Itálii. Po válce byl jako zaměstnanec rakouských státních drah zadržen při pašování nejprve v Itálii (1953) a později i v Jugoslávii (1954). S dalšími pašeráky krátce nato začal pašovat i za železnou osobu – do Maďarské lidové republiky. Díky tajné spolupráci jednoho svého pomocníka Kurta T. s maďarskou státní bezpečností (později též agent StB ALFONS) byl zadržen, získán ke spolupráci a u maďarské tajné policie veden pod krycím jménem PUSKÁS (maďarsky: ozbrojenec, pozn. red.). Místo finanční odměny jim maďarská bezpečnost povolovala bezcelní dovoz nedostatkového zboží, které s vysokým ziskem prodávali. Puskás podle informací StB pomohl maďarským kolegům „likvidovat síť amerických agentů“. Jeho cest do Maďarska a posléze i do Československa využíval Jozef Vicen, slovenský exulant, československou Státní bezpečností považovaný za „rezidenta americké rozvědky“.

V červenci 1956, po první cestě do Československé republiky, maďarská státní bezpečnost požádala o pomoc pro svého agenta při plnění „úkolů pro Vicena“. Puskás při těchto cestách rovněž využíval faktu, že celní prohlídkou procházel bez problémů a pašoval ve velkém. „Každé cesty do ČSR (s agentem Alfonsem, pozn. aut.) využili k bezcelnímu dovozu zlata, hodinek a jiných výrobků, které se daly v ČSR s vysokým ziskem zpeněžit. Pro potřeby čs. průmyslu (sic!) dovezli celkem 1962 kg niklu. Z ČSR vyváželi zpočátku fotoaparáty, později brilianty, šperky, starožitnosti, cenné obrazy a jiné“.

Po vypuknutí revoluce v Maďarsku ztratil agent Puskás spojení se svými řídícími orgány a byl posléze plně přezvat do řízení II. správou MV (do registru svazků byl jako ARNO s registračním číslem 5151 zaregistrován 21. listopadu 1956). Jeho úkolování Státní bezpečnost v polovině prosince 1956 přednostně orientovala na Jozefa Vicena (EVA), který byl „jedním z našich hlavních objektů zájmu po linii Amerika“. Kontrarozvědka StB již počátkem března 1957 konstatovala, že přípravy k „odluce“ probíhají úspěšně. Okolnosti únosu později StB popsala: „K odluce Vicena bylo využito skutečnosti, že vyslal spolupracovníka Karla“ (= Arno, Puskás, pozn. aut.) „na dobu od 23.4.–4.5.1957 s rozvědnými úkoly do ČSR autem jako vízového cizince. Využili jsme toho a 2. 5. 1957 jsme ilegálně i s vozem vysadili spolupracovníka do Vídně… Pozval ho k sobě do auta a po omámení ilegálně dopravil do ČSR… Dne 4. 5. 1957 se podle plánu, stanoveném Vicenem, oficiálně vrátil do Rakouska… v souvislosti s tím byla likvidována i jeho rozvědná síť v celkovém počtu asi 17 osob.“

Kromě přípravy únosu zvládl Arno (=Leo, Karl, Karel, Karolina, Puskás) ještě zpracovat „vyčerpávající charakteristiky“ včetně „došetření celkem 13 osob z řad vídeňských pašeráků a šmelinářů“. V několika případech získal závažné kompromitující údaje, které II. správě MV následně umožnily dva z nich pod krycími jmény MÁJ a ERIKA získat k agenturní spolupráci.

Již od ledna 1957 StB agenta Arna navíc – v rámci akce SOLUX – zaměřila na proniknutí do rakouské firmy na bižutérii Svarovsky. Cílem operace bylo získat výrobní postupy a technologii výroby včetně plánů speciálních strojů. „Šlo o plnění vládního úkolu, který byl poměrně úspěšně ukončen koncem roku 1963. Pro zdárné plnění úkolů v této akci získal Karel dalšího zahraničního spolupracovníka s krycím jménem FUX.“

V srpnu 1957 obdržel Arno nový úkol. Zřejmě z popudu sovětského KGB měl unést z Mnichova někdejšího atamana Nikifora Horbanjuka (akce dostala název GOMEZ), tehdy vyššího politického funkcionáře Organizace ukrajinských nacionalistů. Termín „odluky“ Horbanjuka byly poprvé stanoven na přelom března a dubna 1958. Příslušníci Státní bezpečnosti seznámili agenta Arna s jeho pomocníkem, agentem českého původu s krycím jménem HOTÁREK, oba je vyškolili k používání speciálních technických a chemických prostředků a vybavili falešnými doklady. Nakonec byla akce z politických důvodů odložena.

O několik měsíců později však již únosu nestálo nic v cestě a jak konstatovala analýza z roku 1968: „Jeho odluku provedl Karel“ (= Puskás, Arno, Karl, Karolina, Leo) „za pomoci spolupracovníka Hotárka v Mnichově dne 26.9.1958“ (pravděpodobně již o den dříve, pozn. aut.). „Karel ani Hotárek se se jmenovaným osobně nikdy nesetkali, pouze Karel ho před odlukou několikrát odsledoval. Při odluce se Horbanjukovi legitimovali jako příslušníci západoněmecké kriminální policie s tím, aby s nimi odjel podat svědectví k osobě jeho zadrženého přítele. Vše proběhlo hladce a jmenovaný byl ihned v autě omámen uspávacími prostředky a tak oba spolupracovníky viděl jen několik vteřin. Horbanjuk na jedno oko téměř vůbec nevidí a v době odluky byl již značně senilní. Dne 24.3.1966 byl cestou milosti propuštěn z výkonu trestu a žije v domově pro přestárlé osoby v Heřmanově Městci, okr. Chrudim.“ Jako odměnu za akce EVA a GOMEZ obdržel agent Arno od StB 260 000 rakouských šilinků a agent Hotárek osobní auto zn. Tudor.

Při rozboru osobnosti agenta Arna (=Lea, Karla, Karoliny, u maďarské tajné policie Puskáse) uváděla StB jako hlavní důvod jeho prvotní „spolupráce“ s americkými zpravodajskými orgány (prostřednictvím Vicena) „usnadnění“ pašování a následných nedovolených obchodů. „Je však zřejmé, že i na něho měla také vliv protikomunistická propaganda a štvaní, vedená proti socialistickým zemím v zahraničí. Ve jménu uspokojení vlastních požadavků… byl ochoten učinit cokoliv. Neměl vlastní politický názor a jen instinktivní odpor k boháčům. Bez hlubších skrupulí přijal proto spolupráci s orgány MLR“ (Maďarské lidové republiky) „a stejně tak přistoupil na spolupráci s námi, když v MLR probíhala kontrarevoluce. Z dřívější činnosti věděl, že bude při pašováních a šmelinách kryt před postihem a navíc, že získá i přímou pomoc. Tuto jeho představu jsme mu splnili v nečekaném rozsahu. Proto také i on plnil (podle našich měřítek) všechny úkoly s iniciativou a ochotou.“

Díky úspěšně provedeným únosům hodnotila StB svého agenta Arna vysoce pozitivně. Díky benevolenci a aktivní pomoci jeho řídícího příslušníka Jiřího Novického a jeho nadřízených se agentovi obchody rozrostly do „obrovských rozměrů“. Za přispění příslušníků II. správy MV, Veřejné bezpečnosti a některých tajných spolupracovníků byla vytvořena „síť nákupčích a tipařů nákupu u soukromníků, v prodejnách Antikvy, u PZO Artia a pod.“ (PZO je zkratka podniku zahraničního obchodu, pozn. red.)

Podle zachovaného přehledu agent během čtyř let bezcelně dovezl či vyvezl 202 kg zlata za téměř 9 milionů korun, 1962 kg niklu pro podnik PZO Ferromet v ceně téměř 19 000 USD, 1590 kusů hodinek (zisk 60 000 šilinků), 2 osobní automobily a 1 mikrobus (všechna auta pro StB), briliantů od PZO Artia za 64 000 USD, šperky, umělecké předměty, starožitnosti, alkohol a stříbro za více než 7 milionů korun atd. Kontrarozvědka StB se posléze chlubila, že po výměně řídících orgánů koncem dubna 1960 bylo agentovi „povoleno dovézt již jen několik kg zlata, ukončit započaté nákupy a vyřídit sporné případy prodeje a nákupů. Po této době mohl a to pouze omezenou dobu provádět nákupy u PZO Artia za valuty a menší část za čs. měnu v prodejnách Antikvy“.

Zpráva analytiků StB pokračovala: „Po dlouhou dobu jeho obchodů v ČSSR stačil mimo pohodlného zabezpečení své rodiny vysoké částky lehkomyslně utrácet se ženami a ve společnosti. Nezvažoval hodnotu peněz, prováděl neuvážené nákupy starožitností a mezi nimi i falzifikátů a tím prodělal vysoké částky peněz. Vlivem působení dalších řídících orgánů byl uvážlivější při utrácení. Postavil si a přepychově zařídil vilu v ceně cca 1 000 000 šilinků, později zakoupil menší penzion v rakouských Tyrolích, který rozšířil a doplnil. V r. 1963 započal stavět horský hotel, který právě“ (1968 – pozn. aut.) „dokončuje. Několikrát nás požádal o půjčku až do částky 1–2 milionů šilinků s tím, že můžeme být jeho podílníky nebo že nám do 2 roků půjčku splatí i s úroky. Rovněž na naši radu začal investovat peníze i do jiného legálního podnikání. V NSR vybudoval firmu na čištění topných zařízení s využitím velmi účinného patentu. Protekcemi a úplatami získal povolení k trvalému pobytu v NSR a k provozu svého podniku, který se mu podařilo rozšířit i do jiných míst NSR, do Rakouska a západního Berlína. Jeho zákazníci jsou státní úřady, velké podniky a závody a mezi nimi jsou i takové, které mohou být objekty našeho kontrarozvědného i rozvědného zájmu. Provoz jeho podniku mu usnadňuje pronikat bez rizika do některých zájmových objektů.“

Koncem šedesátých let Státní bezpečnost hodnotila fakt, že Arno byl vídeňskou galerkou „uznáván“ za vynikajícího „odborníka“ a organizátora, jako dekonspirující. Čtyřletý tok briliantů, zlata, stříbra a dalších cenností pašovaný jeho prostřednictvím z Československa s největší pravděpodobností nepřilákal k jeho osobě pouze policejní, respektive soudní orgány (rakouský tisk ho měl v průběhu jednoho procesu v roce 1962 nazývat králem pašeráků a šmelinářů), ale také zpravodajské služby.

Od listopadu 1958 začal agent intenzívně připravovat únos vedoucího jedné frakce Organizace ukrajinských nacionalistů Stěpana Bandery (akce BORIS). „Tento mimořádně náročný úkol za velmi ztížených podmínek Karel rovněž splnil. Celkem dvakrát krátce před provedením odluky byla akce odložena na příkaz vedení ministerstva. Proto prakticky musel Karel úkol plnit 3x vždy se stejnou náročností.“ Nejzajímavější však byl konec akce - dva dny před plánovanou „odlukou“ byl Bandera zavražděn agentem KGB Bogdanem Stašinským.

S nemenším zaujetím přistoupil agent k přípravám akce DISK-DORN - únosu vysokého představitele slovenských separatistů Ferdinanda Ďurčanského. Po několika odkladech byla celá operace, i přes rozsáhlou agentovu přípravu, v roce 1962 vedením ministerstva vnitra definitivně zrušena. Stejně skončila i akce BRATŘI, tj. „ustanovení místa pobytu, denního režimu a poznání celého okolí apod. k provedení odluky“ Josefa Mašína ze Spolkové republiky Německo.

Z některých indicií vyplývá, že agent Arno (Leo, Karl, Karel, Karolina, Puskás) se zpočátku nebyl schopen vyrovnat se změnou zahraničně politické situace v Evropě, pochopit fakt, že Státní bezpečnost si již nemůže dovolit to, co bylo v podstatě běžnou praxí v padesátých letech. Nadále však byly vysoce hodnoceny jeho zpravodajské aktivity například v akci VIZÁŽ, kdy měl prozkoumat např. protiatomové vládní kryty v Bavorsku, údajně i centrálu německé zpravodajské služby BND (Bundesnachrichtendienst) v Pullachu u Mnichova a některé další vojenské objekty, o nichž až dosud ani I. správa MV ani zpravodajská služby generálního štábu neměly ponětí.

Od srpna 1956 do konce roku 1967 se sešla StB s Hubertem S. celkem 142krát, zejména na území Československa, ve východním Berlíně a v Rakousku. „Za tuto dobu podal celkem 844 převážně písemných zpráv dobré až velmi dobré obsahové hodnoty… Spolupracovník nám otypoval a prověřil řadu cizinců, z nichž bylo 7 úspěšně zaverbováno jako zahraniční spolupracovníci. Celkem se 17 zahraničními spolupracovníky zprostředkovával spojení, tj. budoval, naplňoval a vybíral mrtvé schránky, dával do poštovní dopravy v zahraniční zásilky s instrukcemi, úkoly, pomůckami, financemi apod.“

Analytici StB se v jeho agenturním svazku snažili nalézt důkaz o jeho případné spolupráci s jednou ze západních tajných služeb. „Se spolupracovníkem Karlem jsme ve spojení od srpna 1956 a není znám jiný případ tak intenzivní a široké spolupráce se zahraničním spolupracovníkem, jako s ním... (to) vylučuje, že by naše spolupráce mohla zůstat naprosto utajena“. A dospěli dokonce k těmto závěrům: „Spolupracovníkovi Karlovi jsme vytvořili pověst nejschopnějšího a nejvýkonnějšího zahraničního spolupracovníka v historii čs. socialistické kontrarozvědky. Nepřipustili jsme nejmenších pochyb (v důsledku úspěšných odluk Vicena a Horbanjuka) o jeho spolehlivosti a věrnosti a proto nebyla ani jednou provedena vážnější prověrka a nebo zajišťována jeho kontrola… Honba za efekty byla v daném případě tolerována a někdy i podporována vedením II. správy i ministerstva vnitra. Neexistoval dlouhodobý plán spolupráce a nejednou musel spolupracovník ve stejnou dobu plnit velký počet úkolů přesahujících jeho fyzické schopnosti. Vedlo to k nedodržování potřebných zásad agenturně-operativní práce a ve spolupracovníkovi to vytvářelo pocit naprostého bezpečí a neomezených možností.“

I přes jistou nedůvěru za Pražského jara pokračovala agentova tajná spolupráce s kontrarozvědkou StB pod novým krycím jménem KAROLINA i v sedmdesátých letech. Zaměřen byl do akcí PRÁVNÍK, LEOŠ (Václav Valeš), ZEMAN (Vladimír Veselý) a některých dalších. I přes jeho vyšetřování ze strany rakouských a německých orgánů se kontrarozvědka StB zjevně s agentem, který znal veškeré metody její práce, obávala přerušit kontakt. Ekonomická kontrarozvědka (XI. správa SNB) se agenturní svazek s registračním číslem 199 odvážila uložit do archivu až v srpnu 1985.

Agent Hubert S., který se negativně zapsal do řady osudů na obou stranách železné opony, se dožil i pádu komunistického režimu ve střední Evropě (1989) a nakonec i v samotném Sovětském svazu (1991). Zemřel ještě před svým veřejným odhalením, před zveřejněním tajných spolupracovníků kontrarozvědných součástí Státní bezpečnosti Petrem Cibulkou v roce 1992.

(Polygon)