Květen 2003

Válka v Iráku – zrcadlo pravdy

Miroslav Beňo

Je po válce v Iráku, je po pádu Saddámova režimu – jen tu a tam je třeba ještě eliminovat zbytky fanatiků, kteří nepochopili, že “zlatá éra Saddáma” nenávratně skončila. První dny svobody prostého Iráčana nemůže nikdo – kdo alespoň krátce nezažil totalitu – pochopit. Jak vůbec může pochopit prostého Iráčana Evropan vychovaný v prostředí liberalismu a socialismu, zvyklý pouze na sociální “vymoženosti”, Evropan “řešící” problémy homosexuálního manželství či “legalizace” měkkých drog a jiné společenské anomálie. Každý den se díváme na masmediální hysterii o rabování v Iráku, ale také na tupé tváře demonstrujících Evropanů. Jen stěží za tohoto stavu posoudit, co je pro osvobozený Irák nebezpečnější – rabování a zbytky Saddámových věrných anebo senzacechtivé a zkorumpované masmédia kojená liberálně-socialistickou a komunistickou stokou protékající současným evropským kontinentem.

Jak by mohl pochopit jakýkoliv redaktor, novinář či kdokoliv ze slabomyslného davu demonstrantů, demonstrujících ze “zásady” proti všemu co je americké, iráckého občana, žijícího v teroru, jaký si nedovede představit nikdo ze současné západní Evropy a pomalu ani nikdo z její bývalé východní části. Rabování je nesporně špatná věc, ale je to určitý “ventil” pro mnohé Iráčany, kteří se nedovedou jinak s nastalou situací vyrovnat a možno po určité době stability se budou z hlediska svého svědomí za tyto činy i stydět. Nikdo, ale nemá právo tyto lidi morálně soudit, protože netuší ani zlomek toho, co museli za 30 let Saddámova režimu vytrpět.

Jako konzervativec mám spíše obavy z toho, aby administrativa prezidenta Bushe a Tonyho Blaira nedovolila podobný politický vývoj jaký proběhl v bývalé východní Evropě, kdy v prostředí “bezbřehého odpouštění” nejenže byly promlčeny všechny zločiny komunismu, ale dokonce se přetransformovala politická moc komunistů do moci ekonomické! Irácká krize kromě toho, že pomohla osvobodit jeden národ spod tyranie, byla současně nekompromisním zrcadlem bezzásadovosti a skutečné charakterové deformace evropského kontinentu. Od počátku druhé světové války se nezměnil, jen vyměnil “hrubé” nástroje své pokrytecké politiky za “jemnější”. Protiamerická hysterie vyvolaná Francii a Německem a jejich poválečná rétorika, jsou dostatečným obrazem charakterové bezpáteřnosti a diplomatické promiskuity představitelů dnešní Evropské unie. Nezapomenu ani na výroky bývalého sekretáře Javiera Solany, který vyčítal americkému prezidentu Bushovi, že myslí v “náboženských kategoriích”, když mluví o “zlu” jako takovém. Evropa údajně “myslí” v liberálnějším kontextu. Já nevím, co pan Solana pod “širším a liberálnějším kontextem” myslel, ale jedno vím určitě – že Evropa se současným politickým portfoliem není ta, která by mohla být perspektivou pro konzervativní politiku. Evropa v čele s převážně komunistickou Francii, socialistickým Německem, modifikována evropským liberalismem je jednosměrkou do pekla pro všechny soudné a střízlivě uvažující Evropany.

Po celé desetiletí jsem si přál, abychom se co nejvíce vzdálili na Západ. Nyní ale stojím před dilematem, protože po petrohradské schůzce Schröder – Chirac – Putin jsem nabyl dojmu, že se opět po pár létech vracíme zpět na Východ! Je to závažná výzva pro konzervativní a křesťanské politické síly co s tímto nebezpečným trendem současné Evropy udělají.