Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2003


Američané zatím uspěli, Evropa ne

Bohumil Doležal

V krátké době od 19. března do včerejška se před našima užaslýma očima odehrála dvojí blesková válka. Ta první započala výstražnými nočními nálety na Bagdád 19. března. Následovalo intenzívní bombardování, nástup pozemních sil. Spojenci nejprve obklíčili a posléze obsadili Um Kasr a po delších bojích i Basru. Mezitím zahájili postup na sever. Vojáci Saddámova režimu jim nebyli schopni klást účinnější odpor. Nedokázali ani zdržet postup spojenců tím, že zničí mosty přes Eufrat. Největší nepříjemnost, s níž se musely postupující jednotky vypořádat, tak byla písečná bouře, která je o dva - tři dny zdržela. Nakonec postoupily před Bagdád, obklíčily ho a jeho podstatnou část bez vážnějších potíží dobyly. Saddámův režim se zhroutil. Ukázalo se, že nemálo lidí v Iráku a v Bagdádu je tomu víc než rádo.

Spojencům se podařilo minimalizovat vlastní ztráty (ztráty ovšem měli, byla to válka) i oběti na životech z řad civilního obyvatelstva (oběti ovšem byly, ani ta nejdokonalejší technika není dosud schopna bezpečně odlišit vojáka od civilisty). Pokusy protivníka o nasazení sebevražedných atentátníků se příliš neosvědčily - jsou účinné v době hlubokého míru, v restauracích, autobusech, nemocnicích a dětských školkách, na bojišti se jaksi ztratí ve všeobecné vřavě.

Druhá fronta se otevřela tím, že Rusko, Francie a Německo dokonale zablokovaly OSN. Následovala masová mobilizace “mírových sil" na ulicích velkoměst od Sydney přes Berlín, Paříž a Londýn po Washington. Pak se rozběhla mediální ofenzíva: zdálo se, že postup spojenců každým dnem troskotá. Zpravodajství zdůrazňující spojenecké potíže zjevně podnítilo Saddámův režim k tomu, že vyslal některé své elitní jednotky z obranných linií kolem Bagdádu do volného prostoru vstříc spojencům a jisté zkáze. Nakonec, když se už smyčka kolem Bagdádu začala utahovat, pořád ještě žila naděje v to, že se město změní v irácký Stalingrad. Ani ta se nakonec nenaplnila. A tak hlavy rusko-francouzsko-německého trojspolku čeká v pátek v Petrohradě úloha, kterou jim nezávidím: jak se vyrovnat s pádem této druhé fronty.

Samozřejmě nic zatím není u konce. Spojence čeká úkol možná ještě obtížnější než to, co učinili dosud: zlikvidovat zbývající izolovaná ohniska odporu v celé zemi, a hlavně stabilizovat situaci poté, co se zjevně všechny, i civilní struktury iráckého režimu úplně sesypaly. A bude třeba vyvodit nějaké závěry i z pádu druhé fronty: obě strany budou muset přemostit konflikt, vyvolaný poraženou stranou mírotvorců: zejména OSN prokázalo svou velkou neužitečnost. V ambiciózní roli světového “nejvyššího soudního dvora" se velmi neosvědčilo. Mělo by projít přestavbou, která by mu dala nějakou realističtější a užitečnější podobu.

Zbývá se zmínit o roli, kterou v konfliktu sehrála politická reprezentace ČR. Přední politici od prezidenta Klause přes premiéra Špidlu a předsedu zahraničního výboru poslanecké sněmovny Laštůvku až po “optickou většinu" delegátů sjezdu ČSSD se snažili ze všech sil, abychom se ani náhodou nenamočili na straně “agresora". Na těch několik politiků, kteří se zoufale snažili zachovat dekorum (ministr Svoboda, jeho náměstek Vondra) byl pořádán bezmála hon. V době, kdy se režim hroutí, se odehrává nedůstojná zdržovací komedie kolem vyslání české nemocnice. To je pro ČR tragické vyznění: dá se předpokládat, že se spojenci i jejich neúspěšní oponenti nakonec nějak domluví. A jen česká reprezentace zůstane dál jako Charlie Chaplin v jedné své grotesce věrně stát na všemi opuštěné a vyklizené frontě.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky