Květen 2003

Hádání s Ortegou

Luděk Frýbort

Pověz mi, co rád čteš a já ti povím, kdo jsi a jaké skryté i neskryté vášně bouří v tvém nitru, tak si můžeme upravit známé přísloví, než zalistujeme následujícími stránkami. Přišla mi totiž před časem do ruky knížka z pera presidenta České republiky, z níž jsem krom jiného vyzvěděl, že jest velkým obdivovatelem díla španělského filosofa Ortegy y Gasseta. Nuže, vím cosi o zmíněném filosofovi, přesněji řečeno, znám jeho nejproslulejší knihu Vzpoura davů, pokládanou mnohými, a jak se zdá, i presidentem Václavem Klausem samým, přímo za politicko-společenskou bibli. Zalistujeme v ní pozorně, neboť je to zrcadlo, v němž se obráží mysl státníkova. Můžeme v něm spatřit vysvětlení jeho postojů, jakož i častého a podivného rozporu mezi slovy a skutky toho význačného muže, stejně jako mnoha jiných, jej následujících a jím se inspirujících. Zdá-li se čtenáři, že obraz v zrcadle je křivý, prosím o shovívavost; není to moje huba, již ukazuje.

Než započnu tuto kritiku, chci uvést, že jsem použil německého překladu zmíněného díla z roku 1956. Proto, omlouvám se, nebudou uvedené citáty přesně odpovídat českému vydání. Rovněž jsem byl nucen vynechávat poukazy na stránky a zachovat jen volně následnost jednotlivých témat. Nejde ostatně o vědeckou studii filosofova díla, nýbrž o pokus jeho aplikace na dnešní dobu, spojený s kouskem psychologie. Neboť, souzní-li kdo s Ortegou a bere-li za své jeho postuláty, musí to být člověk, řekněme, dosti svérázný.

Obsah Ortegovy filosofie lze v krátkosti shrnout takto: je dav a jsou společenské elity. Dříve vládly elity, i bylo vše v pořádku. Nyní se k vládě nad světem cpe dav, takže se všechno ocitá vzhůru nohama a svět se řítí ku zkáze. Nu dobře. Ale než postoupím dál v její kritice, chci upozornit na trojí okolnost. Ta nejhlavnější je, že dílo bylo sepsáno v dvacátých letech nedávno skončeného století. Bylo to krátké období úžasného hospodářského rozmachu a s ním spojené všeobecné důvěry a sebedůvěry, spokojenosti až samolibosti. Myslím si, že Ortega udělal jistou chybu v tom, že na této ojedinělé a v dějinách se jinak stěží vyskytující atmosféře postavil konstrukci svého prorockého nápadu. Udělal z přechodného ovzduší dvacátých let všeobecně platný dějinný zákon a nemohl se tudíž nezmýlit; již v roce, kdy vyšel mnou použitý překlad, jeho vize neplatila. On sám mohl zajisté pozorovat až do svého skonu v r. 1955, že obecný lid mívá spíš sklon k popudlivé nespokojenosti a k nedůvěře v budoucnost, ať má proč nebo nemá.

Druhá, o něco méně významná okolnost je, že dílo vyšlo z pera Španělova. Jakkoli světově či evropsky se tváří, je to vyjádření španělského ducha, se vším jeho heroickým pesimismem, sklonem k tragice až k morbiditě, pocitem aristokratické výlučnosti, skepsí osamělého bojovníka, který hrdinně hyne v beznadějném zápase. Tatáž myšlenka by asi vypadala podstatně jinak, kdyby ji vyjádřil dejme tomu Brit či Holanďan v létech šedesátých. Třetí okolností je posedlost dvacátých let davy nebo ještě lépe masami, ať už v tom či onom smyslu. Kdekdo se tehdy zaklínal masou, téměř podobně jako nyní životním prostředím. Rozdíl byl v tom, že myslitelská většina viděla v masách nositele veškeré naděje, kdežto Ortega nástroj ďáblův; i můžeme mu připsat k dobrému aspoň originalitu a neovlivnitelnost intelektuálními módami, což není málo.

Lze poznat, že Ortega byl asi pán velice bystrý, pohledu pronikavě analytického, i když ne právě prorockého, v argumentaci však občas poněkud lehkonohý; necítil velkých zábran přitesat si skutečnost tak, aby se mu do ní hodila. Snadno také vzkypí do jakési záštiplné vášnivosti, což mu zrovna nenapomáhá ke kritickému nadhledu. Pojmy nedefinuje, nýbrž jim nechává neurčitě rozplizlý povrch, snad aby se mu jimi lépe manipulovalo; zde by byla na místě dost vážná výtka. Co se odhadu budoucnosti týče, dějiny mu většinou nevyhověly; ale to není nic, čemu by bylo slušné se dnes posmívat. Byl by to pošetilý výsměch pozdě vědoucího. Od sepsání knížky uplynulo již víc než sedmdesát let; do budoucnosti tak vzdálené nedokáže dohlédnout ani stoletý kalendář. Dějiny mají v zásobě nekonečný počet vyhýbek, po nichž se vývoj pokaždé vydá někudy zcela jinudy, než svede odhadnout i nejnadanější prorok; je-li výtka možná, tedy že muž tak bystrý jako Ortega se vůbec do proroctví pouštěl. Osobně bych řekl, že pouští-li se kdo na tenký led prognostiky, neměl by vycházet ze své vlastní výseče názorového spektra, a vůbec už ne z úvahy, jak by budoucnost měla či neměla dle jeho osvíceného přání vypadat, nýbrž by se měl naopak od jakéhokoliv předem pojatého názoru oprostit a dát zaznít čisté, nezaujaté analýze. Jinak je třeba vyzdvihnout, že knížka obsahuje plno skvělých, vtipných a znamenitě formulovaných postřehů a s celými stránkami nelze než souhlasit. To samo už stojí za to, aby se člověk do ní začetl a vyváží to i výskyt některých míst hluchých, opakujících se nebo prostě už vyčpělých, dějinami překonaných.

Ale také je třeba říci, že jsou to právě jen postřehy. Věty, odstavečky, pasáže. Základní a vedoucí myšlenka celého spisu je, smím-li odporovat muži tak slovutnému... ne snad zcela chybná. Ale notně zjednodušená. K autorovu hněvu nad špatnostmi doby vhodně přitesaná. Dovolím si s ní - i s dalšími, z té vůdčí myšlenky vyplývajícími a k ní se řadícími - v jednotlivostech a popořádku polemizovat.

Onou vůdčí myšlenkou je jakýsi dialektický předpoklad dvou složek společnosti, totiž davu a elity. Jsou to, dlužno vytknout, složky naprosto protikladné, neslučitelné, vlastností vzájemně opačných, nejevící k sobě ani náznak afinity. Ortega se tím dost podobá Marxovi s jeho nesmiřitelným protikladem proletariátu a buržoazie; i jinak občas upomene na Marxe. Jako on naproto nenabádá k sblížení nebo vyrovnání svých tříd, z jeho díla zaznívá táž nesmiřitelnost, často přecházející až v dost křečovitou zášť. Na rozdíl od Marxe však nabízí k pohrdání lidskou většinu; to je nové. Ostře od sebe obojí odděluje; mezi davem a elitou neleží hranice, nýbrž přímo propast. Úkolem elity je rozhodovat a vládnout, úkolem davu pak poslušně se podřizovat, protože je to živel opovrženíhodný a nesvéprávný, který kam šlápne, sto let tráva neroste. Sumou lze soudit, že jde o poněkud povrchní a povýšený pohled na určité úkazy dvacátých let. Mohly se tak jevit zpoza profesorské katedry nebo z kroužku rozezlených intelektuálních diskutérů; kdo by si dal námahu sestoupit z těchto výšin mezi skutečný dav (přiznám se, že mi ten název nevoní), zjistil by zajisté v létech dvacátých stejně jako kdykoliv jindy, že jeho struktura je hlouběji členitá a její rozhraní vzhledem k skutečným či zdánlivým elitám nepřesně znatelné. Dokonce by mohl být na pochybách, existují-li vůbec nějaké masy a nějaké elity; nejde-li jen o nesmírné množství lidských individualit a jemu odpovídající škálu nadání a kvalit. Nemusí se mi jistě líbit lidská kvalita velmi mnohých jednotlivců, ale říkat - já jsem elitní individuum a ti ostatní jsou tupá masa, je hrozná nadutost. Snad má Ortega spíš na mysli skutečnost, že značné množství lidí je kvalit dost nízkých; pak ovšem mluvme o prostých lidech, případně o velmi prostých, ba až hloupých lidech, o primitivech; ale slovo masa je nevýstižné a kromě jisté míry intelektuálního narcismu nevyjadřuje nic. Masy = všichni mimo mě, je rovnice nafoukanosti. Masy = všichni včetně mě, je rovnice zbytečná, jelikož pak lze místo o masách mluvit prostě o lidech.

Ale snad chce Ortega slovem dav označit onen souhrn prostých až velmi prostých lidí. V tom případě zde ale chybí hlavní znak jakékoliv definice: její ohraničení. Kdo ještě je příslušník davů a kdo už ne? Jsem jím já sám? Když ne, proč ne? Již mnozí mi ovšem sdělili, že jsem vůl; ale to aspoň je nadávka, věc poctivá, kdežto masy tak či onak zavánějí švindlem. Nicméně zůstaňme u toho, co Ortega zapomněl definovat: davy = souhrn prostých lidí. V tom případě ale nesouhlasí hned následující sdělení o tom, že se z davu v této zvrácené době stává sociální síla. Proletářské masy jako rozhodující sílu nám už věšel na nos Marx, ale on sám asi dobře věděl, že je to podfuk. Pokud ve svém plánování dějin přiřkl masám nějakou úlohu, měly nanejvýš být lidskou hmotou bez vlastního výrazu, již lze - při jisté cynické dovednosti - manipulovat. Ale ani to už dnes neplatí. Za Marxe i ještě za Ortegy žil živočišný druh, zvaný proletář, člověk pracující, ale navzdory vší dřině chudý, sotva se obživivší. Takové, ano, takové bylo možno politicky manipulovat. Dokonce se mezi nimi vyskytly i vůdčí osobnosti, třebaže zřídka; mnohem častěji byli voděni na drátku fanatickými intelektuály. Ale proletáře již není, vyhynul, rozplynul se v obecném blahobytu a v mnohosti příležitostí k lepšímu uspořádání vlastního živobytí. Co dnes zůstalo na dně společnosti, už nejsou masy ani proletariát, nýbrž spodina, chamraď, havěť, svoloč, ksindl. Projevuje se velmi nepříjemně, ale ve svém absolutním destruktivním egoismu už není ani manipulovatelná. Vykrade nám byt, ale nepovstane. Veškeré naděje zastydlých revolucionářů, tu a tam se dosud vyskytující, jsou naprosto vyčpělé.

Obrovská většina lidí nenáleží ani k tupomyslné chamradi, ani k žádnému druhu elity. Jsou to prostě se živící a prostě uvažující tatíci a tetky, lidé průměrní, zástupci druhu, zvaného obyčejný člověk. Jejich intelekt arci nedosahuje profesorských výšin. Bývají ale rozumní; to je kvalita, jíž se velmi mnohé intelektuální hvězdě nedostává. Mají svůj názor, třebaže rovněž prostý; a k němu opět na rozdíl od četných příslušníků intelektuální elity došli vlastní zkušeností. Z téhož důvodu jsou těžko ovlivnitelní pokřikem radikálních proroků. Jsou to oni, ta věčná, mlčenlivá záruka uměřeného chodu dějin. Jsou to ony hlasy občanským stranám, které nedovolí příklon k nějaké radikální pošetilosti, navzdory vše přehlušující propagační muzice elitních chórů. Pokud svými hlasy a svou převahou rozhodují, není výsledek snad zcela nejlepší, ale není ani špatný. Znejistí-li obyčejný člověk a řízení věcí převezmou elity nebo chamraď, začnou dějiny vyvádět psí kusy.

O stupeň pod ním stojí lidé podprůměrní, inteligence ještě nevalnější, takže jejich rozum, je-li jaký, se nemůže projevit fungující analýzou. Těmto lidem, i když třeba osobně slušným, nestačí jejich kvalita k utvoření názoru, ale ještě stále cítí potřebu jakýsi mít. Převezmou tedy nějaký hotový, který se jim nabízí; jsou ovlivnitelní, je to věčný kanonenfutter spasitelských světa opravců. Teprve na této úrovni, a jen na ní, může mít Ortega se svým horlením proti davům kus pravdy.

Protože to, co je ještě níže na žebříčku lidské kvality, už nemůže nikdo ani zneužít. Chamraď nemá názor a ani o něj nestojí. Nikdo ji nepřivede na barikády, leda k následnému rabování. Chamraď nemá zájem o vládu, o volby, o reformy, o nic, nic z ní nevzejde, ani kladného, ale ani příliš převratně záporného. Chamraď je nejen dno a kal; je to rozklad lidské kvality; je to odštěpivší již se slepá větev vývoje, vedoucí od lidského rodu kamsi na skládku vysloužilého a nepotřebného odpadu. Od ní, ano, od ní je nutno se oddělit, ale ne aby nás nezahltila, jak se Ortega obává svých mas, ale abychom se uchránili nepříjemností. Toto oddělení je zcela v naší moci, netřeba spínat ruce nad valícím se osudem.

Shrňme tedy své mudrování o masách a davech: Zlých konců se můžeme dočkat spojením podprůměrné, snadno ovlivnitelné menšiny s menšinou radikálních elit. To je scénář na divadle dějin mnohem běžnější než vzpoura anonymního, amorfního, hmyzu podobného davu. Ortega prostému, rozumnému člověku těžce křivdí. Vytvořil si o něm pohrdlivou teorii a aby ji udržel, ani se nepokouší si jeho myšlení přiblížit.

Nyní však k elitě, ke skupině, v jejíchž vlastnostech a schopnostech se Ortega mýlí nejosudněji. Jako v případě mas, Ortega staví své vývody na pojmu, jejž se nepokouší definovat. Co s tím? Zopakujme si jeho téze: Davový člověk se nemá co plést do rozhodování, protože tomu nerozumí. Inu dobře. Rozhodovat má elita. Také dobře. Jenomže která medle elita? Snad elita politická? To už se děje, ale nejsme z toho nijak zvlášť nadšení. Nebo taková elita, co jí jsou plné university, redakce, fary a umělecké kavárny? Zní to líp, ale malér, následující s železnou pravidelností, kdykoli elity tohoto druhu prosadí svou, před udělením takové licence varuje. Ale když Ortega nemá na mysli ani politickou, ani intelektuální elitu, kterou potom? Jsou elita ti, kterí smýšlejí jako já? To už tu také bylo. Nebo je nakonec jenom jedna elita, vybavená veškerou moudrostí, již sám Pánbůh nadal právem udílet příkazy, a nazývá se Ortega y Gasset? Cosi nenapsaného je v zatrpklosti jeho knížky. Snad jí chybí motto: vidíte, vidíte, to máte z toho, ze mě nenecháte vládnout.

Zdá se, že začátek jedenadvacátého století ukazuje něco jiného než Ortegův věk, aniž bych se mu tím chtěl vyšklebovat; nedomýšlím se, že bych byl lepší věštec než on. Nikoli masy (neboli průměrný člověk), nýbrž právě ti, kteří se měli nebo dosud mají za elitu, se zmýlili, a po čertech vražedně zmýlili, v každé premise, již vzali za svou. Nech být, Ortego, průměrný člověk bývá člověk dobrý, poctivý, konstruktivní, ne snad intelektuální, ale rozumný; to teprve hluboko pod průměrem začíná ničemnost. Kdyby demokracie byla demokracií, totiž vládou průměru, nebylo by to nic zlého; bohužel je to spíš vláda bezmyšlenkovitého podprůměru, napájeného moudrostmi domnělé elity. Elita je zřídka to, zač se vydává. Ne každý, kdo se duchaplně roztáčí v intelektuálních salonech, je skutečně lidsky elitní. Nechci říci, že každý intelektuál je narcistní pomatenec; jistěže by si mnohý zasloužil metál elity, až se takové začnou rozdávat. Ale s ním i ledakterý člověk prostého života, třebaže je intelektuálovi Ortegova typu jen molekulou lidské tlačenice, na niž shlíží spatra.

Rozum a předvídavost obyčejného člověka zachránily svět právě minulého století z mnoha destruktivních šlamastyk, jež mu nastrojili elitárníci. Je hodna obdivu neúchylná rozumnost prostých lidí, oněch měšťáků, ba maloměšťáků, jak se jim rádo říká, kteří si navzdory vší zdrcující propagandě levicové intelektuální elity zachovali vlastní, třebaže němé mínění. Jeho obraz je možno dodnes vidět v každých volbách: padesát procent činívá zmanipulovaný houf podprůměrných a jeho elitární kazatelé, padesát obyčejný, ale rozumný člověk. Nebýt jeho, dávno už bychom se nazývali Západoevropská sovětská republika. Masy nás nemusejí děsit; strach bychom měli spíš mít z menšiny tupého podprůměru ve věrné alianci s elitárním narcismem. Ortega mluví v této souvisloti značně zlověstně: o souhlasu elity s jedním přáním, jednou ideou, jedním ideálem, který ji svou vlastní podstatou dělí od davu - brr a ještě jednou brr. Ortega se nezmínil o tom, co jsou ty ideály zač, ale můžeme to uhodnout. Jeho čas byl časem ideálů. Některé z nich byly ještě dlouho potom pro příslušníka intelektuální elity přímo povinné a smrdí to z nich Gulagem. Většinu Ortegovy argumentace lze přijmout jako předmět diskuse, i když ne souhlasu; ale občas uteče kamsi, odkud čiší čistá hrůza.

Svrbí mě prsty vypsat si něco z duše o té slavné intelektuální elitě, o její nepoučitelnosti, destruktivitě, samolibosti, nadutosti, neprozíravosti, o sklonu dávat se ovlivňovat kdekterou pitomostí, hlavně že je dost výstřední a hlučně radikální (samé vlastnosti, jež Ortega připisuje masám), ale obávám se, že by povstal spis tlustší než Ortegova knížka. Takže jen: kdo se nechává bez stopy vlastní myšlenky strhnout každou módou? Sedlák? Švec? Pošťák či zámečník? Nebo spíš profesor, literát, student? Sestupměž z výšin a pohlédněme v prostou skutečnost, ó Ortego. Davy jsou všelijaké, ale vcelku vypočítatelné. Samy o sobě nejsou zdrojem napětí ani nebezpečí. Teprve zmocní-li se jejich vůle elita, dochází k maléru. Mýlí se Hegel, jehož soudu se Ortega v té věci dovolává.

Zdá se to být protismyslné, že. Jak to, že skupina nejvyšší kvality bývá zároveň zdrojem nejzhoubnějších katastrof? Proto, pravím, že se poněkud mýlíme. Cosi přeceňujeme a cosi podceňujeme, lépe řečeno nebereme v potaz. Co přeceňujeme, je kvalita arci významná a potřebná: intelekt. Jím řečené elity zajisté oplývají. Ale jak již četné anekdoty o potrhlých profesorech naznačují, lze být velice inteligentní a přitom úplný trouba; to se totiž nevylučuje. Intelektuální elitář je plný inteligence, ale scházívá mu rozum - ona opomíjená kvalita. V tom se může lišit od leckterého ševce, který nepřekypuje inteligencí, ale je rozumný. Nespokojme se jako Ortega s pouhým tvrzením, ale definujme: Intelekt je schopnost shromažďovat a třídit informace. Rozum je schopnost analyzovat je a vyvozovat z nich správné závěry (nikoli duchaplné ani ušlechtilé či krásné, nýbrž správné, totiž fungující; neboť funkčnost je měřítkem správnosti. Co nefunguje, není správné). Snad jsou obě kvality rovnocenné, ale kdybych si už musel mezi obojím vybrat, tedy raději rozum bez inteligence než naopak, protože tak aspoň nedojde k maléru. Je však třeba něčeho víc, aby povstala kvalita vyšší, o niž možná Ortegovi jde, ale nevyslovil se tak. Teprve spojí-li se značná míra intelektu se stejnou mírou rozumu, doplní-li se obojí přiměřeným vzděláním, zkoumavým zájmem o svět, schopností abstrakce, porcí fantazie, přitvrdí-li se to všechno hlubokou životní zkušeností, ne však zkušeností jednostrannou, nýbrž co nejrozmanitější... ano, pak může vyplynout cosi, čemu se říká moudrost. Souhlasil bych z jisté míry s Ortegou, kdyby měl na mysli toto, třebaže bych zůstával krajně skeptický k možnosti vytáhnout moudrost na trůny světa.

Nu, elity jsou takové, jaké jsou, je pošetilé vymýšlet si jiné, neexistující, podle vlastního přání. A jsou takové, že se z nich člověku se zkušeností posledního století občas zvedá žaludek. Vím, co mi bude namítnuto: že naši samolibí krasoduchové nejsou ta pravá elita, již má Ortega na mysli. Že hovoří o oněch vzácných šlechticích ducha, lidech rozličného stavu, ale moudrých a prozíravých, jací se tu a tam vyskytují. Chyba je, že takovou elitu ještě nikdy nikdo neshromáždil, ta, pokud existuje, žije ve své skromnosti sama pro sebe a do popředí se nedere; a pokud se dere, může být výřečná, takticky obratná, ve všem všudy se dobře vyznající, ne však moudrá. Plán vlády elit je nereálný, nic víc než teoretické přání. Ortega, jako i jinde, nabízí ne řešení, ale ideál: ne elitu jaká je, ale jaká by měla podle něj být. A, abychom se vrátili k těm davům, i ty jsou u něj stejné. Vymyslel si davy ideální ve své tuposti a samolibosti, bez ohledu na hlubokou rozčleněnost existující společnosti.

Ortegovi se z jeho vývodu o elitách a davu stává místy litanie a nechci ho v tom napodobit. Shrňme tedy: nebezpečím tohoto věku (ani žádného předešlého) není obyčejný člověk, nýbrž jednak duševně nesamostatná elita, jednak stejně nesamostatný podprůměr. Slepý slepého vede. Z obojího slepce je však elita nebezpečnější. Ksindl sám o sobě nebyl, není a nikdy nebude žádná starke Hand, vraždící mužík potřebuje svého Trockého. Dělení na elitu a dav je krajně zjednodušené a navíc nafoukané. Spíš je tomu jinak: co dává lidskému životu hodnotu, je tvořivost, včetně tvořivosti myšlení. Je-li jí dána přednost před pouhým spotřebováváním, může se človek povznést do vyšší kvality. Ale jen sám sebe a sám pro sebe. Kdokoli si troufá povznášet ty ostatní, ať se jim to líbí nebo ne, rozpoutává tanec démonů, jenž záhy nabude vlastní dynamiky a nezastaví se dřív, dokud nezničí všechno kolem sebe a sám se nezhroutí svou vlastní destruktivitou.

* * *

Když jsme si takto odbyli červenou nit spisu, můžeme se obrátit k jeho jednotlivým bodům, jak je nacházíme, listujíce stránkami.

Pocit přeplněnosti: Ortegovi připadá, že je všude spousta lidí: v domech, na ulicích, ve vlacích, v obchodech a v lokálech (ani tu hospodu bys hloupému Honzovi nedopřál, Ortego?), v lázních. Mohl bych k tomu výběru ještě dodat lyžařské sjezdovky, pláže a koupaliště, nu a samozřejmě dálnice, pravím, že Ortega ještě o přecpanosti houby věděl. Pravda, za pradědečků všude tolik lidstva nebývalo. Samotnému se mi to nelíbí a rád vyhledávám místa, kde je trochu volněji. Ale to neznamená, že musím k řečenému jevu přistupovat jako povýšenec, který navštíviv s cestovní kanceláří Neckermann Niagarské vodopády ohrnuje nos nad tím, kolik je všude těch pitomých turistů. Nebo ekolog celý zelený, který jeda po dálnici se rozhořčuje, co aut je všude, kam pořád mají ti tupohlaví měšťáci co jezdit a svinit tak životní prostředí. Rozumný (neřku-li moudrý) člověk se nerozčiluje nad davem, jehož je sám jen drobným a šedivým atomem, milý Ortego. Nerozlišuje lidstvo na vyvolené (to jest jej) a tu ostatní holotu, která mu nemá co zaclánět v jeho příjemném osamění.

Jistě že je lidí všude dost, baví se, vejskají, jedí, nakupují. Tento jev je prostým a logickým výsledkem procesu, završivšího se v druhé polovině dvacátého století. Nebyl způsoben přírůstkem obyvatelstva, jak se Ortega domnívá – ostatně rychlý nárůst evropské lidnatosti byl ukončen už v jeho době a dnes se zvrátil v opak - nýbrž jistými změnami v životních možnostech. Davy (neboli všichni ti pitomci kolem mě, že ano) mají k dispozici dost volného času a slušné finanční prostředky, takže se mohou vyskytovat na místech, na nichž neměly co pohledávat za času, kdy prostý člověk pracoval do úpadu a plodem jeho veškerého úsilí byly dva talíře bramboračky denně. Může mi v tom všudypřítomném množství občas být dost těsno, ale co s tím chceme dělat, ctný proroku? Máme přesvědčit masy, aby se vrátily zpátky k té bramboračce? Tak, abychom my vznešení a bohatí (leč obávám se, že zrovna já bych asi k takovým nepatřil) mohli líbezně korzovat v zadumaných zahradách a užívat své výlučnosti v některých z vyhlášených lázní, obsluhováni uctivým služebnictvem? Není pochyb, že zejména ty nejlevicovější z levicových hlav po čemsi takovém paradoxně toužívají. Nikoli. Nemám rád tlačenici, ale jakkoli se mi ledacos nelíbí na současném západním světě, pokládám za jeho klad, že naprostá většina i prostých lidí má dost volného času a prostředků, aby si mohli dovolit věci, o nichž se nesnilo dědečkům bramboračkového věku. Mám totiž neblahé tušení, že kdyby býval nenastal onen opovržený věk davů, nemohl bych si je dovolit ani já.

Dříve žili lidé individuálně, avšak nyní se houfují v davy, praví se dále. Nechci se opakovat ve vysvětlení toho jevu; ale on to také není jev, nýbrž jeho zdání. Ve skutečnosti žije dnešní člověk mnohem osaměleji než jeho pradědeček (dokonce ještě než sám Ortega). Už se ani skoro nesdružuje: vyhynuly ochotnické spolky, Baráčníci, Sokolstvo, v kostelech je prázdno, v hospodě sedí každý sám za svým pivem. V betonovém činžáku panuje větší osamělost než na Starém bělidle. Dnešní člověk se nalézá uprostřed tlačenice, ale je sám. Hovořme pravdivěji: ne masy, ale tlačenice. Kdo jí chce uniknout, musí si připlatit a trávit čas v nějakém drahém zařízení, třeba v Club Mediteranée, aby tam za ním holota nemohla. Tím způsobem lze zrestaurovat podobu času, po němž se Ortegovi stýská a který také nebyl nic jiného: exkluzivní výlučnost těch, kteří na to mají. Osmělil bych se ale přidat i recept jiný: být sám a vyjímečný ve svých myšlenkách, ve svém poznání, v utváření svého neopakovatelného individua, které zůstává jedinečné, třeba je obklopeno tlačenicí. To už si ovšem v cestovní kanceláři objednati nelze.

*

Na mnoha místech je nabízen návod k tomu, jak se stát elitou: vědomě a programově se odlišit od mas. Nuže, kdo nemá jiný program než se odlišovat, nebývá nic elitního, nýbrž spíš duchem chudý ješita; takovou elitou se dnes stává každý klouček, který si pověsí do ouška kruh, otočí si čepičku kšiltem dozadu a jme se producírovat něčím obzvlášť praštěným. Přetrvá-li tento jev u někoho do zralejšího věku a dosáhne povážlivějších rozměrů, lze hovořit o bláznovi. Aby se naopak někdo vědomě považoval za průměr nebo dokonce za dav, jak Ortega na jednom místě předpokládá, to se věru nestává. Čím tupější hlavička, tím za výjimečnější se má. Spěšně bych se vzdálil od každého, kdo by mi začal vykládat, že se počítá k elitě.

*

Příklad mladé módní dámy, která se necítí dobře na plese, na němž není aspoň osmset lidí, nesvědčí o zálibě v masovosti, nýbrž o pouhém mládí. Mládí se vždy cítí dobře ve smečce, potřebuje ji, vyhledává ji. Smečkový pud je mladému človeku dán už od vzniku lidstva; jen ve smečce totiž mohl mladý lovec něco ukořistit. Starý, zkušený vlk už raději bývá sám, stačí si. Ještě si povíme, jak obrovský díl našich instinktů, příčin našeho chování, pochází z dob, ve srovnání s nimiž je paleolit hotová moderna.

*

Připočtěme Ortegovi k dobru, že není chytlavý na marxismus jako absolutní většina intelektuálů jeho doby. Ale cosi také přejal; hovoří o třídách, i když jen mimochodem. Představa lidstva rozčleněného v třídy je holá fikce, nesmysl, nic. Je to totéž jako rozdělit slepice na kdákající a nekdákající; určení pochybné, protože každou chvílí se měnící. Nelze rozdělit celek na nestabilní části. Lidstvo lze členit (ne vždy a ne zcela definitivně) podle jazyků, ras, národů, náboženství, životních způsobů, tradic, ne však podle něčeho, co dnes je a zítra není. Sám jsem byl během svého života příslušníkem několika tříd včetně dělnické, takže si o tom něco troufám vědět. Udělejme nádeníka písařem a on nejen že se týmž okamžikem k dělné třídě nezná a její postoje a zájmy pošle k čertu, ale nafoukne se i vysoko nad ni a jme se jí opovrhovat, převzav zcela způsob myšlení třídy písařské. Obráceně to funguje zrovna tak. Můžeme snad, když na to přijde, členit své bližní podle řemesel a povolání, ale nesešívejme z nich umělý pytel tříd. Je to nástroj neužitečný, palice do ideových bojů zdánlivě náramná, ale sestávající ze slepičího pápěří.

*

Někde v té blízkosti se Ortega zmiňuje o buddhismu, což bych ponechal stranou. Ale dopustil se zde značné nepřesnosti. Mluví o dvou hlavních směrech buddhismu a tvrdí, že směr hinayana je povrchní a pohodlný, kdežto mahayana přísnější a hlubší. Nevím, kde to vzal. Snad si spletl buddhismus s katharstvím, v němž takové dva stupně souběžně existovaly - jeden pro vyvolené, druhý pro holotu. Mahayana je Buddhova nauka, obohacená o pozdější přídavky a má sklon Buddhu zbožnit; hinayana se omezuje na původní podání a Buddha je jí jen učitel, veliký, ale lidský. Pravděpodobně se zde projevuje Ortegův účelový způsob nakládání se skutečností, v němž se poněkud podobá Marxovi: vybere si nějaký fakt a přiteše jej do takové podoby, aby mu správně zapadl do stavebnice předem pojatého názoru, v tomto případě do protikladu hlubokomyslné elity a plytkého davu.

*

Rovněž na touž stránku se stačila vejít úvaha o demokracii. Ortega k ní (jako k ledačemu) má značně rozporuplný vztah: místy ji uznává jako fungující a zřejmě nejlepší nástroj vlády ze všech možných, až se mi to samému přestává stoprocentně líbit, jinde zas doporučuje jakožto vládu budoucnosti jakousi diktaturu elit. Místy vytýká davům, že jsou netečné, starající se jen o zábavu a konzum, jinde se mu zase nezdá, že si troufají plést se do všeho, ba i do vlády. Ó, kéž by se opravdu pletly! Bohužel se skutečnost spíš podobá Ortegovu ideálu: vládu vykonává elita politických machrů, na mínění většiny se ohlížející, jen když se jí to hodí. A zvol si demokraticky koho zvol, zvolíš si zase vždy jen nějakého machra.

Tím končí úvodní kapitola. Předznamenává tenor celého zbytku knihy. Zdá se znít autorovou osobní nelibostí: ta obyčejná holota je tak drzá, že mě neposlouchá. Ale k steskům nad nepoučitelností mas se ještě dostaneme.

*

Ostatně je Ortegův demokratismus brzy u konce. Už o málo stránek dál se mu mění v aristokratismus, což je zjevně sedélečko, v němž se mu rajtuje mnohem liběji. A snad opravdu existuje cosi jako aristokratismus ducha, vůle, energie či jiných úctyhodných vlastností; ale řekl bych, že to má být až vyplynuvší výsledek. Zalíbením v pocitu výjimečnosti se z aristokrata čehokoliv stává opět zpátky moula, neboť skutečný aristokrat se svou nadřazeností nevytahuje. Zalíbení ve výjimečnosti je ovšem nutkání, jemuž nevyzrálá dušička jen stěží odolává. Je to rovněž jediné potěšení těch, kteří v temnotách svého ducha tuší, že nejsou nic; i vykřiknou aspoň slavně: jsem Čech! Jsem Němec! Jsem slávista! Je balšám nehotové duše být něco jiného a výjimečného; ještě si vzpomínám na své první auto, jímž jsem se pyšně projížděl v dobách, kdy takových předmětů bylo ještě málo. Východoslovenské ženičky vybíhaly z chalup a volaly obdivně: „Aký to šumný Spartak! Dělalo mi to, troubovi pětadvacetiletému, náramně dobře. Někdy je obtížné se samolibosti vyhnout, ale nelze z ní dělat program. Ortegovi se cosi takového děje.

Poté Ortega svou ideu aristokratičnosti rozvíjí, zčásti sympaticky, zčásti podezřele. Praví, že nestačí být dědičným aristokratem, ozdobeným zásluhou otců; jest třeba neustále obnovovat onu zdatnost, jíž se otcové aristokraty stali. Být aktivní, na rozdíl od pasivity mas. Nuže, víme dost o tom, jak se někdy za ranějších Přemyslovců stal šlechticem první Hrabišic, první Buzic či jak ještě se jmenovaly ty naše nejstarší rody: věru že aktivitou. Obrovskou, bezohlednou, kořistnicky vražednou dravostí. Nebyla daleka toho, co bychom dnes nazvali mimořádnou kriminální energií. Rozdíl je v tom, že násilný kriminálník dneška svou kořist zpravidla ve své frajerské zabedněnosti poutrácí, kdežto zakladatel erbovního rodu si ji podržel, rozvinul, předal dědicům, ti ji pak postupně zbavili pachu násilí a přeměnili v zjemnělý, oduševnělý, i když občas trochu měkkýší způsob. Zaráží mě, že Ortega vyzdvihuje a za následování hodnou pokládá právě tu počáteční dravost. Praví, že privilegovaná osoba má být schopna vždy znovu se zmocnit toho, co pokládá za potřebné nebo co by jí někdo chtěl upřít. Z toho jsou ovšem opravdu cítit válečné sekyry desátého století. Nebo také kult oprávněného násilí (action directe), velikánská intelektuální móda let dvacátých. S nikým se nebavit a hned to mydlit, jelikož pravda je naše, soudruzi. Ortega si ve své elitární ideologii začíná hrát už s přespříliš nebezpečným nářadím. Je tím podobný pozdějším prorokům násilné libovůle, onoho vyjádření se individua činem, jak je hlásal Sartre a jež jeho učenliví žáci úspěšně proměnili v miliony mrtvol v Kambodži i mnohde jinde. Je ostatně pravděpodobné, že se Sartre Ortegou aspoň zčásti inspiroval.

Sám bych se přimluvil za žejdlík aristokratičnosti v tom současném moři demokracie, které ať je jaké je, je mi poněkud šedivé. Ale míním tím právě opak toho co Ortega. Ne její počáteční gerojské násilnictví, nýbrž onen způsob zjemnělý, kultivovaný a dědičně předávaný, jejž Ortega s jistým opovržením odkládá stranou. Z rodové aristokracie nezbylo mnoho, pravda; ale co zbylo, nechá se vidět. Není to žádné zdegenerované ťulpasovství, kteroužto karikaturu s oblibou rozšiřují hlasatelé lidské stejnosti (což je něco jiného než rovnost). Co platí, je výsledek; a ten je takový, že potkáš-li dnes někde šlechtice, bývá to obvykle osoba kultivovaná, dobrých mravů, vzdělaná a čestná. A nevypínavá, svým erbem chlubně nerachotící. Můžeme směle Ortegovi doporučit, aby si to zapsal za uši.

*

K celé Ortegově teorii je možno mít jednu zásadní výhradu: je šitá na míru západní civilizaci a ničemu jinému v tomto světě. Kdekoliv podává příklady z jiných kultur a jiných končin světa, jsou cítit šablonou a povrchní vyčteností. To mohla být věc podružná v čase, kdy západní civilizace mocensky ovládala svět, ale dnes už věci vypadají jinak, neevropský zbytek světa je nutno brát v úvahu. Ortega se pokládá vehementně za Evropana a na konci knížky dokonce doporučuje vytvoření evropské národnosti, čímž ještě vysoko předstihuje ty, kteří žádají evropskou státnost nebo aspoň sounáležitost. Klást si nesplnitelné cíle je konání nejen zbytečné, nýbrž i bezcenné a mnohdy škodlivé; ale o tom teď nechci mluvit. Ortegova Evropa má své jakostní třídy: nejvýš mu stojí Německo, poté Anglie s Francií, o hodný kus doleji a dost kriticky pojímané je rodné Španělsko. K oné části Západu, která neleží na evropské pevnině, je Ortega jaksi rozpačitý; s Amerikou si neumí mnoho počít a ostatní oblasti západní zámořské civilizace jako by ani nebyly. Ví, co se patří a bere na svém místě Ameriku v ochranu pred zlehčujícími předsudky; ale je znát, že to není hudba jeho srdce. Evropa se amerikanizuje, praví, a nemíní to jako kompliment. Amerikanizace je mu sestup s elitárního trůnu, plebejizace. Morální stav evropského průměrného člověka se nyní rovná Američanovu, praví ponuře. Možná že je americký životní standard vysoký, ale americká elita stojí za bačkoru, pročež musíme odmítnout domnění, že Amerika je zemí budoucnosti, zní úhrnem pokračování na téže stránce.

Budu tomu odporovat: kéž by se opravdu Evropa amerikanizovala! Stal se ale opak: odlivem jisté části lidských kvalit za oceány se Evropa ještě víc europeizovala. Není divu, že lynčovací soud je amerického původu, neboť Amerika je rájem davů, citujme dále. Chce se mi zvolat něco neslušného na adresu filosofovu, neboť ukazuje, že Ameriku nezná, nemíní znát a zdroj jeho úvah je předsudek, týž, proti němuž na jiném místě bere Ameriku v ochranu. Protože kdyby do ní koutečkem nahlédl, věděl by, že Amerika je ne-li zrovna ráj, tedy do značné míry země svobodného, svobody si vážícího, nesnadno ovlivnitelného, samostatného, v odpovědnosti za sebe sama jednajícího člověka. Jsou to přesně ony vlastnosti, jichž v Evropě dramaticky ubylo vystěhovalectvím; genetika sakramentsky funguje. Dále se domnívá Ortega, že americká technická i jiná vyspělost je holá náhoda; její síla spočívá v pouhém omlazeném odlesku Evropy. Její starosti, těžkosti a konflikty teprve nastanou, prorokuje temně. Nu, nastaly už, a k tomu ještě dost značná odpovědnost za ten jankovitý svět, doplnil bych citát. Amerika se v nich, včetně té odpovědnosti, dosti dobře osvědčila. Ne že by se nemohla osvědčit víc, ale daří se jí to lépe než Evropě. Pokud se Ortega strachuje, že nelze Americe přiřknout schopnost k panování, strachuje se opodstatněně; ale Amerika také na panování kašle. Tento krejzlík již vyšel z módy v našem věku. Zato Amerika jako víceméně jediná prokazuje sílu k prosazování norem slušnosti a úspěšně šlape na paty rozličným vyznavačům výjimečnické dravosti, k čemuž znatelně chybí síla i vůle na starém kontinentu. Dnešní (a možná že už Ortegův) vztah k Americe je do značné míry závistný: rádi bychom měli její funkčnost a blahobyt, ne však její rizika; neradi bychom přijali za svůj princip vlastní odpovědnosti.

Ortega se znamenitě mýlí: zdrojem americké síly nikterak není omlazený odlesk Evropy, nýbrž skutečnost, že se stala vlastí lidského výběru (což je, podotkněme, něco jiného než Ortegova elita). Uveďme si příklad: Švédsko ztratilo během tří desítiletí XIX. věku milion obyvatel ze svých pěti vystěhovalectvím převážně do USA. Švédové se tam stali jednou z nejhodnotnějších, nejenergičtějších imigračních skupin. Ti doma pozůstalí pak na sebe ruče ušili chomout nejrigidnějšího státně zajišťovacího systému mezi všemi, které se v Evropě vyskytují a jenž přivedl Švédsko z prvního místa životního standardu na (tuším) sedmadvacáté ve světě. Energie na jedné straně a ochablost na druhé, připravenost k riziku a zápecnická žádostivost jistot, připravenost postarat se o sebe a zalíbenost ve vrchnostenském opatrovnictví se od sebe oddělily. Evropa si jednou možná ještě zažije překvapení člověka neandertálského, když pozoroval, jak mu homo sapiens mizí v jakýchsi jemu nepochopitelných dálavách.

Ortega balancuje v snaze kárat Ameriku a nevzbudit přitom dojem antiamerikanismu, asi jako když chce dnešní český publicista sdělit, že cikáni jsou verbež a nevypadat přitom jako rasista. Ale pohled svrchu a skrz prsty prosvítá závojem blahovůle. Je zajímavé, jak iracionální, ale vydatná a vytrvalá intelektuální fobie je antiamerikanismus. Stojí za uvážení, není-li to vhodná náhražka za přece jen již dosti vyčichlý a zdiskreditovaný antisemitismus, jímž vyjadřovaly svou namyšlenost elity časů dřívějších.

*

Když už je řeč o fobiích, nelze opomenout ani jiné skrze prsty hledění, které podnes požívá nadobyčejné obliby v lepších kruzích: nevraživost, nedůvěra nebo aspoň zlehčení techniky. Dlužno uznat, že Ortega se k tomuto šiku neřadí, aspoň ne příliš zjevně. Kdyz se hovoří o technice, zapomíná se, že její životní tepnou je čistá věda, praví ovšem. Čistá věda, rozumějme, je něco technice zcela nadřazeného. Technika je naproti tomu věda nečistá, zajisté. Dále Ortega rozděluje velikány lidského ducha na vzdělance a učence, přičemž mu učence představuje jakási karikaturní figurka vědátorského hnidopicha, neschopného pohlédnout ani o vlásek mimo vlastní úzký obor (rozkošné německé označení Fachidiot), kdežto pravou studnou nejvyšší moudrosti je vzdělanec.

Je to sice odbočení, ale odbuďme si nejdřív tuto podivnou Ortegovu zaujatost vůči specializaci, jíž věnoval celou kapitolu. Neváhal dokonce veškerou vědeckou specializaci nazvat barbarstvím. Dost to zaráží u ducha tak hlubokého, jakým Ortega bezpochyby byl. Musel si přece sám všimnout, že navzdory svému neobyčejnému nadání nestačí pojmout veškeré vědění své doby; a to ještě byl teprve drobný zlomek vědění dnešního. Kdyby se dožil dneška, pochopil by možná, že nelze například porozumět zákonitostem universa, postrádá-li člověk znalostí z technického oboru, zvaného fyzika. Nebo by také nepochopil. Vypadá to, jako by pokládal valný díl vědění za zbytečný nebo aspoň postradatelný, což je ale nepravděpodobné, jelikož každodenně bral do ruky užitečné předměty, jež by za použití pouze onoho schváleného zbytku vědění nemohly vzniknout; asketa doporučující pojídání kobylek na poušti bohdá nebyl, nebo se podle toho aspoň nechoval - vyhledal jsem si jeho fotografii a zjevuje se na ní v saku a kravatě, což obé je původu průmyslovo-technického. Nebo z jeho rozhorlení proti barbarství specializace zaznívá falešný tón. Je to opět tón dobře známé intelektuální protitechnické fobie, pouze obratněji vyjádřený.

Ale zahovořme ještě o té specializaci. Zajisté jsou na světě fachidioti, lidé užiteční, ale nezajímaví a mělcí. Znají jen svůj obor a dali se jím zcela strávit, nezbyla jim ani kapička kapacity pro cokoli jiného. Jinak lze ale mezi specializovanými vědci najít, jsme-li ochotní je vidět, velké množství těch, jimž zbývá dostatek nadání i energie k zájmu o širší, obecnější, všestrannější, celosvětový horizont. Není jich ani málo; nic než úzký vědní výsek neznající zabedněnec je spíš vyjímka. A račmež zůstati nohama na zemi: dobrý odborník a zároveň osoba bystře se zajímající o dění světa - co lze žádat víc? Co víc dokázal i sám Ortega? Nebyl i on zaměřen na filosofii, tudíž na jeden úzký výsek vědění? Kolik toho věděl o zbytku? Jeho zbožné ohlížení se po všestranných vzdělancích osmnáctého věku nesvědčí o velké soudnosti; kdokoliv se dnes, třeba jen amatérsky, zajímá o svět, ví o něm podstatně víc než polyhistor oněch velebených časů. Musí dokonce. Každý gymnasista musí vstřebat víc znalostí nežli druhdy on. Vzdělanec klasického věku umíval dobře latinsky a dovedl sypat z rukávu antické citáty; o mnoho víc toho nebylo. I bylo snadno býti polyhistorem. Skoro se mi příčí psát o věci tak protismyslné, ale Ortega nám opět předvedl něco ze své lehkonohosti. Zahřímal, ale neobtěžoval se říci, co tedy jinak, když ne takto.

A to ještě Ortega žil v čase jen velmi začátečnicky technickém. Nestačil by se divit dnešku: jak už člověk nejen že za mák nerozumí nástroji, jejž používá, ale ani mu rozumět nemůže. Není to jeho úkol, od toho jsou tu jiní, specializovaní odborníci. Ústrojí jednoho jediného dopravního letadla přesahuje veškerou v celek shrnutou techniku Ortegova času, jejíž největší div představovala stará fordka. Darmé jsou všechny řeči: je konec osamělých geniů. Komplexnost instrumentáře této doby jde daleko nad mez chápání jednotlivce, jen společnost jako propojený, živý organismus jej může dál rozvíjet, nebo třeba jen udržet v chodu. Je to náhoda? Vyšlo to tak? Udělá Massenmensch nějakou koninu a ono to zase všechno zmizí, jak varuje Ortega? Asi ne. Exploze techniky není náhoda, ale výsledek vývoje. Je logický a při vší nekonečné mnohosti výchozích možností jediný možný. Proto též nezvratný; může se vyvinout zase do něčeho vyššího, ne se však rozvát v povětří.

Ortega totiž pokládá veškerou technickou civilizaci za chatrnou, víceméně náhodnou stavbičku, spočívající na velmi choulostivých základech. Je celá v rukou několika odborníků, ti ostatní jí bezmyšlenkovitě užívají, ale ani se jí nepokoušejí rozumět. Proto že postačí drobné fouknutí dějin a chatrná stavbička technické civilizace se zase rozpadne. My se pak odějeme v zvířecí kůže a odebéřeme se zpět na větve (ale pravda, tak stroze to Ortega neříká). Leč uplynulo třičtvrtě století a co zříme: technickou stavbičku nejen že dějiny nerozfoukly, ačkoliv foukaly náramně, nýbrž neslýchaně zmohutněla. Nechala přes sebe přejít ničivou válku, v mnohém ohledu ještě ničivější patálii s ideologií uvedenou v skutek, ale jako bys zalil kytičku. V posledním tuctu let pak navzdory mocně foukajícímu větru dějin narostla technická civilizace o tolik, jak se nesnilo nejen Ortegovi, ale ani nám všem ještě v létech sedmdesátých. Technická civilizace změnila svět a to ne k horšímu; dala podnět ke globalizaci, která ještě k tomu teprve začíná. Co se nezdařilo politice ani filosofii, dokáže, zdá se, technika; ze světa se stává jedno společenství, jedna vesnice. Nikdo a nic ji už nezničí, leda by nastala katastrofa, která by pod sebou pohřbila celé tvorstvo. Nalezla vzájemné vazby a mechanismy, jimiž se jednotlivé díly stavby navzájem posilují a ochraňují; teď už nepostačí zapálit knihovnu jako v Alexandrii, aby se civilizace zhroutila. Svět se díky ní stal lepším místem k životu a člověku polevila jeho dřina; i začal mít pokdy zamýšlet se nad souvislostmi světa a jeho zákonitostí, což bývalo dříve vyhraženo jen vyvoleným filosofům. Tím snad utrpěl pocit výlučnosti některých vysokých duchů, ale jinak si nemyslím, že je to důvod ku lkaní.

Ovšem... zatímco se technická schopnost zvyšuje a rozrůstá, zakrňuje jaksi druhý z plodů ducha. Uměny jsou ve psí; zboží, které se dnes pod touto nálepkou prodává, není hodno papíru, do nějž je zabaleno. Tvůrčí aktivita běžného člověka, v tom se Ortega nemýlí, upadla náramně; dnes už si málokdo i jen na svou hubu zapíská, stalo se obyčejem civět a nechat se bavit. Kam až úpadek může dojít a co jej může vystřídat, netuším. Třeba budou ještě lidé za pětset let poslouchat Mozarta a obdivovat Michelangela, kdežto uznaní a státem placení umělci budou vyvalujíce oči sedět a dělat kvák, kvák. A komu se to nebude líbit, tomu povědí, že nerozumí umění. Ale to, odpusťte, neříká už Ortega, to já sám odbíhám cestičkou vlastní nelibosti.

Semínko techniky se ujalo a vypučelo převelice. Haluz duchověd pak zakrněla a vydala zbabčilý plod. Dvacáté století se obrátilo v dokonalou blamáž duchovědců, kteří cokoliv z huby pustili, neosvědčilo se, jejich návody, výstrahy, odsudky, ideologie se obrátily v nejlepším případě v směšnost. Nicméně jsou duchovědy mezi elitami u veliké úctě. Nenaplnila se Ortegova výstraha, neletí veškerá inteligentní mládež k oborům technickým, ponechávaje duchovědy stranou; opak se stal skutkem, kdekdo hodlá studovat sociologii či dějiny umění, kdežto do technik aby posluchači byli chytáni lasem. A zatímco si technická inteligence počíná vcelku rozumně, stalo se duchovědné studentstvo (ale i profesorstvo) vřídlem nejšílenějších, nejzáhubnějších - ovšemže duchaplně formulovaných - pitomostí. Nositelem civilizace na konci století se stal inženýr. Oprávněně, odvažuji si tvrdit. Neboť technik je člověk, jemuž výsledek buď potvrdí, nebo vyvrátí jeho úvahu; komu spadl barák, byl špatný stavitel. Filosof, historik, literární vědec, sociolog se takových konců nemusí bát. Jeho baráky mohou padat a úvahy se jakkoli nenaplnit či obrátit v holý nesmysl, beztak má vždy pravdu. Nějak si svůj chybný propočet omluví. Uhodnouti pochvalu, chybiti výmluvu má, jak praví Komenský o hvězdopravcích. A ti, kteří hodlají být elitami, za ním znovu plni svatého zápalu poběží. V nejhlubším nitru ale, nu, nevidím do blamovaného filosofa, ale řekl bych, že to musí být dost kormutlivé. Proto se mi nabízí jisté podezření, zda Ortegovy nájezdy proti technice a specialisaci nejsou než žárlivost filosofa, který cítí, že začíná být zbytečný.

*

Tempo, jímž se dnes žije... ó, jaká fráze. Připomíná mi úředníka, který sice nic zvlášť nedělá, ale běhá po ouřadě s uštvaným výrazem na líci a zvěstuje kolegům, co práce má, kdo to má stihnout a že se z toho zblázní. Nikoli. Tvrdím, že tempo této doby je lahůdkové. Dějiny a zejména technický rozvoj kolem nás se sice rozběhly nevídanou rychlostí, ale naší osobní upracovanosti se to nijak netýká. Ta je podstatně nižší než za časů dřevnějších (pokud si ji ovšem nevytváříme sami svým popletovstvím). Kdo si stýská na životní tempo, tomu bych popřál vtělit se do kůže sedláka ještě před sto lety, neznavšího odpočinek, dovolenou, důchod, večery před televizí, a jehož jediné vyražení byla hodinka karet v hospodě v neděli večer. Příliš rádi si stýskáme, příliš rádi naříkáme; a čím hlasitěji se ozývá nářek nad tempem (ještě lépe: stresem) doby, tím jistější si může být pozorovatel, že se nepřetrhneme.

*

Pravda, o životním tempu je v knížce jen půlřádková zmínka. Zapadá však dobře do jednoho z jejích hlavních motivů (i když ne tak hlavního jako úvahy o podřadnosti davů): idealizace minulosti. To ovšem není žádná specialita času ani Ortegova, ani našeho. Bejvávalo, lká lidstvo chórem snad už od první dynastie egyptské. Kdybychom tomu nářku popřáli sluchu, mohli bychom si myslet, ze nejkrásnějším obdobím lidstva byl starší paleolit, ale kdoví. Třeba byly třetihory ještě lepší. Je to podivný obyčej, tohle oplakávání starých, zlatých časů. A ani duchové nejpřednější se mu nevyhnou, jak vidno. Čím to?

Snad že jakýsi obrtlík v lidském mozku způsobuje krátké spojení. Vyslovme cokoliv dostatečně pesimistického, obrtlík se obrtne a z vyslovené plytkosti se stane výstražná moudrost. Kdo však chceš slyšet, že jsi nádiva a blázen, rci o budoucnosti něco nadějného; ani výmluvnost Démosthenova o tom nikoho nepřesvědčí. Naproti tomu stačí otevřít hubu, vypustit z ní jakkoli praštěnou, nepravděpodobnou nebo přehnanou obavu a užaslý lid bude uctivě pokyvovat hlavami, ba, zle bude, zle, kruté časy nastávají a kámen na kameni nezůstane. Přitom nikdo sám pro sebe zlému proroctví nevěří, ani posluchači, ani prorok sám, nýbrž doufá, že se mu povede dobře; kdyby tomu tak nebylo, vzal by šňůru na prádlo a šel by se oběsit. Snad měl lid izraelský i nějaké radostné proroky, do Písma se však nedostali, byvši pokládáni obecně za voly. Pouze pochmurné proroctví má naději býti uznáno. Což dobře vědí všichni, jimž ješitnost káže ucházet se o obdiv veřejnosti. Kdo hovoří o nastávající zkáze, hrůzách Apokalypsy a strašlivém hněvu Hospodinovu, je moudrý, předvídavý, světa znalý a náleží mu úcta; kdo s důvěrou mluví, jest trouba. Tak tomu je, za to může ten obrtlík, nic se na tom nedá měnit.

A zrovna tak je ovšem trouba i ten, kdo shledává nevalné známky minulosti, kdežto mudřec hovoří o věku zlatém. Zkuste jen dnes někde povědět, že minulost nebyla tak zcela ekologicky bezvadná, nýbrž plná smradu, jedů, bezmyšlenkovité bezohlednosti a přírody dohola vykácené! Dočkáte se stejného ohrnutí nosu jako pravíte-li, že lidstvo nečeká v tu ránu atomové zamoření nebo úlet ozonovou dírou do časoprostoru.

Nevím. Nebažím tolik po věštecké slávě ani po otevřených hubách, takže se takových nehorázností dopouštím. Ale zcela soukromě se mi zdá, že by pravý filosof snad neměl mít zapotřebí podobných prostředečků užívat. Pravých filosofů je ovšem nemnoho. Snad že jsem znal jednoho hajného...

*

A ještě dál dokládá Ortega nejrozličnějšími důvody, proč a jak byly staré časy lepší. Uvádí dokonce mínění australských domorodců o té věci, kteří prý hovoří o úkazu zvaném alcheringa, jenž sice není blíže definován, ale zajisté se týká zlatého času, kdy se ještě nenalévali pivem za státní peníze, nýbrž běhali po buši a házeli klacky po klokanech. Člověk by nikdy nesměl přijít do Austrálie, aby mohl tu alcheringu jen tak přijmout. Jinak ví, že by kterýkoliv australský aboriginal, uvržen do zlatého věku svých předků, vbrzku bídně zahynul, zbaven svého piva, zmražených potravin ze samoobsluhy, taxíku a telefonu. „V buši se umí pohybovat jenom aboriginal,” poučil mě jeden Australan, „jenže ten už zapomněl, k čemu má nohy.” Nu, není australský domorodec v té bídě sám. O starých časech se rádo pěje, ale nerado by se v nich žilo. Ani by se to už dávno neumělo; najděte mi vyznavače prostého života, jenž by věděl, jak se z podělané vlny u ovčího zadku stává sukno a já se mu pokloním po pás. Zahloubáme-li se do historie a jsme-li aspoň trochu nadáni schopností představit si sami sebe v podmínkách některého z těch minulých zlatých časů, pocítíme naléhavé nutkání klesnout na kolena s pláčem děkovat Hospodinovi, že nám dovolil žít v tomto opovrženém, ztechnizovaném století.

*

Davový člověk, tak dlouho žijící v podřízenosti, se rozhodl, že povládne světu. Což je ovšem zlé, nemusí dodávat Ortega. Na rubu tohoto citátu stojí tedy psáno, že až do toho momentu vládli světu lidé nedavoví a tím pádem skvělí. Výjimečných schopností a proto zcela úspěšní ve všem všudy (protože k čemu by byla skvělost a výjimečnost, kdyby se neobrazila ve stejně skvělých výsledcích?) Počínali si vždy jen prozíravě a nesobecky a svět pod jejich moudrým žezlem jen tak vzkvétal. Bylo to tak, vědo historická? Opravdu? Nebo bylo spíš za těch starých, zlatých časů všude přibližně stejně nejapností, omylů, neprozíravosti a nestatečnosti jako dnes, snad na jedné straně zmírněných snadností rozhodování samoděržavných vládců, na straně druhé však zhoršené jejich zvůlí? Zná čtrnácté století víc Karlů čtvrtých než dvacáté Reaganů? Nebo je statečná, prozíravá vůdčí osobnost stejná vzácnost v kterémkoliv dějinném období? Snad se ani nemusíme dál ptát. Buď vládnou světu postavy zhruba tytéž jako už vždy, ale pak se Ortega mýlil; nebo davový člověk nevládne tak zcela nejhůř a Ortega nemá proč proti němu brojit. Dokonce, když se tak rozhlížím, dokonce je snad přece jen dnes ve světové politice znát o zrníčko víc rozumu, než tomu bývalo za historických elit. Aspoň se to u nás v Evropě tak pořád, hrozně, beznadějně a o každou pitomost nepere. Ale může být, že v očích vyznavačů činu to není žádoucí.

*

Dvacáté století... ztratilo všechen ohled a respekt před minulostí... nic předešlého jako možný vzor nebo normu neuznává... Ano. V tomto bodu Ortega vystihuje ducha své doby. Neuznávání historického vzoru, ba pohrdání jím, byl velmi obecný pocit času trvajícího zhruba od dvacátých let do padesátých, času moderny. Dobré a úctyhodné bylo pouze, co bylo moderní, ostatek byla směšná veteš. Co všechno nebylo moderní: moderní umění, moderní román, moderní žena, moderní nábytek, moderní... Nebyl jsem u zrodu toho pocitu, zažil jsem jen jeho konec; ale hádal bych, že i on vyplynul z uspokojení nad úspěchy dvacátých let. A běžel pak ještě samotíží další tři až čtyři desítiletí, i když už dávno nebylo proč být nad čím uspokojený. Ještě si zažil své závěrečné orgie při světové výstavě v Bruselu, načež tiše odezněl. Zůstal po něm jen zchátralý Bruselský pavilon na Letné, stavba praškaredá; a je snad zákonitou, snad zlomyslnou souvislostí, že byl nedávno stržen. Nyní již modernost není žádána. Slovo kdysi rovné kouzelnému zaklínadlu bývá již zřídka vypouštěno do povětří a pokud se tak ještě stane, vane z něj lehký pach naftalinových kuliček. Dnešní člověk si opět dovede vážit starých věcí a minulosti se dovolává mnohdy víc, než je zdrávo; aspoň v Čechách se mi někdy zdá, že pro samého Masaryka není vidět přítomnost. Stará hudba, staré obrazy, staré stavby, staré kafemlejnky zažívají renesanci zájmu. Ortega by se mohl radovat. Ledaže se opět trochu zmýlil; pokládal vypuknutí moderny za úkaz stálý, za příznak méněcennosti doby, a on to byl jen takový výkyv. Vrchol nepravidelné sinusoidy. A po něm sestup, a pak možná další vrchol, i když jistě něčeho trochu jiného. Taková je podoba mód, vlnovka, jejíž vršky a spodky se střídají. Není proč se nad tím zvlášť znepokojovat.

*

Pro průměrného člověka (pejorativum, rozumí se) se zmnožily možnosti zábavy během necelého století netušeně. Nevím. Nejsem si tak zcela jist. Zažil jsem si pěkných zábav někdy před čtyřiceti lety, v létě večer s vesnickou mládeží na lavičkách před chalupami, se zpěvem a pošťuchováním holek, nebo zase v bodrém prostředí starodávné hospody, to vůbec nebylo tak málo. Možná si toho Ortega nedovedl dost vážit, ale já bych ze srdce tyhle starožitné a již zmizelé zábavy uvítal zpátky. Zábava nejzákladnější a nejkrásnější, příjemné klábosení s přáteli, nám naštěstí zůstala, pokud je přimějeme vypnout televizi. Ale že by se něco zmnožilo... Zmnožilo se leda rozličné čumění, to ano. Zmáčknout knoflík, natáhnout si bačkory a civět, každý sám a potmě. Jít na fotbal a řvouce pozorovat, jak tam někdo jiný běhá za mičudou. Ale zábavy hodné toho názvu, zábavy tvůrčí nebo aspoň aktivní... nemluvě již o zábavách společenských, o ochotnickém divadle, životě spolkovém, hasičích a ostrostřelcích... ba ne, Ortego. Těch je začátkem tohoto století jako šafránu.

*

Ortega nesdílí oblíbenou apokalyptickou představu, že současná doba přivádí svět nebo aspoň západní civilizaci k zániku. To se mi na něm líbí; jistě by vzbudil mnohem víc souhlasu a duchovní elita by k němu směřovala mocnými proudy, kdyby to tvrdil. Píše ovšem, že naše doba se vyznačuje podivnou domýšlivostí... neuznává klasické a normativní epochy... pokládá se za nový, všem předešlým nadřazený život... Opakuji asi už trochu ohraně, že autor čerpal svůj dojem z nálad své přechodné doby. Ačkoliv století davů popoběhlo a přešlo do příštího, aniž by nastala vláda elit či cokoli podobného, tento pocit nadřazenosti minulým věkům se v nijak zvláštní míře nevyskytuje. Či spíš ne nadřazenosti, nýbrž pocit zbytečnosti minulých věků, to je, řekl bych, přesnější formulace. Co se té nadřazenosti týče, nějaká by tu byla, jak každý může poznat, jde-li k zubaři místo ke kováři. Pocit konečného završení a překonanosti minulého ovšem nikterak není specialitou nového času. Panoval, a snad v mnohem větší míře, i kdykoli jindy. Každá doba zatím dělala, jako by život a poznání času právě minulého byl omyl a nedostatečnost, ale ona nyní všemu nasadí korunu. Ochota poučit se z hloupostí minulosti rovněž dříve nebývala větší než nyní. Dokonce, jak můžeme pozorovat ze současného vztahu k válkám, ideologiím, etnickým čistkám a jiným jevům, je možná naše doba poučenější než všechny předešlé. Minulost není dobré podceňovat, ale ani zase idealizovat. Co je chybné v zásadě, je představa jednotlivých epoch jako čehosi uceleného a uzavřeného, otesaných špalků, stojících každý sám pro sebe, leda že je jeden větší a pěknější, kdežto druhý menší a škaredší. Nikoliv; dějinné epochy jsou patra téže stavby. Naše epocha v ní stojí zatím nejvýš a je tudíž těm předešlým nadřazená; tak tomu bylo vždy. Přijdou nad ni další patra; je-li stavba tak špatná, jak někteří myslitelé tvrdí, měla by se zřítit. Ale ona se dosud nikdy nezřítila, třebaže jsou leckde pod námi patra upatlaná z materiálu velmi mizerného. Aspoň dle našeho zdání. Nechci hovořit příliš nábožně, protože poukazy na vyšší moc jsou v diskusi často vytáčkou při nedostatku argumentů; ale je mi, jako by Stavitel dobře věděl, co staví a kterou cihlu kdy má vzít do ruky. A glajcha ještě dávno není vztyčena.

Ale zpátky k pocitu zániku: v Ortegově době to ještě nebylo tak zjevné, ale dnes se zdá, že leckdo k němu může mít důvod. Nebudu podávat žádný geografický výčet; stačí pohled na jednotlivce i skupiny, které se uvnitř naší civilizace nezmohou na víc než na parazitickou existenci. Není to nic nového, po celou dobu vývoje života na této planetě vyšší formy vytlačovaly staré a nižší, od vývojového kmene se oddělovaly slepé větve a zanikaly. Tak je tomu i dnes a ještě bude, třebaže bychom tak rádi vývoj zastavili v přítomném okamžiku a zachovali svět v nám pohodlném stavu, či jej dokonce odvedli do iluzorních krajin, v nichž není věčné konkurence a tudíž nespravedlnosti. To jsme se ovšem již Ortegovi trochu vzdálili.

*

Ano: podivuhodné jest uspořádání života, který je předurčen k svobodě, k rozhodnutí o tom, co v tomto světě nastane! Není pochyb: toto je věk svobody. O čem dlouhá pokolení myslitelů snila, stalo se: člověk rozhoduje sám o sobě ne sice úplně a ideálně, ale dojista v mnohem větší míře než kdykoliv jindy. Svoboda je mnohost možností. Je zločinem ideologů, že nabízejí pouze jednu možnost a ostatní uzavírají. Háček je ale v tom, že vysokou mírou svobody se podstatně zvýšila i odpovědnost současného člověka, protože mnohost možností v sobě uzavírá i mnohost omylů; již ledakoho přivedla jeho svoboda k pádu na nos. I o tom Ortega hovoří. Nelze než mu pro jednou dát za pravdu.

Pak už ale naši svobodu dost přeceňuje, přiřknuv jí možnosti zrovna všemohoucí. Je omyl, že v životě rozhodují okolnosti... co rozhoduje, je náš charakter. Inu, odvážil bych se odporovat, ony ani ty okolnosti nejsou tak zcela nepodstatné. Kdo dnes žije dejme tomu v Severní Koreji (a donedávna i jinde, jak víme my emigranti, lidé zvláštního ražení) moc toho nenarozhoduje, i kdyby byl charakteru kdovíjakého. A nemusí to být ani okolnost tyranie, která omezuje svobodu rozhodování. Je zde okolnost přes okolnost, jež určují, že se nerozhodujeme libovolně (což je pro mnohé představa svobody), nýbrž vždy jen v určitém rámci. Ani nejryzejší charakter nevyřadí z provozu přírodní zákony, ani on nezpůsobí, aby kameny padaly ze země do oblak. Ale o tom je snad zbytečné se rozepisovat, to víme a cítíme všichni. Ortega zase jednou drobně ujel ve svém filosofickém rozvášnění.

*

Zkoumáme-li veřejný život států, v nichž triumf davů pokročil nejdál - jsou to země Středomoří - je překvapivé, jak ze dne na den se tam žije... moc leží v rukou jednoho představitele masy... Konečně dal Ortega po lopatě najevo, z čeho vychází. Triumf mas v zemích Středomoří... inu ovšem. Je jím italský fašismus a španělská polodiktatura té doby. Opět Ortega momentální přechodnou situaci zevšeobecňuje a povyšuje ji na zákonitost. Můžeme rozšifrovat i konec sentence: řečení představitelé davů, kteří drží v ruce moc, se jmenují Mussolini a legrační španělský diktátůrek Primo de Rivera (před nímž Ortega dokonce emigroval). Ale, ale, Ortego. Triumf davů? Nebo spíš triumf silných, dějiny vytvářejících osobností, jež sám na mnoha jiných místech svého spisu doporučuješ k vládě? Co? Není takový Mussolini spíš elita než masa? Privilegovaná osoba, která má být schopna vždy znovu se zmocnit toho, co pokládá za potřebné nebo co by jí někdo chtěl upřít, kteréhožto doporučení se můžeme dočíst o pár stránek předem? Kam ho strčit? Je filosofovu vkusu nelibý diktátor představitelem mas, kdežto ten libý je dějiny vytvářející silnou osobností? Neujasněnost a rozplizlost pojmů Ortegovi umožňuje výtečně argumentovat, ale zároveň mu nastavuje nohu k pozoruhodným kotrmelcům.

Diktatury dvacátých let i mnohé příští pominuly a nemuseli bychom příslušné stránky ani číst; máme dnešních starostí dost. Hodí se leda k povšimnutí, jak Ortega nacpal cokoliv, co se mu namanulo, do pytle své teorie o masách, i když z něj ruce nohy přečnívaly. V tom zájmu udělal masu i z Mussoliniho. Nu, svět se měl brzy dočkat onačejších diktátorů (vlastně již se dočkal) a to už masy do neměly vůbec do ničeho co mluvit. Pokládat Stalina, Ježova a Dzeržinského za představitele mas by bylo přece jen už dost odvážné; nikdo nikdy nekašlal na masy víc. Ale pravda, jim všem bylo společné jedno, co Ortega pokládá za vlastnost představitelů mas: vládli ze dne na den, bez plánu (třebaže si domýšleli jakýsi mít). Řekl bych, že to není zrovna vlastnost mas. Ba ani diktátorů. Je to vlastností všech plánů. Plány jsou od toho, aby se zhroutily, jelikož při jejich slátání bylo počítáno jen s nemnoha z nekonečné palety možností. Volá-li Ortega po plánu, volá po maléru.

Ortega na mnoha místech rozvíjí svou ideu o vládě, která ovšem plán má. Ten je na rozdíl od všelijakých Primo de Riverů takového druhu, že se naplní. Ovšemže. Jaksi přitom pozapomíná na svá laskavá slova o demokracii, jež pronesl kdesi v prvních kapitolách. Ba dokonce, hovoří ne o vládě, nýbrž direktně o panování (v německém překladu to zní ještě skvěleji: Herrschaft). Je mu zcela jasné, kdo má panovat a kdo poslouchat. Panovat má elita, poslouchat pakáž (což je skoro každý, nedomýšlím se, že bych v Ortegově očích došel vyššího zařazení). Na rozdíl od obvyklé neohraničenosti tentokrát nositele panství vymezuje, dokonce geograficky. Tři staletí panovala Evropa světu a nyní neví, jestli ještě panuje nebo zda nadále panovati bude. Nu ano, ústup Evropy ze světového panství se už v Ortegově době rýsoval. A to je ovšem dle jeho názoru zlé a nepatřičné; Evropa má panovat. Je to její nárok, ba povinnost. Jenže Evropa, potvora, se nechovala dle filosofova doporučení a dnes už teprve ne, prorok hádal velmi správně. Nechce už panovat světu, ani kdyby ji ten svět na kolenou prosil. Má panování pokrk. Dokonce ani panovnického nástupce nemá, jak Ortega kdesi doufá; Amerika sice Evropu v lecčems předhání, ale do panování se hrne tím míň, neboť je to velmi ztrátový obchod. Nevynáší nic kromě nekonečných tahanic a opovržlivého spílání ze všech stran. Kdo by naopak panoval velmi rád, o toho není co stát. Snad je v tom jakási zákonitost.

Tak to je na přelomu století: neevropští (či spíše nezápadní) národové se mohou stavět na hlavu a také se stavějí. Je jim toho dopřáno. Zlomí-li si přitom vaz, nikdo pro ně nepohne prstem. Tím méně je někdo poletí opanovat. Ale vždyť ono není nutno hned někde panovat. Světem nevládne sice evropské panství, zato se jej ale zmocnil západní způsob. Od těch kalhot a triček až po poslance a presidenty. Vidíme již, s jakým zdarem se prosadil, třebaže převzat byl všude: obvykle s nevalným. Kalhoty jsou potrhané v Africe i v Bangladéši a parlamenty pro zábavu králíkům. Marná věc: každý způsob funguje zplna jen tam, kde vznikl, export způsobů se nedařívá. Nedomnívám se, že by na tom mnoho změnilo i nové dějství přímého panství, kdyby ten způsob komandem nařídilo.

Na mnoha dalších stránkách Ortega dovozuje, jak demoralizovaný je svět, jelikož nikdo nechce nejen být ovládán, nýbrž dokonce ani vládnout (v tom se ovšem mýlil; náramné chuti vládnout bylo v jeho době požehnaně). Ano; dvacátá léta byla plná volání po tvrdé ruce, v tom je Ortega jejich synem, třebaže se o tvrdých rukách na jiném místě vyjadřuje odmítavě. Dnes už nám není tak svatosvatě zřejmé, že určité lidské skupiny jsou povinny se podřídit čímusi komandu, byť by to bylo z hlediska čisté objektivity jim samým užitečné; poučili jsme se už, že to prostě nefunguje. Ale co víc; je nám vzdálena i představa, že někdo je povinen komandovat. Rozkročit se nad světem jako kaprál a vykřikovat befély. To bylo vyzkoušeno a neosvědčilo se. Zřejmě se tudy neubírá cestička přírodní zákonitosti, jinak by pámbíček nějakého kaprála už sám jmenoval. Mnozí se jimi sice jmenováni cítili, ale dějiny je vždy znovu degradovaly. Ne, tak to není. Funguje zákonitost jiná, méně kaprálsky uřvaná a panovnickou samolibost uspokojující, ale o to nelítostnější. Je to věčný zákon konkurence. Co je životaschopné, obhájí se i bez kaprálského komanda; co není, tomu ani nejvyšší feldmaršál života nenaleje.

Je Darwinova konkurence druhů, je ekonomická konkurence továrníků, pekařů a trafikantů. Právě tak zákonitá je konkurence civilizací, kultur, životních stylů. Někdo v ní obstojí, jiný propadne. Vcelku už se ukazuje kdo. Ale i to je přírodní zákon: všechny k stejnému úspěchu přivésti a všemi etapami vývoje zdárně protáhnouti nelze. Tím méně na komando.

Nikdo nechce panovat... historický svět upadne zpět do chaosu. Nevím přesně, který svět je historický a který ne, ale jinak je to pravda: neexistence panství je chaos. Pro ty, kteří ohlávku potřebují. Pro otroky, což je stav ducha, nikoli stav společenský. „Kakoj to chaos,“ divil se prý ten sovětský člověk, když se dozvěděl, že se Američané nemusejí denně meldovat domovnímu důvěrníkovi. Ale naštěstí není svět obydlen jen samými otroky. Jsou zde i lidé svobodní nejen společensky, nýbrž i duchovně. Ti nepotřebují komando, aby se jako to slepé hovado nezaběhli do chaosu. Rovněž necítí potřebu komandovat.

Vědy, umění, technika a všechno ostatní vzkvétá jen v povzbuzující atmosféře panovnického pocitu... Už mě to pomalu přestává bavit, tyhle řeči o panování. Ortega se dostává jaksi až příliš daleko, dovozuje ze své panovnické manie přímo jakousi světovládu, doporučuje, aby se světu panovalo z jednoho centra, ale už je mi to příliš pošetilé, násilnictví dvacátých let mi jde příliš daleko. Ne, to se nedá, Ortego, nedá, hrom a basta, nelze si postavit trůn uprostřed světa, vylézt na něj a pak řvát povely. Svět si to nedá líbit. Takové pokusy tady byly, ale k ničemu kalému nevedly. Svět je udělán k svobodě; a svoboda je možnost vlastního vzestupu i vlastního zániku. I zachraňování má své meze. Lze někoho vytáhnout za límec z rybníka, ale není možné ho za něj držet věčně. Odpovědnost za sebe sama nelze nahradit, ani sebemoudřejším povelem ne. Platí to pro národy a civilizace stejně jako pro jednotlivce. Evropa nic neztratila tím, že se vzdala komanda nad neochotnými etniky, možná, že se tím octla v pěkné šlamastyce ona, ale Evropa ne. To jen tak vypadá někomu, jemuž je pocit povýšenosti nejvyšším blahem. Spíš získala; osvobozena od starostí o kdejakého Hotentota se vrátila opět sama k sobě. Je teď na ní, obstojí-li v soutěži s konkurencí o drobet tužší než byl ten Hotentot.

Nevím. Nerad bych Ortegovi osobně křivdil. Ale každý autor vtiskne do svých písmenek kus sama sebe, to se při troše zkušenosti pozná. Jak tak čtu, mám neodbytný pocit, že Ortega by nesmírně rád komandoval.

*

Cosi na Ortegově argumentaci postrádám: přesné doložení fakty. A z těch faktů opět čísla, tabulky, křivky, grafy. Neplatí být povznesený nad statistiku: je to argument, který teprve veškeré logické vývody potvrzuje. Ze všech číselných údajů podává Ortega pouze jeden, zato opakovaně: o přírůstku evropského obyvatelstva mezi roky 1800 a 1914. Učinil skok ze 180 na 460 milionů. Autor jím odůvodňuje rychlý růst hospodářství a blahobytu v tom období. Praví, že tento skok je ojedinělý v celých lidských dějinách... nepotřebuje dalšího vysvětlení, že jej způsobila... technika spolu s liberální demokracií. Nuže, nerad bych se Ortegovi z hlediska našeho času vyškleboval, ale už dávno není ten skok v lidských dějinách tak ojedinělý. Máme dnes na světě takových skoků jako máku a rychlejších; Indie nepotřebovala na ztrojnásobení svého obyvatelstva stodvacet let, nýbrž pouze čtyřicet. Jiné končiny jakbysmet. Přitom technika je v nich žalostná a liberální demokracie holý výsměch. K nějak zvlášť náramnému růstu blahobytu také nevedly, jak vidno, spíš se na obzoru rýsuje strašlivý, kataklysmatický průšvih. Evropa naproti tomu svůj populační růst už dávno ukončila a nebýt různých přistěhovalců, počet jejího obyvatlestva by spíš klesal; ale blahobyt roste, i když s výkyvy, dál. Ortegova úvaha prostě nevyšla. Opět se jal strojit koně od ocasu: ne růst obyvatelstva umožnil rozvoj techniky, nýbrž naopak, technika (medicína, výkonnější zemědělství atd.) umožnila, že přirůstající obyvatelstvo se obživilo a neupadlo do bídy. Ostatně by do ní i tak upadlo, nebýt možnosti masového vystěhování za oceány; to byla šance, která se v dějinách neopakuje a dnešní divoce se rozrůstající populace s ní nemohou počítat. Evropská zkušenost 19. století je prostě nepřenosná a nemůže sloužit za mustr k upředení společenského zákona. Dobře; nevyčítejme Ortegovi špatný úsudek. On Indii nebo Afriku pozdějších desítiletí nemohl tušit. Zdá se zato, že během svých německých studií nasákl jistou prajskou ideologií, která vynalezla rovnici, že víc obyvatel = víc vojáků = větší síla = mohutnější rozvoj na úkor jiných. Bylo by vůbec zajímavé vystopovat v jeho spisu, co prajského a wilhelmovského do sebe nasákl; stop se, zdá se mi, nachází porůznu dost.

*

Svět, který dnes člověka od narození obklopuje, ho nenutí k žádnému uskrovnění... neomezený růst životních přání... nevděčnost... známe tyto rysy ze psychologie zhýčkaného dítěte... nepochybíme, použijeme-li jich při zkoumání duše davu…

Ano. Jsme zhýčkaní. Zvyklí všemu možnému pohodlí. Považujeme je za samozřejmou část života a velmi bychom se divili, kdybychom je najednou neměli mít. I Ortega byl jistě tímto způsobem zhýčkaný v poměru k normálu své doby, nebo jsem se aspoň nedočetl, že by žil ve skalní poustevně a živil se kobylkami. Jsem ochoten chápat každého, ale nedaří se mi pokaždé najít pochopení pro někoho, kdo si samozřejmě všeho dopřává, ale nad ostatními vztyčuje ukazovák a káže o zhýčkanosti, nebo jak zní současná okřídlená fráze, o konzumní společnosti. Zřejmě se jedná o věčný intelektuálský archetyp.

Mimoto není ta zhýčkanost bez háčků. Jsme sytí, více méně zabezpečení, přihrne-li se na nás neštěstí, nepůjdeme o žebrácké holi jako naši pradědečkové. Ale jsme i vystaveni daleko většímu konkurenčnímu tlaku než oni. Větší míře nutnosti reagovat na změny svého okolí; častěji se přeorientovat, začít něco nezvyklého, pomáhat si z různých louží, třebaže jejich dno nedosahuje holé bídy. Tak dočista bezstarostný a důvěryplný živůtek nevedeme, jak nám Ortega předhazuje. Kdo se před sto lety narodil do osudu čeledína, vedl život pramizerný, ale věděl, že čeledínem aspoň zůstane. Kdo se narodil k osudu kováře, věděl, že jestli kovárnu neprochlastá nebo nespáše jinou zvlášť osudnou koninu, provede ho palice a kovadlina životem bez podstatnějších změn. Tuhle jistotu nemáme. Přečasto končíváme jinde než jsme začínali, a i přestupních stanic během jízdy umí být dost. Nedaří se nám zle, ale v určitém ohledu se musíme víc ohánět.

A k rozličným omezením, nejsme-li práve dědici mahárádži z Hajderabádu, nás život přece jen nutí. Hojnost kolem nás se stále stupňuje, ale s ní se množí i počet věcí, které nám zůstávají v oblasti touhy, jelikož si je prostě nemůžeme dovolit. Největším z umění současného života je dobře vědět, co potřebuji, co chci na prvním místě, co na druhém, co až potom a co mohu postrádat. Co si odříci a v čem se omezit. Kdo v tom nemá jasno, nekončívá dobře. Současný západní člověk netrpívá bídou, aspoň ne nezaslouženou; ale provází ho existenční starost, již člověk časů dřívějších v té podobě neznal. Přizpůsobit se složitosti světa je možná náročnější než jeho jednoduchosti. Na konci Ortegova století byla situace o dost jiná, než jak se mu mohlo na jeho začátku zdát. Vzhledem k obecné a dále se zvyšující náročnosti na lidskou kvalitu je stále méně společností, které stačí kroku vývoje a i uvnitř úspěšných společností je stále víc jedinců, kteří mu nestačí. Ostatně pochybuji silně, že přes všechnu hospodářsky podmíněnou sebedůvěru dvacátých let bylo živobytí Ortegova času tak náramně bezstarostné a jeho řád tak neotřesitelný. Zrovna ve Španělsku začala doba o nemnoho později vypovídat o něčem docela jiném.

Copak ho (rozuměj davového člověka) zajímá, že není bohatší než jiní, když mu svět kolem něj poskytuje silnice, dráhy, hotely.... i aspirin, táže se filosof. Nuže, pokud se od jeho času do dneška ten svět nepostavil přímo na hlavu, odpověděl bych, že ho to zajímá dost. Snad se ještě někde vyskytují žáci Diogenovi, ale obycejný človíček nikterak nebývá prost závisti. Dokonce byla na této vlastnosti postavena nejedna důmyslná ideologie. Je pozoruhodné, že Ortega, který jinak svého Massenmensche vybavil širokým spektrem odpudlivých vlastností, se o závisti nezmínil. Nevím, nechci soudit dál, neznal jsem osobně toho pána.

*

Vlastnímu pudu přenechán, má dav sklon... vždy k tomu, z žádostivosti zničit zdroj vlastního života, praví autor a dokládá své tvrzení příběhem ze španělského městečka 18. století, kdy milostivý král u příležitosti korunovace rozdělil mezi jásající dav něco alkoholu. Jásající dav se namazal, hledal, co by ještě mohl kde vychlastat a ze samé radosti nadělal z městečka kůlničku na dříví. Nu, nehledal bych v tom zrovna důkaz ničivosti davu; ožralové už prostě mají sklon vyvracet kandelábry a zapalovat odpadkové koše, to dnes není jiné než za Karla III. Povážlivější bývá ničivost davu za rozličných revolucí, pozdvižení a podobných špektáklů, kdy se ničívá jen pro samé potěšení z ničivosti. Ale dvojí bychom měli vědět: jednak nebývá vykonavatelem ničivosti ten, komu Ortega říká davový člověk - neboli každý, kdo se mu nevejde do elity - nýbrž výhradně a po výtce chamraď, nepočetná, ale puštěná z řetězu. Zadruhé by se ani ta chamraď na nic zvláštního nezmohla, kdyby ji nerozohňovali střelení elitáři. Marat a Danton ve Francii, Edvard Beneš u nás, to nebyli žádní Massenmenschové; byla to dodnes uznávaná elita, jíž se ještě zpětně udělují záslužné metály.

Naopak zase příklad Německa po květnu 1945, Anglie za hitlerovských náletů i jiných západních společností v nejvyšší nouzi ukazuje, že dav dovede být i spontánně tvořivý. Masa je ovlivnitelná i pozitivním směrem, bohužel se to děje zřídka, jelikož ovlivnitelské elitě se mnohem víc líbí barikády. Ortegův pohled je křivý; je to pohled ukřivděného aristokrata.

*

Masa... je silněji než v kterékoli jiné době... nepoučitelná. Ano. Ne ovšem pouze masa; ani elity a obzvláště ony nevynikají poučitelností. Zejména o politické elitě lze říci, že je nepoučitelná téměř vždy nebo jen velmi omezeně poučitelná. Nezdálo se mi například, že by se pánové Genscher, Bahr (jen s námahou je lze označit za davové postavy) a ostatní uvolňovatelé napětí let osmdesátých příliš poučili z debaklu Chamberlainova a Daladierova. Ochotně opakovali tutéž nejapnost, pouze na jiném objektu. Politická i veškerá ostatní elita si vzala poučení z katastrofy čtyřicátých let (již ovšem pilně zavařovaly některé elity let dvacátých) a vzkřikla: již nikdy fašismus! A ruče se vrhla do náruče bolševismu. Vymanivši se z ní nikoli bez lítosti, nevzkřikla vůbec nic a jala se holdovat opět jiným pošetilostem. Masy nemasy, lidé jsou zřejmě schopní se poučit z jednoho maléru a vyvodit z něj, že nikdy již nesmí nastat totéž neštěstí; ale na průšvihy další a příbuzné toto poučení nerozšiřují.

Pravidelnost toho jevu je taková, až budí zdání, že jde o jakousi zákonitost. Snad že člověk, jednotlivec i celé lidstvo, potřebuje svou porci maléru, aby nabyl zkušenosti. Nestačí někomu říci - nechoď tamhletudy, spadl bys do díry. Musí tam jít a do díry spadnout, protože teprve to je zkušenost, rada jí není. Ne že bych byl pro padání do děr. Ale sama příroda to tak zařídila a věděla nejspíš proč. Jinak by asi k vývinu společnosti nebylo zapotřebí dlouhých tisíciletí zkušeností, nýbrž několika výmluvných poučovatelů. Poučovatelství je ovšem mocný pud a nepřekonatelná záliba mnohých, zejména cítí-li se býti elitami. Sám Ortega, zdá se, jej v sobě měl velkou porci.

Ostatně si říkejte co chcete, ale mám za to, že počátek tohoto století je zase o něco - a snad ne o málo - poučenější než Ortegův čas. Civilizace je totiž živý, samoregulací se upevňující organismus, ne mrtvá, na poučovatele čekající materie.

*

Co politik plánuje nebo činí, jeví se (davovému člověku) dobré nebo špatné, hlasuje pro nebo proti; ale omezuje se na to... rezonovat tvůrčí čin jiného.

Nyní se tedy dozvídáme, že aspoň politik není masový člověk; jaké to pochlebnictví, řekl by svědek tohoto času. Rovněž, že masový člověk nemá mínění, jen nějaké cizí papouškuje, případně přejímá. Neřekl bych. Obyčejný, měšťácký člověk si vlastní mínění vytváří. Ledaže ne příliš složité; ne však nerozumné. Ale o tom jsme už mluvili. Rovněž o tom, že mínění elit bývá složitější, ale nevyznačuje se pokaždé ani rozumem, ani nebývá bezpodmínečně vlastního původu. Ukazuje se tohoto času, že navzdory Ortegovu tvrzení skutečně existuje jakési obecné mínění, vytvořené obyčejnými lidmi, které je v ostrém protikladu s míněním oficiálním; myslím tím mínění skeptické k etickým tancům politické a jiné korektnosti, tak drahým intelektuální elitě. Ve většinovém, třebaže politikou ani sdělovacími prostředky nereflektovaném občanském mínění se odráží statisíciletá zkušenost lidské pospolitosti, proti níž je elitární arciliberalismus jen dočasný a samolibý výstřelek.

Praví tudíž Ortega jinými slovy: podívejme se na tu tupou pakáž, jak by se nám moudrým a k vládnutí předurčeným chtěla míchat do rozhodování. Naštěstí se míchá a měla by se míchat víc. Zabraňuje tak elitární pomatenosti přivést nás za onu hranici maléru, za níž už není možný ani návrat, ani náprava.

*

Ideje obyčejného člověka nejsou žádné skutečné ideje... kdo chce mít ideje, musí nejdřív chtít pravdu... přisvojit si pravidla, jež pravda ukládá... nelze mluvit o ideách nebo míněních, neuznává-li se žádná instance, která je rozsuzuje. Obyčejný člověk pozná myšlenku, ale neumí myslet.

Opsal jem ten citát tak dlouhý, protože mi něčím nepříjemným a známým zavání. Chci-li myslet, musím nad svým myšlením uznat instanci, aby je soudila, že ano. Uznat autoritu, podřídit je jejím omezením. Jenže myšlení v povolených mezích... hm. Jakou instanci a jakou autoritu, prosím? Čí? Páně Ortegovu? Svědků Jehovových? Ajatolláhů? Táboritů a Adamitů? Nebo prostě tu naši, jako obvykle? Tolik je nezpochybnitelných pravd, kolik je samolibých kazatelů. Ne, pravím, ať jsem třeba davový člověk. Kdo chce myslet, nesmí si sám nasazovat předem upletený náhubek. Cítí-li hrůzu z nějaké meze v myšlení, nedobere se plného názoru, dokud ji nepřekoná. Může ovšem myslet nesprávně; ale tomu se nevyhnou ani majitelé pravdy a přímého telefonu k Nejvyšší autoritě. Dokonce se jen velmi zřídka stává, že by mysleli správně, jak přinejmenším dějiny posledního století ukazují. Prostý lidský cit pro skutečnost (ne pro Pravdu), vyvíjející se už od konce třetihor, napoví člověku lépe než omezení umělými autoritami, jde-li jeho myšlení užitečným směrem nebo do prázdna. Jest totiž prubířský kámen, spolehlivější než každá instance, který poví, zač stála idea: výsledek. Je-li výsledek pod psa, nestála za moc ani idea. Podívejme se po výsledcích tohoto davového věku a poznáme hodnotu jeho idejí i jejich nositelů.

Ale chci říci, že ani nesprávné a neosvědčivší se myšlenky nejsou bez ceny, nejsou-li prosazovány rabiátsky, s elitární povýšeností. Mají tentýž význam jako omylné činy a padání do děr: zkušenost a poučení. Kdyby každý vždy jen správně myslel, nikam bychom to všichni dohromady nedomysleli.

*

Davový člověk by byl ztracen, kdyby se chtěl pustit do diskuse; instinktivně se děsí nutnosti uznat nejvyšší objektivní instanci.

K čertu, to mě ale mrzí, že je ten Ortega už po smrti. Pranic bych se instinktivně neděsil diskuse s ním, nýbrž bych se na ni náramně těšil; diskuse s takovým filosofickým mistrem, to už je radost. Možná by ovšem byla nejvyšší objektivní instance na jeho straně; ale ani toho bych se nelekal. Prodělal jsem takových diskusí v oněch nejvyšší objektivity plných létech sedmdesátých a osmdesátých a aniž bych se chtěl chlubit, prchávali z nich majitelé nezpochybnitelných pravd jak křižáci od Domažlic. Utekli jak uličníci, jakmile slyšeli první skutečnosti, pro něž je jejich nejvyšší instance nevybavila argumentem. Dovedli jen kázat a obviňovat, ne diskutovat. Skoro se mi po těch časech stýská; teď už majitelů pravd ubylo a jsou plašší.

Zažil jsem ovšem i jiné diskuse, v nichž majitelé pravd, norem a nejvyšších instancí své protivníky ukřičeli, nepustili k slovu, nenávistně zesměšňovali, zvlášť když jich bylo hodně; jednotlivě už tak zpupní nebyli. Pak asi vykládali, jak, pane, v diskusi vyřídili toho moulu měšťáckého, jak se instinktivně zalekl té jejich instance.

*

Až mě teď ale zamrazilo. Kdo nemá vůli k pravdě, je duševní barbar... takový je každý davový člověk, když mluví nebo píše, čtu tady. Nu, nevybírá si titulů pan Ortega. Už to tedy vypadá, že jsem duševní barbar, jelikož nemám vůli k pravdě. Ta se zajisté nalézá v rukou jejích majitelů, najmě pana Ortegy. A samozřejmě jsem nejen barbar (to bych ještě nějak snesl), ale i davový člověk, který nemá co myslet nebo psát. Ale ať. Byl jsem už během své kariéry jmenován pravičákem, zpátečníkem, rasistou, ateistou a kdovíčím ještě, protože jsem nesdílel čísi pravdu a autoritu, jedna nálepka navíc, ta už se mi někam vejde. Duševní barbar - to je ještě pohlazení.

* * *

A dost. Čehosi jsem si všiml a teď váhám, nenasadil-li jsem příliš ostrý tón. Nekřivdil-li jsem Ortegovi. Začal jsem ho nemít rád, protože jsem ho zcela nepochopil. Musel jsem si přečíst knížku podruhé a popsat hromadu papíru, než se mi rozsvítilo, co mi vlastně chtěl říci a před čím varovat. Měl pravdu, i když snad ne všechnu a celou, ale měl ji, pravdu své doby a své situace. Měl bych teď chuť všechno vymazat a zahodit nebo aspoň přepsat. Ale dalo by to moc práce a mimoto doufám, ze přece jen nebylo všechno tak zcela scestné, co jsem napsal; nechám to tak.

Myslel jsem si, že čtu jakousi rozevlátou a nedosti přesnou společenskou kritiku, domýšlivé odsuzování obyčejného člověka a štvalo mě to. A on je to vášnivý politický traktát, protest proti temným sílám Ortegovy současnosti. Výkřik zoufalého osamělce, pozorujícího, jak mu mizí pod nohama jeho starý, jakž takž rozumný a přijatelný svět a stává se kořistí pyšně mašírujících tupců. Stačí všude v textu nahradit výraz "davový člověk" slovem "fašista" a je všechno jasné. Fašista se totiž Ortegy přímo týkal; komunista už mu byl exotičtější, třebaže ho také rád neměl. Vidím před sebou všechno jak namalované, Ortegova i moje zkušenost se stýkají. Chápu už, jak přišel ten nebohý davový člověk k svému titulu, který mě zmýlil.

Vidím Ortegu, jak stojí v ustrnutí za záclonou a dole pod oknem mu řvou vyznavači přímé akce nebo jiní tupohlavci té sorty, fašisté, Riverovi falangisté či snad příslušníci jiných radikálních houfů, jimž se dnes, nevím proč, říká pravicové. Skandují hesla, mlátí podrážkami o dlažbu, tupí, bez vlastní myšlenky, domýšliví, nepoučitelní a přitom silní, vítězní. Ten za záclonou se chytá za hlavu - a tohle že jsou moji bližní? Není to náhodou nějaký cizí, nepochopitelný, jedovatý hmyz, jejž zašlápnout je málo? Ale není toho, kdo by zašlápl, nejen on, ale celá jeho civilizace, jíž důvěřoval a v níž vyrostl, je proti té záplavě slabá a bezmocná. Je to stále se v dějinách vracející archetyp zoufalce za záclonou: opat, který vidí, jak jeho klášter běží vyplundrovat husité. Pařížský měšťan, s ošklivostí sledující, jak venku křepčí chátra kolem guillotiny. Ortega kdesi ve Španělsku za oněch násilím kvasících let. Moji rodiče, zděšeně poslouchající povyk bolševických milic.

Jsou tak sebejistí ti tam pod oknem a ke vší hrůze se zdá, že mají proč. Řvou - svět patří nám, a on jim, proboha, snad už opravdu patří. Jsou-li tohle lidé, Bože, co jsem já? Jsem li já člověk, co jsou oni? Příšerná propast se rozevřela a není styčného bodu mezi těmi dole a člověkem za záclonou. Chápu ho v jeho zoufalství, třebaže se nevyjádřil přesně v pojmenování těch černokošilatých. Chápu i, jestli ho pojalo zklamání z lidí hlubší než lidé zasluhují, když s ohavností v srdci říká - chamraď jedna - a zahrnuje v to všechny kolem, jelikož nevidí, že by se někdo chtěl vzepřít. Domnívá se, že je sám; netuše, že za mnoha záclonami stojí v stejné bezmoci jiní.

Chápu už také, proč se dovolává minulosti nebo proč ji idealizuje. Zoufalec za záclonou v té chvíli netuší, že je vracející se archetyp, zdá se mu, že jeho situace je první v dějinách, že takové zběsilství ještě svět nepostihlo, že nastal konečný věk zla a ti na ulici jsou jeho bezmyšlenkovití, méněcenní proroci.

Chápu Ortegovo volání po elitách: tak volal utrápený opat po blesku z nebes, který by rozdrtil tu táborskou verbež, tak volali mí rodiče po Američanech, po generálu Prchalovi nebo komkoliv, kdo by měl sílu vymést hmyz z ulice, tak jsem stál já sám na Václaváku v těch srpnových dnech a volal po někom, kdo by řekl - dost a do zbraně, ale nikdo nepřicházel a můj hlas byl slabý. Zoufalý člověk neformuluje pečlivě svou poslední naději, již volá z hloubi ztrápeného srdce, někdo elitu, někdo blanické rytíře.

Chápu teď také, na koho Ortega sesílá svůj hněv, když hovoří o spokojených mladých pánech. Dovedu si představit, jak chodí, běhá, vysvětluje, nabádá, varuje, ale jedni mají své obchody a jsou spokojení, že se jim daří, druzí se baví, jedí, nakupují a říkají - nějak to dopadne, ono to nebude tak zlé, nic se nejí tak horké, nějak bylo, nějak bude. Samotnému mi tyhle moudrosti ještě znějí v uších. Chápu, že předvídavý člověk z nich právě nenačerpá důvěru v lidstvo.

Všechno už chápu. Jenže, jak jsem tomu měl, k čertu, rozumět hned? Jak jsem měl od první stránky vědět, koho to Ortega halí do mlhavého slova "masy"? Četl jsem ho rozepisovat se o tom, co je všude lidí, jak se hemží, všude se nacpou, jak jsou obyčejní, nechápou, nevidí a neslyší... teď už vím, oč jde, když už umím knížku skoro nazpaměť, ale dlouho jsem nevěděl. Ortegův začátek byl nešťastný a zavádějící, kdybych si býval nepředsevzal sepsat tuhle kritiku, asi bych byl knížku odložil jako jednu z těch nereálností jepičího života, které tak občas vyrobí některý intelektuál, jemuž se jeho hlubokomyslnosti vymkly z dosahu analytických schopností. Lidé Ortegova času ovšem věděli hned a přesně, oč jde. Ještě lidé roku čtyřicátého to asi naplno věděli. Ale nám už zní ozvěna dvacátých let velmi vzdáleně. Ještě jsem chytil její cípek, ale lidé za dalších dvacet let už nenajdou ani ten. To proto, že Ortega neodolal pokušení odít svůj bezmocný hněv nad politickou současností do filosofického roucha, udělat z jednorázového a dočasného stavu trvalou zákonitost.

Kdyby býval aspoň zůstal u davového člověka; s tím bych se byl sice neztotožnil, ale ponechal bych mu jeho mínění, Bože, každý jsme nějak praštěný. Ale on se ve svém pochopitelném zoufalství pustil i do člověka průměrného, a pak, ať třísky lítají, i do obyčejného člověka. To se mě dotklo. Naštvalo a urazilo. Protože obyčejný člověk - to jsem já.

Nu, odpust, Ortego, nic ve zlém. Dokončím tuhle kritiku a vyperu ti kožich, když se mi bude zdát, že si o to říkáš. Ale budu už opatrnější. Budu už vědět, s kým se hádám - s člověkem plným zoufalství, bezmocně zpoza záclony sledujícím bezmyšlenkovitě mašírující násilnický hmyz. A teď dál.

* * *

(Davový člověk) opouští kultivovaný způsob spolužití a upadá zpět do barbarské společnosti.

Je to celkem vedlejší věc, ale myslím si, že hojné Ortegovo užívání termínu barbarství není zvlášť výstižné ani přesné. Fašismus ani bolševismus není úpadek do barbarství; je to zhoubné bujení současného společenského způsobu, neschopné dalšího vývinu. Barbarství je stav nízký, řekněme primitivní, ale je článkem v řetězu vývoje. I ty nejpokročilejší civilizace kdysi vzešly ze způsobu barbarského. Ortegovi nedupali pod oknem žádní barbaři, nýbrž pomatenci oslnění snadným vítězstvím a sliby čehosi zcela nového, co právě bylo extra neomylně vymyšleno a co udělá všechno líp než příroda i sám Pánbůh. Pomatenci odvrhli po statisíce let shromažďovanou všelidskou zkušenost; vyčlenili se tak z dějin a nutný výsledek toho byl krach, zánik, zpětný pohyb daleko za nulu do minusové oblasti. Toho se žádný barbar nikdy nedopustil.

Barbarství je čas dospívání lidské společnosti, jíž bylo divošství dětstvím. Jeho řád je prostý, mnohdy krutý, ale to není totéž jako neplatnost či zvrácenost. To nejlepší, nejplatnější a nejstálejší v nás a v našich současných zákonech je rozvinutí norem společenského chování, jimiž se řídil už paleolit.

Také nelze zavést rovnítko barbarství = destruktivita, chaos. Barbarství není provázeno sklonem k zničení civilizace, nýbrž naopak je samo primitivní civilizací malých skupin (rod, kmen), je to plodný kvas, z nějž brzy vykrystalizuje stát. Má své prosté zákony, které však fungují. Má svou obdivuhodnou kulturu, jejíž výše aspoň v jednom smyslu už žádná pozdější, jakkoli pokročilá civilizace nedosáhla: kulturu paměti. Barbarští bardové nosili v hlavách nesmírné množství veršů, z nichž některé byly později sepsány a vydaly na celé tlusté knihy; byl to neuvěřitelný a dnes nepředstavitelný kulturní výkon. Pravý barbar byl Homér (pokud nerozumíme barbarství ve smyslu řecké antiky, jíž byl barbar každý, kdo nemluvil řecky). Byl to člověk předstátního, analfabetického věku, společnosti roztříštěné v rodové svazy; kdo chce Homérovi s pohrdáním pověsit na nos něco podřadného?

Na rozdíl od barbarství je pokročilá civilizace složitý a ne vždy úspěšný pokus o spolužití uvnitř velkých skupin (stát, národ, říše). Má komplikované, ne vždy dodržitelné, často zbytečné a ne všemi respektované zákony. Netřeba toužit zpět po barbarství, ale ani není nutno nad ním ohrnovat nos. A co se týče ničivosti barbarství - ano. Barbaři ledaco rozvrátili, zničili. Byly to drobné celky, pokládající všechno kolem za nepřátelské a vhodné k vyplundrování. Ale když se z barbarství vyvinul stát, nezlepšil se ten obyčej tak naráz; není příliš vzdálen čas, kdy v pokročilejší již civilizaci považovaly státy kdehoho ve svém okolí za možný předmět vyplundrování. Řím byl, jak známo, s péčí a důkladností vyplěnen třikrát: jednou barbarskými Kelty, podruhé neméně barbarskými seveřany, potřetí a nejznamenitěji vojsky nejkatoličtějšího krále španělského. Dokonce i sám Ortega, třebaže v jiné souvislosti, podobné metody na četných místech své knížky doporučuje.

*

Ponecháme-li obyčejného člověka jemu samému, jedná vždy násilně, lze obměnit již jednou citovaný výrok. Nebudu se už rozčilovat nad nedokonalostí toho tvrzení, neboť jsem se dovtípil, z jaké situace vyplynulo. Ortega udělal chybu generalizace; odvodil ze svého zděšení, že nastal nový čas, čas násilí, a že už to tak zůstane, nezasáhnou-li nějací elitní blaničtí rytíři. Ve skutečnost šlo o přechodnou módu dvacátých let, v níž se tančilo kolem modly účelového násilí se stejnou horlivostí jako dnes kolem modly pacifismu. Je to obvyklá houpačka dějin.

Je neoddiskutovatelné, že současně jsou v oblasti západní civilizace války téměř nemyslitelné; představa, že by kongres USA vydal povel k šturmování Kanady nebo britská dolní sněmovna k vylodění v Holandsku, je blízká šílenství. Téměř stejně nepravděpodobná je představa nějaké velkorysé a vše zahrnující revoluce - randály titěrných, leč slitovně tolerovaných ničivých skupinek do toho nelze počítat. V protikladu k uvedenému citátu je obyčejný člověk dneška výrazně nenásilný; neodhodlá se k facce, ani kdyby měl. Zásada action directe je věcí droboučkých a módám minulosti náležejících desperádních hloučků spíše z prostředí elitního; násilí už dávno není - bohužel - ani ultima ratio, natož prima ratio nebo dokonce unica ratio, jak se obával Ortega. Zcela naopak, západní civilizace se nesmírně těžko odhodlává k facce. Kdyby nebylo přece jen o dost kovbojsky odhodlanějších USA, mohl by nám každý orientální fanatik tancovat na nose. Obliba násilí od Ortegových dob prostě poklesla. Doufám, že se nedopouštím stejné chyby jako on, když očekávám, že je to stav trvalý, důsledek poučení. Ceterum autem censeo, že vše se týká výhradně západní civilizace, v ostatním světě vládnou obyčeje jiné. Tam ještě může mít leccos z Ortegovy knížky svou aktuálnost.

*

Téměř nostalgicky chválí Ortega liberální demokracii. Je mu jevem zlatého věku, který zaniká. Pláče nad její slabostí a měkkostí vůči bezohlednému násilí; v tom je jeho knížka nejspíš věčně aktuální. Nicméně, pohleďme, liberální demokracie nikterak nezanikla, nýbrž přežila všechny dravé neliberální experimenty, co jich dvacáté století porodilo. Není to přechodný jev či výkyv houpačky, nýbrž dějinná konstanta; rozdíl je pouze v tom, že některá doba dá liberální touze člověka průchod v svobodomyslném společenském zřízení, jiná nikoliv. Ale není tomu tak, že by neliberální nebo antiliberální člověk předcházel liberalismu neboli jinými slovy, že před epochou liberálních evropských režimů mezi 1848 a 1920 byli lidé antiliberální. Nikoliv. Takoví nebyli nikdy a liberalismus se neomezuje pouze na úzké dějinné úseky, kdy se stal základem vlády. Pud člověka k svobodě existuje už - nechci zase mluvit o paleolitu, ale prostě odjakživa; je to pud zjistitelně víc než lidský, vlastní všemu živému, jak můžeme vidět, když chytíme zajíce do klece a pak ji otevřeme. V tom je opodstatněná naděje: přes všechna přechodná zatmění ducha se liberální pud - či lépe a přesněji pud svobody - vždy znovu projeví a převládne.

Jiná věc je, že liberální demokracie bývá ani ne tak slabá, jako spíš pošetilá. Prostřednictvím svých mluvčích, což často bývají lidé, jimž teoretické uvažování vzalo půdu reality pod nohama, posouvá hranici svobody do chimérických oblastí a stává se svým vlastním extrémem. Ale to jsme znovu u elit a o nich už bylo pověděno dost. Drobný člověk ví lépe než jeho elity, kam až by měla při dobrém rozumu sahat svoboda: k mezi, až po niž sahá ochota respektovat svobodu jiných. Za touto mezí je liberalismus spoluúčastí na zločinu. Nevím, byl-li to problém již Ortegovy doby, ale té dnešní zajisté je a říká si o vyřešení; nevylučuji, že vyřešení, až k němu dojde, bude provázeno nějakým menším otřesem. Stane-li se tak, nebude to konec liberalismu, jen jeho postavení z hlavy na nohy.

Značně mi ale jde na nervy Ortegova nedůslednost: chválí svobodomyslnou demokracii, volá však zároveň po vládě elity, ba po jakémsi vyjímečnickém panování. Nevím, co si o tom mám myslet; třeba mu jde zase o nějaké blanické rytíře. Avšak blaničtí rytíři jsou v určitých případech poslední útěchou zdrceného člověka a bylo by neslušné se o ně posměšně otírat v dobách utěšenějších.

*

Dnes vládnoucí člověk je primitiv; je to přírodní člověk, který se vynořil uprostřed civilizovaného světa.

Tuším, že si Ortega takto stýská zase na nějaké rozeřvané bojůvky, co mu dupou pod okny, ale je-li tomu tak, může už to být našinci dost nezřetelné; pouze slůvko vládnoucí ukazuje, co asi měl autor na mysli. Bez něj bychom mohli textu rozumět jinak a ledakdo bezpochyby také rozumí: že se současný člověk točí jak slon v porcelánu ve světě, do nějž se z dopuštění Božího narodil, ale jemuž nerozumí, k jehož funkčnosti nepřispívá a o jehož mechanismech ho ani nenapadne uvažovat.

A třeba ve velmi mnoha případech opravdu nenapadne; neníť každý filosof. Ostatně by svět vypadal dost legračně, kdyby byl zalidněn samými filosofy (jak se Ortega místy zdá vyžadovat), odvažuji si vyslovit obavu, že by ani příliš nefungoval, ani by nebyl zrovna místem míru. Jinak lze podotknout, že drobný člověk možná sice o mechanismu světa vstávaje lehaje neuvažuje, ale spoluvytváří jej, a to nikoli bez úspěchu. Kdo ušije boty nebo upeče bochník chleba, přispěl svým dílem k upevnění civilizace. Ortega dělá tu chybu, že upírá tuto hodnotu drobným a každodenním tvůrčím činům; ale jsou to právě ony, které ve své nesmírné mnohosti vytvářejí civilizaci a chovají v sobě schopnost vývinu k civilizaci ještě pokročilejší. Filosofické završení - nu dobře, je to vrchol všeho. Ona proslulá šlehačka na dortu. Ale kdo se hodlá živit výhradně šlehačkou, obdrží průjem. Bochník režného chleba je nezbytnější.

*

Příroda je stále tady, udržuje se sama sebou. V ní může divoch být divochem, aniž by byl potrestán...Civilizace se neudržuje sama sebou. Je umělá a vyžaduje umělce.

Nu, odpusťme začátku dvacátého století jeho omyly. Domnívalo se, že si vystačí bez přírody, že s ní může bojovat, stavět se nad ni a dokonce nad ní vítězit. Dnes už tušíme, že je to značně jinak. Nic nemůže být bez přírody a vůbec už nic proti ní. Není přírody mimo přírody a... teď nevím, kdo by měl být ten prorok. Všechno je příroda; i člověk, i jeho příbytek, i ten automobil, jímž rejdí po dálnici, je součástí přírody; mýlí se hluboce zelený prorok, domnívaje se, že bobří hráz příroda jest, člověčí barák však nikoliv. Nejsme žádný extrabuřt Páně, nýbrž část jeho stvoření, byť i nejvýš organisovaná. Neméně je přírodní i naše, jakkoli vysoká civilizace. Je bezpodmínečně podřízena přírodnímu zákonu, na čemž nemění nic skutečnost, že jeho nejvyšší úroveň neznáme a patrně nebudeme nikdy znát. Člověk tvoří, třebas i uměle, ale nikdy proti přírodě; nepovede se mu ani hrábnutí nehtem, není-li v souladu s přírodní zákonitostí. A co se divocha v džungli týče, je Ortegův příměr přesně obrácený: zejména on si nesmí beztrestně dovolit dělat v přírodě co mu napadne, neboť by pošel velmi brzy.

Civilizace není umělý výtvor, v tom se Ortega rozmáchl perem příliš směle. Není plod libovůle. Pročež také nepotřebuje žádného umělce, aby ji podle svého vkusu naonduloval. Jakýkoliv umělec, jednající podle vlastního zdání, je pro civilizaci záhubný. Ostatně mělo poslední století takových umělců dostatek, ani jmenovat se mi je nechce. Čeho civilizace potřebuje, jsou miliony drobných, obyčejně pracujících lidí, pokračujících v každodenním životě v tom, k čemu je přivedl dosavadní vývoj a pokud možno bez extrovních výmyslů připravujících cestu vývoji dalšímu.

Všechny civilizace zanikly na nedostatečnost svých principů... ale kde. Ještě žádná civilizace nezanikla. Co zaniklo, byly říše, císařstva a podobné krámy, to nepleťme dohromady. Civilizace, pokud k něčemu byly a něco podstatného obsahovaly, našly vždy své pokračování a rozvinutí. Neskončila antická civilizace jednoho dne činem Odoakarovým, nýbrž pouze Římská říše; ono už tím časem bylo beztak po ní. Ani nezanikla čistá antika náporem křesťanství, jen se změnila a vyvinula. Naše civilizace není totožná s antickou, ale navazuje na ni, je jejím pokračováním na rozvinutějším stupni (a neoplakávejme zase dokonalost starých časů, ona byla ta pozdnější Římská říše pěkný zmetek). Ani ona nezanikne, nýbrž, až ten čas nadejde, přerostou její vývojeschopné principy v cosi vyššího. Dokonce možná - poslouchejme tichý růst vývojové trávy - dokonce už začínají přerůstat. Neslyšíte? Pošetilý jest, kdo si přeje věčné zachování čehosi.

*

Poučil jsem se a nebudu už reagovat na různé zmínky o lhostejnosti nebo netečnosti davového člověka, protože už vím, co tím básník míní. Ale na jedné z dalších stránek je cosi o jeho nezúčastněnosti; a zvláštní osobní Ortegova situace sem, zvláštní situace tam, proti tomu se musím ozvat. Tedy pravím: nezúčastňuje se civilizačního procesu jenom ten, kdo něco zcela vrcholného vytváří, například filosof (pomlčmež již o tom, co tak zpravidla vytvoří). Sedlák oře, pekař peče, učitel učí, spisovatel spisuje... každý se po svém a třeba nepatrně podílí na rozvoji a udržení civilizace. Důležité je, v jaké kvalitě se zhošťuje svého dílu; v tom případě jest se obávati, že pekař většinou dobře, u spisovatele je dlužno být opatrný. Nelze ode všech žádat zúčastněnost v tom smyslu, aby tančili na samém vrcholu věd a uměn, jinak že jsou pro civilizaci bez ceny. Nezúčastněný a bez valné ceny bývá spíš potřeštěný intelektuál, který si nedovede zavázat tkaničky u bot, ale káže vysoké pravdy o životě a vesmíru.

*

Naši nejvzdělanější současníci trpí neuvěřitelnou historickou ignorancí. Tvrdím, že vedoucí Evropané vědí o dějinách mnohem méně než jejich předchůdci v století osmnáctém, ano i sedmnáctém. Budiž mi dovoleno, abych se těch dnešních historických ignorantů trochu zastal. Zajisté věděli vzdělanci věku osmnáctého hodně o historii; ona také byla o ty dvě stovky let kratší a o hodně omezenější; sahala od Řecka k přítomné Evropě, starý Egypt ani jiné předantické či neevropské civilizace do ní zahrnuty nebyly. Ale především: historie činila tehdy - vedle filosofie, teologie a útlounkých začátků přírodních věd - mnohem podstatnější díl celkového vědění. Byla to jeho dobrá třetina; dnes nenalezneme číslo tak drobné, aby vyjádřilo týž podíl. Řečenému vzdělanci nebylo zatěžko vyznat se dobře v dějinách a přitom nezůstat absolutním fachidiotem, jemuž se Ortega posmívá na jiném místě.

Zadruhé: měřme opět jednou kvalitu výsledkem. Jestliže historické vědění vůdčích Evropanů (kterých?) v předchozích staletích bylo tak vysoké, vyvodili z něj důsledky pramizerné: dobyvačné války, jak ten hrb zbytečné revoluce, destruktivní intelektuální domýšlivosti. Zajisté je naše doba méně klasicky vzdělaná, ale dosáhla toho, čím se veškeří dřívější vzdělanci jen bezmocně zaklínali: Západ už se mezi sebou nepere. Revoluce nevypukají. Ideologie ještě kvetou, ale už spíše dokvétají. Jestli tohle je ztráta historické kultury, pak tedy jen houšť. Ale já myslím, že není. Myslím, že ne vzdělanec v Ortegově smyslu, ale člověk širokého zájmu nikterak historickou kulturu neztratil a v dějinách se vyzná nejméně jako jeho aristokratický předchůdce před dvěstě lety, třebaže má podstatně víc věcí na starosti. Člověk širokého zájmu je možná ozubenější kolečko v hodinkách dějin než oparukovaný vzdělanec věku osmnáctého. A ještě bych chtěl slyšet jedno upřesnění: že se vůdčí Evropané XVIII. věku vyznali v dějinách... poučili se z nich také? Který? Kdy? Jak?

*

Bolševismus a fašismus... jsou zjevným znamením úpadku. Inu, svatá pravda, již už dnes ani není třeba opakovat. V Ortegově době ovšem bylo potřebné i záslužné volat ji hlasem velikým, neboť oba zmíněné potraty dějin měli mnozí za nadějný počátek nového, definitivně lepšího světa, zejména téměř všichni vzdělanci. Připněme Ortegovi tuto medaili s uznáním na kabát, jelikož jistě nebylo v jeho době snadné obracet se proti mínění naprosté většiny intelektuálního světa, z nějž devadesát procent bylo radikálů levicových, devět pravicových a jedno procento - kdoví jestli - takových jako Ortega nebo Čapek (i když mám Čapka raději pro jeho skromnost). Snad by je potěšilo, že o osm desítiletí později již ideologie dodoutnávají, ať již kteréhokoliv směru. Nebo tu ještě jsou, ale kromě nevelkého počtu uhrovitých studentíků nikoho nepřitahují. Krev již kvůli nim nepoteče. Ale při všem uznání: Ortega se dopustil podobného omylu jako Marx - domníval se, že jev, který se vynořil v jeho době, nemůže než bytnět a rozrůstat se až ke konečné explozi. Ne. Jevy rostou a zase uvadají. Každý, kdo ze současného růstu čehosi hádá na katastrofu, po níž již nebude pokračování ničeho, se mýlí.

*

Přicházím teď k něčemu, nad čím se tetelí duše má; nebudu vyhledávat citáty, ale pravím, že s celými dlouhými pasážemi nemohu než souhlasit, a to velmi srdečně. Obrázek módního popíratele, cynika a nihilisty je znamenitý a stojí za vystřižení, zarámování a nazpaměť naučení (povinné na všech školách středních a vysokých, tam zejména). Cynik, příživník civilizace, již popírá právě proto, jelikož je přesvědčen, že ho nenechá ve štychu. Znamenité. Jak na míru šité všelijakým módním chlapečkům dneška. Rád bych jen věděl, jestli také ten dobře zajištěný a proto negativistický módní chlapeček je archetyp, věčně se opakující v dobře fungujících civilizacích.

*

Obtíže... vzbuzují a zocelují vůli k činům. Třeba jsem alergický na slovíčka, ale tahle vůle k činům je mi proti srsti. Činy kvůli činům... o něčem takovém blábolil Sartre a zle to dopadlo. Stejně jako vůle k moci a jiné takové věci je to typický kabinetní žvást z počátku právě minulého století. Houby. Činy se činí, když je toho třeba.

*

...zhýčkanec lidských dějin... nic než dědic... zdědil civilizaci se všemi přednostmi, pohodlím, bezpečím...

Polovičaté tvrzení, řekl bych. Člověk současné civilizace je jistě dědic všeho, co příjemného mu přichystaly doby dřívější, proč by také nebyl, u Ortegy to vypadá skoro jako hřích. Ale zároveň už připravuje další rozvinutí těchže příjemností dědicům příštím. Kdyby bývali byli dědici Ortegova času tak naproto zhýčkaní jelimánkové, kteří jen spotřebovávali dědictví a nic jiného neuměli, nebyla by se rozvinula civilizace do dnešního stupně pohodlí a bezpečí, jistě vyššího než za Ortegy. Ostatně nemyslím, že by si býval sám své dědictví ošklivil. Mimoto si dovolím podotknout, že Ortega vyslovil jen půlku rovnice; na její druhé straně stojí zjištění, že řečený zhýčkanec byl a dosud jest nucen přebírat i dědictví jiné, mnohem méně pohodlné a bezpečné, totiž následky pošetilostí a bláznovství svých předchůdců. Svět se dosud nezhroutil, z čehož je znát, že Ortegův zhýčkanec snad není tak docela nejhorší dědic.

*

Na několika stránkách zaznívá obvyklý žalozpěv o zkaženosti doby vlivem přepychu a vůbec dobrého živobytí. Je to již od dob římských velmi oblíbená pověra: sytý život vede k změkčilosti a tím k zhoubě, silní a nezkažení barbaři přejímají moc. Dalo by se s tím polemizovat i z historického hlediska: v závěrečných staletích Říma byla snad zhýčkaná jistá neširoká vrstva, ale obyčejný člověk si neměl zvlášť nad čím zpívat. Dle výše uvedené teorie ho sakramentské životní obtíže (vpády barbarů, rozpad funkční správy, chaos, nehorázné daně) spíš měly zocelit a opatřit neodolatelnou silou. Ale všechno je jinak. Ostatně nelze také všechno na světě a ve všech dobách dovozovat z římského příkladu, jak Ortega téměř do omrzení činí, jako by dějiny jiný než římský příklad neznaly.

Strohé živobytí nemusí nikterak zocelovat a vlévat sílu do paží. Naopak blahobyt a zajištěnost nemusí automaticky znamenat zhýčkanost a ochablost. Dnešní mladý člověk, není-li zcela otupený zábavou na stisk knoflíku, umí být otužilejší i fyzicky zdatnější než Ortegovi současníci. Užívá plodů blahobytu, ale když na to přijde, dokáže podat obdivuhodný výkon i v podmínkách velmi drsných, jak se ledakde ukazuje. Zdravý a nezkažený barbar je pohádková postava. Dnešní svět je plný těch, kteří jsou zhýčkaného blahobytu velmi vzdáleni a měli by tedy být samá síla. Jsou?

*

Anglie byla až hluboko do XVIII. století nejchudší země Evropy - holý žvást. Opak je skutečnost. Anglie byla tou dobou ve srovnání s jinými zeměmi kraj velmi blahobytný. Nechce se mi teď hrabat v pramenech a vyhledávat jména, ale je znám francouzský diplomat toho času, který žasnul nad blahobytem anglického sedláka a srovnával jej s bídou jeho francouzského protějšku, pravě, že jako sedlák v Anglii se nemá mnohý francouzský šlechtic. Zase jednou potřeboval Ortega cosi k podepření své argumentace - v tomto případě bojovnost anglické šlechty, která dle teorie zhýčkanosti a zocelenosti musela vyplynout z chudoby. Lámání pravdy přes koleno je věc, která se mi u Ortegy nijak nelíbí. Hospodářský stav staré Anglie je věc, o níž jsem se náhodou něco dozvěděl; co si mám ale myslet o jiných Ortegových tvrzeních, kde takovou podporu nemám?

*

Poslání... nemá se o něm diskutovat, nýbrž je buď přijato nebo odmítnuto. Dejme tomu. Časem se ukáže, co tím posláním bylo a bylo-li vůbec jaké. Co se osvědčilo, byla pravda a tedy i poslání. Co ne, byla zbytečnost. Předem určit své vlastní poslání je počin, který nebývá korunován úspěchem. Lépe je člověku jednat v situacích, do nichž ho život postaví, jak uzná za slušné; ono už se pak ukáže, bylo-li to poslání.

*

Toho dne, kdy v Evropě přijde znovu k vládě pravá filosofie... Doufám velmi, že se toho dne nikdy nedožiji a Evropě bych přál totéž. Všelijakých filosofií už jsme zažili, jednu pravější než druhou, a všechny... kdyby aspoň byly k ničemu. Ne. Filosofii i filosofům se nejlépe daří v knihovnách, pracovnách, uzavřených kabinetech a podobných zařízeních. Aplikací filosofie na venkovní život povstává bez vyjímky průšvih. Hospodine, před vládou filosofů nás ochrániti račiž.

*

...jeden z nejznepokojivějších úkazů posledních třiceti let je mimořádné rozmnožení policie... Dovedu si představit Ortegovo znepokojení nad tím úkazem, zejména byla-li policie vtažena do služeb totalitního státu. Co se ale píše o kousek dál, je neméně znepokojivé - totiž navozování atmosféry, v níž je policie v zásadě občanův nepřítel. V demokratické společnosti dneška vypadá všechno jinak: jsou to právě okrajové, majitelství pravdy plné a vůlí většiny pohrdající skupiny, které čerpají oprávnění k násilné akci z podobných traktátů. A nelze nevidět přímou spojitost současných kraválů s úvahami teoretiků dvacátých let. Vizme dnes v televizi jakýkoli záběr z násilných demonstrací: vždy je činěn aspoň pokus předvést zkázu rozsévající chaoty jako spravedlivé Jánošíky a policajty jako brutální, svévolné zrůdy. Co bylo před sedmdesáti roky aspoň pochopitelné, je dnes jedním z pramenů terorismu, protiobčanského násilí a módního pohrdání vším. Nebezpečné, svobodu ohrožující intelektuální žvanění.

*

Na jistém místě dovozuje Ortega, že jakákoli vláda je možná pouze za souhlasu občanstva; má za to, že je-li tento souhlas odňat, nemůže být vládnuto. Nelze vládnout proti veřejnému mínění, píše doslovně. Cituje též Talleyrandovu větu k Napoleonovi, že na bajonetech se nedá sedět a praví, že veřejné mínění není až vynálezem Dantonovým. Nu, třeba není; ale je zapotřebí už značné porce nezkušenosti s tyranií, aby si někdo mohl myslet, že s ní veřejné mínění může pohnout. Té naivity užívali - nebo jí zneužívali - pacifističtí levičáci sedmdesátých let, když nám doporučovali udělat to s bolševiky jako Gandhí: prostě si někam sednout a nehnout se. Toho že se každý diktátor lekne a hned je od něj pokoj, nemlich tak jako od Angličanů v Indii. Byl o tom natočen i jeden naprosto slavný a oslavovaný film, mám své podezření, že nebyl natočen jen tak zcela náhodou.

Bohužel tomu tak není. Gándhí možná pohnul s liberálními Angličany a veřejné mínění s diktaturou v jejím posledním, zchátralém, jakešovském stadiu, ale jinak se dá na bajonetech sedět velmi zdařile. Zatřese-li s diktaturou veřejné mínění, je to známkou toho, že užívala násilí příliš váhavě. Veřejné mínění existuje tam, kde se může rozvinout; je-li ten čtvrtý fízl všude, kde se sešli tři, nerozvine se, leda jako nezřetelné brumlání zpoza domácích popelnic. Dnešní svět si dovoluje luxus několika nadmíru zchátralých a na dřeň znemožněných diktatur, jež by lehce sprovodil ze světa jeden regiment královských skotských horalů, jen kdyby je tam někdo poslal; ale proti svému obyvatelstvu a jeho veřejnému mínění obstojí velmi spolehlivě. Není to otázka veřejného mínění, nýbrž míry strachu, vzbuzeného mezi obyvatelstvem. Ortega asi chtěl sdělit, že nebýt laxnosti občanů, nemohl by žádný Mussolini ani Stalin existovat; ale mýlil se. Mohl, velmi dobře mohl. Zlých duchů, jež na sebe občan ve své pošetilosti vyvolal špatnou volbou, už se vlastní sílou nezbaví.

*

Největší část lidí nemá žádné mínění; musí být do nich napumpováno zvenčí jako olej do stroje.

To je, prosím, velmi šeredný a řekl bych, že zlovolný nesmysl. Ortega mohl toho dojmu nabýt, když hleděl zpoza záclony na řvouny, kteří asi opravdu vypadali, jako by jim někdo něco napumpoval, ale kdyby je byl spočítal a porovnal výsledek se sumou obyvatel, zjistil by, že jde o nepříliš početnou menšinu. Ti ostatní své mínění měli, ale zůstali s ním jako on doma. Zopakujme si: úplně bez názoru je jen menšina tupců. Průměrný občan má názor nesložitý, ale rozumný. Intelektuální elitář má názor složitý, ale ne vždy rozumný a také ne vždy svůj vlastní. Názor obsáhlý a přitom se skutečnosti světa aspoň blížící je bohatstvím nemnohých, ale ti zase neoznačují sami sebe za elitu; kdo sám sebe má za něco mimořádného, bývá zpravidla trouba.

Měl bych sklon druhou část citátu omluvit, napumpovaní řvouni a tupci pod Ortegovým oknem byli chamraď chamraďoucí a on jimi měl proč pohrdat, ale autor mě hned uvede na pravou míru. Nikoliv. Pumpování názoru je žádoucí, musí ovšem pumpovat ti praví. Ale ale. Co to, liberální demokrate Ortego? Citát totiž ještě pokračuje - proto musí duch, ať je jakéhokoliv druhu, mít a vykonávat moc, aby lidé bez názoru - a ti tvoří většinu - k názoru přišli. Text pak jde v stejném tenoru dál, aby nikdo nemohl být na pochybách.

Ale to se tedy divím, proč stojíš za záclonou, Ortego. Proč si tak ošklivíš ty dole. Vždyť oni vlastně nechtějí nic jiného, než jsi právě doporučil: do kohosi pod tlakem napumpovat olej svého názoru. Rozdíl mezi tebou a jimi je ten, že oni by rádi pumpovali svůj olej a ty zase svůj. Ty považuješ svého ducha za hodného moci a oni zas svého. Lítost nad Ortegou za záclonou stojícím mi začíná uplývat. Vždyť tady říká strašné, šibenicemi smrdící věty! Co chce dělat s těmi, kteří si nic pumpovat nedají? To už tu přece bylo v posledním století, a nejednou. Ne, poslyšte, to už není omyl, to je zhovadilost. Nikdo nemá nárok na pumpování názoru do jiných, ani sám Šalomoun ne! Už proto ne, že jen vlastní názor má cenu; kdo je bez názoru, zůstane bez názoru i pak, je-li mu nakukán a napumpován cizí. Jeho kvalita se nezlepší ani o krejcar, spíš zhorší, protože se z pokory nevědoucího stane roztahovačnost povýšence. Přesně takového, jací Ortegovi povykují pod oknem. Nikdo není nadán privilegiem nedotknutelnosti vlastního názoru! Nikdo nemá legitimaci neomylnosti! Rád bych se někde dočetl, že Ortega byl v nějakém pobloudilém stavu ducha, když tohle psal, protože uvedené odstavečky znehodnocují všechno, do dobrého nebo aspoň pochopitelného napsal. Ortegovo pumpování, kdyby býval měl možnost je uskutečnit, by zcela určitě nedopadlo jinak než pumpování Leninovo; a jeho krajan Franco, proti němuž bylo zanedlouho vystříleno tolik intelektuálního prachu, byl při vší násilnosti ještě učiněný dobroděj, který Španělsko i Evropu uchránil od pomatených pumpařů.

*

A pak už se s rozličným panováním, mocí, vládou, ovládáním a jinou veteší roztrhne pytel, bylo by únavné vypisovat všechny citáty. Panovat má především Evropa, ale o tom už jsme slyšeli. Na nějakou demokracii Ortega už zapomíná dočista. Nechme toho. Demokracie, zvláště v omrzele řemeslné podobě, v níž se nám dnes dnes předkládá, není dojista nic ideálního. Na rozdíl od okřídleného rčení ani netvrdím, že je to nejlepší vládní systém ze všech možných. Ale je reformovatelná. Je vývoje schopná. Najde-li budoucnost lepší, dokonalejší správní systém, bude to současná demokracie, očištěná od svých nefunkčních prvků. Nechci se pouštět do prorokování, ale nečekám, že by mohla cokoliv užitečného předvést jakákoliv a kýmkoliv vedená vláda silné ruky, silného mozku či kterékoliv jiné tělesné části, ať už jakkoli silné.

*

Buď se panuje, nebo se poslouchá. Poslušnost neznamená, že se panství trpí - trpnost je ponižující - nýbrž že se s ním souhlasí a následuje se, neboť jsme s ním zajedno, neboť se radostně stavíme pod jeho prapor.

Ó Pane, dej mi sílu k mírnosti, neboť se mi chce řvát. S tímhle snad ani nemusím polemizovat. Být s panstvím zajedno... radostné se stavění pod jakýsi prapor... to jsme přece už všechno zažili. Jen snad bych řekl, že trpné přijetí něčí zvůle, nemám-li sílu se jí vzepřít, není sice nic krásného, ale neponíží mě to přede mnou samým, to Ortega zase obrací kabát naruby. Radostné stavění se pod prapory ponižující je. K breku. V jednotném šiku, že, s ocelově smělým pohledem upřeným vstříc zářné budoucnosti, s transparenty a mávátky, před otcovskými zraky moudrého politbyra? Běž do...

Zbývá mi ještě naděje, že to Ortega všechno mínil jinak, ale já moula jsem nepochopil jak. Je-li ale v těch nelítostných, napoleonských větách skryt nějaký jinotaj, je skryt velmi dobře. Nebudu jej hledat.

*

Skutečnost, již jmenujeme stát, není přirozeně vzniklé společenství lidí, kteří jsou spjati krevním poutem. Stát vzniká, když jsou různorodé skupiny k spolužití donuceny... především je to projekt a program... ani jazyková ani územní jednota, ani sousedství obytných míst... je to hra sil - vůle něco společně dělat. Stát... buď vzestupuje nebo upadá... podmaňuje si cizí národy, zakládá kolonie... to znamená, že se snaží překonat zdánlivý princip jednoty... když pud k dalšímu rozšiřování poleví, jde to se státem ke konci...

Ach božebožebože. Jaký to středověk v hlavě filosofa. Jak prázdná, k ničemu dobrá představa státu jako samoúčelu, jehož jediný úkol je, aby se v jednom kuse šířil, lhostejno kam a proč, podmaňoval, ujařmoval, deptal. A jak je dobře, že náš čas se konečně už jednou z téhle neštěstí plodící představy vymanil. Ještě se drží v Rusku, v Srbsku a v podobných zatmělých končinách, ale Dánsko ani Švýcarsko žádný pud k dalšímu šíření nemají a ke konci to s nimi nejde, to spíš s těmi rozšiřování chtivými. Snad abychom se s Ortegou ani dál nedohadovali. To bych stejně tak mohl diskutovat se soudruhem Žirinovským.

Možná že stát nemusí spočívat na společném jazyku, rase nebo čemkoli podobném. Ale musí spočívat na společné dobrovolné vůli, která respektuje dobrovolné vůle jiné. Ta se nedá napumpovat pod tlakem jako Ortegovo radostné řazení pod prapory. Ortegova zřejmá náklonnost k vrchnostenským manýrům neukazuje k radostnému souhlasu šťastných poddaných, nýbrž k násilnému kvasu a následně k výbuchu a konečnému rozvratu. Naštěstí se svět vydal jinudy než mu filosof radil a nezdá se, že by zabloudil. Aspoň v tomto ohledu ne.

Expanze nebo zánik - tak zní Ortegův státnický imperativ. Má své opodstatnění - u celků, žijících z kořisti. Čím větší území k lupu, tím plnější pytle. V troskách rozpadlého sovětského imperia (které také považovalo za nutné se za každou cenu šířit) tento atavismus přežívá zčásti dodnes. Jinak je dosyta známo, že zdar státu závisí na tvořivé zdatnosti obyvatel, ne na velikosti panství. Lépe jest žíti v knížectví liechtensteinském než na širé Rusi. Aniž by se v současnosti zdálo, že je Rus z obojího zboží trvanlivější.

Je dobře možné, že se někdy v budoucnu budou lidé sdružovat v státy na jiném principu než na národním a jazykovém. Ale zatím je to baví, je to hračka stejně dobrá jako každá jiná. Oč jde, je něco jiného: neoslabovat se, nevyhánět si peníze z kapes a nečastovat se vzájemně utrpením pro nic jiného než pro týž pud, jaký nutí pejska občůrávat patníky v co nejširším okruhu: aby si zajistil velké teritorium k lovu, který už dávno zapomněl. Ale snad už si lidé Západu uvědomili, že nepotřebují občurávat patníky. Že mohou budovat funkčnost uvnitř daných hranic, užívat stále svobodněji funkčností sousedních, postupně je překonávat a dospívat k funkčnostem vyšším. Může být, že po dlouhém čase vývoje - protože jsem přesvědčen, že lidstvo má před sebou času nejmíň tolik co za sebou - dojde k funkčnosti nejvyšší, v níž už nebude nejen hranic, ale dokonce ani žádného státu. Neboť jako mnoho jiného, i stát je pouze prostředek, ne účel.

* * *

Tak to by tedy bylo. Rozlouskal jsem si poctivě Ortegovu knížku a nevynechal nic, k mnohému jsem se opakovaně vracel, hledaje souvislost nebo hlubší smysl. Vznikl mi traktát podstatně delší, než jsem původně projektoval; to samo je důkazem toho, že mi studium spisu stálo za to. Kdybych se do toho dal, jistě bych našel ještě mnohá další místa, na něž bych mohl souhlasně či nesouhlasně poukázat a přít se o ně, ale snad to už stačí. V každém případě teď vím, o koho se jedná, když přede mnou někdo vysloví jméno Ortega y Gasset. Jsem poučenější, snad o cosi bohatší, i když ne přesně o to, co Ortega asi zamýšlel. Našel jsem v jeho spisku myšlenky - neříkám pravdivé, jelikož ani já nevím přesně, co jest Pravda - ale aspoň rozumné, k zapsání za uši vhodné. Našel jsem mnoho míst neobyčejné bystrosti a spisovatelské pohotovosti, jež je rozkoš si přečíst několikrát po sobě. Našel jsem formulace myšlenek, které jsou mně vlastní, ale nedokázal bych je napsat tak vtipně. To všechno se mi líbí. Líbí se mi rovněž, že na rozdíl od jiných filosofů, oddaných nerozpletitelné hatmatilce, užívá Ortega jazyka srozumitelného, třebaže mnohdy pojednává o věcech náročných na pochopení.

Ale nit základní myšlenky, vinoucí se celým dílem, mě nadšením, přiznám se, neplní. Není z těch, nad kterými bych zajásal, řka - hle, toť ono světlo, na něž jsem odevždy čekal. Netrvám na tom, že všechno, co chovám v hlavě, musí být bezpodmínečně můj vlastní produkt; jsem ochoten převzít cizí myšlenku nebo se jí dát poučit. Udělal jsem to už mnohokrát, i v poslední době jsem s potěšením vstřebal myšlenky některých knížek a musím říci, že s vyšší mírou souhlasu než s Ortegovou.

Je to už dost stará knížka. Což by nemuselo vadit; jsou starší a přece aktuální. Ale Ortega je obrostlý mechem dvacátých let a čpí myšinou jejich nedozrálé vyjevenosti. Jeho proroctví se nenaplnila a jeho rady jsou zjevně nepoužitelné, což je štěstí, protože použil-li by jich někdo, zaznamenalo by právě minulé století o jeden vypečený malér víc. Nebylo náhodou, že v dvacátých letech kvasily a zrály k rozpuku diktatury; jejich ústředním názorem bylo domnění, že můžeme naráz přivést ten připitomělý svět ku štěstí, jen co se rázně vypořádáme s tou bandou vedle, co by chtěla k štěstí dojít jinými ráznostmi. Ani Ortega není jiný. Jeho občas projevený liberální demokratismus je hraný a neupřímný; ve své podstatě, velmi upřímně vyslovené v druhé části spisu, je autokrat a násilník, nejiný než ti, proti nimž se staví. Zdá se, že mu liberální demokracie nebyla příliš proti mysli, ale už ji odepsal; a má-li tu být vláda nějaké silné ruky, tedy té naší. Té mojí. Neboť má je pravda, a komu se to nelíbí, čepel mu v tu zrádnou hruď.

Zaváhal jsem v určitém bodu textu, neboť jsem vycítil základní autorův pocit: úzkost osamělého myslitele, jemuž se události před očima rozběhly kamsi, kam za nimi nemůže a tuší jejich špatné konce. Pocítil jsem s ním soucit, neboť i mně se kdysi rozběhly události a já jsem nemohl víc než se jimi dát vléci. Ale četl jsem dál a soucit mi zase odvál; většina toho, co Ortega podivného vyvozuje, není plodem zklamání a zoufalství. Jeho pohrdání člověkem je pravé. Sice člověkem davovým, ale to je u něj víceméně každý; nevyslovil zřetelně, kdo jím není. Jeho domýšlivost je také pravá; předkládá svá prokletí i návody s nadřazeností Jediného vědoucího a nazývá zlými slovy ty, kdož by se pod jeho prapor nechtěli radostně řadit.

Jeho cit pro skutečnost je elastický. Nenakládá s ní zvlášť ohleduplně; důležitý je mu pádný argument v předem určené stavebnici a upravuje skutečnost tak, aby se mu do ní vešla. Na několika místech tvrdí z toho důvodu nejen pravý opak skutečnosti, nýbrž i pravý opak toho, co napsal o několik stránek dříve. Nevymezuje a nedefinuje, jen tvrdí a hlásá, jak je až dodnes obyčejem netolerantních proroků.

Tam, kde už nekritizuje, nýbrž přechází k obrazu toho, jak by měla vypadat ideální společnost a stát, se trapně a nevěrohodně zašmodrchává. Dlouhá kapitola o státu je obsahově řídká a nevelmi zajímavá; zároveň však obsahuje i nejnápadnější fantastické ústřely, nejpříkřeji se liší od skutečnosti dneška a musí, řekl bych, vzbudit nejen můj značný nesouhlas. Kritik byl Ortega dobrý; projektant budoucnosti žalostný. Co se představy státu týče, čerpá ji z dávno zatuchlé studnice imperiálního a požíravě dobyvačného myšlení, jemuž je výbojné rozpínání samoúčelem.

Cítí se být aristokratem, nikoli však ve smyslu dokonalé kultivovanosti, nýbrž panské nadutosti. Je znát, že ve skutečnosti aristokrat není; jeho aristokratismus je způsob panského kočího. Ideálem aristokratismu je mu bezohledná dravost a co největší odstup od té obyčejné holoty. Je šlechtictví a je zámecké fouňovství; a Ortega nalezl zalíbení v tom druhém.

Často, zejména v rozvinuté argumentaci, ztrácí filosofický klid a rozvášní se v záštiplném hněvu, jaký bych v knížce toho druhu nečekal. Nadává sice elegantně, ale dosti zle. Kdesi - nebudu už to místo vyhledávat - se rozkatí na svého úhlavního zloducha, chudáka obyčejného člověka a slibuje mu zlověstně, že tohle je teprve začátek; že se do toho ještě pustí a napíše takové věci, že si je Massenmensch za rámeček nedá.

Nevím, jestli svou hrozbu splnil. Nečetl jsem jinou Ortegovu knihu. Ani nevím, budu-li ještě nějakou číst. Nejsem nerad, že se mi tahle Vzpoura davů dostala do ruky, jsem v mnohém poučenější. Ale jeden Ortega mi zatím stačí. Čas kvapí a myslitelů je mnoho, všechno přečíst nestačím. Zkusím to teď zase s jinými; rád bych našel myšlenku třeba cizí, již bych však mohl s dobrým vědomím zařadit do svého názoru. Ortega mi takovou neposkytl.

*

A abych se vrátil k začátku těchto stránek, chci uznat, že každý národ má, jakáž pomoc, takové reprezentanty, jaké si zvolil a jaké si zaslouží, pročež nehodlám volbu pana Václava Klause za českého presidenta přespříliš kritizovat. Jen malý povzdech bych si dovolil: až přejde čas omylů a pošetilostí, přál bych zemi svého původu, aby se vláda věcí jejích navrátila do rukou osob skromnějších, neinspirujících se pyšnou, obyčejným člověkem pohrdající filosofií Ortegovou.

Zpátky