Květen 2003

Prezident Klaus a zahraniční politika

Bohumil Doležal

Prezident republiky zahraniční politiku přímo nevytváří, má ovšem možnost ji významně ovlivňovat. Zásadní otázka vždy je, nakolik a jak zahraniční politika (vlády, prezidenta atd.) zajišťuje národní bezpečnost.

Václav Klaus si velmi potrpí na pojem „národní zájmy“. Tento pojem hrál klíčovou roli i v nepříliš vydařené kampani před posledními volbami do poslanecké sněmovny. Jde o to, jak jim rozumí. Je přitom třeba vzít v úvahu, že za sebe často takticky nechával mluvit radikály (Zahradil) a na pozadí jejich názorů se pak sám jevil jako umírněný.

Pokud jde o regionální spolupráci, musel se Klaus od počátku své politické kariéry konfrontovat s problémy minulosti a potřebou revize českého konání po druhé světové válce (jehož důsledkem bylo vítězství komunistů). Jeho tezí bylo: nechme minulost minulostí a dívejme se do budoucna. Díky tomu se postupně zkomplikovaly vztahy ČR s Německem, Rakouskem a v menší míře i Maďarskem (Klausovi spolupracovníci začali dokonce hovořit o „ose zla“). Navíc byl přesvědčen, že pro ČR jako pro vyspělou zemi západního střihu není regionální spolupráce visegrádského typu při integraci do evropských struktur příliš perspektivní.

Pokud jde o EU, je Klaus přesvědčen o tom, že náš vstup do ní je nutný. Představuje si ji však jako především ekonomické společenství a pak jakési odborové sdružení evropských exekutiv. Jde mu o to, aby se ČR nevzdala příliš velké části své suverenity. To není v souladu s představami, které vládnou v současné době ve vlivných zemích jako je Francie či Německo. Trápí ho představa, že nejsme v EU přijímáni tak, jak to odpovídá našemu významu (ne jako milovaný syn, ale jako nechtěné adoptované dítě).

Zdálo by se tedy, že tíhne spíš k anglosaskému světu. Ani to však není pravda. Kritizoval už americké akce v Jugoslávii a dnes se staví velmi zdrženlivě k případnému útoku na Irák. Vyhnul se kritice Chirakových výpadů proti kandidátským zemím, které podpořily USA.

O správnosti či nesprávnosti jeho názorů v jednotlivých případech je možné vést spor, zjevné je však jedno: malá země jako ČR nemůže existovat bez propracované sítě mezinárodních vztahů, zahrnujících i vlivné a silné země. Klausův jednostranný důraz na národní sebevědomí a svrchovanost je negativistická pubertální emancipační ideologie. Je to postoj nafoukané primadony, která trucuje ještě dřív, než se objeví skuteční nápadníci. Naši národní bezpečnost nezajišťuje, nýbrž ohrožuje.

(www.bohumildolezal.cz)