Květen 2003

Události od 14. dubna 2003 do 18. března 2003

Bohumil Doležal

Ponděli 14. dubna:

Maďarské referendum o vstupu do EU skončilo jasným “ano”, překvapila poměrně nízká účast voličů. Čeští politici (Špidla) se kasají, že u nás prý přijde k urnám určitě víc lidí. Mělo by, jinak hrozí, že o našem vstupu (lépe řečeno non-vstupu) do EU rozhodnou ukáznění komunističtí voliči.

Vláda opět debatuje o penzi pro exprezidenta. Opozice, jak se zdá, spojuje rozhodnutí s osobou Václava Havla, ale když budeme mít štěstí, bude tahle země mít víc exprezidentů. Navíc Havel se shodou okolností bez jejich penze obejde, je bohatý člověk. Není důvodu, proč by prezident neměl mít opravdu slušný důchod (nemohu si pomoci, padesát tisíc, které navrhuje poslanec Beneš z ODS, není slušný důchod pro exprezidenta). Není však také důvod, proč by stát měl platit prezidentovi auto s řidičem a pronájem kanceláře. Exprezident je soukromá osoba. Otázka ochranky je otázka praktická, první léta po skončení mandátu by prezident asi měl mít možnost si ji vyžádat.

Sobota 12. dubna:

V Iráku probíhá rozsáhlé a široce založené rabování všeho, co není přibito a přišroubováno. Je to jakási spontánní a blesková privatizace. Privatizace, jak víme z vlastní zkušenosti, je neodmyslitelným průvodním jevem osvobození. Iráčané to vzali opravdu od podlahy. Dřív nebo později přijdou na to, že je třeba vrátit se k dennímu pořádku a začít pracovat.

Nová samospráva města Basry se obrátila na českého premiéra s naléhavou prosbou o rychlé zaslání české vojenské nemocnice. Nemyslím, že by to udělali jen tak sami od sebe, ale pokud jim v tom někdo pomohl, byla ta pomoc docela na místě. Otálení s nemocnicí a hloupé řeči pánů Klause (teď už se snaží z toho vykroutit), Kasala a komunistů, které je provázely, byly ostudné a k nevydržení. Bohužel, český premiér jako obvykle harmonizuje protichůdná stanoviska a výsledek je, soudě podle dnešních novin, jednoznačný: ani o den dříve.

Spojené státy přidělí víc než 50% subdodavatelských zakázek při obnově Iráku zemím protisaddámovské koalice. Česká republika podle vyjádření svých představitelů nebyla součástí protisaddámovské koalice (Klaus proti tomu údajně dokonce protestoval u amerického velvyslance), ale “stála na straně” protisaddámovské koalice. Měla by mít tudíž výsadní právo opět “stát na straně” a poměrně zblízka se koukat na to, jak budou zakázky rozdělovány.

Náměstka ministra zahraničí Vondru má ve funkci vystřídat velvyslanec v Irsku Petr Kolář. Pokud Vondra v této chvíli odchází dobrovolně, dělá obrovskou chybu. Pokud je vystřídání věcí “politické dohody” uvnitř koalice, dělá obrovskou a zásadní chybu US-DEU (a případně i KDU-ČSL). Vondra zastával v iráckém konfliktu správné stanovisko. Odejít by měli jiní. Pokud na to malé koaliční strany přistoupí, požehnají tím znovu a dodatečně zbabělou politiku osy Klaus – ČSSD - KSČM v irácké záležitosti, navíc v situaci, kdy je takové požehnání úplně absurdní.

Velvyslanec USA v Praze Stapleton na okraj svého setkání s Klausem prohlásil, že česko – americké vztahy jsou dobré, a že “žádný jednotlivý politik nemůže narušit spolupráci s vládou ČR nebo podnikateli.” Jednotlivý politik Klaus se nad novinovými zprávami o nevydařené audienci vzteká jako malý kluk, mluví o “drzém útoku na svou osobu”. Nicméně už i prezidentův mluvčí, který se původně tvářil, jako by se nechumelilo, připouští, že Klaus a Stapleton “spolu nesouhlasili a že je to přirozené”. Přirozené je to tenkrát, když se to nejdřív nezatlouká a když americký velvyslanec z přijetí předčasně neodejde. Ostatně se vyjevuje, v čem bylo jádro pudla. Klaus prý nejprve žádal USA, aby ČR vyjmuly ze seznamu zemí protisaddámovské koalice, a pak se prý vyjádřil v tom smyslu, že když USA v Iráku nějaké chemické či biologické zbraně najdou, může jít o podvrh. Nato velvyslanec, podivín, odešel. Zřejmě mu chybí český smysl pro humornou nadsázku.

Šéf tiskového odboru Nových Hradů Hájek se pustil do Jana Macháčka za článek, který poměrně přehledně shrnul Klausovy skandální zahraničněpolitické lapsy během prvního měsíce panování. Hájka rozzlobila hlavně výtka populismu:”Vytýkat právě toto našemu prezidentovi, který nejednou šel v zásadních věcech proti většinovému názoru veřejnosti, přičemž se neohlížel na to, zda mu to přidá či naopak ubere…” Bylo by dobré, kdyby pan Hájek uvedl, kdy, kde a jak šel Klaus proti většinovému názoru veřejnosti – já se pamatuji jedině na rozdělení Československa, a ani tam to nebylo úplně jasné. Máme naději, že nám to pan Hájek vysvětlí, protože, jak říká, “Pro jakékoli vážně položené otázky a stejně vážně míněné hledání odpovědi na ně jsem já se svými spolupracovníky kdykoli k dispozici”.

Po setkání s kancléřem Schröderem prohlásil ruský prezident Putin, že “hlavním úkolem je co nejrychleji vrátit proces urovnání iráckého problému do OSN. Naše státy mohou a musí dělat vše, co je v jejich silách, pro zachování stabilního globálního systému mezinárodního práva, který je založen na prvenství OSN.” Teď už jen jak to zařídit: chce vyslat do Iráku expediční sbor?

Právo referuje o jakémsi sporu v Ekumenické radě církví (sdružuje protestantské církve v ČR) pod titulkem: “Napětí v církvi kvůli kandidátům”. Označení “Církev” znamená pro Právo zjevně totéž jako “svoloč” (pomnožné označení odvěkého nepřítele).

Pátek 11. dubna:

Václav Klaus včera jednal se spolkovým kancléřem Schröderem, mj. ovšem i o Iráku. Schröder přitom není Klausovi partnerem (tím je Rau) a zahraniční politika ČR je v první řadě věcí premiéra Špidly a ministra zahraničí Svobody. Objevují se znepokojující náznaky jakéhosi dvojvládí v české zahraniční politice. Pokud jde o pomoc Iráku (zřejmě o českou nemocnici), řekl prý Klaus ARD: “Debaty o mandátu OSN a RB jsou již za námi, válka byla také bez mandátu a snad je u konce. Nyní bychom měli pomoci. Zda s rezolucí OSN, není pro mne tak důležité jako před několika týdny.” Ovšem, dosáhl svého, zdržel to, jak jen to šlo, válka už fakticky skončila, tak proč by ještě odporoval.

Petr Mareš přišel s nesmělým návrhem, aby česká vláda v reakci na rakouský požadavek a požadavek Evropského parlamentu vyjádřila politování nad (teď není jasno nad čím: buď nad “divokým odsunem” nebo nad “excesy”) a odškodnila příslušníky německé menšiny v ČR. Velmi krotké návrhy. Nicméně Právo hned organizuje protiakci: může to způsobit, že čeští občané budou hlasovat proti členství v EU! Stejné výčitky se dočkal Ramiro Cibrián za svou účast na recepci při otevření kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SKS). To je zvláštní případ (rudo)právního švejkování: jednak něco podobného výsledek hlasování nijak neovlivní, jednak s apologií vyhnání a dekretů ČR do EU nepatří a konečně je v současné době sporné, nakolik nám členství v organizaci rozpolcené a naplněné nepatřičnými francouzsko-německými ambicemi na politickou jednotu (zvlášť když vezmeme ještě v úvahu Chirakovo a Schröderovo předcházení si Putina) bude do budoucna vůbec k něčemu dobré.

“Nejurážlivější otázka”, píše William Safire v New York Times, “je následující: Vezmeme-li v úvahu muslimská náboženská schizmata a kmenovou nenávist, monarchistickou tradici a poslušnost diktátorským režimům, můžeme vůbec Arabům svěřit demokracii?” Obavy jsou ovšem na místě. Zaprvé: nejde o to, zda demokracii můžeme Arabům svěřit, ale zda budou vědět, co si s ní počít. A za druhé, jistěže arabské společnosti nejsou odsouzeny k tomu obejít se navždy bez demokracie. Jde jen o to, že s demokracií je třeba se naučit zacházet (to platí i pro ČR, nemyslím, že by se nám to úplně podařilo). Dispozice různých arabských států jsou různé a v Iráku nejspíš budou problémy. Zavedení demokratických poměrů v hospodářsky velmi vyspělých státech Dálného východu (Korejská republika) taky trvalo dlouhou dobu. Nejde o to urážet nebo neurážet, ale taky o to neznásilňovat a nenapáchat tak zbytečné škody. Cesta k demokracii by měla pro iráckou společnost zůstat otevřená – ale ta cesta může trvat dost dlouho.

Čtvrtek 10. dubna:

Válka v Iráku se ani pořádně nerozvinula a už se chýlí ke konci. Za soustavného sýčkování evropského a taky českého tisku, v němž bylo dost často přání otcem myšlenky, se spojenci bez velkých potíží a ztrát probili k Bagdádu, bez velkých obtíží a ztrát ho v podstatě obsadili a diktátorský režim se zhroutil jako domeček z karet (jek je to v případě diktátorských režimů obvyklé). Iráčani (aspoň někteří a nebylo jich málo) spojence dosti radostně vítali. Zároveň k velké radosti českého tisku začali drancovat budovy státních institucí, paláce a haciendy bývalých mocipánů a posléze všechno, co jim přišlo pod ruku, včetně německého velvyslanectví (to Schröderovi a Fischerovi docela přeji, ostatně Schröder neopomněl vyjádřit uspokojení nad dobytím města a pádem Saddáma, bude teď muset trochu názorově baletit). Přes rozdílnost tradicí a stupeň rozvoje je třeba říci, že se zase nechovají až tak odlišně od Čechů. U nás to rabování po listopadu 1989 jen nebylo tak okaté a bylo rozprostřeno v delším časovém úseku.

Poslanci Evropského parlamentu hlasovali o přijetí kandidátských zemí do EU. Prošly hladce všechny, ale ČR dostala ze všech nejméně hlasů - proti byla část německých a rakouských konzervativců. Vadilo jim, že se ČR neodhodlala k nějakému gestu ohledně Benešových dekretů a hlavně zákona č. 115/1946 Sb. Je to malá, ale citelná ťafka, na níž už reagovali mručením a skučením Právo, Laštůvka a Zahradil. Česká politika si ji vrchovatě zasloužila.

Podle Lidových novin americký velvyslanec předčasně ukončil audienci na Hradě, když mu náš pan prezident dal najevo svou nelibost nad tím, že nás USA zařadily na listinu svých spojenců. Předtím ho prezident Bush v osobním dopise velmi zdvořile požádal o solidaritu v irácké záležitosti, Klaus to stejně kulantně odmítl. Český prezident je, jak se opět potvrzuje, zřejmě přesvědčen, že ČR je supervelmoc. Octli jsme se ve spárech šílencových. K dosavadní bilanci Klausova prezidentování se ještě vrátíme.

Předsedu Union Group prý unesli neznámí gangsteři, donutili ho podepsat řadu dokumentů a po 24 hodinách jej pak zase propustili. Nedovedu si představit příběh, jemuž by bylo obtížnější uvěřit.

Středa 9. dubna:

Americký granát zabil dva novináře. Mezinárodní organizace protestují. Ovšem, kdyby Američané nešli do války, ti dva novináři by zůstali naživu. Snad je zapotřebí podotknout, že Američané to neudělali schválně. Vést válku je pro civilizované země obtížné. Nesmějí zabít žádného civilistu a taky žádného novináře, co se jejich vojákům plete pod nohy. Ty necivilizované zabíjejí civilisty po tisícovkách a na novináře, když to jde, se taky dvakrát moc neohlížejí. Rozdíl je vlastně jen v tom, že veřejnost civilizovaných zemí (v necivilizovaných zemích není žádná veřejnost) je v prvním případě otřesena a rozhořčena, kdežto v druhém to spolkne - patří to tak nějak k věci.

Nejvyšší představitelé trojspolku Rusko - Francie - Německo se sejdou v pátek v Petrohradě, zřejmě aby se poradili, jak se s Američany demokraticky podělit o plody jejich vítězství. Spojenectví těchto třech zemí se čím dál tím víc upevňuje. Dá se předpokládat, že to se současným pořádkem ve světě pořádně zatřese.

Braintrust ODS má jakési slabiny: tak např. stínový ministr dopravy Martin Říman, který si v poslední době oblíbil exkursy do české a evropské minulosti, si zjevně myslí (viz jeho dnešní článek v Právu), že OSN existovala už před druhou světovou válkou. Ovšem, při řízení železnic nebudou takové nedostatky ve vzdělání hrát rozhodující roli. Ale stejně: nedělá to dobrý dojem.

Na karikatuře v dnešní Mladé frontě Dnes doporučuje prezident Chirac za světového četníka muže ve francouzské uniformě. Není přitom jasné, zda dotyčný je Louis de Funés, nebo Jacques Rupnik, autorita pana Mocka. Pokud by šlo o ten druhý případ, tak se to MfD tentokrát mimořádně povedlo.

Úterý 8. dubna:

Podle premiéra Špidly a jeho mluvčí nežádá česká vláda OSN o souhlas s vysláním polní nemocnice, jen to OSN dává na vědomí. Nicméně Špidla pro jistotu píše ještě Kofi Annanovi, aby se na nás snad nezlobil. Stačí si přečíst alarmující zprávu české velvyslankyně v Kuvajtu o situaci v přilehlých iráckých oblastech (paní velvyslankyně prokázala, že je člověkem na svém místě; počítám, že za to bude dřív nebo později, jak je u nás zvykem, vyhozena) a člověk se začne stydět, že tam ta nemocnice už není. V této situaci se křesťanský politik Kasal nechává slyšet, že USA a Británie mají vlastních nemocnic dost. A pan prezident kulantně navrhuje nemocnici samozřejmě vyslat, ale až už bude po všem. Jako by chtěl dokázat, že si bobříka vyčuranosti, kterého jsme mu slavnostně udělili, opravdu zaslouží. O vyslání nemocnice se teď bude deset dní přetahovat parlament, pak snad odjede. Vzhledem k průběhu války se tak zřejmě splní přání pana prezidenta. Jediný, kdo si v této věci zaslouží uznání, je ODS. Pokud se tam nemocnici nakonec podaří vyslat, bude to její zásluha, protože sociální demokracie a tentokrát i KDU-ČSL jsou nejednotné. Na rozumnější politiky (ministr Svoboda, náměstek Vondra) probíhá regulérní hon. Z české publicistiky se chce zvracet, prim tentokrát drží Lidové noviny. A to ještě není irácké válce konec.

Francie, Německo, Rusko, OSN se hlásí o podíl na výsledcích války, kterou za ně a proti jejich vůli svedli Američané a jejich spojenci. Ministr zahraničí Powell ovšem prohlásil docela jednoznačně: "Nevzali jsme na svá bedra břemeno války jen proto, abychom se nakonec zřekli dominantní kontroly nad dalším vývojem." Nikdo aspoň trochu příčetný přece nemohl očekávat, že se po vítězství zachovají jinak. Do budoucna se ovšem rýsuje jeden problém. Někteří američtí představitelé by zřejmě Irák rádi přebudovali na baštu demokracie na Blízkém východě. Obávám se, že to ani trochu nepůjde a že by si měli aspoň pro začátek klást skromnější cíle.

Rusové se snaží prokousat k silnější pozici obvyklými prostředky. Ruský velvyslanec v Iráku neustále opakuje, že jeho konvoj napadli Američané. Nepochybně lže, proč by to dělali. Do krámu se to hodí jenom našim slovanským bratřím a je jim to taky velmi podobné. Ředitel Ermitáže na to jde zase přes umění: "Tyto památky (v Bagdádu) patří nejen Iráku, ale celému lidstvu. Tady hrozí, že lehnou popelem samotné dějiny." V minulosti Rusové podobné starosti neměli. Za druhé světové války nechalo ruské vedení systematicky ničit Leningrad, který pro ně v tu chvíli neměl žádný strategický význam (a cynicky vydalo na smrt hladem a zimou přinejmenším desetitisíce jeho obyvatel). Památky města, které vždycky představovalo vlídnější tvář impéria, jim na srdci neležely. Taky by se dalo říci - s touž dávkou demagogie, která je obsažena ve slovech ředitele Ermitáže - že patřily celému lidstvu.

Pondělí 7. dubna:

Ruský konvoj, v němž opouštěl Irák ruský velvyslanec, byl na cestě z Bagdádu do Sýrie napaden neznámými ozbrojenci. Přijeli na džípech, začali střílet na první vozidla konvoje, zranili několik lidí a pak spěšně odjeli. Rusům se to hodí do kšeftu a tak si zvou na koberec irácké, ale i americké diplomaty. Technika provedení ukazuje nejspíš na Iráčany, velmi by se jim hodilo, kdyby se teď USA a Rusko dostaly do křížku. Ale nemohu si pomoci, známe své Pappenheimské a všichni se pamatujeme na zdemolování kanceláře Aeroflotu v zimě 1969, záminku k nastartování "normalizace". Ani tahle možnost se nedá vyloučit.

Ukazuje se, jak je dobré, že máme Cibulkovy seznamy. To, co nám teď nabízí ministerstvo vnitra, je s čím srovnávat, a chyby a nepřesnosti je zapotřebí napravovat. I když snad jde o nedostatky neúmyslné, není těžké si představit, jak by to vypadalo, kdyby dnes, třináct let po pádu bolševismu, vnitro otevřelo své archivy bez možnosti jakékoli kontroly!

V ulicích Bagdádu se bojuje a kapacity ani vybavení tamějších nemocnic zcela zjevně nestačí. Mezi zraněnými je i spousta civilistů, v bojích o město tomu nelze zabránit. Ve stínu těchto událostí u nás pokračuje neuvěřitelná šaškárna kolem eventuálního vyslání české vojenské nemocnice. Už jsme se o ní zmínili 1. dubna, mezitím nabrala nové obrátky. Do hry se vložili dva spolunavrhovatelé ostudné rezoluce, přijaté "optickou většinou" na sjezdu ČSSD, Kavan a Laštůvka, a předložili premiérovi vlastní návrh dopisu, jímž by se měl obrátit na OSN, aby mu laskavě povolila (nebo taky, jak naznačuje Kavan, nepovolila) vyslání nemocnice. Vypracovat podobný dopis dostal prý za úkol na schůzi vlády ministr Svoboda. Dopis dnes odchází do New Yorku, není jasno, který. Kdo u nás dělá zahraniční politiku? Jaká je to zahraniční politika? Svoboda prý prosil OSN o dovolení vyslat do Iráku nemocnici (proč???!!!), Kavan s Laštůvkou chtěli poprosit o dovolení, aby tam směla zůstat i protichemická jednotka. Výsledkem nepochybně bude, že se nemocnice do Iráku dostane teprve tehdy, až už ji nebude nikdo potřebovat.

V dnešním Právu na str. 3 došlo zjevně k záměně jmen autorů. Pod štvavým článkem Politici kritizují účast Cibriána u Posselta (těch politiků je akorát dost na to, aby se dal použít plurál, totiž dva: Kavan a Ransdorf (!)), je jméno Jitky Götzové, ačkoli tam podle vší logiky zjevně patří jméno Jana Kovaříka. Naproti tomu pod článkem Světem se šíří lavina zákazů je zase jméno Jana Kovaříka, ačkoli tam zjevně má být jméno Jitky Götzové. Kmenoví autoři Práva jsou zkrátka nezaměnitelní.

Poslanecká sněmovna bude projednávat poslanecký návrh zákona o přímé volbě prezidenta. Přichází s křížkem po funuse. Václav Klaus si teď bude pět let budovat popularitu, objíždět české kraje a tisknout si ruce s občany. Uchvátí a ocucá každé dítě, které si nedá dostatečný pozor a dostane se do jeho bezprostřední blízkosti. Přímá volba hraje teď pro něho a navrhovatelé z US-DEU mu nechtě vycházejí vstříc.

Sobota 5. dubna:

S tím, jak spojenecké jednotky postupují v předměstích Bagdádu, mění se rétorika jejich německých a francouzských oponentů. Zároveň taky roste jejich starost, aby se mohli podělit o případné plody úspěchu těch, které nechali ve štychu. A tak kancléř Schröder najednou "drží pěsti" USA. Pěsti drží, nohy podráží. Je otázka, zda je rozpor mezi USA a jejich někdejšími německými a francouzskými spojenci jen epizodická záležitost, kterou bude možné během času zapomenout. Američané by nejspíš byli rádi, kdyby tomu tak bylo. Zároveň nemohou už kvůli domácímu veřejnému mínění přenechat to, co vybojují, jiným (bylo by to taky politicky nesmyslné jednání). Mimoto šlo z hlediska americké i mezinárodní bezpečnosti o příliš zásadní věc - takže např. až jednou dříve nebo později Schrödera vystřídají křesťanští demokraté, bude pro ně velmi obtížné změnit něco na tom, že jim kdysi jejich předchůdce osudově přehodil výhybku. K podstatě světa asi patří, že musí být rozdělen. Spojené státy jsou příliš silné a tak se proti nim formuje osa Paříž - Berlín - Moskva - Peking. Není těžké uhádnout, kdo v tomto podivném uskupení bude tahat za kratší konec. Pro ČR by to bylo smrtící spojenectví - a přece soudě podle průzkumů veřejného mínění by se v něm většina české populace zjevně cítila jako doma.

Václav Klaus kráčí věrně ve stopách svého rivala a předchůdce Václava Havla. Už má svou vlastní představu o zahraniční politice, která té vládní v lecčems konkuruje. Nejde jen o iráckou krizi, ale i o visegrádskou spolupráci, kterou chce nahradit "S4" , tj. spoluprací se sousedy včetně Rakouska a Německa. Jak by ne, v Rakousku a Německu může počítat s podporou pro svůj protiamerický kurs, jehož podstatou je zjevně přesvědčení, že stát, jemuž stojí v čele, je supervelmoc. ODS má zatím ke Klausově orientaci na Francii a Německo zásadní výhrady, je ovšem otázka, jak by se chovala, kdyby Špidlova vláda padla a ona se stala jádrem nové vládní koalice. Byla by najednou v podobné situaci, v jaké by se byla octla ČSSD, kdyby se prezidentem byl stal Miloš Zeman.

Pátek 4. dubna:

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odmítla převzít dopis premiéra Špidly, kterým ji odvolává, a pokračuje v práci. Zjevně se inspirovala odporem Saddáma Husajna vůči spojeneckým jednotkám; zároveň realisticky odhaduje, že premiér nedisponuje těmi donucovacími prostředky, které nasadili Američané a Britové v Iráku, a patrně ani tou energií, jakou projevil prezident Bush. Vzniká též otázka, má-li tým pana Muchky k dispozici chemické a bakteriologické bojové prostředky. V každém případě jde o výraznou inovaci české politiky. Kdyby byl měl ministr Rusnok tuto invenci, vzdoroval by dodnes. Za nezákonné a neplatné by napříště měli označovat své odvolání všichni vyhození ministři a všechny padlé vlády. Senátoři a poslanci, kteří by nebyli zvoleni, by se měli důsledně obracet na soudy a zpochybňovat své údajné neúspěchy. Vzhledem k potížím, které by takto vznikly, by pak bylo možno upravit náš politický systém v tom smyslu, že každá nová vláda, nová poslanecká sněmovna a senát, a nakonec i nový prezident by ty staré nenahradili, nýbrž jen doplnili (v gramatice méně sběhlé čtenáře upozorňuji, že měkké “i” je zde na místě, protože prezident je životný, a ten náš nový dokonce až příliš). Tak bychom brzy dospěli do stadia, o němž snili komunisté, tj. že bychom si vládli sami.

Lidé evidovaní v registru svazků StB si dokáží vymýšlet fantastické věci. Tak jakýsi historik (člověk by skoro řekl, že za minulého režimu byla v tomto oboru spolupráce s StB věcí profesní cti a možná že by dnes měla být považována za součást odborné kvalifikace, kterou prosazuje Sdružení historiků v boji proti různým "amatérům") prohlásil v MfD, že rozkládal StB zvnitřku a zároveň z ní těžil důležité informace o hospodářských potížích v SSSR. Možná že by se podle toho dal natočit dobrodružný seriál pro televizi. Něco jako Čtrnáct zastavení jara nebo jak se ta slátanina jmenovala.

Vzhledem k tomu, že Spojenci zaznamenali v irácké válce jakési úspěchy, hlásí se ti, co se jim od počátku snaží v jakýchkoli úspěších bránit, o svůj podíl na kůži medvěda, kterého zatím američtí, britští, australští a polští vojáci honí po irácké poušti. A tak jedna instituce, která v této věci částečně zpochybnila samu sebe, Evropská unie, žádá, aby hlavní úlohu po Saddámově porážce hrála další instituce, která názorně předvedla, že v rozhodujících chvílích není vůbec k ničemu, totiž OSN. Předpokládám, že v EU přece jen trochu přeceňují míru amerického idealismu.

Prezident Václav Klaus při své návštěvě Polska zahanbil svého kolegu Kwasniewského údaji o české účasti na irácké válce. Pan prezident tak dozrál k tomu, aby mu Události poskytly to nejvyšší ocenění, jakého jsou schopny.

Reportér svazijského státního rozhlasu předstíral, že vysílá živé reportáže z irácké fronty. Přitom, jak se posléze ukázalo, volal z toalety svazijského parlamentu. Na toaletách svazijského parlamentu musí panovat zvláštní poměry.

Čtvrtek 3. dubna:

V Plzni se upálil student Západočeské univerzity na protest proti situaci u nás a ve světě. Lidé kladou na místo, kde spáchal sebevraždu, květiny. Myslím, že v tomto případě jde, řečeno oblíbenými slovy našeho pana prezidenta, o velké, ale opravdu velké nedorozumění. K tématu se ještě vrátíme. Ostatně náš pan prezident s ním má taky problém, skoro tak velký, jako s otevřením kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení, protože se o obojím vyjádřil skoro identicky. V tomto případě mluví o "naprosto nešťastném, nepatřičném a hlavně nepotřebném projevu".

Kdosi (kdo asi?) rozehrává zpravodajské hry, aby rozložil už i tak málo sourodou českou vládu. Nejprve se hovořilo o tom, že premiér Špidla drží ministra Grosse v šachu kompromitujícími informacemi, teď že nechává sledovat Grosse a Tvrdíka BIS. Účelovost takových informací bije do očí, cíl je jednoznačný, destabilizace politické situace v ČR.

Senátoři ODS, nepochybně povzbuzeni sjezdem bratrské ČSSD, který (málem) uvrhl klatbu na odrodilce Mezihoráka, co se paktuje se sudetoněmeckými revanšisty, rozhodli se povolat ke skládání účtů před senátem kromě zmíněného Mezihoráka ještě místopředsedu Rumla. Nejapná akce (návrh na projednávání prohřešku obou nemravů v plénu) neprošla v senátu, kde mají převahu lidé někdejšího hradního uskupení, o pouhých 7 hlasů. Ještě otřesnější je, že ti, co nebyli pro, se většinou zdrželi hlasování. Proti bylo pouhopouhých 6 senátorů, mj. i Vladimír Železný. Dnes si o něj kdekdo otírá boty (a pan senátor k tomu bohužel zadal nejeden důvod). Budiž mu tedy aspoň toto zcela jednoznačně přičteno k dobru. (Pozoruhodné je také to, že nebýt poznámky Martina Zvěřiny v Lidových novinách, nevešla by tato vypečená senátní akce ve známost.

Zahraniční zpravodajství MfD tepe americké imperialisty a jejich přisluhovače v Iráku nejen věcnými informacemi (ještě předevčírem nás ujišťovali, že spojenecké jednotky čeká několikatýdení bojová pauza; spojenci využili jejích prvních dnů k tomu, že se prostříleli na předměstí Bagdádu), ale taky veselými historkami, proti nimž je c. a k. "Tornistra plná humoru", jak z ní v Osudech dobrého vojáka cituje Jaroslav Hašek, slabým odvarem. Tak například ironický komik německé televize SAT 1 Harald Schmidt dává k lepšímu tento vtip: "O válce je toho v televizi moc. Teď přijeli do Iráku Poláci. To budou krást kola od tanků." Nestačí, že si to prase (musím se vší silou bránit, abych k tomuto substantivu nepřipojil přívlastek, vyjadřující národnost) dovolí něco podobného veřejně říci. (Myslím si ostatně, že by v paušálních soudech ausgerechnet o Polácích měli být Němci ještě minimálně dvě stě let velmi, velmi zdrženliví). Čeští novinářští šmoci to s gustem papouškují, asi z mindráku, že zatímco Poláci (podle svého zvyku) bojují, a to na správné straně, Češi se podle svého zvyku z rozhodnutí parlamentu zašívají v týlu.

Středa 2. dubna:

Řada představitelů ČSSD se dala slyšet, že mandát, který na sjezdu dostal předseda Špidla, je "podmíněný". Chtějí nám zřejmě namluvit, že svého předsedu zvolili jen tak trochu. Ve skutečnosti lze předsedu zvolit nebo nezvolit. Zdá se, že sociální demokracie obohacuje náš politický život dvěma inovacemi: "podmíněný mandát" a "optická většina". Obě jej přibližují křovácké úrovni.

Česká vojenská nemocnice snad přece jen bude vyslána do Iráku. Strategické záměry českého premiéra jsou ovšem obezřetné: "pošleme vojáky do Kuvajtu a podle situace uvidíme, kam je přesuneme". Třeba zase zpátky do Česka.

Sněmovna většinou jednoho jediného hlasu doporučila premiérovi, aby odvolal Radu pro televizní a rozhlasové vysílání. Nechci se Rady v její nynějším složení nijak zastávat, jen si myslím, že ve věci Železný versus CME zásadní chybu neudělala ona, ale ti, co hned na začátku připustili, aby byli institucionálně odděleni investoři od držitelů licence. Taková absurdita přímo navádí k tomu, aby byla zneužita, nadto formálně "čistou" cestou.

Úterý 1. dubna:

Vláda se rozhodla vyslat vojenskou nemocnici. Kam, není zatím jasné. Nejspíš do Kuvajtu, ale "jakmile to okolnosti umožní", přesune se do Iráku. Debata, při níž byli sociálně demokratičtí členové vlády zjevně ještě knokautováni rezolucí sjezdu ČSSD, schválenou "optickou většinou" (používám termín tak, jak jej v Právu interpretuje Alexandr Mitrofanov - optická většina je, když se předsedajícímu zdá, že hlasů pro je mnoho). Původně se ministr Svoboda zřejmě domníval, že jednotka by měla být vyslána v rámci operace Svoboda pro Irák, ale zůstala by v Kuvajtu, kdežto ministr Tvrdík byl toho názoru, že by měla být vyslána v rámci operace Trvalá svoboda, ale přesunula by se do Iráku. Rozhodnutí bylo nutné o den odložit, teď se zdá, že o odeslání musí rozhodnout parlament, který o to ale zatím nebyl požádán, a až se tak stane, nemocnice se přesune do Kuvajtu. Tyto manévry, tedy odsun nemocnice, budou hradit Američané a Britové. Výsledný dojem je strašlivý.

Stejně jako kdysi Taťána Oněginovi píše nyní Václav Klaus dopis prezidentu Bushovi. Ujišťuje ho, že mu sice ani trochu nepomůže, ale že ho a celé Spojené státy má rád, velice rád, a to už velmi dlouho. Nepochybuji o tom, že si americký prezident dá list zarámovat, vyvěsí si ho ve své pracovně a bude se jím chlubit státním návštěvám. Je to jakási tečka nebo vykřičník za nedůstojným vystupováním české politické reprezentace v iráckém konfliktu.

Pondělí 31. března:

V Právu tvrdí, že na sjezdu ČSSD "těsná většina dala Špidlovi podmíněnou důvěru". Myslím, že to nebylo tak dramatické. Špidla neměl skutečného oponenta a zvítězil s dostačujícím předstihem. Argumentovat tím, že posledně dostal 87% hlasů, není docela věcné, tehdy v ČSSD ještě vládnul pevnou rukou papá Zeman a Špidla byl jeho kůň. Když se nyní nově zvoleného předsedy ptali, jak hodlá posilovat postavení ČSSD v koalici, odpověděl: "Pouhopouhými metodami demokratického politického dialogu." Český premiér má spoustu špatných vlastností, ale jakási tvrdohlavá zarytost, s níž formuluje soudy jako tento, mezi ně nepatří.

Na sjezdu bylo veselo. Odsoudili válku v Iráku, jediného delegáta, který se odvážil vyslovit pro ni (klobouk dolů), jednoduše vypískali. Počítáním hlasů pro rezoluci se neobtěžovali, bylo jich mnoho. ČSSD schválila svou nejdůležitější (jak tvrdí senátor Falbr) rezoluci většinou mnoha hlasů. Jako v rádiu Jerevan: “Tóčnoje vrémja dvenádcať časóv, maximálno trinádsať”. Podobný postup se jim ovšem nevyplatil při vyhlášení klatby nad zrádcem Mezihorákem, který se spustil se sudetoněmeckými revanšisty. Dodatečně se prý ukázalo, že pro ni nehlasoval dostatečný počet "přátel" a tak bylo prokletí zase odvoláno. Jak by ne, každý hlas v parlamentu je dobrý. Mimochodem, to neznamená, že by byli sociálně demokratičtí přátelé menší šovinisté, než by člověk řekl, ale že tam mají větší nepořádek, než by člověk řekl. To se ostatně ukázalo i při projevu přítele Verheugena. Zpupný Germán mluvil svou mateřštinou a sociální demokraté rodu slovanského nebyli upozorněni, že si mají vyzvednout přijímače pro simultánní tlumočení. A tak důvody, které vedly české přátele k závěrečnému potlesku, lze nejlépe vyjádřit slovy básníka Christiana Morgensterna (taky Germán): "Neví, co pýš k ní slovem dí, slyší však, že to libě zní". (překlad Josef Hiršal).

Syn paní místopředsedkyně ČSSD Součkové údajně vykrádal v Ústí nad Labem byty a čeká ho za to kriminál. To se stává. Co se zase až tak často nestává, je způsob, jak se k tomu paní místopředsedkyně postavila: nemůže sice tvrdit, že ho neporodila, ale její a jeho cesta se rozešla, jejich kontakty jsou přerušeny. Paní místopředsedkyně mi připomíná naši kočku. Starala se o koťátka pečlivě a svědomitě od podzimka do jara, než znovu "zabřezla". Pak rázně přerušila všechny kontakty, jejich cesty se rozešly. Teď na ně na potkání prská a fackuje je. Paní místopředsedkyně se ovšem od naší kočky liší mimo jiné tím, že za výchovu svého potomstva nese jakousi odpovědnost.

Pan exministr (a neúspěšný kandidát na předsednickou funkci) Rusnok o sobě tvrdí, že je "chlap s gulami". Představa, že k výkonu politiky jsou zapotřebí dobře vyvinutá varlata, se u nás v poslední době nějak rozmáhá. Ve skutečnosti gule pana Rusnoka mohou zajímat a těšit jen poměrně úzký okruh jeho ctitelek. Většina veřejnosti od politika očekává vyvinutý mozek.

Sobota 29. března:

Hlavní výtka, s níž se musí předseda ČSSD na sjezdu vyrovnávat, je, že ČSSD je ve vleku malých koaličních stran. Špidla už slíbil, že posílí pozici sociálních demokratů ve vládě. Gross dokonce mluvil o to, že malé strany jsou ve vládě jen “doplňkem”, byť i doplňkem důležitým. To by bylo pravda jedině tehdy, pokud by sociální demokraté měli i bez nich v parlamentu většinu. Protože tomu tak není, měli by je brát jako partnery. Jako partnery je ovšem brát nemusí, pokud si to obě menší strany dají líbit. A dají si to líbit tehdy, když jim účast na vládě bude stát za různé menší či větší ústrky. Pak udělají tutéž chybu, kterou udělala KDU-ČSL a ODA v první Klausově vládě. ČSSD má ovšem proti Klausovi tu výhodu, že může šilhat po ODS i KSČM: obojí by pro ni však bylo ještě nepříjemnější než tato pestrá koalice.

Proti Špidlovi bude jako jediný kandidovat exministr Rusnok. To není od Špidlových oponentů příliš šikovné, vybrali si zjevného protihráče, o jeho politických postojích se navíc moc neví. Otázka není, zda bude mít Rusnok navrch, ale zda dostane Špidla dost hlasů.

Triumvirát Falbr – Kavan – Laštůvka navrhují rezoluci, která by odsoudila USA a Velkou Británii za iráckou válku. Pokud by byla schválena, problematizovalo by to dosavadní vládní pozici a hlavně postavení malých koaličních stran a ministra Svobody. Byla by to pro Špidlu dosti citelná politická porážka a mezinárodní pověsti ČR by to nepřidalo: získali bychom image proradného skunka.

Ministr Gross se na sjezdu zavázal, že jeho ministerstvo bude hájit zájmy ČR vůči sudetoněmeckým revanšistům, kteří si otevřeli v Praze kancelář. Senátor Mezihorák se trapně kroutil za to, že se zúčastnil jejího slavnostního otevření. Prý jeho účast souvisí s tím, že vědecky studuje česko – německé vztahy. Byl by udělal lépe, kdyby tam byl nelezl. To nemůže slušně říci, že ve své účasti nevidí nic špatného a v SdL taky ne?

Petr Hájek, ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta, polemizuje v Právu s článkem Jiřího Pehe, z něhož citujeme v rubrice Řekli napsali. Píše mj.: “Připadá mi skoro banální připomínat, kolikrát v minulosti šel Václav Klaus často téměř sám proti většinovému názoru, s rizikem politického lynče.” Pokud se pamatuji, jediná věc, kdy za sebou Klaus snad neměl většinu české veřejnosti, bylo rozdělení federace. Nestál však proti drtivé většině a už vůbec nebyl na pokraji lynče. Pan Hájek by nás ovšem mohl překvapit jinými příklady, bylo by dobré, kdyby je předestřel, zasloužily by si nepochybně podrobnou analýzu. A pan ředitel pokračuje: “V tomto případě pouze konstatoval uspokojení z toho, že názor veřejnosti je shodný s názorem prezidenta a demokratických institucí.” Václav Klaus je dítě štěstěny: jeho nonkonformní názory, které formuluje padni komu padni, se navíc jako naschválů kryjí s názory jeho kolegů a s názory veřejnosti. Není na tom tak, jako ten smolař Blair, který se musel moc a moc snažit, aby nakonec horko těžko přetáhl většinu britského veřejného mínění na svou stranu. Zapomněl totiž, že “…ve věci tak fatální, jako je účast země ve válce, je potřeba elementární shody politiků a veřejnosti zcela principiální”. Dosahování elementární shody politiků a veřejnosti ve věci války je ostatně činnost dosti náročná, Američanům se to např. na prahu druhé světové války povedlo až účinnou japonskou spoluprací (potopili jim třetinu válečného loďstva).

Američtí imperialisté způsobují nenahraditelné škody nejen hrdinnému iráckému lidu, ale i českým pracujícím a České republice obecně. Podle Práva se zdá, že k nám letos nepřiletí čápi, létají přes Irák a válka je nejspíš vyplaší a poplete. Měli bychom žádat tučné odškodné.

P.S. V tuto chvíli se dovídám, že Vladimír Špidla s velkou převahou obhájil post předsedy ČSSD (proti Rusnokovi). Je to v zásadě dobrá zpráva, Špidla zdaleka není ideální politik, ale všechny ostatní možnosti představovaly buď vynucené náhradní řešení, nebo destabilizaci a o hodně větší zlo.

Pátek 28. března:

Česká vláda začala uvažovat o tom, že pošle do Iráku polní nemocnici přece jen hned a ne před skončením války. Váhá jen, zda si ten krok má nechat požehnat parlamentem až dodatečně (to může), nebo raději předem. Zdá se, že s rychlým vysláním nemocnice souhlasí s jakýmisi dílčími výhradami i opozice (dokonce i komunisté), proti je jen výsadek islámského fundamentalismu v KDU-ČSL, imám Al Kasal. Co člověk všechno neudělá pro to, aby svému šéfovi namydlil schody!

Sjezd ČSSD, který právě začal, rozhoduje o mnohém: udrží Špidla svou funkci? Bude moci zůstat v čele vlády? Bude vláda rekonstruována? Skončí nynější koalice? Budou předčasné volby? Předčasné volby si nikdo nepřeje. Je to trochu paradoxní situace: rozumný člověk si v tuto chvíli Špidlův pád nemůže přát, bylo by s ním spojeno spousta nepříjemných nejistot. Člověk objektivní zároveň nemůže nemít pochopení pro obavy mnohých sociálních demokratů, že ten člověk jejich stranu zničí. Zeman si opravdu uměl vybrat nástupce, nepochybuji, že to udělal schválně, aby strana oslabila a on se mohl s velkou parádou vrátit. Jak muž to v takových případech bývá, první část ďábelského plánu vyšla znamenitě, o druhé (Zemanův triumfální návrat) nemůže být ani řeči.

Prezidentská funkce je začarovaná. Klaus pojede v nejbližší době do Německa (sousední stát), poté – po telefonické domluvě s prezidentem Chirakem – do Francie, která už sousední stát není, ale jejíž politika je nepochybně blízká prezidentově srdci. A tak si zase budeme moci zazpívat s malinkou obměnou starou vlasteneckou píseň, přidáme jen jedno písmenko: Prus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz setne. Teď máme, jak se zdá, Klause na Hradě a Pravdu a Lásku ve vládě, to je ještě děsnější řešení, než to předchozí.

Mimochodem, první poštovní známka s Klausem se má na poštách objevit někdy v květnu. Události měly jako vždy předstih, se svým návrhem přišly hned bezprostředně po volbě.

V poslední době Česká zahraniční politika dvakrát vybočila ze své obvyklé komediální šarže: poprvé, když bývalý prezident Havel podepsal “dopis osmi”, podruhé, když se ministr Svoboda pokusil proti silné opozici ostatních ústavních činitelů prosadit v irácké krizi stanovisko vstřícnější k USA a jejich spojencům. Obojí bylo přičteno k tíži – nepochybně právem – náměstkovi ministra zahraničí Alexandru Vondrovi. Teď má být vykopnut směrem Brusel. Alexandr Vondra v minulosti sice dokázal, že vůbec nerozumí problematice česko-německých vztahů, ale v této věci se zachoval úplně správně a zaslouží si na cestu uznání.

Stínoví ministři ODS Zahradil (zahraničí) a Langer (vnitro) se obrátili na vládu dopisem, v němž se ptají, jak hodlá postupovat, pokud bude pražské zastoupení Sudetoněmeckého krajanského sdružení vyvíjet činnost, která neodpovídá českému právnímu řádu. Existuje prý “riziko propagandy, zpochybňující právní kontinuitu a právní pořádek České republiky, bagatelizující vznik a demokratický charakter předválečného Československa a dezinterpretující historické souvislosti II. světové války”. Měli by uvést, jaký zákon zakazuje zpochybňovat právní kontinuitu a právní pořádek české republiky, bagatelizovat (!!!) vznik a demokratický charakter předválečného Československa a dezinterpretovat historické souvislosti druhé světové války (ostatně, kdo rozhodne, zda jde o dezinterpretaci, nebo ne?). Nehledě k tomu, že rozhodnout o tom, kdo porušuje zákony, je kompetentní soud. Žádná vláda a už vůbec ne nějací dva strejdové z jedné opoziční strany.

Ministr Svoboda zveřejnil v Mladé frontě Dnes velmi pěkný článek ve kterém shrnuje stanovisko české vlády ve věci Irák: “Vláda zastává od počátku konfliktu jasné stanovisko, které se řídí dlouhodobou kontinuitou naší zahraniční politiky a usnesením parlamentu. Nejsme vlastní součástí koalice, která podniká útok proti iráckému režimu. Přesto plně chápeme její postup a stojíme v konfliktu na její straně. Cokoliv jiného v konečném důsledku prospívá současnému režimu v Iráku, neboť právě neutralita a lhostejnost vyhovuje Saddámovi nejvíce. Svůj názor dala vláda ostatně najevo již před časem, kdy vzala na vědomí naše zařazení na seznam spojenců. Je dobře, že se dnes objevuje v souvislosti s iráckým konfliktem široké spektrum názorů a že se rozvíjí celospolečenská diskuse. Přes tuto názorovou pluralitu je však v tíživé situaci nutné, aby postoj státu směrem do zahraničí byl jasný, jednotný a také pevný. Nemůžeme si dovolit měnit názor podle toho, jak zrovna fouká vítr v Bagdádu. Proto se vláda rozhodla v souladu s principy své zahraniční politiky k již zmíněnému stanovisku. Je třeba si uvědomit, že nejsme neutrální stát. Máme své smluvní závazky, spojenecké smlouvy a dlouhodobou strategii.” To je velmi hezky řečeno: Má to jen jednu jedinou vadu na kráse, totiž že se na tom se zbytkem vlády neshodne.

Čtvrtek 27. března:

Právo si zaslouží jedničku za demagogii: jenom dnes například přichází nejprve se zprávou, že nám američtí imperialisté za účast na jejich špinavé válce chtějí dát mizerný úplatek 15 tisíc dolarů. Díky zbytkům tiskové svobody (redaktoři zahraničních rubrik našich velkých novin nejsou nesvobodní proto, že by je někdo o svobodu oloupil, ale proto, že svobodní očividně být nechtějí), tentokrát v Lidových novinách, čtenář zjistí, že jde o prostředky na provoz chemické jednotky a nemocnice, pokud se ji česká strana uráčí vyslat. Dále Právo na základě průzkumu CVVM vítězně oznamuje, že válku odmítá již 83% Čechů. Kdo si zprávu přečte velmi pozorně, zjistí ovšem, že tento průzkum byl pořízen cca deset dní před zahájením válečných operací. Podle průzkum STEM, který proběhl už po zahájení války, se zjistilo, že počet odpůrců klesl, počet přívrženců stoupl, odpůrců je už jen 55%. To je trend trochu podobný tomu ve Velké Británii: protože však v čele britské vlády stojí statečný politik, obrátilo se britské veřejné mínění daleko radikálněji.

Na vnitropolitické scéně na sebe upírá pozornost veliký otazník, který se vznáší nad osudem předsedy ČSSD (a premiéra) Špidly. Špidlovo štěstí je, že se na jeho místo zatím nikomu moc nechce, že rozkolísání nejsilnější vládní strany a následně vlády se nikomu moc nehodí (sotva si je zrovna teď, v nejisté době, v komplikované mezinárodní situaci a před vstupem do EU může někdo v ČSSD i mimo ni přát), navíc se Špidlovi dostalo podpory z Bruselu od přítele Verheugena. Místopředseda Škromach označil Špidlovy šance 52 : 48, já bych to viděl ještě o malinko lépe pro Špidlu (dejme tomu 55 : 45), ale ČSSD je sbor divokých chaotů a jeden nikdy neví.

Přesto, že je skoro úplně zaměstnáno bojem proti americkému imperialismu, udělalo si Právo tentokrát čas i na sudetoněmecké revanšisty, kteří měli tu drzost, že otevřeli kancelář v Praze. Pozitivní je, že přes intenzivní ryk Práva se českým úřadům zatím do razantních opatření moc nechce. Snad jen Václav Klaus je malinko v pokušení vydat nějaký prezidentský dekret, který by zpupné skopčáky z Prahy vypráskal, zdá se ale, že zůstane jen u verbálních vyjádření. Pozoruhodné, jak české noviny (aspoň ty, které mám čas podrobně sledovat, Právo, Mladá fronta Dnes a Lidové noviny) začínají připomínat ty předlistopadové. Právo má nejobsažnější a nejtendenčnější informace, v MfD a LN lze tu a tam a spíše mezi řádky vyčíst něco, co by v Právu raději zatloukli. Ze všech dohromady se přitom jednomu zvedá žaludek, a je to oproti totalitním časům o to horší, že všechny jsou asi tak desetkrát obsáhlejší než předlistopadové, takže špatně je člověku během jejich četby ne dvacet minut, ale tři a půl hodiny. To je prosím cena za svobodu.

Na slovenských politicích (aspoň některých) se přece jen pozná, že vyrůstali ve společném státě s Čechy a nasávali společně s nimi ducha marxismu-leninismu. Tak předseda Smeru Fico prohlásil v rozhovoru pro Právo: “Odmítáme řeči o morálce a o hodnotách - o to nejde. Jde o ekonomické zájmy velmocí. Svět čeká za 10 až 15 let velká energetická krize. Je proto pochopitelné, že Rusko je vzhledem ke svým ekonomickým zájmům proti válce v Iráku a USA sledují vlastní ekonomické záměry. Kladu si otázku: co my s tím máme společného?” Proč bychom se měli plést mezi pány, ať si to, co spolu mají, stejně jsou to špinavé kšefty, taky sami mezi sebou vyřídí. My, prostý polabský a podtatranský lid, máme svých starostí dost. Toto česko-slovenské plebejské buranství je jakousi aplikací leninské teorie o imperialistických válkách”; je národní formou a internacionální obsahem.

Benjamin Kuras naříká v MfD nad zkažeností západoevropských bojovníků za mír: “Co pohání tu děsivou sveřepost současné protiválečné kampaně a její nekritickou, bezpodmínečnou a neutuchající podporu jedné z největších tyranií dnešního světa a zároveň tu žlučovitou nenávist k světu, který je se všemi svými nešvary chamtivosti a egoismu stále tím jediným společenským a politickým systémem, který umožňuje otevřenou debatu o tom, jak se svět dá prakticky zlepšovat, a bez jehož přežití by se tudíž svět vrhl do dlouhodobého chaosu a ničení?” Mně u nás dělají stejnou starost čeští bojovníci proti světu, který umožňuje otevřenou debatu, například jistý Benjamin Kuras, který se nestyděl napsat do (kdysi Rudého) Práva článek, v němž žádal, aby kritici vyhnání sudetských Němců byli soudně perzekvováni. Pan Kuras je typický produkt české země: bez zábran vznáší na jiné požadavky, podle nichž se sám nehodlá ani trochu řídit. Západní “bojovníci za mír” si jistě zaslouží kritiku, ale pan Kuras k ní nemá legitimaci: je stejný jako oni.

Orientalista Miloš Mendel zase píše v Lidových novinách o iráckém národním mýtu, a jakoby na okraj podotýká, zjevně aby doložil svou nestrannost: Své mýty mají i Američané (Alamo, Rambo, nejnověji 11. září 2001). Na rozdíl od Ramba ovšem 11. září 2001 není žádný mýtus, ale černá skutečnost, a budou-li čeští politici a čeští intelektuálové dál vyvádět tak, jako vyvádějí dosud, přesvědčíme se o tom v krátké době na vlastní kůži.

Uprostřed hrozivého mezinárodního vývoje skončil happy endem spor o autorská práva na Spejbla a Hurvínka. Naše radost však nemůže být docela nezkalená. Při té příležitosti vyšla totiž najevo strašlivá skutečnost: Dědicové autorských práv na díla Ondřeje Sekory prodali Ferdu Mravence do německého otroctví! Chudák Ferda provádí dnes práce všeho druhu v nějakém špinavém lágru pro gastarbeitry. Myslím, že tu je pole pro zcela zásadní angažmá Svazu bojovníků za svobodu!

Středa 26. března:

České noviny jsou v konfliktu s Irákem nadstranické a objektivní (čestnou výjimkou je Právo, které zcela otevřeně fandí Saddámovi). Je to jako být nadstranický ve chvíli, když se strážník pere se zlodějem, který se právě chystal vám ukrást peněženku. Úkolem novin a vůbec úkolem lidí ve sporech tohoto světa není být neutrální, ale být spravedlivý. Což nevylučuje, naopak vyžaduje se tu a tam přidat na jednu nebo na druhou stranu. Konkrétní případ nestrannosti: práva zajatců porušuje nejen Irák, ale i USA, protože taky zveřejnil fotografie zajatců. Irák má kromě toho ve zvyku zajatce mučit, a pokud jsou to ženy, znásilňovat. Mezi fotografováním a těmito zvyklostmi je dost velká nerovnováha.

Místopředsedové ČSSD Gross a Škromach oslovili v souvislosti s případnou rekonstrukcí vlády Valtra Komárka. Zdá se, že sociální demokracie je dost v koncích. To už mohli rovnou oslovit Otto von Habsburga.

Známý bojovník za česko-německé smíření Jan Kovařík (bojuje za ně už od sedmdesátých let v Právu, kdysi Rudém) navazuje na ty nejvýraznější tradice české žurnalistiky. U článku o otevření kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení uvedl její přesnou adresu, fotočku a ještě, aby se to nepletlo, na které straně ulice to je (boj proti sionismu - s tím má Rudé Právo a jeho matadoři taky zkušenosti). Za hilsneriády český, tenkrát katolický tisk uvedl stejně přesnou adresu židomila Masaryka a proti Právu ještě navíc, která jsou v příslušném domě okna jeho bytu. Doufám, že tento nedostatek v redakci listu rychle napraví. Kontinuita je ovšem velmi důležitá a nelze ji zpochybňovat. Jiný příklad: stínový ministr ODS Jan Zahradil je dokonce přesvědčen, že je to trestné: totiž konkrétně zpochybňování právní kontinuity české státnosti (dopustím se trestného činu, když řeknu, že v osmnáctém století český stát fakticky neexistoval?) a demokratického charakteru předválečného československého státu (další trestný čin: myslím si, že předválečná čs. demokracie měla velikánské chyby). Měl by ještě uvést zákon a paragrafy, které to “zpochybňování” zakazují.

Úterý 25. března:

Senátor Falbr se pokusí na sjezdu ČSSD prosadit rezoluci odsuzující válku v Iráku. Podle jeho názoru odsouzení irácké války patří k povinnostem socialisty. S roztomilým šarmem mluví o “amerických blábolech o preventivní válce”, zřejmě se pokouší aspoň jadrným výrazivem vyplnit na politické scéně prázdné místo, které tu zbylo po Miloši Zemanovi. Podle senátora je třeba věřit “bezpečnostnímu systému, který se budoval desítky let”. Tento bezpečnostní systém se budoval za činné účasti bolševického Ruska, v rozhodujících věcech se vždycky ukázal být totálně k ničemu a zejména nijak neprospěl porobeným národům střední Evropy: strpěl krvavé potlačení maďarské revoluce i ruskou intervenci v Československu. Pokud nebude nějak důkladně revidován, nemá žádný smysl.

V ČSSD se zvedá jakási vlna odporu k předsedovi strany. Přesněji řečeno vlnka, protože se zdá, že strana nemá dost síly na jeho svržení (byl by to v tuto chvíli riskantní krok, postavení vlády by se stalo ještě problematičtějším) a hlavně nemá vhodného kandidáta. Místopředseda Gross by zjevně kandidoval jen v krajním případě, pokud by se ukázalo, že Špidla je nevolitelný. Špidla představuje pro delegáty a členy ČSSD (a nejen pro ně) přece jen jakousi jistotu. Například nechce rušit bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s KSČM na nejvyšší úrovni – odkazuje na její revoluční ideologii (komunisté hodlají vyvlastňovat soukromý majetek) a odmítnutí vstupu do EU. Podle expertízy, kterou si objednal, v KSČM převažuje neostalinské vidění světa. To je zjištění sice nepříliš objevné, ale sedí. Špidlův pád by vyvolal příliš mnoho lability. Na druhé straně je pravda, že jeho velmi nešťastná politika straně škodí.

Hejtman Olomouckého kraje Březina proti vůli vyšetřujících policejních orgánů zveřejnil část dopisu, v němž anonymní pisatel vyhrožuje atentáty na území kraje. Zdůvodňuje to tím, že občané mají právo být informováni. Informace toho druhu, že občané jsou ohroženi a zároveň bezmocní, protože proti tomu ohrožení vlastně nemůžou nic dělat (i když zalezou doma pod postel, může s nimi atentátník jejich byt, případně celý barák vyhodit do vzduchu) vyvolají jen neklid a nejistotu a hrají vyděrači do ruky. Mohl si to odpustit.

Jan Kovařík, specialista Práva na sudetoněmecké revanšisty, je tak originální autor, že se nezapře ani v pětiřádkové zprávě o otevření kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Praze. Mluví o sdružení, “vydávajícím se za představitele Němců odsunutých po válce z ČSR”. Autentickým představitelem odsunutých Němců je totiž pan Kovařík, zastupuje je totiž intenzivně na stránkách (Rudého) Práva už od sedmdesátých let.

Chorvaté odsoudili tři vrahouny odpovědné za likvidaci padesáti srbských civilistů v jugoslávské občanské válce. Vyfasovali od deseti do patnácti let. To je dobrá zpráva. Chorvati jsou schopni se s vlastními darebáky vypořádat sami, nepotřebují k tomu žádnou mezinárodní inkvizici.

Pondělí 24. března:

Americké jednotky narazily v Iráku na tuhý odpor. Jsou mrtví a zranění (tak to ve válce chodí, ale pro Západ je to po dlouhém období bezpečného míru něco exotického). V té válce jde o hodně: dokáží vyspělé západní státy, že jsou schopny a ochotny bránit své bezpečí, lidské poměry a blahobyt? Zatím jako by dělaly všechno pro to, aby druhou stranu přesvědčily, že ne. “Druhá strana” se chová po ruském způsobu: předvádí zajatce a mrtvé v televizi jako myslivci svůj úlovek. Iráčtí zajatci se pochopitelně budou chovat hrdě a vzdorně, vědí, že je nikdo nebude stahovat z kůže. Když jim zkřiví vlásek, budou od Sydney po Londýn demonstrovat miliony. Irák si stahování z kůže může dovolit, svět to bere tak, že je to v irácké normě. Američan, který má v rodině padlého, obviňuje veřejně hlavu státu: prezidente Bushi, vzal jste mi syna! To by snad bylo možné v habsburské monarchii v osmnáctém století, kdy se k vojsku násilně odvádělo. Jeho syn byl profesionál a svou dráhu si zvolil svobodně, mohl taky dělat popeláře, což je podstatně méně riskantní (a patrně i hůře placené).

Francouzská ministryně Noelle Lenoirová se přirozeně zastává svého prezidenta a jeho nehorázných výroků na adresu východoevropských zemí. “Dali jsme jen najevo, že podle našeho názoru, i když jsou uvnitř Evropy diskuse, je třeba dát veřejnosti obraz dostatečně pozitivní.” To byla základní zásada bolševického režimu: diskuse nanejvýš “uvnitř” (a aby se o nich nikdo nedozvěděl), navenek a před veřejností pozitivní obraz. Má smysl vůbec do takové společnosti lézt?

Josef Zieleniec zase rozvinul v Právu své diplomatické umění: skutečnost, že existoval Saddámův režim, vyžadovala akt síly. Proto chápe odhodlání, s jakým USA usilovaly o mezinárodní akci vůči Iráku (chápe však také odhodlání, s nimiž USA nyní proti Iráku bojují? Nezpochybňuji jeho právo to nechápat, měl by se jen jasně vyjádřit). OSN prý odráží rozložení sil ve světě, které vzniklo po druhé světové válce. Svět se mezitím změnil. To je nepochybně pravda, ale problém OSN je ještě větší. Byla po 2. světové válce s pompou vyhlášena jako sdružení demokratických mocností celého světa, ale od počátku sdružovala převážně autokratické režimy. Členové na sebe brali horempádem závazky (sociální a hospodářské), kterým mnozí nemohli dostát, a politické, kterým mnozí dostát nehodlali. To hluboce poznamenalo věrohodnost organizace. USA zpočátku spoléhaly na početní převahu svých spojenců, Rusové se pojistili dvěma hlasy navíc (pro ukrajinskou a běloruskou “SSR”) a právem veta. V průběhu dekolonizace a rozvoje hnutí “nezávislých” se ovšem poměr sil obrátil a Američané byli nakonec právu veta rádi. Dnes OSN vypadá jako spolek nepřátel USA, vydržovaný za americké peníze a na americké půdě. Přitom je aspoň v tuto chvíli nereformovatelná podobně jako komunistický systém. Josef Zieleniec ovšem stojí nad věcí a uzavírá: v této krizi se všechny strany navršily spoustu nešikovností. Škoda, že si ho včas nepozvali, byl by jím poradil.

Hana Marvanová chce vzít Nově licenci za to, že ČR bude nejspíš muset CME zaplatit deset miliard korun. Připomíná mi sedláka z jednoho Herbenova románu, jemuž díky jeho nepozornosti prasata usmrtila dítě a on je pak za to na dvoře upálil. Paní poslankyně Marvanová uvažuje jako vždy šejdrem. Celý malér vznikl kvůli tomu, že vysílací licenci nedržel investor, který by za ni musel zaplatit, ale našinec, který ji dostal darem a zacházel s ní pak na investorův účet.

Řidiči, kteří před časem nezastavili a neposkytli pomoc lidem z havarovaného autobusu, budou za to prý možná potrestáni. Před tím jim ale bude nutno dokázat, že věděli, o co jde. Nehoda se stala večer, potmě, a podle toho, co v Právu vypráví ti, co se auta pokoušeli stopnout, nebylo na ni ze silnice vidět. Při dnešním stavu kriminality se nedivím, že se lidé v noci bojí zastavit stopařům.

Pondělí 24. března:

Americké jednotky narazily v Iráku na tuhý odpor. Jsou mrtví a zranění (tak to ve válce chodí, ale pro Západ je to po dlouhém období bezpečného míru něco exotického). V té válce jde o hodně: dokáží vyspělé západní státy, že jsou schopny a ochotny bránit své bezpečí, lidské poměry a blahobyt? Zatím jako by dělaly všechno pro to, aby druhou stranu přesvědčily, že ne. “Druhá strana” se chová po ruském způsobu: předvádí zajatce a mrtvé v televizi jako myslivci svůj úlovek. Iráčtí zajatci se pochopitelně budou chovat hrdě a vzdorně, vědí, že je nikdo nebude stahovat z kůže. Když jim zkřiví vlásek, budou od Sydney po Londýn demonstrovat miliony. Irák si stahování z kůže může dovolit, svět to bere tak, že je to v irácké normě. Američan, který má v rodině padlého, obviňuje veřejně hlavu státu: prezidente Bushi, vzal jste mi syna! To by snad bylo možné v habsburské monarchii v osmnáctém století, kdy se k vojsku násilně odvádělo. Jeho syn byl profesionál a svou dráhu si zvolil svobodně, mohl taky dělat popeláře, což je podstatně méně riskantní (a patrně i hůře placené).

Francouzská ministryně Noelle Lenoirová se přirozeně zastává svého prezidenta a jeho nehorázných výroků na adresu východoevropských zemí. “Dali jsme jen najevo, že podle našeho názoru, i když jsou uvnitř Evropy diskuse, je třeba dát veřejnosti obraz dostatečně pozitivní.” To byla základní zásada bolševického režimu: diskuse nanejvýš “uvnitř” (a aby se o nich nikdo nedozvěděl), navenek a před veřejností pozitivní obraz. Má smysl vůbec do takové společnosti lézt?

Josef Zieleniec zase rozvinul v Právu své diplomatické umění: skutečnost, že existoval Saddámův režim, vyžadovala akt síly. Proto chápe odhodlání, s jakým USA usilovaly o mezinárodní akci vůči Iráku (chápe však také odhodlání, s nimiž USA nyní proti Iráku bojují? Nezpochybňuji jeho právo to nechápat, měl by se jen jasně vyjádřit). OSN prý odráží rozložení sil ve světě, které vzniklo po druhé světové válce. Svět se mezitím změnil. To je nepochybně pravda, ale problém OSN je ještě větší. Byla po 2. světové válce s pompou vyhlášena jako sdružení demokratických mocností celého světa, ale od počátku sdružovala převážně autokratické režimy. Členové na sebe brali horempádem závazky (sociální a hospodářské), kterým mnozí nemohli dostát, a politické, kterým mnozí dostát nehodlali. To hluboce poznamenalo věrohodnost organizace. USA zpočátku spoléhaly na početní převahu svých spojenců, Rusové se pojistili dvěma hlasy navíc (pro ukrajinskou a běloruskou “SSR”) a právem veta. V průběhu dekolonizace a rozvoje hnutí “nezávislých” se ovšem poměr sil obrátil a Američané byli nakonec právu veta rádi. Dnes OSN vypadá jako spolek nepřátel USA, vydržovaný za americké peníze a na americké půdě. Přitom je aspoň v tuto chvíli nereformovatelná podobně jako komunistický systém. Josef Zieleniec ovšem stojí nad věcí a uzavírá: v této krizi se všechny strany navršily spoustu nešikovností. Škoda, že si ho včas nepozvali, byl by jím poradil.

Hana Marvanová chce vzít Nově licenci za to, že ČR bude nejspíš muset CME zaplatit deset miliard korun. Připomíná mi sedláka z jednoho Herbenova románu, jemuž díky jeho nepozornosti prasata usmrtila dítě a on je pak za to na dvoře upálil. Paní poslankyně Marvanová uvažuje jako vždy šejdrem. Celý malér vznikl kvůli tomu, že vysílací licenci nedržel investor, který by za ni musel zaplatit, ale našinec, který ji dostal darem a zacházel s ní pak na investorův účet.

Řidiči, kteří před časem nezastavili a neposkytli pomoc lidem z havarovaného autobusu, budou za to prý možná potrestáni. Před tím jim ale bude nutno dokázat, že věděli, o co jde. Nehoda se stala večer, potmě, a podle toho, co v Právu vypráví ti, co se auta pokoušeli stopnout, nebylo na ni ze silnice vidět. Při dnešním stavu kriminality se nedivím, že se lidé v noci bojí zastavit stopařům.

Sobota 22. března:

Spojenecký útok v Iráku zatím nenarazil na vážnější odpor (situace v sobotu v 16.00, podotýkám z alibismu). Zdá se, že pod tímto dojmem panují v táboře oponentů jakési rozpaky (Chirac prý útok neodsoudil, pouze nad ním vyjádřil politování). Taky ty demonstrace už nejsou to, co byly, hlavně u nás. A české veřejné mínění se trochu obrací (zjevně podle hegelovsko-marxovské zásady “co je skutečné, je pravdivé, kterou mají naši pracující zažitou za padesát let totality). Zatímco před vypuknutím konfliktu bylo proti útoku bez požehnání OSN 79% populace, teď, po jeho vypuknutí, je proti němu jen 55%. Ale odpůrci amerického imperialismu by neměli klesat na mysli. Američané a jejich spojenci obstojí a válku bude možné aspoň dodatečně legitimovat jen tehdy, podaří-li se jim splnit podmínky, které jim klade do cesty vyspělý evropský humanismus: vlastní ztráty musí být zanedbatelné, nesmějí být žádné civilní ztráty na irácké straně a Američané musí buď nalézt zbraně hromadného ničení, nebo musí být tyto zbraně proti nim použity. Když odhlédneme od toho, že první a poslední podmínka se navzájem vylučují, je zjevné, že na takto vymezeném poli se dá provozovat jen hra na válku, nikoli válka skutečná. Irák je by byl nebezpečný jako potenciální předpolí teroristů i tehdy, kdyby žádné zbraně hromadného ničení v tuto chvíli neměl a kdyby dosud žádným teroristům krytí neposkytoval. Irácký režim má nadto daleko blíž k islámskému terorismu než např. Severní Korea a proto se stal terčem útoku. Zdá se, že západní pacifisté, politici i veřejné mínění by byli schopni bojovat za životní zájmy svých zemí jen na nějakých simulátorech války.

Poslední veřejná vystoupení premiéra Špidly činí jeho pozici v ČSSD i na čele vlády čím dál tím méně udržitelnou. Jeho technika, ať už jde o vnitropolitické, nebo o zahraničně politické otázky, je následující: zjistí, že ve straně nebo ve vládě existují protichůdná stanoviska. Místo aby se snažil dosáhnout konsensu (a zároveň prosadit svou, protože bez toho, aniž by člověk nějakou svou měl a snažil se ji prosazovat, se konsensu nedosáhne), usiluje o to, protichůdná stanoviska následně integrovat do jakési formální jednoty, aniž by se přidal na jednu nebo na druhou stranu: vládní prohlášení k iráckému konfliktu je velmi názorný příklad. Výsledný dojem je naprosto otřesný, jde o soustavné zaujímání neudržitelných pozic.

Sotva se tedy lze divit, že podle rozhovoru v Právu je Stanislav Gross ochoten kandidovat na předsednickou funkci v ČSSD (a tedy taky na funkci premiéra, protože podle Grosse mají být obě funkce spojeny). Vypadá to (aspoň to říká), že tak nečiní s žádným velkým nadšením. Jeho vyjádření k válce v Iráku je sice zdrženlivé, ale ne úplně špidlovsky neutrální: rozpaky samozřejmě cítí, ale netroufá si tento krok jednoznačně odsoudit, protože málokdo umí odpovědět na otázku, zda by neřešení tohoto problému nepřivedlo svět za tři roky na pokraj daleko horší situace. Nemyslí si, že by Svoboda tím, co řekl v BBC, vybočil z mandátu, který mu poskytla vláda. To je při vší opatrnosti přece jen důstojnější, než špidlovský balet nad propastí, která odděluje Svobodu od Rychetského.

Pod dojmem rozhodného amerického postupu v Iráku hodlají Francie, Německo a Belgie podle belgického návrhu vytvořit integrované vojenské síly. I údernou sílu toho, co takto vznikne, nelze přeceňovat, začíná se nad naším členstvím v EU vznášet další otazník. Uprostřed EU a v našem bezprostředním sousedství vzniká jakýsi vojenský pakt. Je těžké si představit, že agresivní výlevy prezidenta Chiraca vůči neposlušným by do budoucna nebyly provázeny slabším či silnějším řinčením zbraní. Potřebovali bychom záruky, že v takovém případě budeme proti tomu moci postavit něco víc než čtyři vysloužilé nadzvukové stíhačky. Tj., že se v rámci EU vytvoří nějaká protiváha. A měli bychom na tom v rámci našich možností a sil začít pracovat.

Podle průzkumu STEM je viníkem našeho neúspěchu v londýnské arbitráži jednoznačně Vladimír Železný. Jsem jiného názoru, myslím si, že jednání Železného je sice morálně neospravedlnitelné, ale že pouze využil situace, vytvořené nesmyslným a v podstatě nacionalistickým lpěním české veřejnosti a české politiky na “rodinném stříbře”. To je jistě jen jeden názor mezi různými názory. Ale o to nejde. Za zcela zásadní věc považuji, že o vině či nevinně Železného musí rozhodnout nezávislá instituce (soud) a nikoli hlas lidu. Proto považuji už jen pořádání a hlavně zveřejňování takovýchto průzkumů za naprosto nepřípustné ovlivňování těch, co mají ve věci rozhodnout. Kdyby udělali v roce 1899 průzkum mezi lidem o tom, zda se Anežka Hrůzová stala obvětí rituální vraždy, výsledek by byl stejně jednoznačný, stejně relevantní a stejně pochybený jako v tomto případě.

Stařičký František Janouch zjevně utrpěl z amerického útoku na Irák hluboký šok. Výsledkem byla story v dnešní MfD, v níž se snaží ve čtenáři vyvolat dojem, že američtí vojáci u nás v roce 1945 kradli hodinky. Hahahahaha, no to snad není možné. Pane Janouchu, mně bylo v roce 1945 sice jen pět let, ale jadrnou anglickou frázi “davaj časy”, vyslovovanou s nenapodobitelným americkým přízvukem, mám dodnes v živé paměti.

Pátek 21. března:

Tahanice o vyjádření stanoviska české vlády k americkému útoku na Irák pokračuje. Musím říci, že něco tak nedůstojného a zahanbujícího jsem od listopadu 1989 nezažil. Zdá se, že premiér Špidla by si byl přál, aby zůstal zachován aspoň náznak vstřícnosti vůči USA a nezvyšovalo se zbytečně napětí v koalici: proto původně odložil formulaci stanoviska na dobu, až začnou vojenské operace a zjevně se nechtěl vysloveně distancovat od inkriminovaného Svobodova výroku (ČR stojí na straně válčící koalice). Nakonec si však Rychetský a Laštůvka prosadili svou. Vládní stanovisko je ovšem protiamerické, v tom má Rychetský pravdu; vláda (a prezident) se nakonec postavili ne německou a francouzskou pozici, jen to není dost dobře vidět. A hlavním viníkem je Svobodův místopředseda Kasal, který zjevně ve snaze namydlit svému předsedovi a soupeři schody navrhl “zpřísnění” usnesení poslanecké sněmovny (mandát OSN může vzniknout jen novým aktem Rady bezpečnosti OSN). Relativní spokojenost, kterou vyjádřili politici ODS a US-DEU, není na místě. Právo vede cílenou kampaň za odvolání ministra Svobody a jeho náměstka Vondry, to by mohlo znamenat pád vlády bezprostředně před sjezdem ČSSD. Ve straně má slušnou podporu Gross, představoval by si jinou koalici? O tom, co si Gross myslí, neví nikdo nic. Je ovšem dost pravděpodobné, že je schopen to uskutečnit.

Do mytí hlavy Svobodovi se zapojil i stávající předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan. Že prý ministr zahraničí nadhodil možnost, jako by státy, které s americkým útokem nesouhlasí, nebyly demokratické. To je ovšem dosti sprostá demagogie, Svoboda řekl jen, že protiirácká koalice je koalice demokratických států; to neznamená, že protiirácká koalice je koalice všech demokratických států a že mimo ni nestojí žádný demokratický stát, nýbrž jen, že všichni účastníci koalice jsou demokratické státy.

Protiválečné demonstrace po celém světě se zjevně snaží znovu vyvolat podobné hysterické vzepětí jako v době vietnamské války. Jejich úspěch závisí od toho, jak dlouho válka potrvá a jak velké budou oběti. Velmi si přeji, aby jim to tentokrát nevyšlo.

Podle STEM je na čele žebříčku preferencí ODS (32%), na druhém místě ČSSD (22%), na třetím komunisté (15,7%). Stejné pořadí a podobné výsledky jako CVVM. Je tedy třeba konstatovat, že TNS-FACTUM přišla čtrnáct dní před sjezdem ČSSD s tím, že sociální demokraty předstihli v preferencích komunisté, což další průzkumy nepotvrdily. Jednání sjezdu to ovšem ovlivní. Zda to agentura udělala schválně nebo ne, o tom bychom mohli jen spekulovat a vlastně na tom ani příliš nezáleží.

Ministr Tvrdík řekl v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes něco v tom smyslu, že naše jednotka je útvar příliš unikátní na to, aby mohl být nasazen do boje. Z rozhovoru též vyplynulo, že díky svému vybavení je schopna odhalit použití biologických zbraní. Podle usnesení české vlády a poslanecké sněmovny to ovšem bude moci udělat jen tehdy, zjistí-li se jednoznačně, že biologické zbraně byly použity.

Pavel Máša v Lidových novinách píše, že stejné politování nad chybějícím mandátem OSN jako česká vláda vyjadřují i mnozí američtí diplomaté. To prosím není pravda: česká vláda lituje, že Američané zahájili akci, přestože nedostali mandát OSN. Američané litují, že se OSN nerozhoupalo k tomu, pokrýt útok mandátem OSN.

Vatikán se postavil jednoznačně proti USA. Papež ostatně před několika dny prohlásil: “Každý, komu se jeví možnosti mírového řešení krize vyčerpány, se za svůj postoj bude muset zodpovídat Bohu, vlastnímu svědomí a dějinám.” To je divné, myslel jsem, že zodpovídat ze svého jednání Bohu, svědomí a dějinám se musí každý a vždycky. Zřejmě někteří už dostali od papeže odpustky. Měl by vlastně dát Bushe do klatby.

A ještě jeden rest ze včerejška. Milan Vodička napsal v Mladé frontě Dnes, že protiirácká koalice je ve skutečnosti sdružením bezvýznamných, prospěchářských či nebojujících zemí. To je velmi sprosté nejen vůči Británii, Austrálii a Dánsku, které do operace vyslaly své vojáky, ale i vůči našim středoevropským a jihoevropským partnerům.

Čtvrtek 20. března:

Američané zahájili útok na Irák. Na tom, jak dopadne, záleží i osud České republiky daleko víc, než si kdo u nás umí představit. Doufám jen, že američtí vojáci se co nejrychleji zbaví iluzí, že do té země přicházejí jako osvoboditelé (vyjádřil se tak prý jakýsi americký velitel roty). Přicházejí do té země, aby ji porazili, stejně jako do Německa za druhé světové války. S tím, že při vší hrůznosti Hitlerova režimu je pořád ještě veliký rozdíl mezi Německem a Orientem. V tom smyslu, že to budou mít ještě těžší.

V této situaci se česká vláda opravdu vyznamenává. Vyjádřila pro operaci pochopení, a nad operací lítost. Lítostivé pochopení nebo chápající lítost. To samozřejmě nelze v žádném případě vykládat jako podíl na protiirácké koalici, ale jako strach zároveň před francouzsko-německým blokem na jedné a USA na druhé straně. Ministr Svoboda, který by nejspíš rád viděl “proameričtější postoj”, nepochybně tím, co řekl v BBC, posunul vládní stanovisko. Klaus si ho za to pozval na koberec a pak jednoznačně prohlásil, že součástí protiirácké koalice nejsme. Tím veřejně desavuoval Američany, kteří předtím ČR do koalice započítali. Totéž potvrdil i premiér Špidla. ČR se jako jediná z postkomunistických zemích fakticky postavila na stranu Francie a Německa, aniž s nimi solidarizovala. Je otázka, nakolik to bude Chiracovi a Schröderovi stačit. Američanům ta distance nejspíš bude stačit k tomu, aby si ji vyložili jako podraz.

KDU ani US se oficiálně k irácké válce a k postoji ČR nevyjádřily. Mareš v Právu označil za naše přirozené spojence v EU ty západoevropské země, které se přidaly na stranu USA. Nevzpomněl si přitom na ty, které spolu s námi do EU vstupují, a které by měli být našimi spojenci nejpřirozenějšími. Jsou to nejspíš jakási podvědomá rezidua přesvědčení, že v nehostinném terénu střední a jihovýchodní Evropy jsme my češi “jedničky”.

Velvyslanec USA v Praze Stapleton požaduje od ČR, aby jmenovala viníka v případě zcizení investic CME. To bude dosti obtížné, viníkem je celá česká společnost a její neúměrné představy o “rodinném stříbře”, kterým politici vycházeli všeobecně vstříc. Jen tak se mohlo stát, že licenci fakticky zaplatili Američané, ale dostal ji za jejich peníze Železný. Vláda chce odškodnění vyplatit až po verdiktu stockholmského soudu. Tím se nám to výrazně prodraží.

Pozemkový úřad v Semilech omítl restituční nároky na majetek Walderodů, protože potenciální restituent byl členem SdP a vydání majetku by znamenalo porušení Benešových dekretů. Z toho plyne dvojí: Benešovy dekrety se stále aplikují (nejsou vyhaslé) a kompetentní pro jejich aplikaci jsou pozemkové úřady. Bylo by dobré, kdyby se pozemkový úřad v Semilech vzal i za velký restituční dekret, mohl by drzé restituenty v rychlém sledu taky odsuzovat k smrti a vzápětí popravovat.

Středa 19. března:

Český tisk (aspoň ten, co sleduji) začíná zase pomalu připomínat ten komunistický. Nechuť k americkým válečným štváčům zachvátila nejen Právo, ke by se tomu člověk ani nedivil, ale taky Mladou frontu Dnes, jejíž zahraniční zpravodajství zjevně řídí přímo z Paříže sám Jacques Rupnik (viz dnešní sloupek Milana Vodičky, který má dokonce skoro stejný název jako rozhovor, s nímž v tomto čísle Událostí polemizuji), a taktéž Lidové noviny. Internetové České noviny, o “Novinkách” ani nemluvě, zjevně ovládlo Právo. Přehledy tisku v dnešním Právu a v Lidovkách jsou tendenční jako za totality. Zpráva o hlasování v britském parlamentu je v MfD tendenčně zkreslena (poměr hlasů, který uvádějí, není z hlasování o návrhu vlády, ale o předcházejícím návrhu opozice). Pokud noviny referovaly o návštěvě předsedy ruské Státní dumy Selezňova, s nímž se naši potentáti vesele miliskovali, ani je nenapadlo uvést, že jde o komunistu neostalinistického ražení. Všichni se svorně snaží vyvolat dojem, že celý svět se spojil proti Spojeným státům. Takhle se “pracovalo” v novinách v době mého mládí, v šedesátých letech, kdy v nich dominovali komunisté, nabývající postupně lidské tváře. Díky tomu vypadalo tenkrát jejich zpravodajství a komentování o něco věrohodněji než za stalinismu, ačkoli bylo úplně stejně prolhané. Čestnou výjimku tvoří jen vnitropolitická rubrika MfD.

Spojené státy se zjevně mylně domnívají, že Česká republika je v konfliktu na jejich straně. Ve skutečnosti se pro úder proti Iráku vyslovila z českých politických stran jednoznačně jen ODS, a pak jedinci z US-DEU a KDU-ČSL. Jedinci ovšem ne nevýznamní. Ministr Svoboda by zjevně rád (a v jeho straně jsou asi další takoví), ale nemůže, českou zahraniční politiku spoluutvářejí lidé jako předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (PS PČR) Laštůvka, předseda poslanecké sněmovny Zaorálek a v neposlední řadě pan prezident, který chce mluvit hlasem co nejvíce občanů (když už mluvit hlasem všech nelze). Česká politika je poprvé vystavena tvrdé mezinárodní zkoušce, a zdá se, že neobstojí. Další budou bezpochyby následovat, dvanáctiletá mírová idyla je u konce.

V Právu najdeme jako první vlaštovku nových časů pěknou fotočku předsedy Státní dumy Selezňova a předsedy poslanecké sněmovny Zaorálka. Oba na sebe vrhají mlsně zamilované pohledy, v pozadí coby zručný dohazovač ruský velvyslanec Savolskij. Při příštím setkání se už budou nepochybně ocucávat, jak bylo u nás ostatně dlouhá léta zvykem. Napadá mne zemanovský bonmot, který ovšem, abyste si nemysleli, nijak nesouvisí ani s panem Zaorálkem, ani s panem Špidlou: totiž že největším nebezpečím pro politiku je počestný blb. Dokáže často nadělat stokrát víc škody než celá divize cynických darebáků.

Jiná politika se ovšem dělá ve Velké Británii. Premiér Blair získal po velkém politickém úsilí jasný a přesvědčivý mandát dolní sněmovny k účasti Británie na vojenské operaci v Iráku. Opozice zjevně považovala otázku za natolik vážnou, že jí ani nenapadlo se na ní lacině profilovat, a vládu podpořila. Díky tomu podstatně vzrostl počet Britů, kteří účast ve válce podporují, a klesl počet těch, kteří jsou proti (i když odpůrci stále, tentokrát ovšem jen mírně, převažují). Rozhodnost a statečnost se vyplácí. A pak že politika je svinstvo. Ne, jen současná politika české vlády je svinstvo. Negeneralizovat, prosím.

Prezident Klaus se na návštěvě v Bratislavě vyjádřil k iráckému konfliktu “umírněně”, získal v tom už určitou technickou bravuru. Rozumí postoji amerického prezidenta, který odráží převažující mínění americké veřejnosti. Z toho plyne (to už Klaus neřekl), že americký prezident by měl zase rozumět postoji Václava Klause, který odráží převažující mínění české veřejnosti. Podle sebe soudím tebe. Jenže Bush má pravdu, Amerika musí udeřit, jinak terorismus a jeho podporovatelé získají terén a celá středovýchodní oblast se destabilizuje. Klause ovšem nějaká pravda nezajímá, odráží mínění. Politika je svinstvo, že.

Václav Klaus má ovšem v zahraničí jednoho nadšeného příznivce. Je jím předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu (EP) Elmar Brok. Slova Václava Klause o tom, že jak heydrichiáda, tak poválečné vyhnání Němců jsou “z dnešního pohledu” nepřijatelné, za “velkorysé gesto” a “velmi statečný krok kupředu”. Pan Brok je velmi skromný člověk a já se jen bojím, aby se neukázalo, že některé věci, které považuji za nepřijatelné už dnes, budou na základě rozhodnutí zahraničního výboru EP nepřijatelné až za dvacet let.

Jako když měsíček na chvilku vysvitne z hustých a temných mraků, prosvětlila naše politické ovzduší plné Jobových zvěstí aspoň jedna veselejší zpráva: ministr Ambrozek hodlá navrhnout vládě, aby Česká republika (když už nepřistoupí k protisaddámovské koalici) přistoupila aspoň k úmluvě o regulaci lovu velryb. Můžeme se bez problémů zavázat, že na našem území nebude už napříště ulovena ani jedna! A i tu kostru z Národního muzea, když jinak nedají, odstraníme.

Úterý 18. března:

Bezpečnostní rada státu zaujala stanovisko, které pak místopředseda ODS Nečas právem označil za alibistické. Totiž to, že k irácké válce se vyjádří, až válka začne. Podle Práva bylo na programu hlavně mytí hlavy ministru zahraničí Svobodovi, který je (což je zjevné i jinak) podstatně vstřícnější vůči USA než sociální demokraté a Klaus. Hlavním viníkem nynějšího nemravného postoje ČR jsou ovšem lidovci, přesněji řečeno místopředseda Kasal, který v poslanecké sněmovně “upřesnil” vládní stanovisko k nasazení české jednotky. Cyril Svoboda by si měl udělat pořádek ve vlastní straně. Pan prezident shrnul situaci moudrými slovy: “Myslím, že všichni účastníci jednání jsou si vědomi nejednoznačnosti problému a nehrozí, že by česká reprezentace zvolila zjednodušená krajní řešení.” Má pravdu, to hrozí, jen když je řeč o Benešových dekretech. Tenhle nedůstojný balet provozují čeští politici ve chvíli, kdy např. Polsko se staví jednoznačně na americkou stranu a jeho ministr zahraničí mluví (na rozdíl od Špidly) docela na rovinu: OSN, EU i NATO podle něj neprokázaly při řešení krize potřebnou účinnost a nad budoucí činností těchto organizací visí otazník. Chce se mi být Polákem.

Ne ovšem všichni čeští politici tancují tyto břišní tance. Předseda US-DEU Mareš se v ČT vyjádřil v tom smyslu, že by se ČR měla postavit na americkou stranu. Má to chudák těžké, unionisté jsou ve vládě pátým kolem u vozu a mimo vládu vlastně neexistují. Nechci jeho slova bagatelizovat, ale podstatně větší váhu má prohlášení grémia ODS. Je krátké, ale výmluvné, cituji ho celé: “ODS je přesvědčena, že je v dlouhodobém a nejvlastnějším zájmu ČR, aby byla součástí koalice těch zemí, které zásah proti režimu Saddáma Husajna podporují. Vyzýváme vládu, aby zaujala jednoznačné a nedvojsmyslné stanovisko. Jsme přesvědčeni, že ČR by měla zastávat konzistentní postoje a neprovádět účelové obraty o 180°. Pokud česká vláda vychází ze stejných stanovisek, pak může s podporou ODS - jako nejsilnější opoziční strany - počítat.” Zaplať pán Bůh za to.

Právo se domnívá, že verše “Čest práci každé, která dobro plodí, ať vládne kladivem či řídí pluh”, pocházejí z Písně práce. Je to smutné, jak upadá kultura našich poststalinistů. Už neznají ani své písničky (přesněji řečeno ty, které kdysi ukradli sociálním demokratům).

Ministr Svoboda se domnívá, že stát by měl deset miliard, které podle arbitráže dluží CME, zaplatit co nejdřív, a má samozřejmě pravdu. Tím, jak se ČR vyválela v případu Nova, udělala věci horšími, než musely být, a je obava, že v tom bude pokračovat. Problém přitom vznikl hned na začátku: s televizní licencí se nezacházelo jako se zbožím, ale tak, jak by český vlastenec zacházel s korunovačními klenoty (nebo patnáctiletá dívenka se svým panenstvím). Nejsem si jistý, zda lze teď problém jednoduše svalit na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Rada (a ne tato, nýbrž někdejší) se chovala jen podle zadání českých šovinistů, ctitelů národního stříbra. Teď jsme za to dostali účet.

Citát:

Koncepce kolektivní bezpečnosti a koncepce aliancí jsou samou svojí podstatou diametrálně odlišné.Tradiční aliance byly zaměřeny proti specifickým hrozbám a definovaly přesné závazky konkrétních skupin zemí, které spojovaly společné národní zájmy či vzájemné bezpečnostní obavy. Kolektivní bezpečnost nedefinuje žádné konkrétní ohrožení, neposkytuje záruky žádné konkrétní zemi a proti nikomu nevystupuje diskriminačně. Teoreticky je postavena tak, aby zamezila každému ohrožení míru, bez ohledu na to, odkud přijde a proti komu bude zaměřeno. Aliance vždy předpokládají konkrétního potenciálního protivníka; kolektivní bezpečnost abstraktně brání mezinárodní právo, které chce zachovávat obdobně, jako soudní systém státu podporuje dodržování trestního zákoníku. Účelem aliance je vytvořit předvídatelnější a přesnější závazek, než jaký by vyplýval z interpretace národního zájmu. Kolektivní bezpečnost funguje přesně opačně. Ponechává aplikaci konkrétních okolností až v době jejich vzniku. Neúmyslně klade velký důraz na chvilkovou náladu - tedy na vůli národa.

Kolektivní bezpečnost přispívá k bezpečnosti, pouze když všechny státy - anebo přinejmenším všechny, které mají pro kolektivní obranu význam - mají téměř totožné názory na povahu hrozby a jsou ochotny použít síly či uplatnit sankce podle "podstaty" případu, bez ohledu na konkrétní národní zájem, který mohou na daném problému mít. Světová organizace může uvalit sankce nebo působit jako arbitr, pouze jsou-li tyto podmínky splněny.

Henry Kissinger

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky