Květen 2003

Míroví štváči - černobílé vidění

Karel Drdla, Jan Kubalčík

Odpustíme si úvod – na toto téma toho již bylo napsáno příliš mnoho. Také se budeme dopouštět jistých zjednodušení (např. pod USA budeme rozumět nejen Spojené státy americké, ale i jejich spojence – tj. státy, které jim stojí po boku v současném konfliktu se Saddámem).

USA jsou kritizovány za zásah v Iráku. Skupina lidí, která USA kritizuje, jistě není stejnorodá. Pomineme-li na okamžik početně marginální skupiny odpůrců současného postupu USA, přičemž argumenty některých z nich nejsou irelevantní, potom zbudou v zásadě dvě dominantní skupiny, kdy na jedné straně jsou ti, jejichž hlavním argumentem je odpor ke každé válce kdykoli a kdekoli. To jsou v zásadě lidé, kteří pozbyli pudu sebezáchovy – což by nám nevadilo, pokud by svoji dobrovolně páchanou sebevraždu nevnucovali i nám, kteří tady hodlají ještě chvilku pobýt. Na straně druhé jsou pak ti, kteří USA (někdy nevědomky) obviňují z pokrytectví. Těm bychom se chtěli věnovat – říkejme jim na okamžik “míroví štváči”. Abychom nebyli obviněni z toho, že si napřed vykonstruujeme neexistujícího oponenta, kterého obdaříme chabou obranou a pak jej rozcupujeme, konkretizujme takového mírového štváče. Jako příklad by mohla posloužit petice “Nikoli našim jménem” (viz http://www.mujweb.cz/www/irak/petice.htm), v níž se signatáři krom jiného dotazují “…které země budou na intervenčním pořadníku v příštích letech.” Konečně je zřejmé, že tato petice by se dala částečně chápat i jako reprezentant absolutního odporu k jakékoli válce – ale přechod mezi jednotlivými typy odpůrců je jistě neostrý.

Argument, který je mírovými štváči používán, je velmi snadný, pro masy jasně pochopitelný a opírá se o jakousi pochopitelnou touhu po stavu, kdy je člověk člověku člověkem. Mírový štváč vidí na světě spoustu nespravedlnosti: Tibet, Čečna, Irák, Severní Korea, Írán, Súdán a spousta dalších afrických zemí. Trápí jej to. Na jedné straně by si přál, aby se lidem v těchto zemích nečinilo příkoří, na druhé straně nechce žádného “světového četníka”, tím méně, když jediným, kdo má reálnou sílu něco prosadit, jsou USA – přece není možné, aby jeden stát diktoval celému světu svoji vůli, že? Upřednostňuje OSN, kde předsednictví v komisi pro lidská práva převzala nedávno díky “rotačnímu principu” Libye (ach, jak nestranný a proto spravedlivý princip to je!).

To je paradox, a první politický kýč – prohlášení, že pouze lid v daném státě (např. v Severní Koreji) má právo rozhodnout o svržení svého diktátora a o ceně, kterou je ochoten za toto svržení zaplatit, tedy takové či podobné prohlášení zní uším velmi líbivě a přesvědčivě až do okamžiku, kdy by se měl takto hovořící člověk probrat ze sna a někdo by mu měl připomenout (alespoň na archivních fotografiích), jak vypadala komunistická diktatura i v našich “soft” středoevropských podmínkách a kolik měli muklové v Jáchymově šancí se jako součást lidu rozhodovat a o čem asi? Přitom případnější je ptát se na možnost volby svrhnout či ponechat si “svého diktátora” u Kambodžanů, hromady jejichž lebek se na archivních záběrech coby symbol “možnosti si vybrat” vyjímaly zvlášť působivě.

Druhým a hlavním politickým kýčem je ono obvinění USA z pokrytectví. Dalo by se to shrnout pod heslo “všechno nebo nic” a jako příklad argumentu typu: “Proč zrovna Irák, proč ne Čína?” – samozřejmě s neopomenutím radostného úšklebku a odpovědí, že “USA se Číny bojí” – většinou je cítit škodolibé zadostiučinění. Tak, co takový mírový štváč chce: aby USA zasahovaly všude, kde se porušují lidská práva (neboť o ta mu jde), nebo nikde? Chce tedy vážně, aby USA riskovaly konflikt s Čínou? Pokud někdo takový existuje, doporučovali bychom jej péči doc. Chocholouška. Myslíme si, že nikdo takový skutečně neexistuje a jde případně jen o hrabání se v již výše uvedeném – o utvrzování se, že existují země (byť s režimy sebevíc odpudivými), s kterými si USA neporadí. (Ono to platí i opačně: obyvatelé Tchaj-wanu jsou tomu jistě rádi a heslo “Ami go home!” patrně příliš nevyužívají, ale neodbočujme).

Druhou alternativou je, že USA nemají zasahovat nikde – tedy vyzývání k striktnímu izolacionismu (to je de facto případ výše uvedené petice – pokud v ní nejde o principiální odpor k jakékoli válce). Avšak fakt, že nelze zasáhnout všude, kde by to snad bylo zapotřebí, není přece důvodem pro to, aby se nezasáhlo tam, kde to možné je. To však mírový štváč neuznává a dál trvá na svém černobílém vidění. Pak už nezbývá než připomenout, že kdyby se USA držely striktního izolacionismu v právě uplynulých 100 letech, mluvila by patrně většina Evropy německy nebo rusky – uvědomujeme si přitom, že tento argument je již velmi ohraný, ovšem jeho ohranost mu neubírá na platnosti: i stokrát opakovaná pravda zůstává pravdou…

Suma sumárum, mírový štváč je přesvědčen, že oním argumentem “všechno nebo nic” přistihuje USA v nedbalkách a že výkřikem “Hle – pokrytci, o nic jiného než o jejich zájmy jim nejde” objevuje Ameriku. Budiž tedy řečeno, že USA samozřejmě jde o jejich zájmy. My na tom neshledáváme nic odpudivého. Když jsme u zájmů, nemůžeme přitom nepromluvit coby občané ČR. Možná, že izolacionismus je v zájmu USA a tuto věc musíme ponechat vnitřní americké politické diskusi. Je však zcela nepochybné, že v našem českém zájmu není. Neuvědomujeme-li si tuto skutečnost, ztrácíme pud sebezáchovy.

Nechceme tvrdit, že zájem USA je automaticky dobrem, stejně jako netvrdíme, že zájem USA je s dobrem jakkoli neslučitelný. Ale když už někdo – kdokoli, tedy i USA – páchá nějaké dobro, neptáme se, co jej k tomu motivuje. Nepožadujeme po něm, aby ono dobro páchal s motivy čistě idealistickými, či altruistickými. Důležité je, že jde o dobro. Odstranění Saddáma je dobrem. Samo o sobě, bez ohledu na cokoli jiného. Je štěstím těch, kterým bylo doposud snášet dobrodiní baasistického režimu, že USA mají v Iráku takové zájmy, že jim stojí za to vyslat tolik mladých mužů a prolít tolik americké krve k tomu, aby byl Saddám svržen. My jsme to štěstí v letech 1948 a 1968 neměli, neměli jej ani naši jižní sousedé v roce 1956, ani naši severní sousedé v roce 1980. Nikomu to nevyčítáme – už proto ne, že cena za případnou intervenci by byla asi tím posledním, co by na této planetě bylo zaplaceno. My sami bychom však neměli zapomenout, jaké důsledky to pro nás mělo. A tak bychom se měli napříště vynasnažit, aby USA měly na našem území maximum svých zájmů – např. vojenské základny.

Za kýč pokládáme něco, co je líbivé, v podstatě nepravdivé a vyhovující nevzdělaným masám. Boj za “mír za každou cenu” je podle nás příkladem politického kýče.