Květen 2003

Jedenácté přikázání

Luděk Frýbort

Octl jsem se loni v zimě v takové té jižnější části Mexika, v níž se za dávnějších časů prostíraly hrdé a mocné mayské říše, nyní však potomci té slávy žijí v chudičkých chýškách na pokraji džungle a živí se ... nu, všelijak. Jdu takhle po stezičce mezi zříceninami mayských staveb, když ke mně přistoupí indiánská dívenka, natáhne ručku, dívá se žalostivě a cosi prosebného špitá. »No mendiga,« řekl jsem. Nežebrej! Holčička tedy poodešla, ale vtom se do mě velmi zhurta pustila bílá dáma, která se nacházela opodál a tu scénu pozorovala. Ostentativně obdarovala indiánskou holčičku dosti značnou částkou, načež mě poučila o tom, že jsem povýšený necita, jemuž je lhostejná lidská bída, že my bohatci máme všechno a ti chudí nic, a proto že je víc než naší povinností se s nimi o naše bohatství podělit. Pověděvši to, odkráčela s nosem vysoko zdviženým, aniž mi poskytla příležitost k obhajobě.

Co jsem jí také měl říci, že. Odmítl jsem žebráckou dlaň, z takového skutku se hájit je velmi obtížné. Přitom jsem celý ten rozbroj vyvolal zbytečně. Mohl jsem si snadno ušetřit rozladění, kdybych býval malé Indiánce strčil do dlaně jeden peso (kolem tří korun). Ona by byla ráda, já bych věru nezchudl, ta přísná dáma by na mě nezanevřela, a navrch jsem se mohl kochat v povznášejícím pocitu ušlechtilého dárce. Leda bych byl zvědavý na to, co se pak s obdarovanou dívenkou bude dít dál ... ale proč bych se o to měl starat? Ušlechtilí dárci se také nestarají. Co jim je do toho, jak žebrák naloží s almužnou? Důležitý je ten povznášející pocit, který je navíc tak levně k pořízení.

Jenže jaký už jsem mizera, nestačí mi to a starám se. Představuji si, jak dívenka dál obíhá bledé tváře, natahuje ručku, tu do ní dostane peso, tu půl, a když pak večer přijde domů, vyklopí na stůl mnohonásobek toho, co si její tatínek vydělá za celý den tvrdé práce. To je ovšem důrazné životní poučení: proč si křivit hřbet v práci, když žebrota vynáší víc? Z takové dívenky, lze s jistotou předpovědět, už nikdy nic pořádného nebude, nikdy nepřijme za zdroj obživy vlastní úsilí, nýbrž peněženky těch ostatních. Až povyroste, zjistí pravděpodobně, že jsou i onačejší metody, jimiž mohou chudé dívenky přijít k penězům; i zůstane negramotná, nekvalifikovaná, bude ošlapávat rohy nějakého provinčního města, až ... čert ví jaké až. Čert ví, jak dopadají opotřebované dívenky. Kdo je chceš ušetřit takových konců, neuč je žebrotě. I když se tím připravíš o povznášející pocit ušlechtilého dárce a můžeš se dostat do konfliktu s přísnými dámami.

Nechal bych si tuhletu poněkud trapnou vzpomínku pro sebe, kdyby neproběhl v jihoafrickém Johannesburgu ... moment, hned se podívám, ano: Světový summit o trvale udržitelném rozvoji. Vedly se na něm řeči o problému světové chudoby a vcelku vyzněly jednoduchým požadavkem: Naval prachy, bohatý Západe! Nenavalíš-li... Sám prezident hostitelské země, Jeho Excelence Thabo Mbeki, upřesnil tu výzvu slovy: „Na počátku devadesátých let byl třetí svět pouze hladový. Dnes je nejen hladový, ale také rozzlobený.“

Vida! Nenavalíme-li, třetí svět se bude zlobit, a pak se těšme! A jen vzpomínka mi zůstává na ten čas před patnácti lety, kdy jsem se toulal Jižní Afrikou, rozvinutou a bohatou zemí, která nejenže nenatahovala ruku po rozvojové pomoci, ale sama ji ve velké míře poskytovala. Dnes jihoafrický prezident poněkud výhrůžně žebrá. Co se to stalo? Podle různých odhadů žije dnes na světě od 1,5 do 3 miliard lidí v hluboké chudobě, tendence stoupající. Jde o to, jak vzestupnou křivku chudoby aspoň srovnat, a jestli my, lidé bohatého Západu, máme nějakou možnost se o to přičinit. Na rozdíl od obecného názoru se obávám, že asi ne valnou. Upustit milodárek do chudé dlaně řešením není, jím se chudoba neodstraňuje, nýbrž upevňuje. Existuje dvojí, ve svém výsledku velmi odlišný způsob, jímž jí zámožnější člověk může čelit: podpora, nebo almužna. Podpořit lze něčí aktivní úsilí o vlastní povznesení. Almužnou utvrzujeme prosebníka v pasivitě, v ochablém přesvědčení, že sám pro sebe nemůže nic udělat. Vytáhnout z kapsy peso almužničky, strčit je do nastavené dlaně a dál už se nestarat, je ovšem velmi snadné. Najít způsob podpory vlastního úsilí o vymanění se z chudoby je obtížnější, a neexistuje-li takové úsilí, i nemožné. Zatím se bohužel nezdá, že by západní svět rozdíl mezi podporou a almužnou pochopil. Ještě méně jej zajisté chápou adresáti milodarů, čímž ani tak nemyslím chudé této planety, jako spíš jejich ministry, prezidenty a jiné potentáty, z jejichž beder zahraniční almužny v lepším případě snímají starost a zodpovědnost, v horším případě končívají v jejich kapsách. V tom světle jest asi rozuměti i pohrůžce Jeho Excelence Thabo Mbekiho. Mimoto jeho výrok dokumentuje už značný pokrok na cestě do pekel, na níž se ocitá nejedna vláda třetího světa a s ní, bohužel, i její poddané obyvatelstvo.

Je totiž jistá stupnice, po níž, jde-li všechno špatně, se ubírá vývoj chudoby. Na počátku je prostá bída. Má své příčiny, jimiž mohou být omezené možnosti, nepříznivá výchozí pozice, nedostatek prostředků k nastartování pozitivního vývoje, někdy i trocha lehkomyslnosti, lajdáctví či nezodpovědnosti. Ale ještě postižený s bídou bojuje, snaží se z ní vyprostit, napíná svou sílu a svůj důmysl, aby dosáhl lepšího postavení, a jen málokdy je chudoba tak bezvýchodná, aby byl zdar jeho snahy naprosto vyloučený. Za zdůraznění stojí, že jen k tomuto bodu jde o chudobu, která cti netratí. V rozporu s ustáleným míněním je totiž čest to první, co se z chudoby vytrácí.

Stává se však, že chudobou postižený člověk z ní nedokáže vlastními silami vybříst. Marnými pokusy ztratí vůli a protlouká se, jak se dá. Ani to ještě není zcela ztracená pozice; podmínky se mohou změnit, bariéra zdánlivé beznaděje může být prolomena. Tu však jde kolem někdo zámožný, jemuž se zželí jeho bídy a obdaruje ho. Zůstane-li u jednoho obdarování, dobře; opakuje-li se však a chudý člověk mu přijde na chuť, stává se z něj cosi mnohem zoufalejšího, totiž žebrák. Tvor bez vůle a síly, spoléhající se na přispění jiných. Ale ještě je aspoň svému dobrodinci vděčný, ještě ví, co se sluší.

Pamatuji se na žebráky mého dětství: když se jim upustil do čepice šestáček, linul se za dárcem proud zbožného chvalořečení. Všimli jste si, že dnešní žebrák už neděkuje? Není to úpadkem zbožnosti, nýbrž dalším postupem zežebráčtění: almužna na tomto stupni vývoje už není považována za dobrovolný výraz soucitu, nýbrž za jakousi povinnost těch bohatších. Žebrák počne nahlížet, že se mu od nich děje nespravedlnost, neboť mu nedávají tolik, aby se jim v zámožnosti vyrovnal. Cítí se být soudcem světa, jehož je pravda; a pravda, jak známo, spočívá v chudobě, kdežto zámožnost je hříchem. Mnozí vznešení duchové lidstva tuto žebráckou filozofii přebírají a staví na ní své ušlechtilostí zářící postuláty.

Tu je už pak jen krátký krůček k tomu, aby žebrák začal nadávat a vyhrožovat; a když se věci dostanou tak daleko, už také ohrožovat, přepadat, loupit, vraždit. Kdo se trochu potoulal některými problematičtějšími zeměmi, jistě to zná: agresivní žebrácké shluky, které nejsou-li uspokojeny, přecházejí od proseb k nadávkám a od nadávek k násilí. Ano, čím dál větší části světa jsou nejen chudobné, ale i pěkně nebezpečné; kam člověk mohl ještě před deseti lety bez obav vstoupit, dnes už jde o krk, kam může vstoupit dnes, půjde o krk zítra či pozítří. Možná je to přirozený vývoj žebroty, ale spíš bych řekl, že není; tisíce let se určitý lidský typ uchyluje k žebrání (nemusí to být vždycky ti nejchudší), teprve dnes se však do jejich trpělivé pokory začíná mísit agresivita. Dost možná proto, že ze všech stran slyší, že jsou v právu; že pravdu světa nemá zámožnost, nýbrž chudoba, a esencí chudoby je přece žebrota. Nedovedu si přesně představit, jak konkrétně by se hrozba rozzlobeného prezidenta Mbekiho mohla naplnit, ale nějakých patálií se Západ pravděpodobně dožije. Sklidí plody své pošetilosti, v níž se kárá za svou zámožnost a podporuje i posvěcuje žebráckou mentalitu.

Nikoliv. Chce-li Západ užít svých prostředků k něčemu rozumnějšímu než k nabytí pocitu prostoduché ušlechtilosti na vlastní straně a k nikam nevedoucímu bezmyšlenkovitému spotřebovávání na straně obdarovaných, bude muset přejít od rozvojových milodárků k podpoře vlastní iniciativy. Trocha decentního nátlaku při tom asi nebude od věci. Velkou pomocí Třetímu světu ze strany Západu by například mohl být nátlak k zrušení jeho nesmyslných armád a jejich nahrazení systémem bezpečnostních smluv. Rovněž nátlak k upuštění od různých chlubných, ale neužitečných projektů by mohl udělat své. Ostatní problémy, ujídající chudým zemím z talíře, korupci, dysfunkci a rozpad státních struktur, především však destrukci v důsledku obrovského přemnožování, budou muset řešit samy, na ně Západ nemůže mít vliv. Leda by se vrátil k principu přímé kontroly, k čemuž ale už sotva dojde.

Lepší než obdarovat hladového rybou je naučit ho ryby chytat. Velmi často můžeme slýchat tento rozšafný výrok, ale budiž upřímně řečeno, že jeho moudrost je pouze částečná a zůstává na povrchu. Skutečnost je jiná: kdo je schopen chytat ryby, ten už to obvykle dávno umí sám. Budeme si muset zvykat na pomyšlení, že naše možnosti podpory chudých zemí světa nejsou neomezené a že - bohužel - jsou i případy, v nichž není žádná účinná pomoc ani podpora možná.

Vraťme se na závěr do našich vlastí českých. Znepokojuje mě totiž poněkud, že i z nich tu a tam slýchám jakési rozzlobené hlasy. O tom, že nám ta Evropská unie, potvora, nechce poskytnout subvence a jiné milodárky v té výši, jak bychom si představovali. Že jiným dává víc a jak my k tomu přijdeme, být almužníci druhé třídy. Že se teď po těch povodních nějací Kanaďané nebo kdo nepředali s tím jejich půlmilionem, no bóže, to je toho, jsou bohatí, mohli dát víc. Zadržte, karatelé dárcovské neužilosti, protože se nalézáte na stupních cesty vedoucí do pekel! Dostane-li se nám podpory a dokážeme-li ji účinně využít, buďme za ni vděčni. Ale nepokládejme ji za povinnost, neošklíbejme se nad její mírou, nedělejme ze sebe žebráky. No mendiga! Nežebrej! Snad je to jedenácté přikázání, jež Hospodin zapomněl sdělit lidu izraelskému na hoře Sinaj. Neboť je vskutku máloco zhoubnějšího pro lidskou duši než ochablé a záštiplné spočinutí v žebrotě.

(Annonce)