Květen 2003

Na okraj irácké války

Luděk Frýbort

I. - Dohlédnout konců

Ve chvíli, kdy toto píši, zuří v Iráku desátým dnem válka a jistě bude ještě nějaký čas zuřit, ale pomalu už se z dosavadního průběhu dají vyvodit první závěry. Třebaže může ještě všelicos přijít, lze s jistou dávkou zdrženlivosti konstatovat, že dvě poplašná varování, jak byla vypouštěna do povětří, se nenaplnila buď vůbec, nebo v nepříliš významné míře. Byl prorokován plošný požár, strašný výbuch lidového hněvu, který smete umírněné režimy islámského Východu a nahradí je nenávistnými fanatiky. Ti že zvednou prapor džihádu a od Filipín po Maroko nám nastane mazec, k jehož potření nebudeme mít sílu ani prostředky. Nuže, mazce by tu zajisté byly, ale celkem nevalné. Nějaké ty povyky v ulicích Káhiry nebo Gazy, divoce vzepjaté, jak už je v přirozenosti lidu provázejícího frenetickým pokřikem i prodej burských oříšků, nějaké pálení vlajek a hadrových panáků, ale vcelku nic, co by se v méně napěněné formě neprovozovalo i v městech Západu. Plošný požár, jak se zdá, z toho nekouká, neboť ani Arabové nejsou takoví blázni, jak si ledakdo v našich zeměpisných šířkách představuje, i mezi nimi tvoří nenávistní radikálové jen menšinu, byť i velmi hlasitou.

Ještě méně se naplnila druhá předpověď, že teď, pane, teprve uvidíme, co je to teror. Že se na nás vyřítí tisíce sebevrahů s bombami kolem břicha, unesená letadla že budou naváděna proti symbolům západní pýchy a náklaďáky plné trhavin budou explodovat před našimi supermarkety. A koukejme, ono se neděje bezmála nic, dokonce ani v tom nešťastném Izraeli. Vlna teroru spíš jako by jaksi poklesla, jestli působením té války nebo čeho, suď Bůh. Asi že páni komentátoři zase jednou měřili orientální obyčeje vlastním západním metrem. V posledních měsících bylo sice v Americe i jinde dost poplachů a zpráv o chystaných teroristických útocích, ale to bylo také všechno. Z toho rozšafní analytici usoudili, že teroristé, ti dobří hoši, se zatím drží zpátky a z vrozené ohleduplnosti se do nás ještě nepustili vším, co mají po ruce. Nyní že je ale ten hlupák Bush strašlivě namíchl, takže rozbalí svůj reperetoár v plném provedení a předvedou nám správně, zač je v Pardubicích perník.

Je asi dobré znát trochu způsob myšlení těch vzdálených národů, než začneme vydávat zlověstná proroctví. Západní člověk rozlišuje přání, úmysl a skutek a ví, že se mezi těmito třemi body mohou prostírat nepřekonatelné dálavy. Obyvatel datlové oázy je však ducha vášnivého a přání mu splývá se skutečností. Kdo trochu cestoval po těch krajích, zná ten úkaz: vyptáváte se na cestu k nějakému objektu a domorodí informátoři vás s úsměvem od ucha k uchu posílají, ano, sajidí, je to tady hned za rohem, sotva pět minut, touhle uličkou, prosím ... to se ví, když se po dvou hodinách k určenému místu dotrmácíte, zjistíte, že tam není nic. To jen těm hodným lidem zase jednou splynula skutečnost s přáním, jímž v tomto případě bylo udělat cizinci radost příjemnou zprávou. V případě opačném mohou titíž lidé přát americkému šajtánovi smrt v moři trosek a ohně; a když to přání vyslovili, už jako by se stalo. Pročež není třeba omdlévat hrůzou, když nějaký pán v bílé noční košili vyhlašuje strašnou vlnu teroru, v níž se zhroutí svět nevěřících. Znamená to pouze, že by mu takové zhroucení přál. Na druhou stranu u něj nemůžeme předpokládat mnoho ohledů nebo zdrženlivosti: má-li možnost teroristického útoku, provede jej, ať Američané v Iráku válčí nebo neválčí a ať dobré duše v Evropě mávají mírovými holubičkami nebo nemávají. Intenzita teroru je taková, jaké jsou jeho osnovatelé momentálně schopni. Je-li nevalná, znamená to, že chuti asi neschází, ale možnosti jsou chabé. Jakáž pomoc, nevěřící psi, Alláh aby je spral, si začali dávat pozor, takže už nelze jen tak nastoupit do letadla, podřezat pilota a namířit příď proti nějakému mrakodrapu. Ještě není všem dnům konec, ale soudil bych, že ládinovský teror už mnoho velkých kousků nepředvede.

O dost jiné to je a asi ještě bude s potentáty Předního východu, ať již vyvozují svůj mocenský nárok z fundamentalistického pojetí islámu nebo z obyčejné papalášské nabubřelosti, jak ji známe i my. Odtud hrozí Západu (k němuž počítejme s jistým předstihem i země české) reálné, a obávám se, že velmi nedoceněné nebezpečí. O nedozírných následcích se v politice mluvívá, když se někomu do něčeho nechce, ale v tomto případě je takové označení namístě. Neboli jinak řečeno, může to s námi za souběhu nepříznivých okolností dopadnout tak bledě, jak si sotvakdo dovede představit.

Neboť mstitelé Alláhovi jsou velicí ve svém hněvu, ale zatím se jim nepovedlo - nebo se o to ve své nekompromisní pravověrnosti ani nepokusili - najít pro svůj džihád spojence a porozumění v samotném světě nevěřících. Asi že se zapomněli pozeptat na odborných místech, jak se to dělá; své ostruhy si rekové Al Kajdy získávali za protisovětských bojů v Afghánistánu, i neměli se od koho naučit umění dezinformace a ovlivňování. To vládci arabských diktatur měli. Po dlouhá desítiletí budovali poraděnkové z KGB jejich systémy tajných služeb, až vycvičili domácí estébáčky k témuž mistrovství, navíc obohacenému o leckterou tradiční orientální lest. Vše pronikající strach, peklu podobné žaláře, kolektivní msta, rodina sloužící za rukojmí a zaručující, že nikdo se neodváží ani muknout, do posledního záhybu myslí pronikající špiclování, rafinovaným mučením vymáhaná přiznání, dokonalé kartotéky, v nichž se za ten čas shromáždilo na každého něco a v pravý čas je toho možno použít. V tom hrůzovlády Iráku, Sýrie a Libye mnohdy předčily i svého sovětského učitele.

A využívají toho se zdarem i nyní. Svou ozbrojenou mocí by byli směšní; dokonale však ovládli umění ovlivňovat západní veřejnost obrazy válečných hrůz, jaké by jimi samými samozřejmě nepohnuly, ale hodí se k vytváření poraženeckých nálad u nepřítele. Dovedou zahrát na strunu lítosti i soucitu a tak ho ochromit. Otevřeně řečeno, jsou zatím ztráty irácké války nepatrné, bezmála žádné; počítají se v desítkách na straně spojenců (a to ještě z devíti desetin vinou různých nehod), ve stovkách na straně iráckých vojsk a v těžko odhadnutelných, ale stejně nevysokých počtech na straně civilního obyvatelstva. Kdo z nás starších si vzpomene na bitvy druhé světové války, v nichž hynuly ne desítky, ale statisíce vojáků, kdo ví o německých či anglických městech, rozbombardovaných do základů a s civilními oběťmi jdoucími do milionů, tomu může připadat dnešní úzkostlivost přehnaná. Ale ona má svůj účel. Jedna střepinou bomby zkrvavená holčička dojme srdce západního člověka víc než statisíce anonymních mrtvých, lamentující stařík před zříceninou svého domečku víc než trosky celých měst. To všechno nesmírně zabírá, to obrací veřejnost proti vlastnímu zájmu i proti zájmu zotročených Iráčanů a může vést k prohře, již by nedokázaly přivodit zbraně. Západ se svou vojenskou i hospodářskou silou má jediného vážného nepřítele: sebe sama. Svou humanitu, svůj soucit s oběťmi, jímž protivná strana pohrdá, ale umí jej dokonale využít.

Zdá se, že ti, kteří se zasazují o přerušení války v Iráku a stažení spojeneckých vojsk, jsou lidé omezené představivosti, neschopní dohlédnout všech následků takového vývoje. Pokusme se o to za ně. Kdyby zlý kovboj Bush zavelel svým jednotkám - dost, mládenci, nalodit a domů - asi by to naplnilo pocitem triumfu srdce protiválečných demonstrantů. Bohužel nejen jich. Osobnost Saddáma Husajna je tímto časem možno mít už přečtenou, v čemž snad se mnou bude souhlasit i zapálený pacifista. Jde o postavu, jaká se v dějinách jednou za čas vyskytne, o velikáše přesvědčeného o svém předurčení panovat ne-li celému světu, tedy aspoň co největší jeho části. Alexandr Veliký, Čingischán, Napoleon Bonaparte, Hitler, celá posloupnost sovětských megalomanů od Lenina až k Brežněvovi ... no, a nyní náš milý Saddám. Kdo si činí kroužek na čele u vědomí nepatrnosti jeho říše, toho možná poučí autentický výrok: “Chceme, aby Irák měl ve světě touž váhu jako Čína, Sovětský svaz nebo USA.” To nejsou slova blázna; tak se vyjadřuje začínající Alexandr, dobyvatel světa. Smích není na místě.

Lze tedy odhadnout další postup. Nejprve budoucí světovládce s posměchem roztrhá všechny rezoluce OSN a vyhází její komisaře, nemaje už se čeho bát. Jako první krok ke své budoucí všeislámské říši poté provede krátké tažení k ovládnutí Kuvajtu a k pomstě nad jeho obyvatelstvem, neboť pomsta, již křesťanský Západ přenechává Bohu, je hlavním z příkazů orientální etiky. Že by zlý Bush nakázal svým vojům vrátit se v boj, je nejisté; spíš se dá čekat, že vzkáže evropské ose míru - teď už máte, co jste chtěli, račte si tu kaši vypapat sami. Poté bude následovat krok k ovládnutí bohatých, ale vojensky slabých zemí Arabského poloostrova. Tím by se irácký Alexandr přiblížil světovládě už dosti reálně, jelikož by tak získal převážnou část světových zásob ropy a s nimi i rozhodující nástroj nátlaku a vydírání. Jak by mohl vypadat krok následující ... asi že další šíření, co jiného čekat od Alexandrů. Jordánsko, Egypt, Sýrie, Jemen, státy sice bratrské, ale basu spolu obzvlášť nedržící, jak už to mezi bratry bývá ... a někde v této fázi by asi došlo k explozi, jíž by se otřásl svět. Nelze totiž zapomenout na předmět zášti a pomsty nejpřednější, na nevelký, ale silný a v těch končinách neobvykle funkční stát Izrael. Nelze si z Evropy ani představit, jak takové prosperující předmostí Západu uprostřed okolního chátrajícího chaosu orientální despoty štve. Možná by Izrael čekal, až jej Saddámova vojska, posílená fanatiky i do houfu sehnanými chudáky všech dobytých zemí, ze všech stran napadnou. Možná by ani nečekal. To už by nebyla žádná ohleduplná a civilních ztrát litující válečná hra; Židům by šlo o přežití, nebo o konečné vyhlazení, co nedokázal Hitler, hrozil by dokončit jeho žák a obdivovatel Saddám Husajn. V té fázi by nejspíš americký kovboj setřásl své zklamání a do věci se vložil. Jenže obratu už by se nedalo dosáhnout zdrženlivými prostředky, a ani by na to nebyl čas; postaven před alternativu, zvanou svého času Endlösung, by židovský stát sáhl k prostředku nejkrajnějšímu, jehož jméno je jaderná zbraň. Tím bychom měli na talíři mazec finální, apokalyptický, do všech stran rozšířený, proti němuž byly všechny dosavadní války jen holá legrace. Nevinných obětí, dětí, žen a starců, jejichž obřadné předvádění v televizi se stalo tak účinnou zbraní iráckého Alexandra, by pak nebylo na desítky, ale milionů bychom se nedopočítali. Kdoví, jestli by ještě měl kdo počítat.

Pak, mírové holubičky, pak, srdíčka slitovná a chlapečkové rozhorlení, pak byste mohli vyjít do ulic a vylévat si tam svou touhu po míru. Je však možné, že ani vám by už k tomu nezbýval čas. Válka, ta opravdická, atomová a oběti nepočítající, by spolkla i vás. Mohlo by vám pak přijít k užitku jedno z čísel vašeho protiválečného divadla, však víte, položit se na zem a dělat mrtvého. Dokonce byste ho už možná ani nepotřebovali dělat.

Nikoli, duše spravedlivé, nikoli, rozhorlení demonstrantíci, co se nyní odehrává, není zábavné divadelní představení, ale odpovědný pokus o zabránění apokalypse. Kdo si vzal do hlavy stát mu v cestě, musí si být vědom toho, že nejen válečné strany, ale ani on není zproštěn odpovědnosti. Hrůzy, jež mohou vyplynout z triumfu sil, jež svým křikem podporujete, budou přičteny i vám. Netoužíte-li po tom, nevkládejte zbraň do rukou Saddámů, postavte se v tomto střetu na svou vlastní stranu, na stranu Západu, jenž v něm nemůže být poražen, leda vlastní hloupostí. Není jiné možnosti než překazit velikášský plán v zárodku, zabránit jednomu z periodicky se vyskytujících šílenců v jeho bažení po světovládě. Jak dějiny učí, nedosáhli jí Alexandrové ještě nikdy, ať Velicí nebo mrňaví. Ale pěkných malérů nadělali pokaždé, a to ještě neměli v ruce jaderné a jiné, neméně ničivé zbraně.

II. K poučení reportérům

Už opět sedím před televizí, drtě kletby mezi zuby a mumlaje neslušná slova. Obrazovka nabízí mé pozornosti následující scénu: v Bagdádu pobíhá po ulici reportér, tu tomu, tu onomu domorodci strká pod nos mikrofon a chce od něj vědět, jaký má názor na válku, co soudí o Americe, jak se mu líbí bombardování, má-li rád Saddáma a ještě hromadu podobných věcí. Ó, vy blbouni! Co chcete, aby vám ten nebožák řekl? Jste tak naivní, tak povrchní a bezmyšlenkovití, nebo jste naopak tak práskaní cynici, jimž je jedno, co posluchačům někde za mořem předložíte k strávení, hlavně že nějak zaplníte svůj vysílací čas? Nebo je to s vámi ještě horší? Vědomě pomáháte vytvářet ve svých zemích atmosféru rezignace a přiblížit tak bagdádskému tyranovi úspěch, jejž nemůže dosáhnout zbraněmi? To by ovšem bylo ... raději si budu myslet, že jste jenom blbouni.

Nemůžete přece netušit, že vaší zásluhou nejen že západní veřejnost dostává naprosto zkreslený a nepoužitelný obraz, ale navíc se dopouštíte skutku na hranici zločinu, pro nějž neexistuje-li dosud paragraf, měl by se nějaký uzákonit. Ten člověk vám přece nemůže odpovědět jinak než frázovitě, slovy, jaká si můžete přečíst na každém plakátu s podobiznou vůdce Saddáma; své posluchačstvo pak krmíte nepravdami a zasloužili byste si nebýt napříště pověřeni ani reportáží z výrobny knoflíků. Hlavně ale uvádíte otázaného v příšerné nebezpečí; snad vám je známo, že se račte nacházet v špiclovském systému, jaký si ani sám Orwell nedokázal vymyslet, a že už samo zastavení s cizím žurnalistou může mít značně nepříjemné následky, i kdyby se postižený vyjadřoval jakkoli frázovitě a prorežimně. Trochu se podívejte přes rameno; možná že tam zahlédnete jednoho nebo dva nenápadně lelkující chlapíky, sledující každý krok a každé slovo těch nešťastných lidí. Je dnes z mnoha stran žádán soucit s oběťmi války; snad by k němu měla být připojena i trocha soucitu s oběťmi špiclovského režimu. Aspoň kdybyste je nechali na pokoji, když pomoci jim ničím nemůžete.

Ale snad jsem hned neměl mluvit o blbounech; omlouvám se. Nejspíš je tomu tak, jak už bylo tolikrát řečeno: i kdyby se někdo dvacet let na utlačovatelský režim z oken novinářského hotelu díval, nevydá to za den osobního zážitku. Teprve když člověk sám uhýbá před pastmi tajné policie, váží každé slovo, než je pustí z úst, s křivým úsměškem vylepuje hesla a holubičky, když se rozmýšlí, co smí a nesmí ze svého názoru povědět dětem, aby to ve škole nevybreptaly, když tu zmizí soused, tu zase přítel ... pak, ano, pak ví, co je to útlak. Sdělení utlačených lidí je třeba umět přeložit, protože v původním znění jsou nepoužitelná a uvádějící v omyl. Ale to lze jen z vlastní zkušenosti. Je obtížné ji zprostředkovat lidem žijícím ve svobodné, útlakem nezasažené zemi, nebo jsouce mladšího ročníku, jejich zážitky tak hluboko do minulosti nezasahují. Přesto poslouchejte, reportéři.

Irácký režim zaměstnává, jak je o něm známo a ani se s tím zvlášť neskrývá, kolem 500 000 příslušníků tajných služeb. K tomu přichází navíc dva až tři miliony neoficiálních informantů nebo-li fízlů, jak je i my máme v dobré paměti. Ostatní poslušně služebné spolky pro jednoduchost ani nejmenujme. Při celkovém počtu obyvatelstva 23 milionů z toho vychází zhruba jeden fízl na deset obyvatel včetně nemluvňat, školních dítek a samozřejmě i fízlů samotných, neboť neutuchající nedůvěřivá kontrola je hlavní čekistickou zásadou už od dob Dzeržinského. Odpočteme-li od udaného množství obyvatele kurdského území, do nějž moc Saddámova estébé nezasahuje, dojdeme k závěru, že stav hlídanosti dosahuje v Iráku rozměrů, jakých u nás nebylo ani za vrcholných stalinských dob. Výsledkem našeho estébáckého fízlovství bylo, že lidé se na veřejnosti chovali obezřetně a velmi váhali vyjevit někomu svůj pravý názor, ale v rodinách a v přátelských partách panovala celkem otevřenost. Sovětský příklad však ukazuje, že dalším prohloubením atmosféry strachu dochází k rozvrácení i těchto posledních bašt vzájemné důvěry, až nakonec už člověk nedokáže věřit ani sám sobě, do nejhlubších útrob znejistěn a indoktrinován. Z čehož vyplývá: cokoliv slyšíme bagdádského človíčka blekotat do reportérského mikrofonu, je poznamenáno hrůzou a nesmí se brát vážněji než kdákání slepice, nad níž krouží jestřáb.

S nevšední vřelostí jsou nám ukazovány průvody hněvivých demonstrací, táhnoucích městy Iráku i jiných končin podobné pověsti. Kdyby i nebylo toho, co víme o dobrovolnosti takových představení: všimněme si, prosím, z koho převážně sestávají. Jsou to postavy jaksi jednotného vzezření, mužští tak kolem třiceti, co chvíli propukající v skandování hněvivých hesel nebo velebení božského Vůdce, což svědčí přinejmenším o tom, že jsou dobře secvičeni. Když ještě navrch dotvrzují svůj hněv střelbou do vzduchu, tu už nemusíme pochybovat vůbec o ničem. Mít jen tak doma v almaře kvér a občas si s ním vyjít do ulice demonstrativně zastřílet, to nemohou svým poddaným dovolit ani mnohem liberálnější režimy; máločeho se bojí milovaní vůdci víc než zbraně v rukou občana. I zakončeme tento odstavec konstatováním, že jakýkoli malebně masový hněv je v poměrech Husajnovy diktatury svrchu nařízený, bedlivě organizovaný a dokazující jen, co je možno tušit i bez něj: že jde o režim svinský, jehož skutečnosti se nejlépe přiblížíme tak, že si každé slovo přeložíme opakem. Buď v hluboké naivitě, nebo v naprostém cynismu předvádívá západní televize svému diváku výjevy, v nichž černě oděné babičky buď omdlévají v záchvatech zoufalství, buď zase křepčí v divém chorovodu, vykřikujíce zběsile: Saddám! Saddám! Ho-ho-ho Saddám! Krev a duši za Saddáma! Všimněme si, že jsou to právě babičky; chlap by tak věrohodně nepůsobil, ale u postarší vrásčité tetky člověk jaksi automaticky předpokládá bezelstnou opravdovost, natož u tetky orientální, která se zpravidla do demonstrací a jiných mužských věcí neplete, ba ani nesmí. Když i ta nevinná stařenka takhle skáče, jaká to musí být láska k Otci národa! Jaký souhlas, jaká oddanost! My s naší jakkoli nedokonalou zkušeností si umíme ten výjev přeložit: jde o babku zvlášť k tomu účelu vycvičenou a odměněnou třeba kouskem mýdla nebo jiného úzkoprofilového tovaru; režimy zchátralé morálně i hmotně znají mnoho nedosažitelných věcí, jejichž příslibem lze přimět k bystřejšímu poskoku vrásčitou babičku. Neboť babička neskáče v státotvorném nadšení, nýbrž v smrtelné hrůze. Jest třeba se ptáti, co by se s babičkou stalo, kdyby bystře neskákala, případně, kam se v Iráku podějí neskákající babičky. Divákům v takových případech doporučme víc kritické skepse, aby se sami nestali bystře skákajícími užitečnými idioty, jako už tolik generací lehkověrných naivků před nimi. Televizním reportérům pak - snad ani do míst, jako je Saddámův Bagdád, nelézt. Rozumného se tam nedozvědí beztak nic a na propagandistické žvásty stačí Otec iráckého národa sám.

Televize ovšem ukazuje nejen irácké babičky, nýbrž i dítka nevinná, chlapečky a dívenky buď okrvavené na lůžku nějakého bagdádského špitálu, nebo střídající vykřikování bojovně záštiplných hesel s překypujícími výlevy lásky k Otci vlasti. V druhém případě by bylo vysvětlování toho jevu už únavné, ale v prvním se nelze zdržet soucitu. Zároveň však nemusí být od věci otázka, jak dítko k svému okrvavení přišlo. Nějak pozoruhodně často se americké rakety strefují zrovna do tržišť a ne třeba do úhorovitých smetišť, jichž je v každém arabském městě dostatek. Inu, na tržišti bývá víc lidí, jež taková zákeřná bomba potluče. Jestli je to podezření oprávněné, se ukáže později; ale poprvé by to nebylo. Už za války s Íránem používal Otec vlasti té propagační metody, a pominout nelze ani explozi v jistých moskevských panelácích, jež se tak podivně hodila k nastartování druhé čečenské války. Vzhledem k příbuzenskému vztahu obojích potemnických služeb by se nebylo čemu divit. Německé zpravodajství se v této fázi války nestačí radovat, jak, hahaha, se ti američtí generálové přepočítali, že jejich pochod na Bagdád není taková procházka, jak si mysleli, a jak je irácké obyvatelstvo nevítá s kyticemi růží, nýbrž setrvává buď v zarputilé obraně, či v mlčení. Je v tom kus pravdy; rozdíl proti první irácké válce je skutečně nápadný. Američané tehdy svými takticko-diplomatickými ohledy, pro něž se neodhodlali válečné dílo dokončit, vzali iráckým lidem chuť kohokoli vítat s kyticemi růží, protože by to mohlo znamenat kulku do týla, kdyby zase převážily nějaké ohledy. Ono se vůbec těžko revoltuje proti skutečné tyranii. Představa lidu, jenž spontánně povstane a smete tyrana, je dobrá tak do čítanek; byl-li kdo takovým způsobem kdy smeten, musel to být velmi nedokonalý, liberální tyran. Jenže dobromyslní lidičkové Západu takové představě věří, a obávám se, že americké vedení také.

Je těžko neútočit zmužile na nepřítele, když ty méně zmužilé zezadu střílí politruk. Je obtížné se domluvit na povstání, když každý třetí je fízl. Je na pováženou nejásat nad sestřeleným vrtulníkem, když kdovíco čeká na ty nejásající. Je velmi nesnadné povědět - toho sebevražedného mučedníka si běžte dělat sami, já se vám na to vykašlu. Všechno je nesmírně těžké v režimu, v němž jsou děti a manželky brány za rukojmí a prostá smrt je holé štěstí proti tomu, co si dovede vymyslet na metodu povýšený sadismus. Jen jedno víme ze zkušenosti tuctů let: jsou čtyři úrovně v duši zotročeného člověka. Na té první, nejvrchnější, je souhlas a jásot. Na druhé mlčení. Na třetí zoufalství. Na čtvrté, nejhlubší, se nalézá temné magma nenávisti, čekající na chvíli, kdy se bude moci vylít. Ještě se můžete divit, rozšafní reportéři.

III. Pax Americana - a proč ne?

Kdoví, jak bude všechno dopadat, než se měsíc s měsícem sejde. Třeba už bude po válce. Nebo bude zrovna v nejlepším. Nebo bude dopadat, jak nečekáme, čehož Bůh nedopusť, ale při bezedné naivitě valné části západní veřejnosti není vyloučeno nic. Ale předpokládejme, že všechno nakonec bude tak, jak američtí stratégové naplánovali, bagdádský tyran bude smeten a spojenecká vojska se s vlajícími prapory začnou naloďovat k návratu. Někomu sice představa takového výsledku asi kazí chuť k večeři, ale rozumně předvídavý člověk by se za něj měl modlit.

Ano; jenže co dál? Netřeba mimořádné fantazie k předpovědi, že definitivní konec celé té patálie to asi nebude, leda její jedné fáze, jakkoli důležité. S definitivními konci bychom vůbec měli být opatrní, po pádu sovětského režimu se takové teorie vyrojily ve velké míře a dnes jsou směšné, dějiny mají sklon si po definitivním konci jednoho maléru promptně vymyslet definitivní malér jiný. Blahoslaven budiž, kdo jej dokáže předvídat.

Odhadněme tedy, že se po potření Husajnovy krutovlády nezačnou naloďovat americké voje kompletní, nýbrž bude jejich části přechodně zapotřebí k stabilizaci Iráku. Nebo ne přechodně, ale dočasně; to zní našemu uchu povědoměji. Vskutku, lze si všimnout, jak rozlehlá dovede být dočasnost, a to nejen třeba v Milovicích, ale i při nejlepší snaze v Kosovu, v Bosně, v Afghánistánu. Ona to asi nebude legrace: i když Američané v Iráku pochytají a odevzdají k potrestání dvě tři stovky špičkových gaunerů, země zůstane prolezlá nižšími krysičkami Saddámova režimu, cynickými vyžírky, kteří se hbitě převtělí v ty nejčistší demokraty a obsadí ... co bychom si vlastně vyprávěli, že ano. Kdyby dočasně umístěná skupina amerických vojsk chtěla skutečně Irák odhmyzit, musela by povyházet a nahradit nezkompromitovanými osobami všechno až po úroveň poštmistrů. Ale i kdyby takové osoby byly po ruce a Američané našli kuráž k tak hlubokému zatnutí sekyry, ještě pořád bude převelmi obtížné instalovat v té končině něco podobného demokracii. V tom, obávám se, plánovači amerického míru, pro něž je demokracie prostředí tak samozřejmé jako vzduch k dýchání, věc nedomysleli. Demokracie se vyvinula v zemích Západu, ve Švýcarsku, v Anglii, v USA; to nebylo tím, že by tam náhodný ptáček vykakal její semínko, nýbrž že společnosti zmíněných zemí jsou demokracie schopné, že se vyvinula z jejich přirozeného způsobu. Poříčí Eufratu a Tigridu je kolébkou nejstarších civilizací v psaných dějinách světa; kdyby v sobě chovaly tutéž schopnost, už by v nich během těch nepředstavitelných tisíců let demokracie vyklíčila sama. Co je přirozené, z vlastních kořenů vyrostlé, netřeba odněkud importovat, to vzniká samo sebou; co dějinami prosáklá půda Mezopotámie přijmout schopna není, to nevyklíčí, ani kdyby americký pěstitel semínko demokracie po pytlích rozhazoval.

Lze očekávat, že marné pokusy o zasetí demokracie a jejich jalové výsledky povedou k mnoha zklamáním a z evropského zápecí bude strouhána nejedna mrkvička americkým naivkům. Bude ztracen čas, jejž by bylo možno užít plodněji, než Západ konečně připustí, že jakáž pomoc, z tohohle materiálu se demokracie uplácat nedá, leda její karikatura třetího řádu. Že přirozený plod půdy Předního východu jsou sultanáty, emiráty a jiné autokracie, ty že odpovídají genetickému založení tamní společnosti a všechno jiné z ní bude vyvrženo jako implantát cizí a nepřilnavé tkáně. Bude asi obtížné zprostit se imperativních představ o zásadní rovnosti všeho lidstva, buď kde buď, o vzájemné zastupitelnosti jeho jednotlivých kultur, oné political correctness, jaká je zejména v současných USA nedotknutelným dogmatem. Vedoucí sílu Západu bude stát velké bolení břicha, než k tomu poznatku dospěje a spokojí se s cíli skromnějšími, ale reálnými. Nechtít hned dělat z velbloudí pastviny baštu demokracie. Spánembohem nechat těm krajům jejich přirozený způsob, a místo bezvýhledného zavádění západních obyčejů se spokojit s dohledem. Dávat prostě pozor, aby si v tom hadím klubku zase někdo nezačínal hrát s chemickými nebo jadernými zbraněmi nebo se nehotovil k zřízení světové říše pravověrného islámu. Kdyby se hotovil, prásknout ho přes prsty raději dřív než později. A užít vší invence, jíž je schopen duch Západu, k vyvinutí na ropě nezávislých forem energie, což se chtíc nechtíc stane klíčovým bodem každé příští světové politiky. To bude asi tak všechno.

Ale třebaže zář demokracie nejspíš nezalije pláně mezopotámské, skromnějších výsledků může mít svržení irácké diktatury mnoho. Může být otřesena nejedna mesiášská pýcha v tom prostoru; a všimněme si, že jen v něm a žádném jiném. Současný svět nemá o diktatury nejrůznějších typů nijakou nouzi, ale všechny si tak celkem vyhrají na vlastním pískovišti a neumanuly si, že musí děj se co děj exportovat svůj zkorumpovaný chaos do okolí, případně jej povznést na konečný a posvátný řád světa. Mesiášskou mánií jsou posedlé povýtce diktatury islámské: irácká, íránská, syrská, libyjská. Nečekal bych, že jakmile padne Bagdád, pustí se Američané hned do šturmování Damašku nebo Teheránu; ale i bez toho může v té krajině dojít k jistému uvolnění, neboť jak známo, pár facek je kolikrát nejlepší medicína. Odhadněme v krátkosti jednotlivá dějiště tohoto procesu.

Ač územní integrita je dnes fetiš naprosto nedotknutelný, je možné, že dějiny na něj nebudou brát ohled a Irák se rozpadne. Nebude jej ostatně žádná škoda, je to slepenec umělý, kdysi horkou jehlou ze tří tureckých provincií ušitý, jejž dvě třetiny jeho obyvatelstva posílají srdečně k čertu. Už teď je předvídatelné odštěpení kurdských území, ať ve formě samostatného státu nebo tak vysokého stupně autonomie, že společné už zůstanou jen poštovní známky a olympijské mužstvo. Jiná věc je, co si Kurdové se svou suverenitou počnou; podobně jako v Afghánistánu se jedná o společnost založenou na kmenové a klanové příslušnosti, z níž je obtížné vytlouci nějaký stát a ještě obtížnější je udržet v něm na uzdě hluboce znesvářené pohlaváry. To je stav, který by se nelíbil nám, ale kmenová společnost jej pokládá za přirozený, takže lze čekat, že zmatek autonomního iráckého Kurdistánu bude působit mocnou přitažlivostí na turecké Kurdy, lačné téhož blázince. Tím spíš, že Američané, jejichž žádosti o otevření severní fronty dalo Turecko košem, rádi teď Turky nechají podusit se ve vlastní šťávě. Kurdům však budou muset něčím splatit jejich válečnou podporu, z kteréžto kombinace vyplývá pro budoucnost Kurdistán, ať samostatný nebo nesamostatný, jako místo trvalých, mnohostranných a každému jinému než právě Kurdům nesrozumitelných střílenic, jež nebude možno uklidnit, leda nějak oplotit.

Druhá oblast, na niž může mít výsledek irácké války rozhodný vliv, je Palestina. Nepíši, že Izrael; Svatá země je navzdory svému rozštěpení celek, v němž kdyby Židé a Arabové byli od sebe odděleni desaterou zdí, budou na sobě v dobrém nebo ve zlém záviset a nějak spolu nuceni vycházet. Jistě by bylo lepší, kdyby spolu vycházeli v dobrém; jenže tomu stojí v cestě terorismus, který by nemohl dosáhnout té intenzity, kdyby nebyl podporován především z Iráku. Skončením této podpory se může přiblížit stav, jejž jistě ještě nelze nazvat mírem, může však ustat prolévání krve a denní život se začne navracet do normálnějších kolejí. Ukáže se pak, že ti, kteří se hrozili destabilizace Předního východu následkem americké invaze, se mýlili převelice; odstraněním bagdádského diktátora se celá oblast do značné míry stabilizuje a snad dokonce začne nacházet cesty k jakémus takémus spolužití.

Je ovšem otázka, jak na to budou reagovat režimy jako například syrský, od iráckého se ničím zvlášť nelišící, leda snad o něco menší mírou agresivního mesiášství. I zde si však musíme uvědomit rozdíl mentalit; západní člověk, utrží-li ránu, má sklon se zatvrdit a vrhnout se do pranice tím houževnatěji. Orientálec se nezdarem obvykle ztiší. Proto snad můžeme vyslovit naději, že vyřešením irácké krize poleví vzpěněná rétorika a syrští i jiní potentáti znenápadní, aby si nevysloužili týž osud jako jejich bagdádský kolega.

Jak dalece jim v tom západní spojenci vyhoví, se bude muset ještě ukázat. Po jedenáctém září se zdálo, jako by Amerika hodlala brát k teroru náchylné diktatury jednu po druhé a dělat s nimi krátký proces. Nevsázel bych se, že bude mít k tomu kroku ještě podruhé chuť. Ale možná už jej ani nebude třeba. Že pro nějaký čas bude stačit mesiášské posedlosti orientálních diktátorů ukázat pěst, a oni zkrotnou. Jestli ano, začínal by světu pádem Bagdádu když ne dobrý, tedy aspoň přijatelný čas. Nebo nezkrotnou a bude nutno přitlačit tvrději, na což, čekal bych, přijde přes všechny řeči časem i »osa evropského míru«.

Ať tak či onak, končí patrně éra nedotknutelnosti různých pochybných suverenit, čas, v němž bandě mizerů stačilo zmocnit se v některé nešťastné končině krví a podvodem vlády, a když stačili své řádění odít do vhodných paragrafů, bylo už navěky zákonné a soudně nepostižitelné, jak můžeme zjišťovat až dodnes v naší drahé vlasti české. To už napříště platit nebude, mizerové se budou muset bát, že si na ně paragraf neparagraf dokročí nejdřív americký kovboj a po něm, kruť se nebo nekruť, i váhavá Evropa. Rovněž rezoluce OSN už napříště sotva budou tak příhodným pískem k schování hlavy před odpovědností.

To ovšem vypadá na pozvolný návrat různých končin světa když ne pod přímou západní nadvládu, tedy aspoň pod nějakou formu dozoru. I bude pronášeno mnoho hněvivých slov o neokolonialismu, o americké i jiné dobyvačnosti a mnoha ústy bude zlobně proplachován jev, zvaný Pax Americana. Musíme se zeptat, bude-li světu skutečně tak velice na škodu. Západní způsob už beztak dávno ovládl svět, jímž se řídí obchod, výroba, spotřební obyčeje, výsledky západní vědy působí až do nejzapadlejších pralesních koutů, jen politickou vládu dosud vykonávají a v OSN o osudech světa hlasují potentáti, svými představami a cíli ustrnulí v dobách, kdy křivé šavle beduínských nájezdníků dobývaly Východ učení Prorokovu. Kdyby je nahradilo něco reálnějšího, potřebám současného světa odpovídajícího, nestalo by se nic zvlášť hrozného. Vláda je věc zodpovědná, ne hřiště k vyřádění mesiášům, ani zdroj rozkošného živobytí pro vyvolené, pro kterýžto příklad rovněž nemusíme chodit až na břeh Tigridu.

Tak by mohla vypadat lepší alternativa jedenadvacátého století. Není ale vyloučené, že nenastane, protože jí zabrání odpor těch, kteří dávají přednost čekání na příšerný malér, ovšem přísně dle mezinárodního práva a se souhlasem Rady bezpečnosti OSN. V tom případě volám s Komenským: “...zůstaniž v síle lučiště tvé, ó Ameriko, a v síle ramena rukou tvých, a nepolevuj, protože jinak to úděsně odskáčeme my i naše děti i děti našich dětí až do pokolení devátého.”