Květen 2003

Od Saddáma k postsaddámismu

Luděk Frýbort

Naučil jsem se za těch starých socialistických časů dosti zdatně číst mezi řádky, takže jsem z nich často rozpoznal i to, o čem snad ani sama Strana a Vláda nevěděla. Netušil jsem jen, že mi to umění přijde k dobru i v demokratických poměrech, ostatně posuďte sami.

Proběhla německou televizí krátká zprávička, určená spíš tak k osvěžení mezi těmi obrazy války a zničení: nějací lidé chtěli na poslední chvíli utéci z obleženého Bagdádu, ale už se jim to nepovedlo, iráčtí vojáci je zadrželi a poslali zpátky. Když se vrátili do svých domovů, našli je dohola vyplundrované; ta nedlouhá chvíle někomu stačila, aby je vykradl až do těch skobek ve zdi. Vlastně jakému někomu. Příhodné chvíle využili a na účet uprchlíků si posloužili sami jejich dobří sousedé, a jak nelze pochybovat, věrní a věřící muslimové.

Byly i záběry z města Basry, jejíž univerzitu, sloužící ve dnech bojů za opěrný bod saddámovským milicím, dobyly britské oddíly. Jedva dozněla střelba, vtrhly do ní davy osvobozených Iráčanů a rovněž věrných muslimů, a vykradly stánek kultury stejně svědomitě jako předtím občané bagdádští byty svých sousedů. V televizi bylo možno spatřit černě zahalené arabské ženy, vlekoucí podivné a v domácnosti stěží upotřebitelné předměty, zjevně podle hesla - nejdřív to ukradnu, pak začnu přemýšlet, co si s tím počnu. Jak tu zásadu neznat, že ano. Nedivil bych se nikterak, kdyby i mezi lidem iráckým obíhala moudrost, podle níž nekrást znamená okrádat svou rodinu.

Nu, a pozoroval jsem do třetice ty dramatické scény, v nichž spojenečtí vojáci přivezli strádajícímu iráckému lidu potravinovou pomoc, načež nastala řežba tak divá a nelítostná, že takové nebylo ani o záchranné čluny na potápějícím se Titaniku. Kopajíce, strkajíce se, kousajíce, mlátíce kolem sebe a řvouce rvali osvobození Iráčané z vozů bedny s pomocí, po slabých šlapali, lokty se rozháněli, až se ti nejzdatnější a nejbezohlednější zmocnili kořisti a běželi s ní domů. Záběr už neukázal, jestli je cestou neseřezal a kořist jim nesebral někdo ještě vypečenější.

Z bídy se takové věci nedělají. Spíš ze zásady, ze zažitého zvyku, z přesvědčení, že nikdo mi nestojí za kus ohledu, aby mě ti ostatní nepředběhli. To nevyplývá ani z islámu, ani z povahy Arabů, jimž je sice možno vytknout ledacos, ne ale, že by před nimi člověk musel všechno přitloukat hřebíky dvoustováky. To jsou návyky člověka zotročeného, jenž dlouhými desítiletími morální destrukce dospěl k náhledu, že být poctivý, znamená být trouba, že solidarita či ohled jsou k smíchu, že vyhrává ten, kdo se dovede v pravý čas nenápadně přikrčit, v pravý čas bystře přihrábnout, v pravý čas chválit a v pravý čas zasršet hněvem náramným.

A tak, abych pravdu pověděl, nevím. Nevím, jak bude vypadat ta demokratická budoucnost Iráku, o níž hovořil americký pan prezident. V nic zvlášť slavného bych nedoufal. Nějaké volby se snad uspořádají, neukradne-li ještě někdo volební urnu (mohla by se hodit za kurník), nějaký vládní sbor z nich snad vzejde, ale jinak... Demokracie, holenkové, to je především schopnost srovnat se poctivě mezi sebou, ctít svobodu a majetek druhého, uznávat vyšší, společný zájem, vidět v spoluobčanovi partnera, s jehož názorem je možno nesouhlasit, ale je nutno jej ctít. Demokracie není a nesmí být svrchu nařízený obřad, ale musí vyplynout z hlubokého vnitřního přesvědčení každého člena svobodné společnosti. Jinak si lze veškeré volby uspořit, protože beztak nic kalého nepřinesou.

Jenže jaká svobodná společnost, když se člověk nemůže na hodinku vzdálit z bytu, aby se mu do něj nevlámali zlodějští sousedi. Jaké občanské partnerství v houfu chamtivců, ženoucích se loupit a plundrovat bez myšlenky na to, že zničení hodnot nakonec přinese úpadek a bídu i jim samým. Jaká demokracie mezi čerstvě osvobozenými otroky, ochotnými raději pytel s darovanou moukou roztrhat, než ji dopřát někomu jinému. Měl jsem neodbytný pocit při sledování těch scén, že irácký lid bude jednou možná potřebovat demokracii, ale teď by především potřeboval pacholka s bičem, aby jej udržel při kázni.

Bude to nadlidský úkol, chtít v poválečném Iráku instalovat nějaký rozumný, fungující systém, o demokracii raději pomlčmež. Otrocké návyky se nepoddávají tak snadno, společnosti chytráckých egoistů trvá dlouho, než objeví výhody vzájemné solidarity. A to ještě jen za předpokladu, že se své příležitosti hbitě nechopí překabátěnci Saddámova režimu, nacpavší se včas do rozhodujících pozic. Mimochodem, neslyšeli jste o nějaké bagdádské odnoži Prognostického ústavu? Jestli ano, dobře mířená raketa by nebyla od věci. Z deště pod okap, ze saddámismu do postsaddámismu, to bych snad nepřál ani Iráčanům.