Květen 2003

Setkání s demonstrací

Luděk Frýbort

Musel jsem nedávno v nějaké věci do města a moc se mi nechtělo; ale pak jsem byl rád. Vynatrefil jsem tam totiž demonstraci. Pěknou, jaká má podle všech regulí být, proti válce v Iráku, proti USA, proti tomu kovboji Bushovi a ještě proti hromadě jiných špatností. Nebýt té pochůzky, ani bych nevěděl, jak taková demonstrace vypadá, protože když ji pak večer ukazovali v televizi, už to jaksi nebylo ono. Co se na obrazovce jevilo jako nedohledný, všechny městské plochy vyplňující zástup, sestávalo dle mého odhadu tak ze dvou, nejvýš tří stovek účastníků. Zájem ostatní veřejnosti nebyl valný, ba řekl bych, že žádný; lidé chodili kolem za svými nákupy a jinými záležitostmi a ani se neohlíželi; rád bych věděl, kde se bere těch 80 procent odpůrců amerického zásahu v Iráku. Inu, ono asi záleží na tom, koho se takový sběrač hlasů zeptá, že. Sám bych to dovedl; už podle vizáže se dá poznat, komu plane v hrudi oheň nekompromisního pacifismu a od koho bych se asi nedočkal žádané odpovědi.

Ale hlavně jsem si ujasnil a utřídil, kdo se tak demonstrací - a nejen této - zpravidla zúčastňuje. Německá televize s oblibou předvádí postarší tetky a důstojně stříbrovlasé gentlemany, kteřížto uvážlivými slovy hovoří o zásadní nepřijatelnosti válečného násilí, ale takové si nejspíš musí televize přivézt s sebou nebo je aspoň dlouho hledat, protože v zástupu demonstrantů se téměř nevyskytují. V něm z dobrých tří čtvrtin převažují, abych se tak vyjádřil, utřinosové. Postavičky čtrnácti- až šestnáctileté, tvářičky růžové, hlásky pubertálně přeskakující. Kde se v nich vzal ten pacifistický zápal, by mohlo být nejasné, ale když oni na to dostali od pana ředitele volno. Pusťte dětičky na pár hodin z té protivné školy, a ony půjdou demonstrovat i proti svatému Mikuláši. Rovněž tak se televize příliš nezaměřuje na skupinu daleko nepočetnější, ale asi vůdčí. Spíš nedopatřením se na obrazovce mihne rudý prapor s vercajkem, podobizna marxistického osvoboditele Che Guevary, hesla vylovená z temných hlubin dřevního stalinismu. Pod nimi pochoduje tvrdé jádro demonstrace. Je to jen hlouček, ale stojí za to, tváře sveřepé, nelítostné, jež bych si za jiných okolností dovedl představit při nějakém čekistickém střílení do týla. Nu a ten zbytek ... figurky. Lidičkové třeba hodní, ale zmatení a popletovští, jakým bychom nepůjčili pejska na procházku, aby se nám nevrátili s prázdným řemínkem. A oč méně si poradí s vlastním životem, o to víc mají dobrých rad pro tupohlavé lidstvo. To už tak bylo vždycky a ještě bude, dokud se svět bude točit a takovou příležitost skýtat.

Komunisté, marxisté, trockisté, cheguevaristé, jiní té sorty -isté. Ti, kteří dávají zavírat do gulagů a střílet do týla, když jejich ideál vítězí. Příliš mi v kostech utkvěla hrůza času, jejž jim podobní pustili z řetězu, než abych zaváhal před slovem - nepřátelé. Býval jsem kdysi hotov postavit se proti nim se zbraní v ruce, kdyby se k tomu naskytla příležitost, ale ona se nenaskytla ... nevím, jestli mám nebo nemám říci bohužel. I zkušení televizní reportéři tuší, že jejich zlověstná přítomnost demonstraci spíš diskredituje, takže se v záběru kamer objeví leda nechtěně. Pro mě jsou dokladem a ujištěním: o co se tyhle postavy zasazují a v prospěch čeho demonstrují, je věc zlá a zvrhlá, i kdyby jen tak zvonila andělskými slovy lásky a nenásilí. I oni jsou součástí osy zla, jemuž je třeba předcházet, a to nejen v iráckých pouštích, ale možná i tady, na prostranství před hannoverskou operou.

K těm onáušnicovaným, okroužkovaným, věnci korálků a jinými neskladnými předměty ověšeným, bych byl vlídnější. Já vím, chlapci, já vím. Ono to svádí, že, předvést se jako spanilomyslný osel míru - ech, promiňte - posel míru. Být následovníkem ideje krásné, ideje ušlechtilé, a prosazovat ji tak bezvýhradně, až se krásná idea stane svým vlastním účelem. Chceme mír, mír jakýkoliv, za cenu kteroukoliv, i kdyby se svět v jeho důsledku měl proměnit v moře trosek a slz. Svatý muž se neptá po důsledcích. Stavět nehmotnou ideu nad lidský zájem je od věků způsob duchů spravedlivě nekompromisních a zároveň cesta k úskalí, na němž ztroskotávají, protože upnuvše se k ideji, ztratili ze zřetele člověka. Nejen okorálkovaní hoši před hannoverským divadlem se tomu nevyhnou, nýbrž mnohdy ani hlavy nejpomazanější, mající apriorní lásku a mír v popisu práce. Vystoupil jsem v Německu z církve za podobných okolností už dříve, a lituji-li čeho, tedy, že to nemohu udělat podruhé. Vím, že nepohnu názorem toho, kdo si jednou povýšil ideu nad lidský zájem, ale přesto chci takovým předložit k zamyšlení - jsou-li jej schopni - úryvek z článku, jak jsem si jej přeložil z německého časopisu Der Spiegel:

...režim, v němž jsou dětem vypichovány oči, aby se z rodičů vynutilo přiznání. Režim, jehož pochopové lámali dvouletému děvčátku kostičky jednu po druhé, aby jeho matka prozradila úkryt svého muže. Režim, který drží nemluvně metr od náruče matky tak dlouho, dokud nezemře hlady, aby ji přiměl k výpovědi. Režim, mezi jehož metodami je pomalé potápění oběti do kotle s kyselinou, buď aby zlomil její vůli, nebo jednoduše jako způsob popravy. Režim, který své oběti mučí elektrickými šoky, nejraději do genitálií, a vykazuje v této metodě velkou kreativitu. Režim, který v roce 2000 uzákonil jako trest za jakoukoli kritiku - a může jí být třeba jen poznámka o neladnosti Saddámova obleku - vyříznutí jazyka. Režim, který nechává opakovaně znásilňovat manželku nebo dceru před očima jejího manžela či otce. Režim, který dává své odpůrce narážet na tyče rozžhaveného železa. Režim, v němž byla mladé matce sťata hlava před vlastním domem a za přítomnosti jejích dětí, protože její muž byl podezřelý z nepřátelství k vládě.

Ten režim, o němž je řeč, víte, ušlechtilí zastánci věčného míru, to je ten saddámovský, jejž bráníte proti americké agresi a jehož praporem tamhle vidím někoho mávat. Necítí ten dobrák tu nevýslovnou hrůzu, jejíž symbol drží v ruce? No, asi necítí, já vím, to není dáno každému, jen nám, kteří jsme ji v slabší koncentraci také zažili. Nechci vás hned obviňovat ani z pokrytectví, ani ze schvalování těch příšerných zvráceností, ba ani z prosté a obyčejné hlouposti. Jen vám předkládám těch několik řádek, abyste si je požvýkali. Třeba vám jejich pachuť napoví, že zář slavných idejí může zastírat pohled na obyčejného, neslavného človíčka, jehož bezmoci a utrpení bych vám přál aspoň na půl roku osobně zakusit, protože koukáním na televizi se skutečné poznání nedostavuje, jen vlastní bolestnou zkušeností.

Ale ještě tu jsou ti utřinosové, tvářičky růžové, patnáctileté. Jim nevytýkám nic. Sám bych býval v tom telecím věku mazal kamkoli, jen kdyby mě za tím účelem pustili ze školy, ó jejej! To bych spíš rád viděl do svědomí těm, kteří jim řekli - tak, žáčkové, dneska se nevyučuje, vezměte si tyhlety transparenty a hajdy do města demonstrovat. Je mi s podivem, že je to v Německu právě stav učitelský, jenž je tak náchylný k levičáckému radikálnictví, to asi dělají ty vysoce nadprůměrné platy. Do Čech s vámi, pedagogové, tam byste přišli na jiné myšlenky! No nic. Já jen že nedaleko Hannoveru jest město jiné, jménem Hammeln. Tam se prý stalo ve středověku, že jeho děti, tvářičky růžové a hlásky přeskakující, odešly za krysařovou píšťalou a nikdy už se nevrátily. Asi jim také krysař slíbil, že nebudou muset do školy. Vám, drazí krysařové, vy pedagogicko idealističtí i vy profesionální, kdoví kým řízení a z čích peněz placení, určuji následující řádky. Omlouvám se, že jsou to řádky z mé knížky, jistě není příliš vhodné citovat sám sebe. Ale proč bych měl znovu formulovat to, co jsem sice napsal na adresu jiné mimořádně odpudlivé diktatury, syrské, co se však velice hodí na kabát i vám, krysaříci.

Legraci stranou: kdekoli na světě se jakékoli hnutí schovává za dětská záda, jde bez výjimky o hnutí svinské a hodné opovržení, i kdyby vyhlašovalo jakkoli svaté pravdy. Dětičky nadité do kaprálských uniforem, opentlené dětičky zvedané na tribunách k moudrým státnickým knírům, dětičky postrkávané nadšenými rodiči do politických demonstrací, dětičky metající kamením v rámci spravedlivých bojů za to či ono, dětičky v mundurech všelijakých osvobozeneckých armád, dětičky záměrně vychovávané k zášti a nepřátelství ... neměli bychom pro tento jev hledat slova pochopení, neboť se tak stáváme spolupachateli zločinu. Své osvobozování a jiné blbinky ať si vyřídí dospělí mezi sebou, nemohou-li bez nich být. Děti ať nechají na pokoji. Ať si hrají, ať se učí, ať jsou dětmi, ne zmenšeninami dospělého bláznovství.

Vyřídil jsem, co jsem chtěl, vlezl na kolo a šlapal k domovu. Demonstrace se mezitím rozešla, jen po ní na plácku před operou zůstal úděsný svinčík, jako by si odpor proti válce žádal intenzivního podestýlání papíry a jinými odpadky, nu, jistě jsou odpůrci amerického kovboje též velkými zastánci boje za životní prostředí. Jak tak jedu stezkami v městském parku, srovnává se mi právě zažitá zkušenost v hlavě, nikterak nejsem nerad, že jsem tu demonstraci na vlastní oči viděl. Aspoň teď nemusí nikdo vyprávět o jejích pohnutkách. Jsou různé: U jedněch temná zášť, jaká se za vhodnějších podmínek vyjadřuje střílením do týla. U druhých úporná touha se předvést, povýšit se jednou z životního údělu božího nemehla na stolec kazatele a poučovatele, jenž se s trochou štěstí může objevit večer v televizi. U třetích, inu, vyhnout se té školní otravě a trochu si zablbnout.

Jen s těmi čtvrtými, s krysaři, si nejsem jist. Asi by rozbor jejich pohnutek vydal na objemnější studii. Krysař z Hammelnu, jak známo, se po svém skutku ztratil a nikdo neví kam, čemuž nenutno se divit; oni by mu měšťané hammelnští asi pěkně zmalovali roucho. Dnešní krysaři jsou na tom jinak; nikam se neztratili a jsou dobře zjistitelní. Až ta mela v Iráku skončí a všechno bude jinak, až se ukáže, že zase jednou jejich píšťala zaváděla nevinné duše do temna, neměli by z toho vyjít s obvyklou výmluvou, že to přece nemohli vědět. Každý je odpovědný za to, co z dobré či zlé vůle napáše, tedy i krysař. Měli by být postaveni před soud času a zmalováno jim roucho, ovšemže způsobem humánním, etickým, ne je potápět do kotle s kyselinou, jak to dělají saddámovci, jejichž krvavý prapor zřejmě odpovídá touhám jejich srdce o mnoho víc než ten demokratický s hvězdami a pruhy.