Květen 2003

Výstup na Kuan Shan

Miroslav Rozehnal

2. - 5. února 1998

Pondělí, 2. 2. 1998

S Miro Bakošem máme sraz přímo v mé oblíbené půjčovně aut Central Auto Rental, kde už jsem "štamgastem" a s personálem se oslovujeme křestními jmény. Miro má mírné zpoždění, takže já zatím vybavím formality - vyplním papíry, zkontroluju auto a tak. Právě s tím končím, když přijíždí Miro, akorát na čas.

Sedáme do auta a vyrážíme na dálnici číslo 1 (Sunyatsen Freeway), která má jeden z nájezdů kousek od půjčovny. Obvykle jezdím novou dálnicí číslo 3, protože ta má pět až šest proudů v každém směru, tudíž to rychleji frčí. Jednička je skoro třicet let stará a má jen dva až tři proudy. Ale abychom se dostali na trojku, museli bychom jet přes celé Taipei a zabili daleko víc času než ušetřili. Takže po několika málo minutách v ulicích Taipei (což je vždycky hrůzný zážitek) jsme na dálnici a pomalu (protože je celkem plná, nemůžeme jet rychleji než 100 km/h) jedeme na jih.

U Taoyuanu (asi 30 km od Taipei) začíná mírně poprchat. Oba doufáme, že tchaj-wanské počasí bude pro tentokrát logické a že na jihu pršet nebude. Sever (a částečně i východ) ostrova je totiž známý vydatnými srážkami, zatímco střed a jih jsou daleko sušší. Vypadá to, že se nemýlíme. U Miaoli (dalšich 90 kilometrů na jih) přeháňka ustává, i když je stále zamračené. Nálada je výtečná - vyhrává radio ICRT, popíjíme kávičku a Colu, vykuřujeme cigaretky.

Zastavujeme se ve městě Taichung na dobrý oběd. Místní italská restaurace Napoli je vyhlášená tím, že má snad nejlepší pizzu na Tchaj-wanu. Dělají si všechno vlastní a pečou to v peci na dřevo. Akorát jediná chyba je, že to nemůžeme zapíjet dobrým čepovaným pivkem, protože na Tchaj-wanu se nesmí pít při řízení (ani řídit po pití). Děláme taky nákupy do hor - jídlo, pití, cigarety. Kupujeme taky litr červeného kalifornského vínečka a dva doutníky.

Vyrážíme dál. Kilometry na dálnici rychle ubíhají, výběrčí mýta nás obírají o prachy. Systém placení dálnic je na Tchaj-wanu vyřešený tak, že zhruba každých dvacet nebo třicet kilometrů je brána, u které se platí 40 NT$ (což je asi jako 40 korun) až konečně dorážíme k městu Tainan. Tady sjíždíme z dálnice a dáváme se po místních komunikacích směrem do hor. Tohoto úseku jsem se trochu obával, protože si z poslední návštěvy pamatuju, že cesta tu byla nedobrá, úzká. Ale to už jsou dva roky, od té doby postavili krásnou novou širokou silnici, po které to šviháme stovkou, i víc. Počasí je skutečně logické - čistá modrá obloha a docela teplo. Jih je vždycky o dost teplejší než sever, někdy je mezi nimi i deset stupňů rozdílu! Zatímco v Taipei mrzneme při patnácti stupních (a ať se nikdo nemýlí, to je skutečná zima!), úplně na jihu v Kentingu se dá koupat v moři.

Ve městečku Chiahsien na úpatí hor bereme benzín a děláme poslední nákupy. Pak už začínáme stoupat směrem na horské středisko Meishan. Západní pobřeží Tchaj-wanu je celé buď zastavěné nebo obdělané, ale jak se dostáváme z roviny do kopců, začínají se konečně objevovat lesíky. Pomalu se začíná stmívat. V jedné vesnici poblíž Meishanu si necháme v obchůdku u cesty udělat večeři. Usmaží nám chao-fan, což je zelenina a maso s rýží. Už skoro za tmy projíždíme Meishanem, poslední větší vesnicí na této straně hor. Potom už vjíždíme do vysokohorského pásma. Míjíme pomyslnou hranici 2000 m. Venku je zima, musíme topit. Brzo dosahujeme nejvyšší bod silnice, průsmyk Yakou. Jsme teď ve výšce 2770 metrů.

Hned pod průsmykem je malá horská chata, kde chceme přenocovat. Tady se ovšem ukazuje, že jsme udělali chybu, když jsme si dopředu telefonicky nezamluvili místa. Ačkoliv je pondělí večer, je přece jenom novoroční volno (čínský Nový rok) a recepční nám omluvně sděluje, že jsou plní. Bodejť by ne -- na parkovišti je veliký autobus a asi patnáct aut! Sjíždíme proto asi deset kilometrů dolů z kopce do nejbližší osady a ptáme se tam. Všechny hotely a pokoje v privátu (česky řečeno "Zimmer frei") jsou taky plné. Nacházíme jenom jakéhosi staříka, který by nás nechal přespat v jedné místnosti, ale nemá tam ani topení ani peřiny, jenom matrace. A my jsme počítali s přespáním v pohodlném hotelu, takže jsme si nevzali spacáky.

Po chvilce domlouvání se vracíme zpátky do sedla Yakou, na parkoviště před hotel. Rozhodli jsme se, že přespíme v autě. V chatě si dáváme horký čaj a "guláš" (tak říkáme instantním nudlím s masem na čínský způsob - určitě to znáte i od vás). Zjišťujeme, že jsme tam jediní cizinci. Taky se ukazuje, že ten autobus, který jsme viděli na parkovišti, vezl zájezd padesáti středoškolaček. Holky si po chvilce upejpání na nás zkoušejí svou angličtinu. Ovšem za chvilku jim dojde slovní zásoba, takže když zjistí, že umíme čínsky, tak všechny (až na jednu, jejíž angličtina je slušná) přecházejí do čínštiny. Kecáme, kecáme, vypijeme litr vína, něco slivovice ("Och, to je tak ostré!") a nějaké čaje. Kolem půlnoci jdou holky spát. Chystáme se taky, protože zítřek bude těžký den. Ale než stihnem zmizet, vrací se ještě jedna z děvčat a začne se svěřovat se svými problémy. Povídá, jak se má ráda s jedním chlapcem a jak jim rodiče nepřejí. Miro mně v tom nechá a mlčí, takže se ještě "na stará kolena" stávám psychologem a napínám své znalosti čínštiny až na doraz.

Úterý, 3. 2.

Noc byla pro Mira dobrá (aspoň tvrdil, jak se kráááásně vyspal), pro mne mizerná. Co hodinu musím startovat motor a aspoň pět minut topit. Navíc Miro chrápe jak dělník z pily. Takže se plácám v polospánku, polomdlobách a po svítání v šest to vzdávám, budím Mira a jdeme do hotelu na čaj. Hned poté sedáme do auta a vyjíždíme na místo, odkud se vystupuje na horu Kuanshan.

V sedm zavíráme auto a vyrážíme. Miro bere hodinky, takže svoje nechávám v autě. Jak se později ukázalo, toto byla ta největší chyba, která zapříčinila, že jsem nedošel až na vrchol. Cesta na hřeben je strmá až hanba. Brzo se ukazuje, "jak jsme kdo na tom". Miro je posílený z každodenních tréninků kung-fu, čili vybíhá nahoru jako srnka. Já se nijak moc nepohybuju, navíc jsem dvě noci pořádně nespal a ten den navíc ani nesnídal. Takže dýchám jak parní lokomotiva a furt se zastavuju. Miro mně honí jak nadmutou kozu ("Poď! Nestoj! Nezastavuj sa!"). Přesto trvá poměrně dlouho, než se vyškrábeme na hřeben. Výška je teď 3026 metrů. Dáváme si pauzu, nějakou čokoládu na jídlo a colu na pití.

Než vyrážíme dál, ptám se kolik je hodin. Miro vytahuje hodinky a s hrůzou v hlase odpovídá, že deset. To jsme to lezli tři hodiny? Vůbec se mi to nezdá, ale nedá se nic dělat, hodinky musí mít pravdu. To udá tempo dalšímu postupu. Na vrchol je ještě daleko a jestli to chceme stihnout za světla (což bychom měli), musíme makat. Miro mně honí daleko víc. Škrábeme se výš. Nějakou dobu jdeme po úzkém hřebeni a po obou stranách je propast. Vane silný nárazový vítr. Chvilku se bavím představami, jak by se padalo dolů. Brzy narážíme na první sníh - pro mne první sníh, který vidím po nějakých třech letech. Zjišťuju, že mi ta studená, mokrá bílá hmota nijak zvlášť nechybí.

Mirovy hodinky ukazují 11:30. Nastává okamžik pravdy. Nebudeme mít dost času, abychom stihli vystoupit nahoru a vrátit se za světla, jestli půjdeme dál takovým tempem jako teď. Miro sám by mohl jít rychleji, ale já ho brzdím. Tak zatlačím slzu a pustím ho dopředu. Miro vyráží jako raketa. Já se pomaličku šinu nahoru, dělám si fotky, často odpočívám. Dojdu až úplně pod hlavní vrchol, zbývá ještě zhruba půl kilometru lezeckého terénu a cca dvě stě metrů převýšení. Odpočívám a uvažuju, jestli mám do toho jít nebo ne. Odhaduju, že bude tak jedna. Jestli polezu dál, tak se za světla nestihnu vrátit a lézt dolů lesem za tmy je sebevražda. Takže se zalituju a vracím se pomaličku zpátky.

Na začátku hřebene potkávám nějaké tři holky, které si vyšly na odpolední výlet. Od nich se s úděsem dozvídám, že jsou teprve tři odpoledne! To znamená, že Mirovy hodinky jdou špatně aspoň o hodinu! Čili bych ve skutečnosti pohodlně stihl vylézt nahoru a krásně se vrátit. Nadávám v duchu jak špaček a sestupuju spolu s holkama z hřebene dolů k autu. Než přijde Miro, tak je ještě stihnu zavézt do jejich hotelu.

Vracím se a Miro už tam na mně čeká. Hned mu vynadám za hodinky. Skutečně, jdou mu o devadesát minut napřed! Říká, že vylezl až na vrchol, čili do výšky 3668 metrů. Nadávám, tentokrát už hlasitě. Krásně bych to stihl! Ale teď už se nedá nic dělat a my jedeme zpátky do chaty do sedla Yakou. Dáváme si tam čaj a "guláš" a už za tmy si to hrneme dolů na druhou stranu hřebene, na východní pobřeží Tchaj-wanu. Miro je unavený víc než já, navíc si lehl na zadní sedadlo, že bude spát a na horské silnici v těch serpentinách se mu začalo dělat zle. Takže se vrací dopředu a brzy usíná zdravým spánkem.

Pomalu sjíždíme do roviny. Východní pobřeží Tchaj-wanu je odlišné od západního tím, že je méně obydlené (protože pobřežní obdělávatelný pás je tam velmi úzký) a tudíž o něco méně rozvinuté. Ale v tom je právě jisté kouzlo. Poslední kilometry před městem Taitung párkrát málem usínám za volantem. V Taitungu se stavujeme na kafe a pak dojíždíme poslední kilometry do lázní Chihpen. Ubytováváme se v hotelu Country Club, dáváme piva do ledničky a každý pořádnou horkou sprchu. Když se piva vychladí, bereme je dolů do bazénu s vodou z horkých pramenů. Popíjíme pivka, vykuřujeme a relaxujeme. Únava se brzy hlásí a vracíme se do pokoje spát.

Středa, 4. 2.

Druhý den nás probouzí až o půl dvanácté počítačový telefonát z recepce, že check-out čas je v poledne. Rychle se osprchujeme, sbalíme a pryč. Zastavujeme se v Taitungu v McDonaldu na brunch a pak už pálíme po východním pobřeží na sever. Hraje nám k tomu Velvet Underground, Rolling Stones a Tears for Fears. Děláme časté zastávky, kocháme se pohledem na Pacifik na jedné straně a hory na druhé.

Ve městě Hualien večeříme u salátbaru v Pizza Hut a brzy nato vjíždíme do Taroka. Taroko je mezinárodní atrakce Tchaj-wanu číslo jedna - úzká dlouhá hluboká soutěska v horách, kde cesta vede různými tunely a jeskyněmi, okolo chrámů a svatyní a podobné lahůdky. Ale to už je opět tma. V horách nad Tarokem vjíždíme do mraků. Začíná pršet a tento déšť nás už neopustí. Vracíme se z jihu na sever ostrova. Přejedeme nejvyšší bod cesty, průsmyk Tayuling a klesáme zvolna k městečku Lishan. To je vyhlášené horské středisko, je tu největší produkce jablek a hrušek na celém Tchaj-wanu. Kilometry a kilometry před vlastním Lishanem projíždíme přes sady a plantáže. Ubytováváme se v hotelu, který má jednu zajímavost -- elektricky vyhřívané postele.

Čtvrtek, 5. 2.

Vstáváme brzy, už v sedm vyrážíme. Stavujeme se v obchodě koupit si kávu -- ve většině obchodů na Tchaj-wanu totiž mají takový ohřívací box, do kterého se nastrkají kávy, čaje a polívky v plechovkách a vy pak můžete hned pít horké a nemusíte nic ohřívat nebo čekat až to někdo uvaří. Pak už jedeme směrem na Ilan. Za neustálého deště sjíždíme z hor do údolí. Hraje rádio a předpověď počasí slibuje více toho samého na příští dny pro celý sever ostrova. Z Ilanu do Taipei už je to přes horský hřeben jenom kousek a před polednem dojíždíme do Taipei, které nás vítá deštěm a ulicema plnýma aut. Vracíme auto do půjčovny a každý odjíždíme domů. Dovolená skončila.