Květen 2003

Hodina katolického náboženství

Gregor Moldavit

Je to už mnoho let, kdy mi moje dcera přinesla ze školy pomačkaný cetlík, ze kterého vyplývalo, ze její učitel katolického náboženství zve rodiče na večerní schůzku. Dotázal jsem se, co se dítě v náboženství za dva roky naučilo a dozvěděl se, že nic. Pan učitel je prý velmi vlídný, ale když mluví, tak nikdo neposlouchá. Jak jsem dále pochopil, nemá osmileté dítě žádný zájem poslouchat pohádky určené pro děti tříleté.

Vědom si své odpovědnosti, vydal jsem se na třídní schůzku. Sešlo se nás tam ovšem ze všeho rodičovstva jenom nepatrná menšina. Na rozdíl ode mne, těžkého pohana, budili ti ostatní dojem, že by mohli sedět Bohu po pravici.

Tento pan učitel měl původně svoji třídu a ještě více vyučovacích předmětů. V této zemi (Německu), kde učitel vydělává desetkrát tolik, než v Čechách. Zvolna mu z bezpečnostních důvodů všechno odebrali, až mu zbylo toliko katolické náboženství a měsíční plat německého nepropustitelného státního úředníka.

Pan učitel nejprve vyzval rodiče, aby vyprávěli o vlastních zkušenostech z náboženské výuky jejich dětství. Já se tak ocitl uprostřed jakési katolické povídky od Jaroslava Haška.

Pitomé selky vyprávěly, jak pan farář rozdával mastné facky a jak jim tím názorně Boha přiblížil.

Začal jsem se výborně bavit. Vzpomínky na výchovu k věčné blaženosti byly kvalitativním a kvantitativním výčtem facek, které patrně měly býti jakousi plnotučnou náhražkou Ducha svatého pro žáky s nedostatkem abstraktního myšlení. Facky blahoslaveného pana faráře, původem z horalské rodiny, prý byly cítit ještě druhý den. Jedna z matek plná lásky vzpomínala, jak si z Desatera zapamatovala toliko osm přikázání Božích, což jí za ty dva chybějící vyneslo dvě facky, každou z jedné strany.

To všechno pronášely katolicky uvědomělé selky takovým zvláštním tónem, ze kterého nějak vyplývalo, že to všechno bylo jen pro jejich dobro. Z jejich hlasu se dokonce nedal přeslechnout určitý zármutek nad tím, že v době jejich dětství už neexistovaly středověké mučírny. Na to vše pan učitel blahosklonně přikyvoval.

Všechny ovšem hladce přebil jeden zbožný plebejec a usvědčil tím předtím zmíněné faráře z plýtvání časem. On prý dostal facku od samotného biskupa a ta byla cítit ještě za týden.

Zachvátila mě hrůza. Jak strašnou facku asi dokáže dát arcibiskup, nebo kardinál! Tím ale není hierarchie ještě ukončená. Byl jsem kdysi v Římě, bydlel tam v domě kardinála Berana a dostal se tak na generální audienci k papežovi. Ještě že já tam od něj nechytil facku! Při pohledu na masivní, prsaté selky jsem si jednoduchou trojčlenkou spočítal, že facka od samotného papeže, který jistě dává facky skoro jako sám Bůh, by byla takové tintítko, jako jsem já, na místě zabila.

Pan učitel pak přešel k náboženské výchově na podkladě dětské učebnice, plné zbožných povídek, které Jaroslava Haška degradovaly na člověka bez jakékoli fantazie. Na zadní straně byly vyobrazeny autorky jednotlivých kapitol. Všechny se širokým úsměvem a počtem vlastních dětí, což měl být patrně důkaz jejich kvalifikace pro tuto třídně správně viděnou literární hrůzu.

Nejkrásnější byla povídka, ve které jeden oduševnělý katolík pozve černocha na návštěvu do vlastní rodiny a jeho (zřejmě dědičně poněkud zatížený) syn se tak poprvé setká s člověkem černé pleti.

Já osobně zažil v životě třikrát první setkání malého bílého dítěte (věk tak dva roky) s černochem. Dle mých zkušeností, je dítě v tomto věku zvyklé, vidět každý den něco nového. Jestliže se dosud setkalo toliko s bílými lidmi, neinterpretuje to tak, že člověk je bílý. Nevidí tedy ani žádný důvod se něčemu divit, když je nějaký člověk černý.

Autor katolického článku byl ale patrně člověk jemně vytříbeného rasismu a jako takový vycházel toliko z vlastní víry, že odpor k černochům je bílé rase vrozený. Černoch tedy přijde do bytu a syn se zděšeně odtáhne. Vždyť ten člověk je černý. Bodejť by se chudák kluk nebál, je mu teprve 12 let.

Jenže černoch začne vyprávět, jak v Africe každou neděli chodí do katolického kostela. Syn začne chápat, že černoch tedy zná Ježíše Krista, čímž je mu aspoň zčásti možno jeho barvu odpustit. Povídka končí pointou, kde si všichni sednou k jednomu stolu a dohromady hrají duševně náročnou hru házení kostek. Povídka končí pointou, že ten člověk je černý a už synovi vůbec nevadí.

Z povídky tedy jaksi vyplývá, ze černoch je sice toliko opice, ale poté co slyšel slovo Krista lze si s ním bez většího nebezpečí sednout k jednomu stolu a krmit ho banány.

Pan učitel pak láskyplným hlasem vysvětloval jednu slabomyslnou povídku za druhou a já pochopil, proč ho průměrné osmileté dítě nemůže brát vážněji než kanárka v kleci.

Boha pan učitel popisoval jako starého známého, se kterým on chodí každý večer na pivo. Podle jeho popisu je Bůh katolického náboženství, třikrát pavlačí praštěný, ale jinak vcelku dobrý chlap. Do dalšího života jsem si odnesl moudrosti jako např.

"Víte, Bůh nerad vidí, když se lidé nemodlí." a podobně.

Pak přišla jedna stránka s dětskou malůvkou auta. Pan učitel nám hlasem plným duševní převahy a nekonečné moudrosti vysvětlil, že to je auto. To by dříve nebývalo možné, ale dnes je církev tak tolerantní, že děti můžou mít v knížce vypodobnění dětského autíčka. Jenže auto není jen ďábelský vynález, pomocí auta se lze dopravit z jednoho místa na druhé a to je přeci docela pozitivní.

Beze slova jsem se zvedl a zatímco si selky dále zvyšovaly kvalifikaci, já se vypotácel celý zpocený ze školy.

Kdo vlastně dal právo téhle inkvizici poštvat na naše děti tak strašného vola? Jednou se naučím tajemná zaříkadla, uvařím za úplňku lektvar z mandragory a pak sešlu na katolickou církev celou hromadu černých bohů!

Dcera se v tu dobu občas na něco náboženského ptala, ale já jsem jí odkázal na její vlastní myšlení. Na vojně jsme měli sovětské řády a v nich se pravilo, že voják je povinen milovat svou zbraň. Svůj samopal, jedovatý plyn, nášlapnou minu. Celé to náboženství mi připadalo podobné.

Pak nastal čas jít na svatou zpověď. V téhle organizaci je všechno svaté, včetně plamenu, kterým se dříve čistila duše lidí, jako jsem já. Přečetl jsem si její hříchy a projevil hluboký zájem. Musíš mi přesně říci, jak ten farář reagoval.

Holka přišla nazpět a vyprávěla. Začala číst své hříchy přetěžké:

„Byla jsem drzá na rodiče.“

„Zlobila jsem svého křečka.“

Farář spokojeně přikyvoval. Jako poslední pak:

„Nevěřím v Boha.“

Nato farář vyletěl a zařval:

„To musíš! Bůh je! A každý den když se probudíš, musíš být šťastná, že Bůh je.“

Od té doby už se dcera na nic neptala. Už ví, že když se ráno probudí, musí být šťastná, že Bůh je.