Květen 2003

Epos o Gilgamešovi

Gregor Moldavit

Jediné poučení z dějin je, že lidé jsou nepoučitelní. Z češtiny do češtiny volně přeložil pachatel tohoto spisu. Tato kniha je nevhodná pro křehké ženy a děti do 35 let.

Předmluva o tom, kterak vznikl člověk

Já věky spal pod klenbou hvězd

a divné sny se mi tam zdály,

že stál jsem v rozvalinách měst

a bloudil v poušti Rub al Khali.

Přečkal jsem dobu ledovou

zažil ten čas kdy ledy tály,

já dobu viděl bronzovou

meče jež v slunci rudě plály.

Já mnohé měl jsem vidiny

v polích kde bitvy se udály,

prožil celé člověka dějiny,

jež lačně lidskou krev sály.

Smrt mužů, těžký osud vdov,

nářek, jež slýchal jsem v dáli,

ryk vřavy válečné kde není slov

jen ozvěna, jíž vrací skály.

Včera zved kámen pračlověk

dnes pod kopyty země zní,

už tady máme středověk,

to jedou páni železní.

Kněz vědro s vodou svěcenou

a svatou řečí plamennou,

pan rytíř s velkou sekerou

a zavšivenou nádherou.

Břinkot mečů, výstřely z děl,

pokřik lůzy a troubení rohů,

já o tom bych vyprávět chtěl,

o úsvitu múzy a soumraku bohů.

Pojďme a hledejme příčiny,

kde davů vzala se samota,

proč válečné jsou naše dějiny

a tajemství věčného života.

Snad si to nějak všechno spojíš

já každý rok psal jednu větu,

teď vám servíruji dějin talíř

o vzniku lidí a států rozkvětu.

Až tu vtipnou kaši dojíš,

dál ji vyprávěj jinému světu,

ty, kdo po tisíce let stojíš

na přídi života hvězdoletu.

Jak vznikl člověk

To vše se událo jednoho pozdního večera, ještě více se pozdící pozdní doby třetihorní.

Pravěká opice se slastně protáhla na pravětvi mladičkého prastromu. Její čelist byla již parabolická, jakkoli ještě masivní a směrem dolu tažená dozadu, což ještě neumožňovalo řeč, natožpak delší proslovy a dalo se tedy hodnotit v podstatě kladně. Špičáky byly však již zakrnělé na výšku ostatních zubů. Při pohybu spodní čelisti do strany tedy neblokovaly. Na rozdíl od těch ostatních opic měla tedy tato opice schopnost „mlejt hubou“. Významný to faktor hominizace, zvláště důležitý pro pozdější čtvrtohorní volební kampaně. Páteř se narovnala a celá tělesná konstrukce už umožňovala pohyb bipedální, na rozdíl od pohybu kvadrupedálního, při kterém jsou zaměstnány i přední končetiny a nelze v nich tedy ještě za pochodu svírat rudou zástavu. Ruce opice měly tedy již schopnost chápat, což se o hlavě rozhodně říci nedalo. Však lebeční dutina se rychle zvětšovala a v ní nebezpečně kynul a bobtnal budoucí lidský mozek.

Kde není chápavost, tam není také nic nepochopitelného. Kdo nic nechápe, tomu je všechno úplně jasné. Vše to nepochopitelné, co člověk v dějinách napáchal se tehdy ještě neudálo, leč pochopitelně udát se již brzo mělo.

Opice tedy viděla všechno zcela jasně a nepochybně a byla se svým IQ naprosto spokojená. Z výrazu obličeje pravěké opice se už skutečně dala vyčíst přibývající lidská inteligence. Tvářila se totiž tak strašně blbě, jak dokáže jen stvoření nadané určitým stupněm rozumu. Šla kolem stará kráva a zkusila to po ní. Ale ať se snažila jak chtěla, její duchaprázdný obličej vyzařoval stále jen jakousi vlídnou hovězí moudrost. Jazyk jí sice visel z huby až na zem, ale proti blbosti opice, nadané rozumem, si kráva prostě nelízla.

Doba nebyla v té době ještě vyzrálá, neboť doba nebyla ještě nikdy v minulosti vyzrálá, ta vždy vyzraje až v přítomnosti, z čehož pak nevzejde nic dobrého a budoucnost pak právem hodnotí tu dobu jako nevyzrálou. Nebylo tehdy ještě vynalezeno nic, co by zničilo vlídnou atmosféru žírného letního pravečera, ve kterém každý požíral každého, neboť příroda byla ještě zcela přírodní. Život savce neměl o moc vyšší cenu, než život hmyzu, neboť život nemá definici, toliko příznaky a jeho hodnotu může vyjádřit toliko dějinná spravedlnost. To ovšem jen u života, který do dějin vešel. Když např. opice zblajznula žábu, nezdálo se to dějinnou spravedlnost příliš zajímat. Žába taky nehrozila, že to požene vejš, anžto jí bylo jasné, že tam nahoře to vědí a je jim to úplně jedno, že to rozhodnutí vlastně shora přišlo.

Většina životů nemá minulost, natož pak budoucnost, ono se žije většinou v přítomnosti, a tak život veškerý staral se o udržení života a s časy příštími či spravedlností si nelámal hlavu. Pravěké opici měla patřit budoucnost a jedinečný jest zajisté každý život. Přesto se žilo a umíralo dále v přítomnosti a to po bezejmenných tisících. Bahno vyvolávalo nerušeně bahenní horečku, paraziti si parazitili, aniž by se museli obávat moderní chemie, masožravci žrali maso, které, ač tlusté nebo libové, tenkrát ještě tak moc nestálo.

Smrt byla tedy v této žírné době právě tak běžná, jako v dobách jiných. Každý život má právo na život, tím tedy i na smrt. I jinak byla ta doba spíše obyčejná. Kyselina se kyselila, zásada se zasadila, ve vodopádech padala voda, chapadla se chápala, ksichty ksichtily, žihadla žíhala, drápy drápaly, žížaly žížalily, zuby zubily, vlny vlnily, ježek se ježil a hlemejždi hlemejždili. Opice se opičila, papoušek papouškoval, jen pára se kupodivu nepářila, to za ní musely dělat páry živočichů.

Jak jedna doba za druhou se střídá, tak stále více stejné jsou principy, jež platily už v dobách před dobou první. Doba, to je totiž něco, co vůbec není. V době železné nebyl kámen používán méně, než v době kamenné a v době kdy pravěká opice vyslala kosmický koráb za hranice sluneční soustavy, existoval ještě na zemi trest smrti ukamenováním. Když někdo vyrobí hrot šípu z kamene, dělá to proto, že nemá ještě k dispozici měď, ne proto, že je doba kamenná. Zajisté nelze nikomu nedostatek mědi vyčítat, však když někdo obrátí kámen proti bližnímu svému, pak je velmi pochybná omluva, že tehdy holt byla doba kamenná. Jelikož doba není, je potřeba každého a v každé době jen podle jeho činů hodnotit. Doba kamenná sama ještě nevrhá první kámen.

Stranické, vládní, vojenské a církevní funkce, hodnosti a hierarchie nebyly v té době rovněž ještě vynalezeny. Tehdy nebyly ještě zákony, jichž je nutno dodržovat, možno však překračovat, překrucovat, užívat či zneužívat, hájit a měnit, ony zákony, které sotva kdo zná a jejichž neznalost nikoho neomlouvá. Tehda byl jen jeden neměnný a nikým neodhlasovaný zákon, který nikdo neznal, ale kterým se každý řídil a řídit musel, neboť tento zákon nebylo možno překročit.

Ať druhy Zemi zaplní

a žaludek si naplní.

Stane se žaludku náplní

jehož čas se naplní.

Tento zákon platí ještě dnes a jistě na věky platit bude. Však kdož ví, jak dlouho věčnost ještě potrvá? I časy věčné mívají občas toliko krátké trvání.

Zdaliž byl tenkrát již Bůh? Ale jistě! Bůh už byl, neboť je věčný a věčnost v tu dobu už trvala skoro tak dlouho, jako dnes. Však nebyl ještě ďábel. Nebylo zástupců Boha na Zemi, neboť nepotřeboval je Bůh, který se zastupoval sám, a nepotřebovala je Země. Bůh bez věrných služebníků tedy nebyl neskonale dobrotivý. Dobro a zlo je lidská vlastnost, v přírodě se nenachází. Kde není jedné strany, tam není ani strany druhé a kde není dobro, tam není ani zlo, jako není stínu tam, kde není světlo. Bůh, který není nadevše dobrý, nepotřebuje ďábla.

Kolik bylo Bohů? Jako vody v oceánu! Však je tam jedna voda, tři, nebo tisíc? Kdo počítá bohy je pohan, i kdyby napočítal jen jednoho.

Žádné hovado boží nebylo užitečné ani škodlivé. Lev nebyl král zvířat, protože zvířata neměla pro krále žádné použití a lvovi to bylo jedno, vůbec o tu funkci nestál. Kdo tenkrát zabíjel, činil tak pro vlastní prospěch, ne pro dobro svojí oběti.

Onoho vlahého večera se to však událo! Pravěká opice náhle ulomila větev stromu a podrbala se s ní na zádech. Šel kolem Bůh a zabědoval: "Opice používá nástroje, tak už se mi to stalo zase. Tentokrát zrovna na Zemi, která se mi jinak tolik povedla. Jestli toho ta opice hned nenechá, tak z toho bude člověk. Neměl jsem si zahrávat s bílkovinami. Všechno se mi zase vymklo z rukou. Snad půjde ještě něco dělat, ukončím třetihory a započnu čtvrtohory. Zkusím ještě seslat dobu ledovou, snad to pomůže."

Tak pravil Bůh, leč celkem bez víry. Bůh nemá víru, neboť je vševědoucí a víra začíná tam, kde končí vědomosti. Kdyby lidé věděli, že Bůh skutečně je, nemuseli by na něj věřit. Nebyla by na světě víra jediná pravá a tím ani kacířská. Nebyla by doba temna a kde vládne světlo nepotřebuje nikdo být osvícený. Pokud ale osvícený je, tak se od těch ostatních ničím neliší a není to na něm znát. Kdyby lidé věděli, že Bůh je, nebyla by potřeba inkvizice. Lidé nepotřebují inkvizici, ale inkvizice potřebuje inkvizici, aby hájila dogma víry, neboť víra je dogma. Kde končí vědět, tam začíná věřit, ale tam kde vládne víra, tam není pro vědomosti místo a není zrovna moc radno vědět. Kdo je bohaprázdný neměl by si tedy raději s vírou zahrávat.

To vše zpovzdálí pozorovala hyena skvrnitá a otázala se:

"Co ti říkal Bůh, opice?"

"Říkal, že ze mě bude člověk, hyeno."

„To není možné,“ zavrtěla hlavou hyena.

„Bůh je můj svědek.“

„Není, právě odešel.“

„Dovolám se Boha všemohoucího i všech svatých.“

„To můžeš, ale všemohoucí tě slyšet nemůže, anžto už je támhle za kopcem a počet všech svatých je zatím nula.“

„Ale já se dokážu podrbat větví na zádech, bude ze mne člověk.“

"Ty a člověk?" Zapochybovala znovu hyena, "vždyť máš inteligenci bublajícího bahna."

"Podle toho ten člověk bude vypadat," rozhodla opice, přihlodala větev do špičky a slezla se stromu.

“Zůstaň raději na stromě, kam patříš,“ radila hyena. Víš vůbec opice, že seš úplně blbá?

“Bejt úplně blbej, není příliš inteligentní,” připustila opice, “ale blbost sama ještě nemusí být opakem inteligence, aniž potřeba velké inteligence, aby se rozpoznala blbost,” pravila ideologicky posílená opice a postavila se na zadní končetiny. Tu i onde jal se jí viseti lecjaký úd, ta opice byla mužského rodu. Tak vznikl člověk!

Slyšíte to dunění?

Vidíte to blyštění?

To není bouře znamení,

to cválaj koně zpěnění,

to se blyští brnění,

to je vojska běsnění.

Vpředu bojové spřežení,

za ním pěšáci znavení.

Už trubka dává znamení,

už slyšet bubnů víření,

je nutno vzbudit nadšení,

když nadešel čas vraždění.

Vidíte ty šlechtice,

vojsku k útoku velíce?

Všichni jsou silní na plíce,

to rodová je tradice.

Ten z nich chytrý nejvíce

má rozum pravěké opice.

Tohle mravenců hemžení,

to žoužele žížalení,

to moučných červů válení,

tohle papouchů žvanění,

to lačné smečky šílení,

to lidské je pokolení.