Květen 2003

Kdy končí exulant a začíná emigrant?

Bob Moravec

Když se Jan Ámos Komenský se slzami v očích loučil s vlastí, věděl, že se do rodné země pravděpodobně už nevrátí. Odcházel pro nesouhlas s náboženským útiskem, i z bezpečnostních důvodů. V historii však je veden jako exulant.

Když v roce 1948 a později, političtí uprchlíci opouštěli, rovněž se slzami v očích, rodnou zem, z důvodů jak bezpečnostních, tak politických věřili pevně, že demokratický západ nenechá Československo na pospas rudému fašismu a že „do roka a do dne“ se budou moci vrátit domu. Snad i naivně věřili slovům tehdejšího amerického velvyslance Steinhardta, že únorová revoluce není nic než bouře „in the tea cup“ a Amerika že nikdy nenechá Československo padnout.

Nikdo neodcházel s úmyslem emigrovat. Tak jako Jan Ámos Komenský, byli exulanti. Kdo chtěl emigrovat, mohl již i za okleštěné demokracie v poválečných letech.

Německo, tehdy ještě v troskách, nemohlo absorbovat tisíce politických uprchlíků a OSN byla nucena založit International Refugee Organization (IRO). Vlády USA, Kanady, Francie, Velké Británie, Austrálie a další nabídly přijmout omezený počet uprchlíků. Pojem exulanta v mezinárodním právu neexistuje a uprchlíci byli přijímáni jako přistěhovalci - emigranti.

Nesmíme zapomenout, že vojenský potenciál Spojenců v Evropě se tehdy rovnal nule, Sověti obsadili proti všem tehdejším úmluvám přístupové cesty k Berlínu a hrozil konflikt Ameriky se Sovětským Svazem. Jaký by býval byl osud všech těch uprchlíků a jejich rodin v případě války, jsme viděli už v roce 1945 když Rudá armáda obsazovala Evropu. Jaký tedy div, že zájem přesunout se do bezpečí byl veliký. Většina mladších byla ochotna bojovat proti ničemům jako byli Reicin, Kohlíček, Grebeníček a další a vrátit mučené vlasti svobodu a demokracii.

Jak USA, tak Kanada přijímaly uprchlíky dvěma způsoby. Buď měl uprchlík „sponsora“, to jest někoho, kdo se o něj po příjezdu do nové země postará, aby nebyl na obtíž státu, nebo přijímala mladé lidi na práci do lesů a do dolů severní Kanady a do zemědělství jako čeledíny. Předpokládalo se, že v tomto zaměstnání zůstanou dva roky, naučí se jazyk a bude na nich, co budou dělat dál. Jak mi jednou řekl president jedné z největších společností v Ontariu: „Mozky tady máme. Ty nepotřebujeme dovážet. Co potřebujeme, jsou svaly.“

První velká emigrační vlna na severoamerický kontinent byla hned po první světové válce. Druhá po únorovém puči roku 1948 a další, třetí v roce 1968 po obsazení Československa „bratrskými armádami“ rudých fašistů.

Klasický obrázek emigrace dvacátých let je případ Slováka Jána. Setkal jsem se s ním někdy v padesátých letech v Torontu. Již starší, pracoval na noční směně u městské dopravy a opatroval rozsvícené lampy při opravách kolejí tramvají. Pocházel z nějaké vísky u Vihorlatu, do Kanady přijel již začátkem dvacátých let s copy, nikdy nestříhanými vlasy, v doma vyrobených vlněných krásně vyšívaných gatích a v ovčím kožichu. Jeho první práce byla na farmě v provincii Alberta u mladého Ukrajince. Ubytován byl na seně nad stájí a plat byl jeden dolar měsíčně a strava. Oženil se s dievčicou ze stejné vesnice, kterou náhodou potkal, když ho hospodář po letech vzal do města na trh. Požádali vládu Alberty o přidělení půdy, což tehdy, v neobydlené části Kanady bylo snadné. Vláda mu přidělila jednu „sekci“ panenské prérie, což bylo asi 1250 akrů a začali hospodařit. Sousedé, jak bylo tehdy zvykem, jim půjčili pár kusů dobytka a nářadí a Jáno s manželkou dřeli a dřeli. Domek i stáj postavili z drnů, protože jak říkal, na celé farmě nebyl jediný stromek. Narodily se jim tři děti, dva synové a dcerka. Jeden syn vystudoval práva a má dnes dobře prosperující kancelář, druhý je zubní lékař. Dcera si vzala sousedova syna, Ukrajince a když Janovi zemřela manželka, předal farmu dceři a odstěhoval se do Toronta, aby prý doma nepřekážel. Říkal: „Viete, mal som dobrý a zaujímavý život.“

To bylo tehdy, ve dvacátých letech. Postupem času si Kanaďané začali uvědomovat, že mimo těch vítaných svalů, mají evropští přistěhovalci rovněž docela dobře fungující mozky a situace se začala pomalu měnit. K lepšímu.

Druhý hromadný přesun uprchlíků z lágrů v Německu do Spojených států a Kanady začal prakticky hned po válce. Byli to v první řadě židé, kteří přežili likvidační tábory nacistů, Ukrajinci, Rusové, Poláci, Litevci, Estonci a Lotyši, zavlečení za války do říše na nucené práce. IRO zorganizovalo uprchlické tábory podle národností po celém Německu.

O vybudování táborů pro naše uprchlíky se mimořádně zasloužili dva lidé - JUDr. Ilja Gregor a JUDr. Lajda. Ač sami uprchlíci a bez prostředků, neúnavným vyjednáváním s americkými okupačními úřady zajistili alespoň to nejnutnější pro uprchlíky, kteří většinou přecházeli hranice jen s tím příslovečným kartáčkem na zuby v kapse. Organizovali pomocné akce krajanů v zahraničí a je to velká škoda, že jejich činnost nebyla dosud oceněna. Hrubý odhad počtu uprchlíků v roce 1948-49: více než 60 000.

Hlavní, naloďovací tábor Camp Grohn byl v Brémách v bývalých kasárnách Wehrmachtu. Brzy se však ukázalo, že tento tábor, ač největší v Německu, na takové množství lidí nestačí a tak byl zřízen v Brémách další naloďovací tábor v kasárnách bývalé Kriegsmarine Camp Tirpitz. Z Camp Grohn odjížděli lidé do Spojených států, z Camp Tirpitz do Kanady a do Austrálie.

Po příjezdu do Kanady obdržel každý přistěhovalec $10 a byl odtransportován do nového působiště. Bylo to hlavně do dolů a do pralesů severní Kanady. V dolech se dobře vydělávalo, a protože ve velké většině doly byly v neobydlených částí Kanady, kde nebyla možnost výdělek utratit, měl exulant jedinečnou možnost ušetřit těžce vydělané peníze, aby mohl pohodlně přežít dobu nezaměstnanosti po návratu do hustěji obydlené části Kanady. Tenkrát nebyla ještě ani podpora v nezaměstnanosti, ani podpora sociální.

Totéž, snad ve větší míře, platilo o přistěhovalcích pracujících v dřevorubeckých táborech severní Kanady. Pracovalo se hlavně v zimě. Motorizované ruční pily ještě neexistovaly, v teplotách dosahujících minus 35°C i více a s metrem sněhu na zemi. Aby dřevařské podniky udržely zaměstnance, byly tábory velmi pohodlně zařízené, strava znamenitá a každý mohl sníst kolik chtěl. Některé tábory dokonce importovaly šéfkuchaře z Francie a vařilo se tam lépe než v nejlepších hotelech. Práce to byla nejen těžká fyzicky, ale rovněž nebezpečná. Tábory byly stovky kilometrů od nejbližší civilizace, spojení žádné. Jeden krajan, dnes profesor na zdejší universitě si za tři roky ušetřil dostatek peněz aby mohl vystudovat.

Zemědělské hospodaření v Evropě a farmaření v Kanadě nelze ani zdaleka přirovnat. Představitel ministerstva zemědělství při emigrační misi v Evropě vyslýchal uchazeče o zaměstnání na farmě v Kanadě a nemohl pochopit, že český sedlák-uprchlík nemá na rukách mozoly a neví, jak vstává kráva a jak kůň. Vyřešilo se to jednoduše: uchazeči ponořili dlaně do bláta, dřeli je o cihlovou zeď a nemyli je. Žádané mozoly se dostavily. Po zjištění, že kráva když vstává, tak se modlí, čili vstává napřed zadníma nohama, kdežto kůň obráceně, do Kanady odjíždělo mnoho „zemědělců“ kteří snad krávu v životě ani neviděli.

Uprchlíci, sponsorovaní přáteli nebo nějakou církví, museli ve většině případů vzít jakékoliv zaměstnání. Podpora v nezaměstnanosti, ani sociální tehdy neexistovala. Snad klasický případ byl JUDr. Josef Kyselka, starosta Turnova a doma úspěšný advokát. Přijel do Kanady s manželkou a dvěma dětmi. Jeho první zaměstnání bylo uklízet dva babtistické kostely. Když farníci zjistili, že Kyselka je znamenitý pianista, už jako student hrával v orchestru Osvobozeného divadla ještě před Ježkem, hrál v kostele navíc na varhany. To byla práce přes den. V noci pracoval jako domovník v YMCe, kde při práci mohl pilně studoval angličtinu. Během tří let vystudoval práva a stal se společníkem jedné známé advokátní kanceláře v Torontu. Jeho syn vystudoval jako elektroinžených na torontské universitě a stal se jedním z hlavních vedoucích společnosti General Electric v Kanadě. Kyselků dcera si vzala mladého chlapce, který doma studoval zubařinu. V Torontu dostal zaměstnání u firmy vyrábějící umělé chrupy. Šetřil a s pomocí bankovního úvěru si za deset let otevřel vlastní výrobu umělých chrupů, přestěhoval se do Vancouveru, kde vybudoval jednu z největších společností na výrobu chrupů. Nikdo z nich nikdy nedostal od nikoho finanční podporu, půjčku či subvenci.

To nebyly výjimečné případy. Bylo jich hodně. Finanční úspěchy však byly podloženy velikým sebezapřením, někdy i strádáním a pevnou vůlí uspět v cizím prostředí. Jak to vystihl JUDr. Kyselka: „Kanada si o mne nenapsala a tak od ní nemohu nic chtít a je na mě, co a jak udělám“. Měl pravdu.

Nejlépe se uplatňovali absolventi našich průmyslovek. Měli znalosti nejen teoretické, ale - a to snad hlavně - praktické. Po počátečních jazykových potížích se všichni dobře uchytili v kanadském průmyslu.

Velmi dobře placený řemeslem byla tehdy zedničina. U nás se cihlová zeď omítla, takže i veliká chyba v kladení cihel nebyla vidět. V Kanadě se zdi ale neomítají a tak je vidět i ta nejmenší chybička. S tím měli naši zedníci ze začátku problémy a unie je neuznávala.

Ač Kanada ochotně přijímala politické uprchlíky, na takovýto příval přistěhovalců nebyla ani zvyklá, ani připravená. Slavnostně vítáni nebyli. První do Kanady přijeli lidé zavlečení za války do říše na nucené práce, hlavně Poláci, Ukrajinci a Rusové. Většinou to byli lidé bez jakéhokoliv vzdělání nebo řemesla. IRO je již v roce 1945 shromažďovala do zvláštních táborů pod hlavičkou Displaced Persons a tak také přijížděli do Kanady. Všeobecně a pohrdavě byli nazýváni DP (dí pí). To se, bohužel, přeneslo i na vlnu uprchlíků z roku 1948 a trvalo to hezkou chvíli než si Kanaďané uvědomili, že ač jsme sice všichni političtí uprchlíci, je přece mezi námi rozdíl a situace se podstatně lepšila. To byla padesátá a šedesátá léta.

Převážná většina uprchlíků z roku 1948 směřovala do provincie Ontario a do Quebecu. V Montrealu i v Torontu byly již dobře fungující krajanské spolky a organizace, ochotné pomáhat nově příchozím. V Torontu to byl Masaryk Memorial Institute, vlastnící tzv. Masaryk Hall přímo ve městě a Masaryk Town, malé letovisko, tehdy ještě na okraji města. V Masarykově hale se scházeli uprchlíci, vyměňovali se informace a zkušenosti, posílili existující Sokol, ochotnické divadlo a již v roce 1949 zde byla založena odbočka Obce legionářské v Kanadě. Na ustavující schůzi se sešlo víc jak 40 bývalých příslušníků naší armády a letectva jak ze Západu, tak z Východu.

Byla mezi nimi celá řada bývalých příslušníků našeho letectva z Anglie, zkušených leteckých mechaniků, kteří, ač ovládali angličtinu, nemohli najít zaměstnání, protože neměli vlastní nářadí. Kanadský i americký mechanik musí mít svoje nářadí, jinak práci nedostane, ať je sebe zkušenější. Pořádaly se večírky, výstavy válečných fotografií, přednášky a z výtěžku byl založen Podpůrný spolek četaře Hniličky. Četař Hnilička, syn torontského starousedlíka, holiče pana Hniličky, se za války přihlásil dobrovolně do našeho letectva a padl v boji za vlast. Z tohoto fondu se půjčovalo na nákup nářadí, bez úroku, bez podpisu, jen na podání ruky. Půjčky se vracely splátkami a téměř vždy s peněžním přispěním do fondu. Když později USA začaly znovu budovat letecký průmysl, přesídlili naši mechanici do USA, kde dostali dobře placená zaměstnání.

Masaryk Town, kdysi velká farma v krásném údolí, tehdy ještě za městem Toronto, byla nedělním útočištěm jak starousedlíků, tak nově příchozích. Svépomocí se zde vybudoval i velký plavecký bazén a v době, kdy nikdo ještě nevlastnil pověstnou „chalupu“, to byla dobrá možnost se dostat do přírody a na čerstvý vzduch. Slavily se zde národní svátky, pořádaly sokolské slety a byla tam i restaurace, kde se velmi dobře vařilo. Postupem času se naši uprchlíci dobře zapojili do kanadského života, ale krajanské spolky a organizace existují dodnes.

Již někdy v roce 1949 byla ve Washingtonu ustavena Rada svobodného Československa. Měla to být vrcholná organizace našich uprchlíků. Bohužel, byli to buď představitelé, nebo vedoucí našich starých politických stran, spolupracujících s komunistickou stranou již za války a které podepsaly neslavný Košický program a byly více nebo méně odpovědné za to, že došlo k únorové krizi.

Třetí velká vlna přistěhovalců na americký kontinent byla v roce 1968 – 70. Ti již byli přijímáni s otevřenou náručí. Nejen z politických důvodů jako odpůrci komunismu, ale hlavně po zkušenostech s předcházející vlnou z roku 1948. Hned po příjezdu byli dobře ubytováni v hotelích, ihned zařazeni do jazykových kurzů a placeni – což bylo v roce 1948 něco neslýchaného. Po absolvování byli pokud možno zařazováni pracovním úřadem do stejného zaměstnání, jaké měli doma.

S otevřenou náručí byli vítáni i místními krajany. Sbíralo se domácí zařízení, ložní prádlo, přikrývky, šatstvo, kuchyňské zařízení a podobně. Byla to neúnavná práce žen z místního Dámského odboru Národního sdružení v Torontu.

V roce 1948 odcházeli z domova lidé převážně z politických důvodů, bohužel už starší, pro které zvládnout anglický jazyk byla často nepřekonatelná překážka. Pro mladší z nich většinou s nižším vzděláním (vysoké školy byly za války zavřeny) a bez potřebné praxe (na praktické zkušenosti po válce prostě nebyl čas) byly začátky v Kanadě obzvlášť těžké. V roce 1968 přijížděli lidé nejen vzdělaní, ale s pracovní zkušeností, takže vstup do zaměstnání v Kanadě , byl poměrně lehký. Ač byli pokládáni za politické uprchlíky, bylo mezi nimi hodně těch, pro které důvod k odchodu byl čistě ekonomický a nebylo jich málo. A jako v každé pšenici je drobet koukolu, přijeli i lidé, jejichž jména se později objevila v pověstných Cibulkových seznamech.

Jeden nově příchozí nebyl v Kanadě ještě rok, když odjel na dovolenou na Kubu. Na otázku, zda se tam nebojí jet, protože tam jsou jistě pochopové StB, řekl, že to se jen píše v novinách. Tam že je úplná volnost, může si pohovořit s našinci a napít se dobrého českého piva. Jeho jméno je dnes v Cibulkových seznamech.

Zvláštní kategorie byli lékaři. Po jazykovém školení a po zkouškách šli na rok do nemocnic seznámit se s místními procedurami a zvyknout si na novou řeč. Po úspěšném absolvování byli přijati do lékařské komory a mohli si otevřít vlastní ordinace. K dispozici měli i bezúročnou půjčku na zařízení ordinace.

Jeden nebo dva doktoři prohlásili, že je žádný blbý Kanaďan nebude nic učit a vrátili se domů. Bylo jim odpuštěno, ale byli posláni až někam na východní Slovensko. Potom bombardovali přátele v Kanadě: „Prosím vás, pomozte. Udělali jsme chybu.“ Pomoci jim však už nešlo.

Někteří z nich byli umístněni v odlehlých částech provincie a právě ti se snad nejvíce zasloužili o dobré jméno své vlasti. Osobně jsem poznal dva. Jeden byl poslán do odlehlé části Ontaria, asi 300 km na sever od Toronta. Kraj je tam obydlen hlavně Indiány, o které se nově příchozí lékař neúnavně staral. Netrvalo dlouho a jak Indiáni, tak ostatní ho veřejně uctívali jako lidumila. Byl tam spokojen a jednou mi řekl, že jako lékař dělá zde užitečnější práci, než by mohl dělat kdekoliv jinde. Když zemřel, zanechal dostatek financí na postavení malé, tolik potřebné kliniky, která dnes nese jeho jméno.

Druhý pracuje rovněž daleko od obydlené části Ontaria, v důlním městě Sudbury. V městě je větší jezero, na jehož jednom konci je nemocnice, na druhém bydlí pan doktor. Do nemocnice jezdí na kanoi, je prý to pohodlnější, než objíždět ten rybník autem. Je to lidumil, uctívaný široko daleko.

Tito nedobrovolní exulanti udělali pro vlast víc, než mnoho oficielních, nákladných a propagačních akcí zastupitelských úřadů.

Potom přišel rok 1989 a slavná sametová revoluce a přijížděli další. To ale už nebyli exulanti, ale jenom emigranti. Důvody přerůzné, ale hlavně ekonomické. Dobrý příklad je mladý elektroinženýr, který doma pracoval na vedoucím místě a jeho plat byl 17 000 Kčs měsíčně. Zde nastoupil s počátečním platem $ 75.000 ročně a během šesti měsíců dostal přidáno na $ 95.000.

S první vlnou let čtyřicátých odešlo hodně mimořádně schopných a vzdělaných lidí. Totéž, snad ještě ve větší míře se opakovalo v roce 1968 a bohužel pokračuje dodnes. Který národ si může dovolit takovýto únik mozků a úspěšně přežít? Bývaly doby, kdy mladí lidé a to nejen vzdělanci, odcházeli za hranice se něco naučit, vraceli se domů a svými nabytými zkušenostmi z ciziny obohacovali nejen sebe, ale celou rodnou zem.

Nekrvavý převrat v roce 1989 byl radostně vítán všemi exulanty. Vraceli se domu, do vlasti, nabídnout své služby, ale nebyli přijati. V čele vlády seděl bývalý člen Ústředního výboru KSČ, nové zákonodárství bylo upraveno tak, aby se demokratický vlk drobet nažral, ale ta rudá koza zůstala nedotčená. Přijati nebyli. Na vedoucích místech všech ministerstev zůstávaly staré rudé kádry, které pokládaly exulanty za rozkladný živel. Vracení ukradeného majetku nebylo do dnešního dne uspokojivě vyřešeno. Když jsem si sám zažádal o vrácení majetku, dostal jsem zajímavý dopis od soudu, z něhož cituji: „Ač jste byl nezákonně žalářován, nebyl jste odsouzen řádným soudem a tudíž nemáte nárok na navráceni majetku.“ Nechal jsem si tento právnický unikát zarámovat a visí nad mým psacím stolem. Moji kanadští přátelé, právníci jsou přesvědčeni, že jim to špatně překládám, že něco takového se nemůže stát ve svobodném, demokratickém státě.

Vracení majetku, není však nejbolestivější stránkou. Co v pravdě bolí, je, že exulanti jsou pokládáni za vetřelce, kteří v době, kdy národ trpěl pod rudým jhem, vesele hrabali v cizině do kapes dolárky. I když nám dnes nějaký ten dolárek v kapse chrastí, museli jsme se na něj moc nadřít, víc než ti dnešní kritikové v době rudého fašismu.

Praha, již od středověku nejkrásnější město Evropy, je cílem turistů z celého světa. To je nevyčíslitelný přínos tak potřebných valut, ale za to jsou návštěvníci trestáni dvojnásobnými cenami. Byl jsem s přítelem v jedné dobré restauraci v Praze. Po znamenité večeři jsem požádal vrchního o účet. Přinesl ho na stříbrném tácu. Už se nepamatuji, kolik to bylo. Položil jsem na tác můj American Express kartu, načež pan vrchní vzal tác a řekl „Račte prominout, tady je malý omyl“ a s účtem odešel. Vrátil se za chvilku a účet byl dvojnásobný. Vysvětlil to kulantně : „Hovoříte s pánem česky a já netušil, že jste cizinec.“ Restaurace byla plná a tak mírně zvýšeným hlasem jsem mu řekl, že tu cizincem nejsem, že jsem se tu narodil pravděpodobně dřív než jeho dědeček, že jsem za tuto vlast bojoval a krvácel, že dvojnásobnou cenu platit nebudu a že chci mluvit s majitelem podniku. Byl jsem odměněn potleskem přítomných hostů. Pan majitel se snažil vysvětlit, že to je vládní nařízení, on že za to nemůže, ale v mém případě to přehlédne a nechal přinést původní účet. Přítomní zatleskali.

A to jistě není ojedinělý případ. Slyšel jsem podobné historky od přátel vracejících se z rodné země. Zanechává to v nás hodně trpkosti a zklamání. Byli jsme násilím vytrženi z poklidného života, donuceni hledat útočiště za hranicemi. Bolí to, když slyším z úst váženého politika, že jsme utíkat nemuseli. Jistě že nemuseli, ale kdopak chtěl skončit v oprátce jako generál Píka, Dr.Horáková, zahraniční vojáci Nechanský, Šatana a další a další, nebo skončit v Jáchymově při kopání uranové rudy!

Z první vlny exulantů z roku 1948 je už většina na pravdě Boží a ti osmašedesátníci tam už nemají daleko. Až na malé výjimky, všichni by se domu moc rádi vrátili, ale... Převážná většina žije zde za hranicemi déle, než žila doma. Založili rodiny, mají zde dnes vnoučata, dobrou existenci a penzi. Převést těch pár ušetřených dolárků do vlasti je spojeno s rizikem, že následník pana Salzmanna se půjde zase vyčurat a v jeho momentální nepřítomnosti další mezinárodní podvodník banku opět vytuneluje a ubohý navrátilec zase přijde o všechno. To si v našem věku už nikdo nemůže dovolit.