Květen 2003

Není růže bez trní

Bob Moravec

(Pár slov k článkům v CS- magazínu o "našich" Němcích.)

Měl jsem a mám mezi Němci hodně dobrých přátel. Jezdil jsem léta na Šumavu na tetřevy a na srnce. Znal jsem lidi ve Volarech a v Lenoře, kterým říšští Němci vůbec nerozuměli. Nebyl mezi nimi ani jeden nacista a pochybuji, že měli zájem o připojení k říši. Přenocoval jsem často v chatě na Třístoličníku, která prý byla postavena přesně na bodu, ve kterém se stýkaly hranice ČSR, Rakouska a Německa. Majitel byl Bavor, moc hodný člověk a říkal, že vchod do chaty je v ČSR, jídelna v Rakousku a nálevní pult v Bavorech. Čepoval tam znamenité černé bavorské pivo.

Naposledy jsem tam byl někdy v roce 1936. Vlídný hostinský byl pryč a místo něj arogantní, zamračený Němec. Na zdi za nálevním pultem místo překrásného oleje tokajícího tetřeva visel obraz Hitlera a v rohu seděla skupina lidí v hnědých uniformách DNSAP, kteří si nás opovržlivě prohlíželi. Tenkrát jsme tam nepřenocovali.

V roce 1945 jsem často jezdíval k naší brigádě u Dunquerku. Jednou mě rychle nahnali do ubikací, protože v tuto dobu obvykle střílí německý ostřelovač a nemohou zjistit odkud. Jednoho našeho vojáka už lehce poranil. To mě zaujalo. V jednom válečném kurzu v Anglii nás učili zásady úspěšného ostřelování. Střelec musí mít slunce v zádech a být nad terénem. Terén zde byl jako placka a jediné vyvýšené místo byly trosky rozbombardovaného mlýna, asi tři poschodí vysoké, V tom se přece střelec nemůže usadit!

Náhoda? V tom se v nejvyšším okně mlýna zablesklo a padla rána. Vypůjčil jsem si německou kulovnici ostřelovačů s Zeissovým dalekohledem, válečnou "kořist" jednoho kamaráda, zalehl a s ukazováčkem na spoušti čekal. Za chvilku padla další rána, zmáčknul jsem spoušť a od té doby byl pokoj. Byl jsem přesvědčen, že jsem ho zasáhl.

V roce 1949 jsem vedl naloďovací tábor do Kanady v Tirpitz Kaserne v Brémách. Jídlo mě nosil číšník, Němec, mladý příjemný chlapík. Ptal jsem se ho, zda byl za války v armádě a řekl, že natürlich, byl. Byl prý dobrým ostřelovačem a válku skončil u Dunquerku. Zeptal jsem se,zda střílel z těch trosek mlýna. Když přisvědčil, řekl, že byl raněn úlomky zdi, když na něj někdo střelil. Přiznal jsem se, že jsem to byl já a podali jsme si ruce. Včera jsme na sebe stříleli, dneska máme mír. Doufejme na věčně časy. Když jsme se s manželkou naloďovali, přišel se s námi rozloučit až na loď a daroval mi krásnou sošku srnce z míšeňského porcelánu, kterou mám dodnes.

Když jsem sloužil u Francouzů v severní Africe přišel jsem o tři lapiduchy. Po boji šli sbírat raněné a když jednoho pozvedli, vybuchla pod ním mina, kterou „stateční“ válečníci Afrikakorpsu položili pod těžce raněného.

Později u Monte Cassina jsme zajali německého vojáka původem že Žatce. Měl u sebe štípací kleště a pytlík se zlatými stoličkami a zuby. Vytrhával je padlým, Němcům i našim a jen doufám, že byli úplně mrtví. Víte, v takových momentech se člověk musí velmi ovládat. Jsou ve válce momenty, kdy se i z toho nejslušnějšího člověka stane zvíře.

U Monte Cassina jsem velel jednotce Goumiers, horalů z Atlasu. V horách vyrostli a v horách u Monte Cassina byli jako doma. V jejich pruhovaných burnusech byli ve skalách téměř neviditelní. Jejich oblíbenou zbraní byl dlouhý nůž a boj v noci. Jednou při nočním průzkumu jsme zajali skupinu Němců, kteří byli rovněž na nočním průzkumu. Přivedli mně čtyři Němce. Ptal jsem se, jak byla německá skupina silná. Prý sedm. Ránu padnout jsem neslyšel a byl jsem zvědav, kde jsou ti ostatní. Prý byli neopatrní a jeden Goum si poklepal s úsměvem na kudlu.

V každém národě jsou lidé výjimečně dobří, ale i výjimečně špatní. A čím je národ větší, tím víc je tam těch dobrých i špatných.