Květen 2003

Povinnost, či jen volba navléknout uniformu?

Ota Ulč

Verbíři lapali venkovské synky, sedm let se sloužilo nejen za Marie Terezie, umíralo se ve zbytečných válkách, taková je historie. V dávných již dobách svého mládí jsem se tuze snažil vykličkovat z čestné povinnost bránit socialistickou vlast. Záměr se nepovedl a tak jsem ji musel víc než dva roky bránit lopatou v jednotkách beze zbraně. Mají sloužit všichni, nebo jen ti, jimž se chce? V Izraeli je to povinnost každého muže i ženy mojžíšské víry - jen ti ultraortodoxní mají nárok na modrou knížku. V řadě zemí třetího světa armáda poskytuje tu nejsperspektivnější kariéru, jak si k něčemu pomoci. Čínská lidová republika měla hned od svého vzniku dostatek dobrovolníků, zejména z venkova, dychtivých sloužit vlasti, jež se jim pak odměňovala poskytnutím jinak nesehnatelného práva pobytu v městských oblastech. (Předpokládám, že v současné době s notně ochablou schopností státu kontrolovat pohyb obyvatelstva, taková motivace již pominula.) Dosud přetrvává koloniální tradice někdejších impérií najímat si k nebezpečnému počínání se zbraní cizince - proto ti nepálští Ghurkové pod britským a Cizinecká legie pod francouzským praporem.

Něco takového v Americe nemáme. Právě proběhla světem, nikoliv ovšem tím arabským, zpráva o bravurním vysvobození hodně pošramocené dívčiny ze Saddámova zajetí. Devatenáctiletá Jessica Lynch - nikterak s krvelačnými sklony, jak by podle jména mohl usuzovat čtenář někdejších rodokapsů o divokém Západu - pochází z početné nebohaté rodiny v obci jménem Palestine (!) ve státě West Virginia, jednoho z nejméně prosperujících. Její ambicí je stát se učitelkou a proto se přihlásila do armády , finančně pak umožňující mírumilovnou kariéru. Čili být Jessica z lépe situované rodiny, je méně pravděpodobné, že by se dobrovolně hlásila do zbraně, Iráčané by ji neprostříleli, obě nohy a jednu ruku zlomili.

Před několika měsíci černošský kongresman Charles B. Rangel přišel s iniciativou znovu zavést všeobecnou vojenskou povinnost (tzv.draft) s populistickým, též rasově motivovaným zdůvodněním, že slouží jen ti chudí a převážně černí, ti umírají nejvíc. Nebyla to však pravda ve vietnamské válce a není to pravda ani dnes. Mám před sebou fotografie prvních 28 padlých: 5 z nich jsou černoši, 3 tzv. Hispanics a 20 je bělochů, také s jmény jako Eric J. Orlowski (Buffalo, New York) a Frederick E. Pokorney (Nye, Nevada). Když otec jednoho z černochů rozhořčeně obviňoval Bushe - a televizní stanice závěr bezpočtukrát vysílaly - že mu vzal syna, s jeho projeveným žalem sympatizuji, aniž ale pomíjím skutečnost, že ztracený syn se dobrovolně přihlásil do řad námořní pěchoty (tzv. Marines, které si Češi pravidelně pletou s Navy, tím skutečným námořnictvem), službou tradičně tou nejriskantnější. Kongresman Rangel opakuje populární mýtus, že černoši utrpěli ve Vietnamu proporcionálně nejvíc ztrát. Věrohodná kniha Harry G. Summerse "Vietnam War Almanach" uvádí cifru 12,5 % ztrát na životech, což je o jedno procento méně, než počet všeho černošského obyvatelstva.

Armáda nabízí dobrodružství, možnost poznat aspoň trošku svět, kariéru, ekonomické výhody po návratu do civilního života. Místo háklivosti na barvu pokožky, zdůrazňuje se individuální výkon, disciplína, vědomí, že přežití ve válečných podmínkách závisí na spolupráci každého s každým. Vzpomínám, jak vypadala americká armáda, když přijela do rodné Plzně v roce 1945: důkladná rasová segregace, i v biografu museli černoši sedět stranou na balkoně. K integraci začalo docházet z příkazu prezidenta Trumana až dva roky později. Armáda je už několik desetiletí tím nejúspěšněji integrovaným experimentem ve státě. Jak ale uvádí podrobná studie (The New York Times, 30.3.2003), daleko víc bělochů slouží u letectva, převažují u bitevních pozemních složek, kdežto černoši víc než v dvojnásobném poměru dávají přednost administrativním a všeobecně podpůrným rolím.

Ve věkové kategorii všeho obyvatelstva od 18 do 44 let, černoši tvoří 12,7 %, ale v armádních složkách je jich 22%. Ještě markantnější je podíl černošek: těch totiž slouží 35 % a přibývá jich víc než bělošských dobrovolnic. Podle oficiální údajů (Department of Defense: Population Representation in the Millitary Services) u pozemního vojska černošky jsou nejpočetnější (46 % proti 38 % bělošek, 9 % oněch Hispanics a 7 % ostatních, zejména z Asie). Nedávno jsem v televizi sledovat interview s někdejší uprchlickou holčičkou z Vietnamu, nyní důstojnicí, absolventkou West Pointu. Mařenka, nejstarší dcera Pavla Pecháčka, dlouholetého ředitele českého vysílání Svobodné Evropy, absolvovala neméně prestižní námořní akademii v Annapolisu a stala se jednou z prvních kdy pilotek v nejnáročnější službě přistávat se superstíhačkami na palubě mateřských letadlových lodí. (V NYT, 30.3.03, je reportáž z takového prostředí: U.S.S.Abraham Lincoln, monstrum 97 000 tun na atomový pohon, plující město s 5 200 obyvateli, z nichž je pouze 10 % žen, ale 40 % důstojníků).

Jaký to rozdíl od dřívější doby! Ve Vietnamu od 1965 do 1972 sloužilo všeho všudy 2 594 000 Američanů, z nichž jen 7 494 byly ženy, velmi převážně ošetřovatelky. Z 58 000 Američanů, kteří ve Vietnamu ztratili život, bylo pouze 8 žen, všechny ošetřovatelky. Do zajetí nepadla žádná, teď v Iráku během dvou týdnů zajaty byly dvě (včetně zmíněné osvobozené Jessicy.)

Armáda ale není reprezentativním průměrem americké společnosti. Na Harvardské univerzitě v pamětní hale jsou jména 697 studentů, kteří padli za druhé světové války a jen 22 jmen těch, kteří padli ve Vietnamu. Porovnejme s tragickou zkušeností britské aristokracie, která jak za první, tak druhé světové války utrpěla větší ztráty než nešlechtický lid. Starší generace amerických politiků vesměs bojovala , na rozdíl od té následující. Bush senior byl sestřelen nad Pacifikem, Bob Dole, jeho oponent ve volbách, byl zmrzačen na italské frontě, kdežto finální prezidentský vítěz Clinton se jako mladík službě podvodem vyhnul a pak se tedy stal vrchním velitelem všech vojsk. Uniformám se vesměs vyhýbají ti lépe situovaní a vzdělaní, ale i jedinci na nejnižším socioekonomickém žebříčku a takoví, které pro chatrné vzdělání odmítnou. Tuze mě překvapilo zjištění, dosažený průměr vzdělání u vojáků je vyšší než u civilního obyvatelstva.

Přetrvává a ještě spíš roste regionální nerovnováha. Zatímco mládež ze severovýchodní části USA (New York, Boston) a ze střední oblasti země (Chicago, Cleveland, Detroit) vojenská kariéra příliš neláká, zájem sílí v západní části země a zejména je mohutný mezi Jižany od států někdejší konfederace po Texas. Tam je to nejryzejší naleziště amerického patriotismu. Někteří myslitelé si dělají starosti s představou, že v národě vzniká permanentní vojenská či válečnická kasta, v rodinách předávaná z generace na generaci. Jsou to lidé konzervativnějších názorů, víc sympatizujících s republikány než s demokraty.

Zatímco v druhé světové válce branci tvořili dvě třetiny všeho vojenského personálu, za vietnamské války jich byla už pouhá jen čtvrtina. Už tehdy se armáda značně profesionalizovala. Povinnou službu zrušil v roce 1973 prezident Nixon v nesplněném očekávání, že tím povadne protiválečná nálada ve společnosti. Prosazovatelé znovuzavedení všeobecné branné povinnosti přiznávají, že v současném politickém klimatu nemají příliš naděje na úspěch. Rovněž vojenští páni nechtějí velet neochotným neumětelům, strůjcům mnohdy víc škody než užitku.

Je to tedy onen druh výtečné situace, z níž se mohou radovat obě strany. A dojde-li v České republice ke konci povinného vojančení, jásat bude osvobozená mládež a oddychnou si i generálové.