Květen 2003

Vsadit do loterie a emigrovat do Ameriky

Ota Ulč

Vzdor úsilí mohamedánských fundamentalistů Ameriku zničit, pro leckoho dosud zůstává zemí zaslíbenou. Občané bývalého Československa se těšili z dost štědré kvóty, kterou poskytoval imigrační zákon, platný až do šedesátých let. Ale i poté našincům pomáhala výhoda/nevýhoda/, že doma panoval komunismus, od něhož raději pryč - jsem politický uprchlík, dejte azyl. Dostal jsem takový azyl, ač jsem nikterak nebyl pronásledován. Jako tehdejší soudce, být s agendou jen občanskoprávní, jsem přece patřil ke státní mašinérii utlačovatelů. Pouze mě tlačilo vědomí, že budu muset jednou udělat nějaké svinstvo a nebudu mít odvahu říci ne. Pak jsem aspoň našel odvahu a měl štěstí se méně než legálně dostat do Západního Berlína, krátce před ztopořením Zdi míru. Načež šup do náruče imperialistů.

Po novém vystudování v USA se na mne občas o pomoc obraceli žadatele, jejichž azylový status někde vázl. Aby ne: s pasem a výjezdní doložkou přijeli normalizátory důkladně prověření ohební občané a na Západě se prezentovali jako pronásledování mučedníci. Pokud takovou šarádu příliš nepřeháněli, snažil jsem se jim být k užitku s odkazem na tehdy platný trestní zákon socialistického státu. V paragrafu 109 totiž trestal nejen občany ilegálně zmizevší, ale i ty, kteří si legálně povolený pobyt v zahraničí svévolně prodloužili. Čímž mi byl poskytnut přesvědčivý argument, že ten který žadatel, ač pronásledován nebyl, rozhodně by teď byl v případě nedobrovolného návratu..., tady to je černé na bílém, račte se podívat.

Jenže pak se systém vědeckého socialismu rozsypal a s ním i ono výhodné zdůvodňování. Obrátili se na mě mladí manželé, oba lékaři, měli dvě malé děti. Rozhodli se utéci od režimu, který pak za pár měsíců dodýchal. Majetek prodali, zaměstnání ztratili, most k rodné zemí vyhodili do povětří. Ocitli se ve Švédsku, ale mezi chmurnými Vikingy si nemínili, a údajně ani nemohli, zvyknout. Rádi by do Ameriky, ale komunismus jako přesvědčivý důvod jim odpadl.

Lepší vyhlídky, už z doby sametové, vypadaly takto: Obdržel jsem krasopisně napsaný český dopis z Minnesoty od dívky jménem Sylvie. Narodila se v Praže, matka Česká, otec Afričan z Gabunu. V Praze vyrostla, čeština je její mateřština. V dospělém věku odjela s otcem do Gabunu. Toho tam ale z politických důvodů zavřeli a dcera se z tropů přesunula do jednoho z nejstudenějších státu USA. Něco se o mně dozvěděla a tak mi napsala, že potřebuje pomoc k podání žádosti o azyl. Případ by to byl jednoduchý (perzekuce), nebýt ovšem České republiky, v níž už komunisté nevládnou. Proč žádat o azyl v USA, když se může vrátit do rodné ČR, kde je plno svobody? Tak reagoval imigrační úřad.

Ocitl jsem se na hodně tenkém ledu, z něhož jsem se pokusil vybruslit odkazem na skutečnost, facts of life. Vzdor oficiálně proklamované občanské rovnosti a rasové toleranci, dotyčná Sylvie barvy čokoládové by se musela potýkat s ústrky, bohaté dokumentovatelné - skini, excenzor Sládek, nápisy o černých hubách s doporučením je expedovat do plynu, občasné výkopy z hospod, atd. Z takových hanebnosti jsem ovšem stát nevinil - ten za nenemůže. Rovněž ale prozatím málo dovede těmto ošklivostem bránit či aspoň je pořádně trestat.

To jsem tedy napsal, odeslal a nic se nedělo. Posléze jsem od české míšenky obdržel neméně krasopisný dopis se zprávou, že její žádost dosud vyřízena není, ale v mezidobí se zúčastnila loterie, vyhrála a tím se vyřešily veškeré její patálie.

Tahle loterie je prapodivný vynález Kongresu, zásluhou účinného tlaku od irské a polské lobby. (Nikoliv lobby české: ta, pokud vůbec existuje, se spíš projevuje jako antilobby, zásluhou převážně negativního postoje české vlády vůči své početné exulantsko-emigrantské obcí.) Jak známo, Amerika je končina, zaživší největší přistěhovalectví na této planetě - přesun desítek miliónů převážně z Evropy. Teď už řadu let, neméně převážná většina - 80 procent - nových příchozích je z latinské Ameriky. Roční legální kvóta je 700 000 osob. Odhad počtu osob, ilegálně do země proniknuvších, se liší od experta k expertovi. Úřad Immigration and Naturalization Service (INS), s oprávněnou reputaci té nejméně výkonné složky federální byrokracie, to odhaduje na něco mezi třemi až desíti milióny vetřelců.

Kongres tedy v roce 1990 odhlasoval zákon o DIVERSITY VISA LOTERY se 40 000 výherci ročně, z nichž víc než polovina (23 910) připadne nyní zanedbávané Evropě. Všeho všudy budou kvalifikovat žadatele pouze 34 národnosti. Na latinskou Ameriku případně jen něco málo přes 5 procent míst a zcela vyloučeny jsou Čína a Indie, nejlidnatější státy světa. Oficiálním zdůvodněním byla snaha o větší diverzifikaci, etnickou rozmanitost, jako bychom ji tu už neměli dost. Téměř polovina (43%) obyvatel New York City přišla odněkud že zahraničí a v základních školách metropole vyučují žactvo 140 národnosti. Tento nápad s loterii má své četné kritiky. Proč například odměňovat několik tisíc náhodných šťastlivců, když ubožáci uprchlíci z Haiti hynou na bídných bárkách ve vlnách Atlantiku a přeživší trosečníci jsou násilné deportováni na rodný ostrov mizérie a beznaděje?

Přihlásit se o účast v loterii lze jak z ciziny , tak v země kýženého určení. Žádat může jak bezúhonný outsider, tak v USA zákony porušující ilegál, který ale musí napřed požádat o amnestii. Původně neexistovaly ani formuláře. Stačilo na kus papírů napsat jméno, datum a místo narození své a rodinných příslušníků. Každý mohl podat tolik žádosti, kolik jen libo. A hned napoprvé se jich sešlo 19 miliónů! V The New York Times (29. září 1991) je fotografie dvaadvacetileté Irčanky Eileen Maddenove, která podala žádosti tisíc. Uspěla jen s jednou, což ji ovšem zcela stačilo. V článku je též zmínka, že soutěže se zúčastnilo 261 zájemců z tehdejšího Československa. (Tehdy se v českém tisku objevily inzeráty, nabízející odbornou asistenci v této proceduře za poplatek 3 000 Kč. Snadno vydělané peníze za službu, skládající se že vložení obálky do poštovní schránky.)

Americké úřady si se zpožděním uvědomily nesmyslnost původních pravidel a teď už dovolují podání jen jedné žádosti na osobu. Rovněž už nestačí pouhý cár papírů, který ani nebylo třeba podepsat. Teď se též vyžaduje předložení fotografie. Pravidla týkající se imigrace se pravidelně mění, přibrušují, dodatky se hromadí na dodatky. Fascikly s předpisy všemožných nuancí už téměř nabývají mamutího rozsahu daňových předpisů. Prozatím naposledy jsem se dočetl, že žadatel, který uspěje v prvním kole výběru, je pak vyzván napsal svůj životopis, kádrové přiznání, musí prokázat, že absolvoval aspoň střední školu a pracoval aspoň 5 let v oboru, vyžadující aspoň 2 roky výuky nebo zkušenosti. Těžko si představit člověka, který by nebyl schopen něco takového vykouzlit. Rovněž se vyžaduje doklad, že žadatel má v USA zajištěno zaměstnání, což však za současných hospodářských potíží může být problém. V roce 1997 kvóta imigračních viz (DV-99 pro získání proslulé zelené karty, která vůbec není zelená) cestou loterie vzrostla na 55 000. Termín podání od 24.října do 24.listopadu, zaslat na adresu DV-99 Program, National Visa Center, Portsmouth, NH (stát New Hampshire) 00212, USA.

V těhle záležitostech vše se pravidelně aspoň trošku mění, Hérakleitos má permanentní pohotovost. Zájemci o nejčerstvější údaje nechť kontaktují americký konzulát nebo zatelefonují do INS na číslo (800) 375-5283, od pondělka do pátku od osmi ráno do čtyř hodin odpoledne. Nikoliv ovšem středoevropského času, ale E.S.T. (Eastern Standard Time), uberte 6 hodin. Předčíslí 800 znamená, že hovor bude zadarmo (z USA). Dozvíte-li se o nějakém podvodu a budete se s tím chtít svěřit, spojte se lze v touž dobu s National Fraud Information Center na čísle (800) 876-7060 nebo sedněte k internetu a vyťukejte adresu http://www.fraud.org kdykoliv.