Květen 2003

Jak rychle se svět otáčí

Emanuel Mandler

V takových dobách, jako je nynější, musíme aspoň na čas potlačit to, čemu jsme se učili ve škole. Ve škole jsme se dozvěděli, jak se Země točí kolem své osy a jak obíhá kolem Slunce. Přijali jsme toto poučení za své, a tak nám nevadí, že tyto jevy vidíme opačně: jak ne Země, ale Slunce vychází a zapadá. Ale ještě než začala válka v Iráku, pojednou jsme zjistili jev, o kterém nám ve škole nikdo nic neřekl: jak se otáčí náš malý, evropský svět. Začalo to Německem, v němž vyhrál volby Gerhardt Schröder, a to k hlavně hrubým pacifistickým útokem na americkou supervelmoc. S pozoruhodnou hysterií se připojila Francie a pak už se náš malý globus otáčel jaksi sám od sebe. K mocnostem, které pozoruhodně rychle zapomněly, že jsou dlužníky Spojených států, se přidala Belgie a začala vznikat osa Paříž-Berlín-Moskva; hovořilo se o tom, že snad bude protažena až do Pekingu. Velké evropské státy - s výjimkou Velké Británie a Španělska - ovládly staré velmocenské reminiscence a společné životní zájmy demokratického, euroamerického světa je přestaly zajímat. Jenže co bylo, bylo, Německo i Francie (ani celá Evropa) se po mocenské stránce nemohou Spojeným států rovnat. A tak se pokusily jejich boj proti nebezpečí hrozícímu ze Středního východu co nejvíc zkomplikovat. Evropská média se většinou přidala a výsledkem byla všestranná protiamerická kampaň.

Je to nepěkné? Velice. Naše vlast se k tomuto všeobecnému otáčení přidala svérázným způsobem. Český prezident prohlásil ve Varšavě, že je třeba stát oběma nohama na zemi; zdůraznil také, že obě naše země, Česká republika a Polsko, zaujímají - bohudík - k válce v Iráku totožný postoj, i když se projevuje u každého z obou států trochu jinak. Zapomněl říci, že úplně jinak. Polsko jednoznačně podpořilo útok na Irák a vyslalo do boje 200 vojáků; Češi, připomněl Václav Klaus, poslali víc vojáků, jenže ti, jak víme, nesmějí vstoupit do oblasti bojů a jsou na Středním východě k ochraně civilistů. Pravda, přes naše území smějí jezdit spojenecká vozidla a létat americké a britské letouny, ale tento ústupek je vynahrazen oficiálním postojem státu (přísným nevměšováním, neangažovaností na kterékoli straně) a neuvěřitelným, protiamericky pacifistickým stanoviskem hlavní vládní strany.

Velká většina našich médií se vysloveně nadchla stanoviskem české politiky a využila začátků bojů v Iráku k prezentování Spojených států jako velmoci naplněné samými nedobrými vlastnostmi a neschopnostmi včetně neschopnosti podávat seriózní informace a dokonce neschopnosti vést úspěšně válku. Politika i média u nás tak vycházely vstříc touze lidí po míru a bohužel také značným pozůstatkům komunistického protizápadního (dnes protiamerického) zaměření. I noviny otočily. Dlouho po počátku bojů, ve středu 2. dubna stály ve zvláštní příloze Lidových novin (připravené v úterý, kdy se spojenecký útok zastavil - alespoň zdánlivě) vedle sebe dva výmluvné titulky: "Informují americká a britská média objektivně, nebo slouží politikům?" a "Mluví oficiální místa spojenců pravdu?".

Jenže takřka současně se obnovil útok spojenců. Byl masivní a směřoval rychle přímo na Bagdád. A tak se evropský svět začal otáčet zpět. Už ve čtvrtek jsme se dozvěděli ze zpravodajství, že "politické špičky dvou největších odpůrců války s Irákem - Francie a Německa - začínají postupně měnit svá odmítavá stanoviska". Jde jim to ztuha, ale - co jim zbývá? Naše politika nic měnit nemusí. Hned další den prohlásil Václav Klaus na tiskové konferenci ve Varšavě, že máme v Zálivu více vojáků než Polsko, na přepočet obyvatel dokonce čtyřikrát více, "ale vy to umíte lépe prodat…".

Proti tomu bylo možno zaznamenat otáčení médií. Sobota 5. 4. 2003, kdy MF DNES měla na titulní stránce palcový titulek "Spojenci sevřeli Bagdád", byl již několikátý den zásadní změny ve válečném zpravodajství naší veřejnoprávní televize. Až do té doby člověk nevěděl, balamutí-li diváka ideologicky zkreslenými zprávami přímo z Bagdádu, nebo z Prahy podle saddámovských pokynů. V pondělí začala podávat válečné zpravodajství objektivněji a místy úplně seriózně. Proč se ČT 1 otočila?

Můžeme se toho jen domýšlet. Jedna věc je však nepochybná (a potvrzují ji internetové chats): mezi našimi lidmi se našlo mnohem víc těch, kteří nesnášejí ideologické zkreslování zpráv, než by člověk mohl usuzovat podle průzkumů veřejného mínění. Na článek pana Vlka st. který v Neviditelném psu osočil (zcela právem) naše média z ideologické předpojatosti a z podávání zkreslených zpráv, reagovalo mnoho diskutujících - a většina s výtkami souhlasila. Jistě tedy také televize dostávala množství dopisů, které si nedá za rámeček. Tento kritický postoj politicky uvažující veřejnosti je na nynější situaci potěšitelný.

Tím víc vystupuje do popředí charakter české politiky v irácké válce. Lépe řečeno její bezcharakternost. Není to snad bezcharakterní, zvláště od postkomunistické země, jestliže její politické vedení považuje demokratickou i totalitní stranu konfliktu, za rovnocenné? Parlament, většina vlády i prezident - ti všichni se navíc chovají tak, jako by český stát ztratil pud sebezáchovy. Mluveno s Václavem Klausem, neumíme "to" dobře prodat. Bodejť bychom uměli, když nemáme co. Nynější globální svět je nebezpečný. Pro všechny a pro demokracie zejména. A zvláště nebezpečné pro Evropu bude, pokud i v budoucnu dají bývalé velmoci přednost nostalgii po zašlé moci před potřebami demokratického světa.

(www.bohumildolezal.cz)