Květen 2003

Jak Saddám vítězí

Emanuel Mandler

Svět je zřejmě od svého počátku uspořádán tak, že když není klamán, nelíbí se mu to. A tak se už od počátku irácké války dovídáme, že existuje nejen válka na bojišti, ale také válka mediální, v níž se obě strany snaží získat přízeň mezinárodní veřejnosti a předvést protivníka v nejhorším světle. To však odpovídá pravdě jen velmi částečně. Spojenci nejsou jednou ze stran mediální války podle představ žurnalistiky, protože zprávy jejich vojenského vedení, jak objektivní tak někdy nadsazené, korigují zpravodajské agentury, váleční zpravodajové a komentátoři. A v Evropě je korigují tak, že v prvních deseti dnech války jako bychom stáli na straně Saddáma Husajna a přáli si porážku amerického agresora - aspoň u nás. Bůhví proč jsme museli vyslechnout tolik vyslovených pomluv nejen Spojených států a jeho prezidenta, ale i americké armády, a proč jsme museli sledovat zpravodajství, které líčilo sáhodlouhý řetěz neúspěchu spojeneckých vojsk při útoku na Irák.

A zatímco jsme sledovali tyto zprávy, doprovázené obrazovým zpravodajstvím naplněným zraněnými a mrtvými lidskými těly, údajnými oběťmi imperialistické agrese, prorazily americké obrněné jednotky obranu Iráčanů a nevídanou rychlostí urazily dlouhou cestu od hranic Kuvajtu až k předpolí Bagdádu. V tu chvíli si mnozí z nás uvědomili nejen to, že americká operace byla dobře naplánována a uskutečňována, ale také že v irácké obraně leccos zaskřípalo. A toto leccos umožnilo spojeneckým silám obzvlášť rychlý postup.

Jaké všechny byly chyby iráckého velení při obraně vlastního území, to jistě řeknou vojenští experti. Ale i laik něco pozná. Zarazí ho, že režim, který se neostýchal vraždit desetitisíce lidí, kteří mu byli z různých důvodů nepohodlní, nevyhodil do vzduchu mosty, jejichž neporušenost značně usnadnila logistiku spojeneckých vojsk (pravda Irák zničil dva mosty, ale až v Bagdádu, trochu pozdě). To jsou věci viditelné a pochopitelné laikovi. Kolik asi je dalších obdobných "chyb" iráckého velení, které rozpozná pouze oko vojenského znalce?

Vysvětlení, proč k nim došlo, může být zajisté mnoho. Nejobecnější a zároveň nejjednodušší je toto: pořádný totalitní režim (takový, jaký právě je režim Saddáma Husajna) vytváří pro život obyvatelstva fiktivní realitu. Je založena na nejrůznějších ideologických schématech i na vyložených báchorkách, které jsou promíchány s reáliemi skutečného života. V této neskutečné skutečnosti žije obyvatelstvo, všichni "obyčejní" lidé. Nicméně okolnost, že součástí fiktivní reality jsou věci každodenního života, i to, že její hlavní teze a témata se do nekonečna opakují a zvýrazňují, vede k zvláštnímu efektu. V jisté - a někdy i dosti podstatné - míře jim rádi podlehnou sami vůdcové: například uvěří, že Nejvyšší je geniální a že je spolu s výjimečně schopnou a jemu oddanou armádou neporazitelný. A že usiluje zejména o to, jak zabránit válce.

Je tedy pravděpodobné, že irácké vedení samo podlehlo bludu o neporazitelnosti Saddáma Husajna a jeho armády, který irácká propaganda šířila do celé společnosti. V takovém případě se nemuselo namáhat s destrukcí důležitých mostů, protože bylo přesvědčeno, že jejich armáda nedovolí imperialistickému agresoru přes ně přejít. Anebo přinejmenším věřila v její sílu natolik, že bitva o mosty nepřítele na dlouhou dobu zdrží.

Fiktivní realita totalitního systému je složitě strukturovaná. Hovoříme tu o její nejvyšší rovině. V ní musí být vlastní síla vyvážena obrazem patřičně zvráceného nepřítele, jemuž jde hlavně o rozpoutání válečného konfliktu a o pozabíjení co největšího množství bezbranných lidí. Nepřítel je symbolizován co nejjednodušeji: USA, imperialismus, prezident Bush.

Vrátíme-li se tam, kde jsme začali, u takzvané mediální války, pak s úžasem zjistíme, že média velkých evropských států (a také naše) už před vypuknutím bojů nekriticky přejímala schémata a obrazy irácké fiktivní reality a v rouše demokratického zpravodajství je rozesílala po našem kontinentu. Je opravdu škoda, že naše média v této činnosti nezůstala pozadu. Ani soudržnosti společnosti, ani stabilitě státu nepřidá, jsou-li bájné absurdity orientálního systému a jeho útoky na demokratický svět vydávávány za objektivní zprávy.

(www.bohumildolezal.cz)