Květen 2003

Není mnoho času

Emanuel Mandler

Počátkem devadesátých let bylo nebe nad Evropou křišťálově čisté. A nejen řadový občan, i politik si u nás myslel to, co je v obdobných situacích tak časté: že už politické počasí tak krásné zůstane, že je to navždy. Toto "navždy" trvalo pár let. V novém století je nebe nad Evropou ocelově zamračené a je slyšet dunivé hřmění. Evropa je rozpolcená a rozhádaná, jak dlouho nebyla. Válka v Iráku v ní vytvořila dva nesmiřitelné tábory, jeden orientovaný proamericky a demokraticky, druhý mírový, protiamerický.

Paměť české společnosti a hlavně jejích "elit" by měla být schopna obsáhnout dobu od první světové války do dneška. Mohla by si pamatovat, že Spojené státy vstupovaly do války vždy nerady a vždy tenkrát, když byla svoboda ve světě zásadním způsobem ohrožena: nejen v první i druhé světové válce, ale také v třetí, studené válce proti kremelskému chapadlu, v níž se podle našeho vědomí vlastně nebojovalo. Jenomže to je omyl: Američané svou krví zastavili komunisty v Koreji a za stejným účelem bojovali ve Vietnamu. Nicméně přestože v této "dílčí" válce utrpěli porážku, komunistickou agresi přece jen zastavili a posléze přemohli.

Oč jsou tato fakta elementárnější, o to zřetelněji dokumentují, že vedlejší zájmy (ropa, rozšíření sféry vlivu a podobně) nejsou to podstatné, co kdy vehnalo Američany do války. To podstatné byla bezpečnost Spojených států, obrana svobody a demokracie. My Češi jsme z toho třikrát profitovali (vytvořením samostatného státu, osvobozením od nacistů v roce 1945 a od komunistů v roce 1989), takže verbální neutralita naší vlády je víc než podivná. Polská politická reprezentace vzešla z komunistického hnutí, a přesto se staví jednoznačně za Američany; předseda vlády Slovenska (je ještě o polovinu menší než Česko) říká: "Demokratický svět nesmí čekat na to, až budou zlo a teror nezvládnutelné". Vedení těchto postkomunistických států má pevnou důvěru v korektnost amerického postupu. Proč naše vláda tvrdí, že s válkou proti Iráku nemá nic společného, když přes náš vzdušný prostor smějí létat americká vojenská letadla, po našich silnicích se smějí přesunovat spojenečtí vojáci a v Kuvajtu máme chemickou jednotku (která ovšem "má mandát" čekat v Kuvajtu, až se do ní trefí nějaká irácká raketa)?

Důvody pro sfingovský postoj naší reprezentace jsou dva. Jeden je vnitropolitický a spočívá v tom, že dvě třetiny českých občanů jsou proti válce s Irákem, zahraničně politickým důvodem je strach před Německem a Francií. Ty se zatím marně pokusily obnovit svůj dávný velmocenský vliv - marně proto, že k tomu nemají patřičnou vojenskou sílu - a soustřeďují se na podporu mírového hnutí. Velmi závažná věc, nad kterou by se měla naše politická elita zamyslet, je právě toto mírové hnutí. Nelze se zbavit podezření, že svou spontánní protiamerickou organizací i svým charakterem navazuje na protiimperialistické mírové hnutí podněcované v sedmdesátých a osmdesátých letech z Moskvy. Vzhledem k charakteru tohoto mírového hnutí by americké politice prospěla podpora ze zahraničí; místo toho je ze značné části Evropy napadána z pacifistických pozic. Když se ale vedení polského i slovenského státu nezaleklo Německa a Francie, proč se bojí Česko?

Totéž se lze zeptat ohledně vztahu české vlády k vlastnímu obyvatelstvu. Kdyby demokracie spočívala v tom, že vláda vstupuje do války nebo válečné koalice podle průzkumů veřejného mínění, brzy by svět ovládla anarchie. Jinak - kdo by chtěl válku? Vycházím-li ze správných informací, pak před útokem na Irák byla pro válečnou akci spojenců většina obyvatel jen ve dvou zemích, v USA a v Izraeli. Jak to, že počet zemí, které podporují Spojené státy je o tolik větší? Tyto země totiž mají totiž opravdovou vládní politiku.

Skutečný politik se umí v zájmu vlastního státu postavit i proti mnohem silnějšímu protiválečnému odporu obyvatelstva, než byl u nás (ostatně byl v Česku před válkou s Irákem opravdu jiný protiválečný "odpor" než ten, který vyvolaly průzkumy obyvatelstva?). Tony Blair dokonce neváhal a riskoval svou politickou kariéru, jenže Tony Blair je Angličan. Český premiér stojí jako sfinga, na dotazy ohledně svého názoru odpovídá s kamenným obličejem tím, že poukazuje na hlasování sněmovny, a vede celý národ vstříc nehorázné ostudě. Přitom nechápe základní věc: zastupitelská demokracie ovšem může a měla by evidovat výsledky průzkumů veřejného mínění, ale názory v nich obsažené mají pouze pomocný význam. Ve věci války a míru je pak zapotřebí, aby rozhodoval národní zájem. Ten musí formulovat a vyjádřit - s pomocí zahraničněpolitických a vojenských odborníků - jednoznačná politická vůle státní reprezentace. Je to vlastně naopak, než se česká sociálně demokratická vláda domnívá.

Je totiž na ní, na vládě a na celé politické reprezentaci, aby co nejobjektivněji informovala občany o tom, co nás a celý svět čeká. Demokratická politická reprezentace by měla vzít na vědomí, že Spojené státy se rozhodly včas odstranit zákeřného totalitního nepřítele, jehož vedení ohrožovalo přinejmenším celý region Blízkého a Středního východu úsilím získat a použít zbraně hromadného ničení. Pokud by to vláda věděla (a obávám se že tak daleko dosud nedospěla), pak by to měla srozumitelně dát najevo občanům a snažit se je o tom přesvědčit. Zároveň by měla veřejnosti objasnit, že jde rovněž o precedens v tom smyslu, že válka proti Iráku má zastrašit další možné totalitní nepřátele (Severní Korea), a že tedy oblíbený slogan "válka je nejhorší řešení" v tomto případě neplatí. Tato válka je lepší řešení než válka či války, které by nastaly, kdyby totalitní systémy získaly zbraně hromadného ničení a s nimi sebevědomí, umožňující jim troufnout si na demokratický svět.

Bohužel značná část demokratického světa to nechápe a domnívá se, že s totalitními režimy se nejlíp vyjednává pomocí diplomacie. To nevěští do budoucna mnoho dobrého. Ale vlády mírotvorných států si aspoň něco myslí. Naše vláda, jak se zdá, si nemyslí nic.

(www.bohumildolezal.cz)