Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2003


Případ vládního zmocněnce

Emanuel Mandler

Co se stalo, to jsme viděli v televizi. Vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab se v pražském metru zastal muže černé pleti, kterého napadli dva mladíci. Ti pak zmlátili samotného zastánce, Jana Jařaba. Přestože vládní zmocněnec žádal cestující v soupravě, do které mladíci nastoupili, aby je zadrželi, nikdo nereagoval, a příslušník městské policie, na něhož se napadený potom v metru obrátil, jej odkázal na státní policii. Stalo se to tak?

Napsal jsem, že jsme to v televizi viděli, a to je ovšem nepřesné. V televizi jsme pouze viděli Jana Jařaba a moderátora celou příhodu líčit, a ještě jsme také viděli několik dodatečně pořízených záběrů. Bylo to tedy vůbec tak, jak to postižený Jan Jařab líčil?

I vylíčení příběhu bezprostředně poté, co se odehrál, je totiž subjektivní, zvýrazňuje určité rysy události a jiné potlačuje. Že však Jan Jařab svou příhodu podal vcelku důvěryhodně, o tom těžko může být pochyb: proč by si to celé vymýšlel? A kromě toho jeho vyprávění obsahuje množství jednotlivostí, které dobře známe z všedního života kolem nás: cynismus spoluobčanů, v tomto případě dvou mladíků, kteří se na eskalátorech metra chovají bez ohledu na okolí, jejich xenofobní reakci na žádost člověka jiné barvy pleti i zuřivost vůči tomu, kdo se cizince zastane; apatické množství cestujících, které nepřiměje volání o pomoc k žádné akci, i netečnost strážníka: namlátili tobě, tak nás neotravuj a dojdi si na státní na policii.

Byli jsme o tomto konfliktu informováni asi hlavně proto, že byla napadena osobnost veřejně činná (je pravděpodobné, že se o mnoha podobných konfliktech, které se přihodí obyčejným lidem, vůbec nedozvíme), a přestože jsme si již na ledacos zvykli, většinu z nás zaujal. Přinejmenším tím, že alespoň v koutku duše odsuzujeme lhostejnost cestujících marně požádaných o zadržení útočníků. Ale tak úplně jednoduché to není. Když si položíme otázku, jak by se choval jeden každý z nás, kdyby cestoval ve vagónu metra s dvěma cyniky, kteří předtím mlátili člověka, a jak by se mu chtělo do takového konfliktu zasáhnout, nevím. Pokud by člověk chtěl odpovědět upřímně, musel by si nejspíš připomenout, že v něm i v jeho blízkých je zakořeněn strach z takových situací. Je o to větší, že obden vídáme v televizi, jak na někoho vytáhnou nůž nebo revolver, jak nevinného člověka těžce poraní nebo zabijí.

Nechci říct, že nevyjít vstříc tomu, kdo byl napaden, je oprávněný postoj. Není. Chci jen říci, že náhodný spolucestující má polehčující okolnost. A ta je násobena tím, že není sám, že takových, jako je on, je kolem něho deset, dvacet a všichni se tváří, jako by nic neviděli. Opakuji, je to pouze polehčující okolnost.

Proti tomu - a to zůstává poněkud ve stínu viny spolucestujících (také snad proto, že na samotného Jana Jařaba nejtíživěji dolehla neochota lidí pomoci) - nemá městský policista, na něhož se posléze postižený obrátil, vůbec žádnou polehčující okolnost. Bylo přece jeho služební i lidskou povinností učinit vše pro dopadení viníků, sehnat rychle za tím účelem pracovníky metra a další policisty, a ne tvářit se jako že se ho to celé netýká. O tom není zapotřebí diskutovat, to je samozřejmé.

Nešťastný konflikt vládního zmocněnce pro lidská práva tak připomíná problém obecnější povahy. Nejde o nic nového, všichni o této věci víme, píše se o ní, a přece je to ještě málo. V uplynulém půlstoletí jsme se ("my" jakožto národ) odnaučili odpovědnosti jeden k druhému i k celku, a v důsledku toho se zeslabila rovněž odpovědnost "celků" (například orgánů státní správy včetně policie) k jednotlivci. České země byly po desetiletí zaplaveny kolektivismem, který se honosí tím, že oceňuje a chrání jednotlivce, "pracujícího". Místo toho však realitu zaplavila obezlička. Proti tomu je fungující demokracie založena na individuálním občanství, a to se neobejde bez odpovědnosti. Horko těžko si na ni zvykáme a navíc, povídáním se toho mnoho nespraví. Ale na to se nelze vymlouvat, konec konců je komunikace základní prostředek, jímž může národ vyvinout a udržovat svou existenci.

Případ vládního zmocněnce připomíná, že se musíme snažit nahradit základní apatickou polohu života, zděděnou z reálného socialismu, tvořivou aktivitou. Tedy mimo jiné prostými, mnohokrát omílanými mravními zásadami běžného života: že cynismem škodíme jeden druhému i sami sobě, že i v prostém, často drsném prostředí společenského provozu je zapotřebí ohleduplnosti; že se musíme vystříhat xenofobie, vrozeného nutkání považovat cizince za méněcenného člověka, že je zapotřebí reagovat na události a jednání lidí kolem nás nikoli neuroticky, ale racionálně a klidně. Vadí snad, budeme-li si tyto zásady připomínat stále znovu?

Jak se zdá, je toho moralizování přespříliš. Co naplat, případ vládního zmocněnce Jařaba k tomu vyzývá...

(Lidové noviny, 13. 3. 2003, www.bohumildolezal.cz)



Zpátky