Květen 2003

Rozumět sami sobě

Emanuel Mandler

K všeobecnému překvapení se po zhruba půlroční přestávce, způsobené posudkem profesora Froweina a jeho závěrem, že Benešovy dekrety nemají evropský význam, o těchto dokumentech nyní na půdě Evropského parlamentu přece jen začalo hovořit. Zatím jen v křesťansko demokratické frakci Evropské lidové strany. Před více než osmdesáti přítomnými diskutovali dva přední znalci mezinárodního práva, stockholmský profesor prof. Ulf Bernitz (známý u nás jako autor písemného koreferátu k Froweinově posudku) a würzburský profesor Dieter Blumenwitz. Ten vypracoval o Benešových dekretech dobrozdání pro Sudetoněmecké krajanské sdružení.

Pro další diskusi o Benešových dekretech je podstatné, že oba experti se nyní shodli ve značném stupni kritického odsouzení Froweinova posudku, který Benešovy dekrety idealizuje a očisťuje. Snadno si lze představit, že po takovém stanovisku dvou prvořadých expertů bude Evropský parlament reagovat dalšími akcemi (ostatně prof. Bernitz vyzýval, aby "otázka zůstala otevřena"). Bude-li následovat mezinárodně založená diskuse (což není jisté, ale je možné), pak v ní agitačně propagační hlediska a závěry oficiózní publikace "Rozumět dějinám" nemohou obstát. Záleží jistě také na široké obci historiků včetně historiků regionálních dějin, jak se k tomuto vrcholně nacionalistickému pojetí dějin postaví.

Zajímavá (i pro mne osobně) je z tohoto hlediska recenze publikace "Rozumět dějinám" z pera Josefa Bartoše (ve Vlastivědném sborníku moravském, Brno, 1/2003).

Autor sice této publikaci vytýká některé chyby z oboru starších dějin, které lze těžko ponechat bez povšimnutí (například posunutí Zlaté bully sicilské o 200 let), ale to, čemu knížka evidentně slouží, obhajobě "odsunu Němců", věnoval jeden jediný pochvalný odstavec. Uvádí jej věta: "Je historicky správné, že poválečná situace je v knize posuzována v kontextu s předcházejí dobou i celkovým tehdejším ovzduším u nás, v Evropě i v celém světě. Přitom se zde nic nezamlčuje, neskrývá, včetně první etapy násilného vyhánění…". A to prosím jde v "Rozumět dějinám" o koncepci, která je sama o sobě zvláštní. V knížce samé je významnému programu poválečné revoluce (Košický vládní program) věnován nevelký odstavec a v pojednání o pražském povstání není ani zmínky o Vlasovcích (jako za komunistů); vrcholovým českým historikům činí problémy pojem "vyhnání", přestože je uveden v předposlední větě čl. XII postupimského protokolu ("expulsion"). S tím, jak je možné, že v Benešových dekretech jsou úplně stejně diskriminováni Maďaři jako Němci, si autoři nelámou hlavu. Zato se na 11 stránkách činí (prof. Pavlíček) s obhajobou podle nich zcela řádného amnestijního zákona č. 115/1946 Sb., umožňujícího beztrestnost mučitelům a vrahům sudetských Němců. (Přitom "samotná existence takového zákona ve sbírce zákonů v dnešní době dokládá stejné váhání při očištění minulosti jako některé aspekty restitučních právních předpisů z devadesátých let. To činí situaci zbytečně bolestivou" - prof. Bernitz).

Nicméně podle Josefa Bartoše je vydání publikace "Rozumět dějinám" významným počinem české historiografie:

"Je dobře, že do značně účelové diskuse politiků a publicistů o česko-německých vztazích v minulosti vstoupili nyní podstatně výrazněji historikové a právníci(...). Učinili tak již svým prohlášením a nyní i knihou Rozumět dějinám, která vzešla z podnětu Ministerstva kultury ČR(...).

Až s podivem je totiž třeba poukázat na to, kolik historických nepravd se objevilo a stále objevuje mezi publicisty v médiích, dokonce i mezi těmi, kteří se považují za specialisty. Nejde jen o charakteristiku tzv. páté kolony před rokem 1938, ale i takové nesmysly, jakým je např. tvrzení o tom, že pomnichovské hranice z roku 1938 byly národnostně spravedlivější než z roku 1918 (MfDnes, 1. března 2002). Autor B. Doležal, který tak často vyslovuje kategorické soudy, si zřejmě nepřečetl ani běžné historické příručky, protože jinak by musel vědět, že za těmito hranicemi zůstalo v okupovaném území asi půl milionu Čechů, nemluvě ani o desetitisících vystěhovalců do vnitrozemí, přičemž Hitlerovi vůbec nešlo o nějaké národnostně spravedlivější rozdělení ČSR. Podobně účelově zkresleně znějí široké veřejnosti určené výroky Emanuela Mandlera - např. o Háchovi a protektorátním režimu (viz ČT 2, "21" z 11. července 2002), který přitom zcela jinak měří dr. E. Benešovi. Není třeba uvádět celou řadu dalších obdobných výroků. Je zřejmé, že tato jednostrannost je v některých sdělovacích prostředcích vědomě prosazována a šířena."

Mnozí autoři se snaží o konformitu za každou cenu. P. Bartoš jistě ví, že "za hranicemi" zůstalo kromě zhruba půl milionu Čechů přes tři miliony Němců. A tak tvrdí to, co každý ví, že Hitlerovi nešlo o spravedlivější rozdělení ČSR. Stejně oprávněně by mohl dodat, že odnětí pohraničních oblastí Československu bylo pro Hitlera dalším důležitým krokem na cestě k světovládě. Nevím, co to mění na faktu, že pomnichovské hranice byly národnostně spravedlivější než hranice z roku 1918.

Autor si všiml i mé maličkosti. Prý mé výroky o Háchovi a protektorátním režimu "znějí účelově zkresleně". Škoda že Josef Bartoš zapomněl aspoň naznačit, co se mu na těchto výrocích nelíbí a jak měřím dr. Edvardovi Benešovi "zcela jinak". Nemohl to naznačit, když mé tak škodlivé výroky ani necitoval, ani neparafrázoval.

Opravdu se pojetí historické odbornosti rozšiřuje směrem k bulváru? Někdy to tak vypadá.

(www.bohumildolezal.cz)