Květen 2003

Vzkříšení mírového hnutí

Emanuel Mandler

Dobře si vzpomínám, jak jsem byl překvapen, když se v konečné fázi války v zálivu začalo projevovat cosi, o čem panovalo všeobecné přesvědčení, že patří minulosti: mírové hnutí. V době studené války bojovalo mírové hnutí proti imperialistickému, agresivnímu Západu za mírovou politiku Sovětského svazu a člověk by se už tehdy a už jen z pouhého sledování zpráv mohl domnívat, že je řídí aspoň ze tří čtvrtin Sovětský svaz. Po listopadu 1989 tomu nasvědčoval neúspěch mírového hnutí v době války v zálivu (začalo se organizovat, když již bylo takřka po všem). Ale s mírovým hnutím to je poněkud složitější.

Jak ukázal nedávný vývoj, je mírové hnutí do značné míry spontánní. Je však také spontánně podporováno, a to antiamerickou pacifistickou politikou. Tak pak i za irácké války rychle mírové hnutí vystoupilo na ulice světových měst a zaměřilo se - stejně jako v posledních desetiletích minulého století -zejména proti Spojeným státům. Od začátku války dosti dlouho probíhalo stále totéž: většina agentur a médií zdůrazňovala brutalitu válečných událostí, odpor Iráčanů proti nepříteli, bezohlednost agresorů a spoustu nepodařených spojeneckých akcí. V televizi člověk mohl vidět bědování nešťastných civilistů, těla zohavená výbuchy, lidi trpící nedostatkem potravin. Politika velkých evropských mocností, Francie a Německa, zdůrazňovala tyto zjevné viny a hříchy Američanů, a to v nevyřčeném (ale někdy dokonce i zřetelně artikulovaném) přesvědčení, že se stateční obránci Saddámova režimu udrží mnoho týdnů a snad i měsíců. Tato politika vedla k nepříjemné roztržce v euroamerickém spojenectví.

Napájeno z uvedených zdrojů, bojovalo mírové hnutí, složené povětšinou z mladých lidí, proti zatracenému Bushovi, který demagogicky prohlašoval, že spojenecké armády jdou osvobozovat Iráčany; záběry z Iráku Američanům opravdu nedávaly za pravdu. A tak pokračovaly mohutné protiamerické demonstrace nejen v arabském světě, ale i v západní Evropě: svobodu Iráku a Iráčanům!

Pojednou se to celé změnilo. Užaslý svět viděl, že Američané jsou před Bagdádem, druhý den v Bagdádu - a to se již Saddámův režim zhroutil jak domeček z karet. Nepochybně - bylo to vidět - za zjevné radosti osvobozených iráckých občanů, kteří se teprve nyní přestávali bát uprchlého tyrana. Kdyby měl skutečnou podporu mezi obyvatelstvem, nemohl by saddámovský režim tak rychle zmizet ze světa.

Teď tedy jsme ve fázi, kdy je na činitelích, kteří se hlavně zasloužili o rozvoj protiamerického mírového hnutí, aby reflektovali své nedávné jednání a pokusili se vidět nedávné události včetně své účasti na nich bez pacifistických antiamerických brýlí. To se bohužel týká rovněž Česka, a to několikanásobně. Česká vládní politika se od samého počátku irácké krize chovala zbaběle, vyšla spojencům vstříc jen tam, kde opravdu musela (povolení přeletů letadel nad Českou republikou), zapomněla na ideje svobody a demokracie, které vytvářejí transatlantickou soudržnost, i na vděčnost, jíž je povinována Spojeným státům. Vytvářela mikroklima naprosté nezúčastněnosti na válce, která se nás prý netýká, což vedlo až k oné ostudě s polní nemocnicí, kterou Česko dokáže dopravit do Iráku zjevně dávno po skončení bojů - jestli ovšem ji tam pošle vůbec. To ale není vše. K ostudným kapitolám činnosti našeho státu patří protiamerická rezoluce hlavní vládní strany a do třetice všeho zlého megalomanské aktivity nového prezidenta, který vyvrcholily údajně (a velmi pravděpodobně) tím, že Václav Klaus trapně urazil amerického velvyslance.

To vše (včetně Klausovy žádosti, aby Česká republika byla vyškrtnuta ze seznamu spojenců v irácké válce) se děje již v době, kdy se Saddámův režim zhroutil. Mírové hnutí je jako ponorná řeka a právě teď- pochopitelně - se noří kamsi do neznáma. Ale pokud jde o českou reflexi, měla by se "vynořit". Přitom nelze zapomenout, že přece máme také svého "nepřítele" - Sudetoněmecké krajanské sdružení. A to se ústy svého předsedy Bernda Posselta vyjádřilo k mírovému hnutí ještě včas. V týdeníku krajanského sdružení jsme si mohli 4. dubna přečíst tuto zprávu:

"Poslanec CSU v Evropském parlamentu Bernd Posselt formuloval čtyři racionální důvody pro důsledný protiválečný kurs:

· Dát najevo Arabům, že to není naše válka, ani křesťanská křížová výprava

· Postavit se proti silám ve Washingtonu, které usilují o vytvoření světového pořádku, založeném pouze na dominanci USA.

· Zabránit rozšíření války na země sousedící s Irákem, jako jsou Írán a Sýrie.

· Postavit se do čela hnutí pro samostatnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU.

V této souvislosti Posselt odmítl útoky na kritiky irácké války. Je ‚racionální a nutné kritizovat válku, kterou považují skoro všechny morální autority za nemorální, skoro všichni znalci mezinárodního práva za protiprávní a takřka všichni znalci východních poměrů za škodlivou."

Vida, jak se to ve středoevropském ďolíku pěkně schází. Osobně mne velmi mrzí, že předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které usiluje o uznání zneuznaných práv sudetských Němců, tak kategoricky odmítl boj za svobodu Iráku. Pravda, učinil to jako poslanec Evropského parlamentu, ale je přece také nebo především předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení…

V tomto případě jde především o německou záležitost. I když však tuto nepříjemnost vynecháme, nezdá se, že bychom zde, v Česku, toho měli k přemýšlení o našem přístupu k irácké válce právě málo.

(www.bohumildolezal.cz)