Květen 2003

Všichni máme své usekané hlavy

Petra Prochazkova

“Tak jak to teda je,” ozvalo se mi za zády. Mírně agresivní tón mě popudil, ale taky zastavil. Hlas patřil mladému chlapci, s polodlouhými vlasy neurčité barvy, hodně dlouho nemytými. Mladík se tvářil naštvaně. Strávil hodinu tím, že sledoval, jistě velmi pozorně dokumentární film “Kavkazský zajatec”, řádně si zaplatil vstupenku, pak se další dvě hodiny snažil v mých odpovědích na otázky návštěvníků festivalu Jeden svět v brněnském kině najít alespoň náznak toho, že vím, kdo za tu zapeklitou čečenskou válku může. A ono nic.

“Jako co,” zeptala jsem se unaveně, neboť do půlnoci chybělo málo a cesta do postele byla ještě dlouhá.

“No, kdo je tím vším přece vinen?” řekl už mírněji tváří v tvář mým hmouřícím se očím.

Z jednoho chlapce začal vznikat hlouček jemu podobně zvídavých a bylo jasné, že všichni čekají konečně jasnou odpověď a ne to alibistické vykrucování které jim v rámci zachování objektivity servíruji, žádné vyhýbavé fráze typu “válka není černobílá, víte”, či “chybují obě strany”, nebo dokonce “jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet”.

Ve filmu se sekaly hlavy, hořela těla, vyprávělo se o tom, jak ruští vojáci uvazovali za ruce a za nohy ještě živé čečenské snajperky, nebo alespoň ty dívky, jež za ně označily, mezi dva obrněné transportéry, které se pak vydaly zcela různými směry. Ruským generálům tam zase čečenští zbojníci podřezávali hrdla se stejnou vervou, jako to dělají na svatbách a pohřbech kůzlatům. Na oplátku ruští generálové dávali čečenským zbojníkům odříznout uši, přesto, že se to na ruských svatbách ani pohřbech většinou nedělá. Všichni společně se pak ubíjeli k smrti vojenskými víceúčelovými lopatkami, co jsou určeny na hloubení výkopů a půlení lebek.

“Rusové tam vlezli první,” odpověděl kdosi, kdo byl více svěží, než já. Chlapec s nemytými vlasy ale rozzlobeně zavrtěl hlavou.

“Ale voni před tím už začali vraždit Rusy, co tam s nima klidně leta žili,” projevil celkem slušné znalosti z historie rusko-čečenských vztahů.

“Jenže tam žili proto, protože se jim tam už dávno před tím nacpali. Nikdo je tam nechtěl,” kontroval ten čerstvý a já mu byla vděčná, že mi tak dává čas na rozmyšlenou. “To máš jako s tím Irákem...” ozval se třetí a dokonale celou diskusi zašmodrchal.

Mladíci chtěli jasné odpovědi na jasné otázky. Chtěli vědět, s jakými hesly jít demonstrovat před ruské, popřípadě jiné velvyslanectví. Hesla musejí být stručná, aby se vešla na transparent, jasná, aby je pochopili i diplomaté a úderná, aby se dostala do novin. Žádná filozofie, žádný komplikovaný výklad či relativistický pohled na svět.

Gruzíni ve válce o Abcházii dříve, než zastřelili zákeřného Abcházce, vypíchli mu oči. Abcházci zapalovali celé rodiny Gruzínů zaživa. Arméni mučili Ázerbájdžánce, když se s nimi se zbraní v ruce prali o maličký Náhorní Karabach. Se stejnou chutí to pak dělali Ázerbájdžánci Arménům. “Mám o tom konfliktu vést diskusi, tak bych potřeboval poradit, jak to ve skutečnosti je,” objevil se v hloučku další zvídavý hoch. Začali mi lézt na nervy. Dostali mne do situace, kdy nelze říci “nevím” a zbavit se tak rychle a celkem elegantně nutnosti rozhodnout se, do které ze zmíněných zemí hodlám v budoucnu jezdit jako národní hrdina a na kterých vyslanectvích naopak budu marně bojovat o viza.

Je to poměrně riskantní označit v manželském sporu toho, kdo nese větší podíl viny na rozpadu svazku. Nemusí to být nutně ten, kdo první svého partnera zfackoval. Ona taková facka je někdy jen výsledkem teroru, který s políčkem co do míry utrpení může úspěšně soutěžit. Obvykle je však, i přes ono otřepané konstatování, že nikdy za všechno nemůže jen jeden, jasné, na kom spočívá podstatná část viny. Naše touha nerozházet si to s žádným z rozváděných, i nadále chodit k Janičce kadeřnici a k jejímu bývalému s autem do servisu, nakonec skončí tím, že nás zavrhnou oba. A patří nám to.

Všichni mají své pravdy a své usekané hlavy. Pomyslela jsem si. Ale nahlas ze mně vylezlo. “Rusové vyprovokovali válku v Abcházii a napadli jako první Čečence, ale to se snad tady v Čechách ví, ne?” Už mě naštěstí nikdo příliš neposlouchal. Jen štíhlý již dospělý muž mi tiše sdělil. “Příště tady neříkejte, že jste v Čechách... tady jsme na to hodně citliví.” Až se za deset let bude někde v západní Evropě besedovat, kdo začal válku na česko-moravském pomezí, hlásím se o svůj díl viny. A ode dneška už na všech besedách budu říkat jen “za čečenskou válku nesou zodpovědnost Rusové, to my tady v Euroasii přece víme, ne?”