Květen 2003

Recenze knížky Petra Placáka Svatováclavské milenium – Češi, Němci a Slováci v r. 1929

Bedřich Karel

Motto: “Nebojme se říci Václav Svatý. Nehledejme jen církevní aureolu, kde můžeme najíti nejvzácnější a nejhodnotnější osobní auru. Teprve ze svatosti Václavovy září ona přemocná síla, která přišla před tisíciletím národních dějin a svítí do věků budoucích.”

(Eduard Bass, Přítomnost z 18.5.1929)

Placákova knížka je věnována státním oslavám tisíciletého výročí Václavovy smrti, jež byly s velkou pozorností státních institucí, církví, ale i občanských spolků připravovány na konci první poloviny existence samostatného československého státu. Autor se ovšem nezabývá pouhou celebrací svatováclavského millenia, ale zevrubně si všímá i chování současníků a politického či společenského života oné doby. Každého čtenáře zaujme zvláště srovnání postoje české a slovenské části společnosti – rozdělené na část tradicionalistickou a pokrokářskou – a části německé.

Poměr onoho druhého kmene zemí Koruny české je vztažmo k osobě Václavově povětšinou podobně vřelý. Němečtí národovečtí historici jej ovšem posuzují spíše prostřednictvím Václavových vloh státnických být v jedné osobě vládcem a zastáncem Čechů i Němců, včetně jeho diplomatických schopností ve vztahu k Svaté říši římské. Samozřejmě s důrazem na německé prostředkování při christianisaci českých zemí. V tomto ohledu vyniká zvláště Masarykův protikandidát, profesor církevních dějin a rektor pražské německé university August Naegele.

Nesporně zajímavou poznámkou je zmínka o staletém přetrvávání (a udržování) svatováclavského kultu v sídlech ve XX. století už ryze německých (Franz Kafka), který je pokládán nejspíše za vliv původní tradice později poněmčených českých osad. Tato tradice je doložena existencí kostelů zasvěcených sv. Václavovi v tehdy již německých sídlech (včetně plastik, obrazů a svatováclavské ikonografie vůbec), stejně jako podobných svatyní na území Německa (Wirtenbersko - Mühlhausen, další lokality v Kladsku, Slezsku a jinde).

Vztah německých politických stran k roli sv. Václava se ovšem od sebe navzájem lišil zejména zdůrazňováním nacionálních aspektů, např. stanoviskem německých agrárníků se stala idea spíše nadnárodní a nadkonfesijní (státoprávní), byť s nezbytným dodatkem o Českém království coby svébytné součásti Říše.

Poměr prostého německého obyvatelstva zvláště z pohraničních oblastí byl podobný českému, byly pořádány hromadné poutě do Staré Boleslavi či k hrobu sv. Václava na Pražský hrad a výjimkou nebyly ani poutě společné oběma národnostem.

Na slovenské straně můžeme slyšet analogické národovecké hlasy, které christianisační prvenství přisuzují pochopitelně “nejslavnějšímu panovníkovi Slováků” Svatoplukovi, což mělo být završeno příchodem Ludmily s Bořivojem do jeho sídla a jejich pokřtění biskupem Metodějem. A právě sv. Ludmila měla ze Slovenska do Čech přinést základy státního národního života i víru Kristovu. Tyto “slovenské” zkušenosti měla předat i svému vnukovi Václavovi, což je představa až příliš podobná německému pojetí. A Placák příhodně konstatuje, že oba proudy představují snahu po emancipaci společnosti, “která svoji existenci a své nároky ´posvěcuje´ minulostí, hledá sebeidentifikaci.”

Český tábor potom kolísá od zbožnění Václava v duchu ryze církevním, přes spojení obou jeho rolí – světce i vládce – až po jakousi usurpaci jeho osobnosti poněkud násilně připisované radikálnímu husitství a poplatné popřevratově přepjaté adoraci složitého období první půle XV. století. Příležitosti se samosebou chopily i politické strany, které – podobně jako dnes – hodlaly slavného výročí využít pro poněkud přízemní volební zisk. Shodně si jeho osobnost ovšem vyložili i lidovci, za což si i z vlastního tábora vysloužili nemálo oprávněných výtek pro plané politikaření, kdy měli sv. Václava (cituji) “nejplnější ústa”, ale “v srdci ho měli nejmíň”.

Jediní, kteří zůstávají stranou a jimž osoba světce a knížete slouží spíše za terč jejich plebejského opovržení, jsou čsl. komunisté, v té době již pod vlivem moskevského poručnictví. Podobný odstup ovšem presentovala i část socialistů, kteří zachovali stejně trapné mlčení.

Více než trefné je v tomto ohledu Placákovo přirovnání milleniových oslav k situaci XV. století z pohledu pana Broučka, coby obraz prvorepublikové politické scény: pravice (strana pod jednou), střed a většinová umírněná levice (“zrádní” Pražané a ostatní utrakvisté) se vyslovili “pro” sv. Václava, “proti” byl radikální Tábor...

Neméně pozoruhodný je i výčet dobového tisku, kdy v tehdejší době vychází na 115 českých a 61 německých deníků (...), což dokládá nemalou rozmanitost názorů vyjadřovaných jeho prostřednictvím. Myslím, že zejména dnes máme v tomto ohledu co závidět.

Jakýmsi shrnutím je poslední kapitola knihy (Patron občanské společnosti), kde autor srovnává republiku – kromě slovní radikality – se zmenšeným Rakousko-Uherskem, cituji: “Po ´vyrovnání´ z roku 1867, které proběhlo za zády Čechů a Slováků pod taktovkou Němců a Maďarů, se při ´vyrovnání´ z r. 1918 role všech zúčastněných vyměnily. Kromě elegantního, nekrvavého převratu zůstalo vše při starém, ač radikální hlasy na české a německé straně hovořily (a dodnes mnohdy hovoří) o československé revoluci.

Placák nadmíru věrohodně interpretuje osobnost svatého Václava jako jakýsi svorník spojující často nesourodé zájmy a tužby tří největších národů žijících ve společném státě, to vše nejen kulisách oslav slavného tisíciletí, ale i končícího období hospodářské stability a nedlouho před vypsání předčasných parlamentních voleb.

Knihu je možno bez přehánění doporučit všem zájemcům nejen o historii I. republiky, ale zejména čtenářům, jimž nedá spát neblahý vývoj faktického soužití našich národů v předválečné době. Obsah knihy též nutí k zamyšlení o správnosti vytržení Zemí koruny české z nadnárodního těla habsburské říše a vytvoření samostatného státu. Je nepochybné, že neblahá atomisace střední Evropy se stala jedním ze zásadních faktorů, které deset let nato roznítily další válečný konflikt. Vznik celé škály nesnášenlivých národních republik, které vybujely na torsu ještě nedávno mocné a stabilní říše, nezadržitelně posunul Evropu směrem k oběma následujícím totalitám: nejprve nacistické a vzápětí po její porážce i komunistické. A to je přinejmenším důvod k hlubokému zpytování svědomí.

Autor knížku rovněž vybavil bohatým poznámkovým aparátem, který svou pestrostí přímo vybízí k dalšímu studiu tohoto období.

Závěrem mi nezbývá než vyjádřit potěšení, že v nepolepšitelném monarchistovi Placákovi – mimo jeho tvorbu básnickou či spisovatelskou – vyrůstá nová generace kritických historiků, kteří se zkostnatělými akademiky a jejich marxisticko-nacionalistickým pojetím české historie mají společný už pouze název profese.

Knížku (198,- Kč) v redakci A. Drdy a s předmluvou P. Pitharta obsahující 216 stran a množství dobových ilustrací vydalo nakladatelství BABYLON a lze ji zakoupit v renomovaných knihkupectvích (Academia, Kanzelsberger, Seidl, Paseka aj.).