Květen 2003

Nerudný střet historické vědy s dějinným povědomím a tradicí

Václav Chyský

Úvaha k pojednání Tomáše Krystlíka “Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli a hned tak nenajdeme” uveřejněného v březnovém CS-magazínu

Podobně jako v ostatních vědách, tak i v historiografii neexistují poslední pravdy. Kdo po opuštění školních lavic přestal sledovat vývoj historiografického bádání má pochopitelně potíže s novějšími interpretacemi dějinných událostí, jež se odlišují od oněch, přednášených před mnoha lety ve škole. Nerudně se tomu říká “přepisování historie”. Ve zkratce bych chtěl podat hlavní proudy českých historických tradic, jak jsem je sám zažil, bez nároku na vědeckou klasifikaci. Účelem této úvahy je tedy pokusit se prodrat českým historickým vědomím, historickým povědomím a historickou tradicí.

Diskuse o historických událostech a jejich interpretace je odvislá od znalosti dějepisných fakt. Historik Miroslav Hroch rozdělil kvalitu znalosti dějin do třech úrovní:

· Za nejvyšší úroveň v hierarchi kvality znalostí považuje historické vědomí, což jsou reflektované, vědecky podložené poznatky a soudy

· Historické povědomí je mlhavě ohraničená škála nejrůznějších apriorních soudů a poznatků z mimovědeckých zdrojů, ze vzpomínek na školní výuku, z četby historických románů , hudby, malířství a podobně.

· Historická tradice je vědomě vybraná a často účelově (ideologicky) přizpůsobená linie historického vývoje, který má za úkol dokázat určitou legitimitu politického hnutí, státu či národa. ( 1, 2 )

Generace dnešních sedmdesátníků byla ovlivněna několika značně si odporujícími historickými tradicemi, jež byly závislé na aktuálně panujících mocenských poměrech. Odchovanci každé epochy mají tudíž do povědomí vtištěný dobově typický resevoár dějinných obrazů a specifických archetypů, na nichž buď trvají nebo se jich jen bolestně zbavují. U marxisticky školených historiků komunistické éry probíhá zavrhování ideologických pravd překvapivě lehce, jak lze zjistit srovnáním jejich děl, psaných v průběhu času a měnící se politické situace ( 3 ).

Po první světové válce převládala idea a tradice “národního” státu první Československé republiky, která převzala politické názory a fikce uzrávavší v českém vědomí od počátků národního obrození a které byly doplněny Masarykem v návaznosti na Palackého a Havlíčka zdůrazněním husitismu a české reformace. Nebylo to novum, tuto historickou tradici pěstovala již česká publicistika za Rakouska. Jiří Kovtun je toho názoru, že Masarykův výklad českých dějin vyvolal a asi navždy bude vyvolávat námitky, diskusi a kritiku. Dalším základem tradice Čekoslovenské republiky se stal obraz československého vojáka – legionáře, jenž u Zborova vybojoval samostatnost ( 4 ). Zahraniční legionářská armáda v Rusku, Francii a Itálii čítala přibližně 80 000 mužů. Jejich ztráty na frontách se odhadují na 4 500 padlých a zemřelých. (Pro srovnání: v rakouských uniformách padlo 420 000 občanů českých zemí a 246 000 postihla válka invaliditou, což byla značná sociální zátěž mladého státu). Legionářská tradice je dnes zapomenuta. Za Masarykovy republiky tvořili hradní stráž legionáři odění do ruských, italských a francouzských legionářských stejnokrojů. Václav Havel navléknul hradní posádku do divadelních kostýmů amerického střihu.

Silným nábojem republikánské tradice, jak byla chápána širokou veřejností, bylo soupeření s druhým nejsilnějším etnikem v zemi - s Němci. Na této antiněmecké animozitě nic neměnily četné výroky T. G. Masaryka, zaznamenané v české, německé i anglosaské literatuře, dokumentující Masarykovo úsilí žít s Němci v míru a pokoji. Masaryk byl již za Rakouska kritický proti zaslepenému provincionálnímu českému nacionalismu.

Jeden citát ze Světové revoluce ( 5, str. 527 ) za všechny: “Uklizení sporů mezi námi a našimi Němci bude veliký čin politický. Běžíť o rozluštění otázky staleté, o uspořádání poměrů národa našeho a značné části a tím celého národa německého. Naši Němci se při tom musí odrakouštit, musí se vzdát starého zvyku nadvlády a nadpráví.” Masarykovo nediplomatické, nediferencované a z hlediska historické vědy neudržitelné verbální uklouznutí o Němcích jako kolonistech v českých zemích, proneseném v prvním poselství k národu československému je v Masarykových projevech a spisech skutečnou výjimkou.

Název nového státu - Československá republika - zastíral národnostní strukturu občanů. Byl krajně necitlivý vůči národnostním menšinám, tvořícím třetinu obyvatelstva. Menšiny se staly kmeny nestátotvornými. Název státu jim odebíral nacionální a občanskou identitu a tím je prakticky hnal do opozice. Běžná argumentace, že nám sudetští Němci rozbili republiku je nelogická , tato republika nebyla jejich.

Nomen atque omen, v podobné anonymitě, bez cílevědomé odpovědnosti za věci veřejné a bez vlivu na mezinárodní politiku vegetovala většina takzvaně nehistorických národů rakousko-uherské monarchie. Tyto etnie musely být západním politikům pro poválečnou mapu Evropy teprve objevovány. V exilu Masaryk poznal, že politické kruhy v zahraničí o Češích mnoho nevědí - jsme tu hanebně neznámí – vzkazoval v r. 1915 do Čech ( 5, 6 ).

Neutrální název jako na příklad Respublica medioeuropea (po švýcarském vzoru Confederatio helvetica) by se byl vyhnul etnickým citlivostem a byl by daleko více přispěl k identifikaci všeho obyvatelstva s novým státem.

Masarykova představa o čechoslovakismu nebyla snad jenom účelová politická kalkulace, jak získat v etnicky nesourodém státě většinu Byla dána Masarykovou biografií. Byl moravský Slovák, měl slovenského otce. Idea česko-slovenské kulturní a politické symbiózy je ostatně staršího data, z české strany však byla vždy pojímána protektorsky. Bohužel přezírala naprosto rozdílný kulturní a politický vývoj. Jak necitlivě chápal poměr Čechů k Slovákům Eduard Beneš, ilustruje jeho paternalistický výrok z roku 1943: “Mne nikdy nedostanete k tomu, abych uznal slovenský národ ... zastávám neochvějně názor, že Slováci jsou Češi a slovenský jazyk je jen jedním z nářečí českého jazyka, jako je tomu s hanáčtinou, nebo s jinými nářečími české řeči” ( 6, s. 342 ). Tímto názorem se od názoru většiny Čechů nelišil a v něm můžeme hledat také jeden z faktorů pozdějšího rozpadu státu.

Soudobý německý historik a kritický žurnalista Rudolf Hill ve své knize ”Němci a Češi” ( 7 ) píše, že tvrdohlavost českých Němců nebyla o nic menší, než nacionalistická tvrdohlavost česká. O nacionalistických tvrdošíjnostech a trapných výjevech v parlamentu jak českých tak německých poslanců se můžeme dočíst u klasika českého žurnalismu Ferdinanda Peroutky v “Budování státu” ( 8 ). O diferencovaný a mnohdy kontroverzní obraz Němců v povědomí české společnosti první Československé republiky na základě rozboru dobového tisku, výroků politických představitelů a jiných dokumentů se pokusila Eva Broklová ( 9 ).

Z prvorepublikových i pozdějších učebnic jsme se dověděli velice málo o procesu začleňování německy osídlených oblastí a jejich obyvatel do rodícího se státu. Představy o národním sebeurčení českých Němců nebyly předmětem výuky ani diskuse. O krvavém potlačení demonstrací německého obyvatelstva 4. března 1919 na protest proti znemožnění účasti na volbách do rakouského parlamentu , jehož výsledkem bylo 54 mrtvých jsem se dověděl až z německých pramenů. Světlo do prvních poválečných jednání mezi českými politiky a zástupci českých Němců vnáší článek L. J. Berana Jak se Němci stali Čechoslováky ( 10 ). Je to však jen počáteční příspěvek v české literatuře k tématu ,které zaslouží další bádání.

Méně populární byly názory Josefa Pekaře, který pozitivně hodnotil dobu českého baroka, jakož i uvědomovací práci katolických duchovních a který nezatracoval jednostranně protireformační epochu jako dobu temna. Pekař původně nepatřil k stoupencům české státní samostatnosti, vytvoření Československé republiky však přijal. Za své výklady dějin si od komunistů vysloužil epitheton ornans “zloduch buržoazního dějepisectví”. Za Rakouska používala česká gymnázia Pekařovu učebnici českých dějin. Známý je Pekařův vědecký spor s T. G. Masarykem o smyslu českých dějin, ve kterém Josef Pekař vytkl Masarykovi nedostatek chladného vědeckého zkoumání. Pekař dokazoval rozborem vědeckých faktů, že národní buditelé nenavazovali na českou reformaci, protože tonuli cele v ovzduší tehdy panujícího romantizujícího historismu ( 11 ). V politice poukazoval Pekař na to, že zahraniční postavení každého státu vždy bylo a bude dáno jejím poměrem k přímým sousedům a teprve v druhé řadě ke vzdálenějším mocnostem. Poměr československého státu k sousedům na jihu, severu, západě i východě byl pošmourný, a neexistovala konstruktivní politika a vůle jej zlepšit. Malá dohoda iniciovaná Benešem byla namířena proti Maďarsku a Rakousku.

Širší české veřejnosti byl a je takřka neznámý Emanuel Rádl a jeho jasnozřivá analýza československé národnostní politiky, kterou kriticky shrnul 1928 v knize “Válka Čechů s Němci” ( 12 ). Kniha byla téhož roku přeložena do němčiny, neboť Rádl bytostně vnímal, jak křehká je existence mnohonárodního československého státu, který se nerealisticky prohlásil za národní slovanský stát Čechů, Slováků a Rusínů. V úvodu knihy Rádl zdůraznil, že “píše spíš tak, aby mohl být čten stejně Čechy jako Němci.” Měl pravdu, protože české země a později Československá republika neunesly dva nacionalisticky antagonistické pohledy na historii jedné a téže země, psané jednostranně buď z hlediska Čechů, nebo Němců. Rádlův nadnárodní pohled na české dějiny a s ním spojené návrhy korektury československé národnostní politiky měly bohužel malou šanci pro praktické uplatnění, protože několik let po vydání Rádlovy knihy Německo počalo propadat nacionálně socialistické ideologii. Ještě v roce 1929 hlasovalo 70% Němců pro aktivistické s republikou spolupracující politické strany. Je čistě hypotetická otázka, zda by poskytnutí samosprávy německy obydleným oblastem i ostatním menšinám zastavilo separatistické nacionalistické tendence mezi nečeským obyvatelstvem. Musíme konstatovat, že česká politika ze svého nacionálně českého centralismu po dobu své dvacetileté existence nic neslevila. Ani v případě Slovenska. Nevzpomínám si, že by se ve škole diskutovala nedodržená Pittsburská dohoda. Českým hegemoniálním nárokem se republika oslabila vnitropoliticky a spadla Hitlerovi do klína jako přezrálá hruška.

Za protektorátu okupanty vnucovaný “nacionálně socialistický světový názor” se většiny českého obyvatelstva nedotkl. Jak primitivní a účelový vztah k výuce historie měl Adolf Hitler, dokládá citát z jeho programatické knihy Mein Kampf ( 13 ): “Právě v dějepisné výuce musí být zkrácena výuková látka. Je ostatně úlohou lidového státu (völkischen Staates) postarat se o to, aby byly konečně napsány takové světové dějiny, ve kterých by bylo zdůrazněno dominující postavení rasové otázky.” V téže kapitole pokračuje Hitler, že mozek nemá být zatěžován vědomostmi, které z devadesátipěti procent stejně zapomene (jako cizí řeči) a že takto zkráceným učebním plánem získaný čas má být použit k zvýšení tělesné zdatnosti, jinými slovy k výrobě kanonenfutru. I česká mládež byla tehdejší protektorátní školskou osnovou vydávána na pospas nacistické barbarské ideologii, naštěstí nás toho nesmyslu o germánské mytologii naši gymnaziální profesoři ušetřili. Mám ještě v paměti, jak jsme museli v dějepisných učebnicích redisovým perem a tuší začerňovat texty, které nebyly konformní s nacistickým představami. Podobných metod ve stylu Orwellově používali při rabování knihoven o několik let později komunisté.

Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 ovládla všechny oblasti státu marxistická ideologie. Teoretickým a metodologickým základem historického bádání se stal historický materialismus, který považoval třídní boj za nejvýznamnější sílu ve vývoji společnosti. Vymítán byl “ideologicky zhoubný vliv masarykismu” na lidové masy. Česká nacionální tradice, ač marxistickými ideology prohlášená za třídně nepřátelskou, se v obecném povědomí s marxistickým pojetím během let prolínala v rozbředlou kaši, takže dnešní střední a mladší generace nemá o dějinách své vlasti ucelenou představu a profesionálové, kteří tuto kaši vařili, postupně změnili bez zardění frontu a názory ( 3 ).

Protiněmecké nacionalistické tendence byly komunistickými ideology účelově kultivovány ve formě strachu před německým revanšismem, před kterým může český národ zachránit jen věčné spojenectví se Sovětským svazem. Teprve dvanáct let nás dělí od kolapsu komunistického státu, jehož protoideologové Marx a Engels v roce 1848 o Češích, Slovácích, Slovincích, Chorvatech, Srbech a Ukrajincích napsali, že těmto kmenům chybí základní historické, zeměpisné, politické a průmyslové předpoklady pro samostatnost a státní životaschopnost. Tyto národy, které ztratily na delší dobu vlastní státnost byly oběma klasiky prohlášeny za národy bez dějin, za národní trosky a odpad. V originále to zní geschichtslose Völker, Volkstrümmer, Volksruinen, Heloten a Völkerabfälle. Komunistické dějepisné učebnice, jakož i propagační politické materiály uvedené výroky zamlčovaly. Je nápadné, že se tehdy žádný vlastenec, obávající se dnes ztráty národní identity v Evropské unii, po dobu čtyřiceti let proti Marxovu a Engelsovu pojetí nebouřil a neoznačil šiřitele této ideologie za zaprodance.

Nacionalistické pojetí výkladu dějin je intelektuálně nejméně náročné. Propadají mu podle nových studií zejména takzvané problémové skupiny osob s nižším vzděláním, příslušníci starší generace a levé politické orientace. Úroveň vzdělání ovlivňuje plynule tolerantnost nacionálních postojů. Vysokoškolsky vzdělaní jsou názorově nejvyhraněnější skupinou a jsou směrem k minulosti méně předsudeční, jak dokazují výsledky nedávné studie ( 14 ).

Autoři, interpretující dějinná fakta z vědeckého nadnárodního nadhledu bývají nařknuti z kálení do vlastního hnízda a ze zaprodanectví, což je způsob argumentace vězící v kostech nejen z doby komunistické totality, ale i z dob podstatně starších.

Když František Palacký ve čtyřicátých letech 19. století sepisoval v němčině svůj model českých dějin, byl plně pod vlivem tehdy panujícího romantického historismu, historiografického směru, který sice jako prvý počal analyzovat minulost na základě studia historických dokumentů, ale který se též příliš nechal unášet údajnou středověkou velikostí národa, jež kontrastovala se skromnou českou přítomností. Tímto komplexem zahleděnosti do mytizované slavné minulosti trpěl jak historismus český, tak německý. Vědecký přístup k dějinám, zracionalizovaný a sekularizovaný již v době osvícenské, vymýtil z výkladu dějin nadpřirozené zásahy, se kterými se ještě setkáváme u jezuity Balbína (1621 - 1688), jenž vykládal vítězství katolíků na Bílé hoře jako zázračný zásah Panny Marie. Svědectvím tohoto výkladu dějin je barokní kostel Panny Marie Vítězné na Bílé hoře.

Palacký a jeho součastníci nedisponovali víceperspektivními interdisciplinárními pohledy, zahrnujícími do historického bádání výzkumy sociologie, politolgie, psychologie chování mas a jejich biologický (instinktivní) podklad, statistiky, demografie ,antropologie a další a další pomocné vědy. Historie mentalit, která zavazuje historika posuzovat dějinné události a jejich aktéry z doby, kdy tito aktéři žili, obohatila dějepisný výzkum teprve ve druhé polovině 20. století.

Česká kultura se v první polovině devatenáctého století měřila na německé a proto se nedivme, že Palacký, který byl a stále je trvalou autoritou české historické vědy, podlehl fascinaci rukopisných padělků, které měly dokázat, že česká středověká literatura se dá srovnat s německou Písní o Nibelunzích. Palacký koncipoval slovanský pravěk na víře v pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Proti podezřením z podvrhu, přicházejících z německé strany, bránil Palacký rukopisy s odůvodněním, že se Němci nemohou smířit s myšlenkou, že by Češi vlastnili kulturní památku srovnatelnou s Písní o Nibelunzích ( 15 ). Poznamenejme jako malou historickou anekdotu, že se u Palackých v domácnosti mluvilo německy.

Sto padesát let uplynulo, než byly v sedmdesátých letech dvacátého století kriminologickými metodami odstraněny poslední pochyby o pravosti, či nepravosti rukopisů. Jako vyvrhelové národa byla označována skupina českých vědců Antonín Vašek, Jan Gebauer, Jaroslav Goll a T. G. Masaryk, kteří v roce 1879 ve fundovaném rozboru označili rukopisy jako falza.

Nerudnost střetu vědy s podvrhem dokreslují verše obránce rukopisů básníka Adolfa Heyduka , který si zchladil žáhu na T. G. Masarykovi: “Vás věru nezrodila matka česká / spíš netvorná, zlo sálající saň, / jež nad hlavou nám perutěmi tleská / a stále žádá české krve daň. / Kéž v národě juž vstanou bohatýři / zde mocný Trut, / tam jasný světec Jiří / a pravdy ostřím rozpoltí vám skráň.” ( 16 ).

Heydukovy verše dokumentují, jak se mění v proudu času historické povědomí i o význačných národních představitelích. S Heydukem proti Masarykovi tehdy souhlasila značná část českého národa včetně vzdělanců. Masaryk byl vyvrhelem.

Podobně i v antisemitské kampani okolo údajné rituální vraždy Hilsnerově v roce 1899 se Masaryk dovedl postavit proti veřejnému mínění. Masaryk tehdy vystoupil proti rituální pověře a český národ včetně studentů a vzdělaných vrstev na něj zanevřel. Masaryk se vážně zabýval myšlenkou odejít z Čech natrvalo. Když jsem v roce 1990 po více, než dvou dekádách exilu z Petřínské rozhledny obdivoval krásu Prahy, slyšel jsem za svými zády hebrejštinu (ivrit). Díky svým početným služebním cestám do Izraele jsem se seznámil s problémy této malé, etnickými problémy rozeštvané země. Oslovil jsem anglicky skupinku Izraelců, proč jsou v Praze. Odpověď byla slovenská: “Víte, my slovenští Židi jsme byli ti nejpřesvědčenější Čechoslováci, díky TGM.”

Nedivme se generacím národních buditelů, kteří byli nadšeni vizí budoucnosti Slovanstva, převzatou od apoštola Slovanů Johanna Gottfrieda Herdera z jeho Idejí k filosofii dějin lidstva: “Kolo proměnlivého času se točí nezadržitelně, tak budete i vy Slovani, tak hluboce zapomenutí, druhdy pilní a štastní národové, konečně probuzeni z vašeho dlouhého nečinného spánku, budete osvobozeni od otrockých pout, jako vlastníci budete užívat svoje krásné kraje od Adriatického moře až ke Karpatským horám, od Donu až k Muldě a slaviti vaše starobylé svátky klidné píle a klidného obchodu.” (zkráceno autorem). Ještě můj otec rád citoval tyto věty.

Berlička panslavismu s mlhavými politickým cíly, objevivší se koncem 18. a v první polovině 19. století byla jedním z elixírů, posilujících sebeúctu malých slovanských národů, neorganizovaných ve vlastních státních útvarech. “Panslavismus je český výrobek z německého materiálu,” napsal Václav Černý. Češi na tom byli obzvláště špatně, protože jim chyběla kompletní společenská struktura. Český element byl torzo bez vyšších společenských vrstev. Obrozenečtí vlastenci se rekrutovali z masy poddaných, kteří, i když vzděláni, jen s potížemi překlenovali společenské bariéry při prosazováních národních požadavků. Masaryk si byl tohoto nedostatku české společnosti vědom. Jako společnost jsme bez tradicí, skoro všichni jsme vyšli z chalup a neměli jsme dosud pokdy se zformovat. Jan Patočka mluví o Češích jako o společnosti osvobozených sluhů ( 17 ).

Česká historická šlechta se odrozovala sama, zběhla od praporu bez nátlaku, protože čeština a české kulturní zázemí neposkytovalo účinný společenský odrazový můstek. Jako elitní složka národa (poddaní se nepočítali) česká aristokracie žádná kulturní veledíla a politické koncepce nevyprodukovala, zato se pro sebe postarala ve Vídni jako Hofadel o výhodná místa v mocenském aparátě rakouské monarchie.

Naproti tomu šlechta maďarská i polská prokázala podstatně větší národnostní uvědomění, což se v rakousko- uherské monarchii projevilo v důsledném prosazování národních zájmů. Česká národní ideologie později okázale – jako z nouze cnost - zdůrazňovala, že jsme národem lidovým a pěstovala kult lidovosti, kterého tak šikovně zneužili komunisté (2). Podle mého názoru je v Česku tento zakořeněný kult lidovosti podvědomá brzda ke kultivovanějšímu společenskému stylu a soužití.

V tradičních dějepisných učebnicích jsme nebyli dostatečně seznamováni se společenskou podmíněností onoho zázraku obrození českého národa. Nemluvilo se o drolení evropské feudální stavovské společnosti a o její přestavbě v otevřenou společnost industriální a o postupnému zanikání cechovních privilegií, o všech těch změnách, které umožnily bývalým nevolníkům svobodný pohyb a svobodnější volbu povolání. Vznikala mobilní společnost, která prolamovala sociální bariéry. Doba industriální, s její třídní propustností, zvýšenou gramotností a novou technologií práce poklidným staletým stavem důkladně zamíchala. Rodící se žurnalismus se stal spiritus movens národní agitace. Také vliv francouzské revoluce a průchod napoleonských vojsk českými zeměmi na vznik nacionalismu nebyl dostatečně vysvětlován. Vzpomínám-li si dobře, byl v prvorepublikové výuce kladen především důraz na vzepření se českého elementu proti nadvládě Němců. Reformy Josefa II. a jeho absolutistická centralizační opatření byla interpretována nacionalisticky jako etnická germanizace, i když ideové pozadí reforem bylo naprosto jiné, neboť sloužilo administrativním účelům. Pod dojmem této falešné interpretace byly po roce 1918 v německy osídlených oblastech káceny sochy Josefa II., coby etnického germanizátora. To jsme se ve škole také neučili.

České obrozenecké hnutí se ve výuce představovalo jako výjimečné a nebylo zařazováno do širokého evropského emancipačního proudu jiných etnických skupin, neorganizovaných ve vlastním státě. Emancipační proud tvořili Norové, Řekové, Srbové, Chorvaté, Slovinci, Slováci, Irové, Katalánci, Madaři, Finové a mnozí další. Na rozdíl od Čechů měly některé z těchto nově se tvořících národností kompletnější společenskou strukturu. Podstatně hůře než Češi na tom byli Slováci.

V našich učebnicích dějepisu též nestálo, že se národní idea v českých zemích vyvíjela postupně a mnohdy kontroverzně. Jiří Kořalka uvádí pět tendencí, počínaje nadetnickým starorakušanstvím, dále bohemismem, který vyzdvihoval společný zemský patriotismus Čechů a Němců, u Čechů slovanstvím (austroslavismem) a u českých Němců velkoněmectvím. Od čtyřicátých let 19. století pak mezi českým obyvatelstvem převážilo češství, jako směr českého národního hnutí, zatím ještě uvnitř podunajské monarchie ( 18 ).

Obraťme se nyní sine ira et studio, to jest bez nerudnosti, k některým tezím článku Tomáše Krystlíka Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli. Krystlík pracuje převážně s citáty z Rádlovy knihy Válka Čechů s Němci, cituje korektně, někdy s účelovou selekcí citátů. Svůj styl považuje podle vlastního výroku za razantní. Krystlíkem takto pochopená dějepisná osvěta může na jedné straně přemítavého čtenáře stimulovat k doplnění historických vědomostí, nebo na druhé straně vyvolat nerudné odmítnutí.

Jak již řečeno hlavním pramenem Krystlíkovy rozpravy o českých dějinách je Rádlova Válka Čechů s Němci. Krystlík bohužel vynechal velmi důležitou pasáž o poměru dvou filosofů – Rádla a Masaryka - kteří se přes odlišné politické koncepce navzájem hluboce respektovali. V úvodu kapitoly o Masarykovi píše Rádl: (Masaryk) “byl a je autoritou nejen politickou, nýbrž i mravní, filosofickou, náboženskou přemnoha našincům; boj proti němu vedou pravidlem jen špatně vychovaní lidé” (12 ). Přehlédnutí tohoto citátu ochuzuje čtenáře o pochopení gentlemanského vztahu Rádlova ke svému učiteli, jehož některé myšlenky ve své knize kritizuje. Nedomnívám se, že zmíněná věta byla pouhou oportunistickou úlitbou.

Někdy slyšíme tiché povzdechy (tuším i povzdech Krystlíkův) nad rozbitím Rakouska – Uherska, které bylo jakýmsi prototypem sjednocené střední Evropy. Habsburská monarchie jistě nebyla žalářem národů, byla však kolbištěm nacionalistckých bojů jednotlivých etnik, které si navzájem házely klacky po nohy a kterým byl zdar společného státu naprosto lhostejný. Stařičkému mocnáři je přisuzován fatalistický výrok: “Jestliže již má monarchie přijít nazmar, nechť alespoň přijde nazmar slušně”.

Rakouský spisovatel Joseph Roth, který se nad rozpadem monarchie utopil žalem v alkoholu, vystihl ve svém románu Kapucínská hrobka ( 19 ) bořivé centrifugální nacionalistické a velkoněmecké snahy lépe, než mnohá vědecká historická studie. Hrdina jeho románu, hrabě Chojnicki, přemýšlí v době první světové války takto o smýšlení rakouských národů: “Zajisté jsou to Slovinci, polští a rusínští obyvatelé Haliče, kaftanoví Židé z Boryslavi, konští handlíři z Bačky, moslemové ze Sarajeva , opékači jedlých kaštanů z Mostaru, kteří zpívají ,Zachovej nám Hospodine´. Ale němečtí studenti z Brna a z Chebu, zubaři, lékárníci, kadeřnické pomocnice, umělečtí fotografové ze Štýrského Hradce, Knittelfeldu, volata z alpských údolí, ti všichni zpívají “Wacht am Rhein”. Rakousko, pánové, zahyne na věrnost Nibelungům. Podstata Rakouska není v centru, nýbrž v periferii. Rakousko nenajdete v Alpách, protěž je tam a encián, ale ani potuchy o dvojhlavém orlu. Podstata Rakouska se vyživuje a je stále znovu a znovu obnovována z korunních zemí.” Jen stěží může jít historická studie hlouběji na podstatu rozkladných procesů podunajské monarchie, než uvedený románový text Josepha Rotha.

Všeněmecké hnutí (Alldeutsche Bewegung) otevřeně napadalo habsburskou dynastii a označovalo ji za smrtelného nepřítele německého národa. Cílem Všeněmeckého hnutí bylo připojení německy mluvících zemí, včetně zemí Svatováclavské koruny k Německé říši, tudíž rozbití Rakouska-Uherska. Linecký program z roku 1882 se stal programovým základem německého nacionálního hnutí a svým rasismem a antisemitismem i základem Hitlerova světonázoru, jak Hitler sám přiznává v Mein Kampfu ( 13 ). Z ideologické dílny , spojené se jmény Georga Rittera von Schönerera, Paula Antona de Lagarde , Rudolfa Martina (pseudonym Otto Richard Tannenberg) a E. Hasseho z Pangermánské ligy pocházejí návrhy, aby se s Poláky, Čechy, Židy a Italy zacházelo stejným způsobem, jako zámořský imperialismus zachází s domorodci v neevropských světadílech. Ostatně, Hannah Arendtová považuje pangermanismus jakož i panslavismus za ideologii kontinentálního kolonialismu, protože jak Německo, tak Rusko hledají své kolonie na kontinentě, na rozdíl od přímořských států, které expandovaly do zámoří ( 20 ). Rakouský pangermanisus byl agresivnější, než řískoněmecký. Když protagonista velkoněmectví, Rakušan von Schönerer, který obdivoval Bismarcka, v roce 1876 prohlásil, že “Rakousko, jako velmoc musí přestat existovat,” Bismarck svého obdivovatele usměrnil tím, že “mocné Rakousko je pro Německo životní nutnost”. Pangermánskou studentskou deputaci z Rakouska nabádal Bismarck, aby se učili slovanským jazykům, chtějí-li slovanské národy opanovat.

Pangermánská ideologie hrála roli i u říšských politických představitelů. Německý říšský kancléř Bethmann-Hollweg se těsně před první světovou válkou vyjádřil o očekávaném střetnutí jako o válce mezi Slovanstvem a Germánstvem. Tuto tezi přejal náčelník rakouského štábu Conrad von Hötzendorf, jakkoli byla s rakouskou státní ideou neslučitelná.

Masaryk uvádí ve Světové revoluci, že rozhovory s bývalým ministerským předsedou Ernstem Körberem ve Vídni a s místodržícím Thun-Hohensteinem v Praze jej přesvědčily , že vítězství ústředních mocností povede k utužení germanizace a centralizace a že parlament se stane pouhou okrasou nového absolutismu. Masaryk pochopil, že v případě válečného vítězství centrálních mocností zesílí ideologie pangermanismu, čímž se sníží šance pro svobodný politický vývoj malých středoevropských národů. Proto odešel do emigrace. Národně osvobozenecké motivy byly pro Masaryka rovnocennou složkou dějinně politického pohybu. Svou zahraniční akci chápal Masaryk jako součást programu demokratické reoganizace Evropy ( 21 ).

Krystlík cituje Rádla, že Masaryk jako následovník Herderův je bližší panslavismu a pangermanismu i marxismu, než západnímu učení o společenské smlouvě. Od ideologie , vrcholící v pangermanismu, se liší tím, že národ a stát pro něj nejsou absolutnem, nýbrž nad nimi stojí humanita. Od pojetí Masarykova se filosofie totalitních režimů prý liší jen absencí čistě teoretického korektivu: humanitou.

Rádl psal tato kritická slova bez historické zkušenosti, kterou disponovaly pozdější generace, jež na vlastním těle zakusily, co znamená žít, či lépe řečeno vegetovat v diktaturách, které programaticky vyškrtly pojem humanity ze svých ideologií. Ten “chybějící teoretický korektiv humanity” ohrožoval v případě nacismu existenci českého národa, protože integrální součástí nacionálně socialistické ideologie byl bezcitný sociální darwinismus, který uznává jen právo silnějšího na přežití, což je teoretický podklad rasismu. Věroučný článek komunistické diktatury byl třídní boj a důsledně praktikovaná třídní nenávist, které zničily společenskou skladbu národa, zotročovaly jeho kulturu a na léta negativně ovlivnily psyché svých občanů. Zaplať Pán Bůh, že humanita byla pilířem Masarykovy filosofie.

Mezi Herderovým kmenovým pojetím národa - národy jako přirozené orgány člověčenstva - a panslavismem a pangermanismem můžeme sice zjistit společnou filozofickou vývojovou linii, ale v případě hnutí s předponou “pan-”, jmenovitě pangermanismu s jeho jedovatými antisemitskými a rasistickými příměsemi však můžeme spíše mluvit o filozofické a etické degeneraci a dehumanizaci původní Herderovy myšlenky, jejímž konečným hodnotovým cílem nebyl národ, nýbrž humanita.

U Masaryka lze sice také najít rysy kmenového nacionalismu, byl to však nacionalismus umírněný a kultivovaný, odlišný od nacionalismu radikálních českých politiků jako Kramáře, Rašína, Viktora Dyka, Gajdy či Jiřího Stříbrného. Rozbor fenoménu nacionalismu a jeho kategorií by přesahoval intenci tohoto článku. Soudím však, že si Tomáš Krystlík v posuzování Masarykova nacionalismu dovolil nediferencovanou zkratku.

Masaryk ve svých spisech a výrocích národní práva individuálním občanským právům nenadřazoval, neboť byl stoupencem individualismu. Humanismus je per definitionem uznání individua, odpovědného za své činy, je to neideologicky zdůvodněný altruismus a tolerance.

Přečtěme si, co píše Masaryk o individualismu ve Světové revoluci (5 ): “Demokracie hájí nutně a svou vlastní podstatou individualismus – svoboda je cílem a podstatou demokracie, demokracie se zrodila a rodí z moderního individualismu. Demokracie není rovnost paušální, která by neuznávala kvalitativní rozdíly. Svoboda, rovnost, bratrství neznamená nivelizaci, nýbrž individualizaci, a proto i kvalifikaci” (mírně zkráceno autorem). “Šovinism je všude kocourkovstvím, nejen u národů malých, nýbrž i u velkých ... všude se stal hrobem svobody a samostatnosti. Národ, který by žil jen pro sebe, by byl stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe.” V České otázce ( 22 ) charakterizuje Masaryk humanitu jako ideál, vyžadující, abychom soustavně, všude a ve všem odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním a - všem. Humanita není sentimentalita , ale práce a opět práce. Ve Světové revoluci zdůrazňuje Masaryk, že “humanitism žádá rozumnost a praktičnost, vzdělání, osvětu, vědu a vědeckost.” V útlé knížečce, vydané v roce 1898 s titulem Jak pracovat se zabývá metodikou a etikou práce. Je to výběr přednášek pro studenty, který dokládá, že Masaryk chápal vzdělanost jako národní úkol. Jak vzdálená je Masarykova filosofie od pangermánké ideologie hlasu krve předků Blut und Boden a Herrenvolku!

Se Schönererovým pangermanismem a nacionalistickými směry se zabývá Ladislav Josef Beran v Polygonu v článku Rovnoprávnost nebo nadvláda? Vývoj nacionalismu rakouských a českých Němců” ( 23 ).

Značná část německých intelektuálů v českých zemích ve 20. století byla přívrženci spannismu, ideologie stavovského státu, vedeného německou elitou. Othmar Spann formuloval své představy hierarchického stavovského státu v knize Der wahre Staat. S ideou stavovského státu, složeného z pěti stavů , počínaje řemeslníky jako stavem nejnižším, dále vyššími dělníky, hospodářskými vůdci, politickými vůdci a na špici hierarchie učenci, měla Masarykova představa o demokracii jen málo společného. I v ideologii Othmara Spanna hrál rasismus nezanedbatelnou roli. Konrad Henlein, bývalý důstojník rakousko-uherské armády byl členem Kamaradschaftsbundu a spoluzakladatelem Sudetendeutsche Heimatfront. Obě sdružení byla silně ovlivněna spannismem.

Některé ideje spannismu převzal austrofašismus a in extremo nacionálně socialistický stát, jako třeba elitérní roli zbraní SS jako řádu v nacistickém státu (Ordensburgen der SS).

I v případě spannismu se ukazuje, že česko-německý antagonismus první republiky nebyl pouze etnický, ale měl též ideologicko-sociologické pozadí. Je toho mnoho, co jsme v učebnicích dějepisu nenašli ( 24 ).

Tomáš Krystlík cituje deklaraci z 9. června 1920, předloženou německým poslancem Lodgmanem von Auen, že československý stát nebyl vytvořen v souladu se 14 body prezidenta Wilsonova práva na sebeurčení a že “samotným složením bude neustálou hrozbou míru v Evropě. Česká mocenská politika může pro příští dobu zvítězit. Její plody však nepřispějí k ozdravění Evropy.” Lodgman ze svého stanoviska argumentoval logicky, protože poukazoval na nevyřešený národnostní problém Československé republiky. Pro politické elity českých Němců byla nesnesitelná představa, že se v pozici menšiny dostanou do země, v níž bývali privilegovanou vrstvou. Lodgmanův myšlenkový model se vlastně nelišil od modelu masarykovského, který též postupně dospěl k nutnosti secese Čechů od rakouské monarchie. Sledujme však Lodgmanův politický vývoj, ten byl od Masarykova odlišný.

Lodgman se zabýval národnostními problémy českých zemí již za Rakouska. V roce 1915 ve funkci říšského poslance zastával v programovém návrhu pro Říšský sněm federalistický názor, že musí být skoncováno s představou, že německý národ je státním národem v Rakousku a že Němci mají na udržení Rakouska výhradních či větších zájmů než ostatní národy a že jednoduše nejsou s to, udržet stát proti vůli ostatních.

Na konci první světové války byl Lodgman von Auen ve funkci Landeshauptmanna českoněmecké vlády (Deutschböhmen) obhájcem sebeurčení sudetských Němců. Vláda Deutschböhmen se v prosinci 1918 přesunula do Vídně se záměrem připojit německy obydlená území k německému Rakousku (Deutsch–Österreich). Za republiky byl Lodgman jednatelem Spolku německých samosprávných celků. V českém vědomí figuruje jako nacista.

Po obsazení pohraničí Wehrmachtem 1938 napsal Lodgman Hitlerovi v důsledku své nacionální frustrace nadšený dopis: “Děkuji prozřetelnosti, že je mi dopřáno zažít tento den, v jehož příchod jsem doufal od své mladosti a v nějž jsem vzdor rozmáhající zemdlelosti věřil i během celých dvaceti posledních let. Zradu práva německého národa na sebeurčení byl s to pomstít zas pouze on (Hitler) sám a toliko ze středu Evropy bylo možno přikročit k novému jejímu uspořádání, jehož obrysy nám již vyvstávají před očima” (25). Lodgman přehlédl, že se jeho soukmenovci i on sám upsali ďáblu. Na rozdíl od Masaryka, který byl zastáncem liberálního státu západního typu, Lodgman dal přednost volání krve a očekával spásu svého kmene od nacistického státu.

Když sudetského území po záboru Wehrmachtem nebylo přímo začleněno do administrativy sousedních říšských zemí a namísto toho byly zřízena sudetoněmecká župa, což odporovalo všeněmecké představě Lodgmanově, napsal Lodgman říšskému ministru vnitra Wilhelmu Frickovi 1. listopadu 1939 toto memorandum: “Ze mého hlediska je jisté , že obyvatelstvo by chápalo jako samozřejmost, kdyby sudetoněmecká území byla co nejrychleji a co nejdůsledněji připojena i administrativně-technicky k sousednímu bavorském, saskému a slezskému říšskému území, kam po celá staletí svou duší (a také hospodářsky) tíhla; ovšem nejen to, já navíc přímo tvrdím, že sudetoněmecké obyvatelstvo nemá vůbec žádnou ctižádost vytvořit v rámci říše vlastní ”zemi”; naopak, již desítky let, jsouc obeznámeno se všeněmeckou myšlenkou, heslo ,domů do říše´ pojalo v nejopravdovějším jeho slova smyslu a vyložilo si je tak, že chce být co nejtěsněji spojeno s kmenově spřízněnými bratry v říši.” Lodgman šel ve svých představách dál než Henlein. Pro osvěžení paměti, Wilhelm Frick byl v letech 1943–45 říšským protektorem v Čechách a na Moravě a 1946 v Norimberku odsouzen k smrti.

Versailleská smlouva, z níž vyvstala Československá republika byla formulována zásadou vae victis. Počala se bortit ještě před příchodem Hitlera k moci. Český národ a jeho mezinárodně nezkušení politici si fragilitu nacionálně nehomogenního státu ve své politické nepřipravenosti a českém etnocentrismu neuvědomovali Cítili se být “miláčky Dohody”.

Od doby Palackého a Kroměřížského sněmu 1848 byla otázka federalizace jedním z hlavních problémů rakouské monarchie. Bylo trestuhodné a politicky neprozřetelné, že ač měla česká politická garnitura v tomto bodu z doby Rakouska vlastní zkušenosti, přesto zametala po dvacet let tento fundamentální problém pod československý koberec.

Krystlík píše, že Masaryk nám zanechal notně zpackaný stát, k čemuž naši tehdejší političtí předáci svým zatemněným militantním nacionalismem značně přispěli. Zmínil jsem se o tom, že jsou známy nesčetné nacionálně tolerantní výroky Masarykovy o nutné spolupráci s Němci a ostatními menšinami. Avšak marně jsem pátral po konkrétních Masarykových politických impulsech a koncepcích, jak federalizací upevnit fragilitu státu s typickou středoevropskou národnostní mixturou. Ve dvacátých letech po politické stabilizaci státu to snad ještě bylo možné. Občasné úvahy Masaryka i Beneše zůstaly právě jen úvahami, skutek utek. Místo předvídaného župního systému, s regionální samosprávou menšinových etnií byl nastolen systém zemský, který byl zcela v rukou státního národa ( 28 ). Plány Eduarda Beneše z let 1938–39 na řešení česko-sudetoněmeckého problému zřízením národních kurií přišly pozdě a nesou již rysy paniky.

Profesor Masaryk, nekonformní intelektuál a bouřlivák, který se v mládí nikdy nebál plavat proti proudu, se lišil od Masaryka prezidenta. Možná, že i stáří hrálo svoji roli a jiní politici jeho formátu, kteří by se pokusili najít řešení národnostních problémů nedorostli.

Přes veškerou kritiku byl Masaryk považován za výjimečnou osobnost, o čemž svědčí nemálo výroků německých politiků, žurnalistů i historiků. Sociálně demokratický poslanec Wenzel Jaksch , který byl po desetiletí neprávem zatracován jako revanšista, napsal ve své knize Cesta Evropy do Postupimi o Masarykovi: “Musíme si položit základní otázku, zdali by jednotvárnost malého jednojazyčného národního státu mohla vůbec zformovat takovou mnohostrannou a pestrobarevnou osobnost. Jazykový a duchovní universalismus Tomáše Masaryka (ovládal nejenom kultivovanou spisovnou němčinu vídeňských univerzitních kruhů, ale také většinu slovanských jazyků, takřka všechny světové jazyky a také madarštinu) byl právě kusem Rakouska, protože se v onu dobu nikde na světě nesetkávaly ty nejrozmanitější kultury v mírovém soupeření ( 26 ).

K Jakschovu hodnocení nutno dodat, že bez manželství se vzdělanou, politicky a sociálně angažovanou Američankou Charlottou Garrigue by Masaryk nebyl tak suverénně překonal mnohé - i když ne všechny - úžiny středoevropského myšlení ( 27 ).

Bez nerudnosti, jsem promyslel teze článku Tomáše Krystlíka, jehož intencí je vrhnout kritický pohled na české historické povědomí a jeho tradice. Intence záslužná, která provokuje k přemýšlení. Nemohl jsem reagovat na všechny podněty, které takové široké téma navodí. Soustředil jsem se na problematiku obrozenectví, nacionalismu a národnostních problémů první republiky a snažil jsem se postřehnout proudy historického povědomí a tradicí zakotvených v českých myslích.

S půlstoletým komunistickým žalářem národa jsem se v tomto textu nezabýval, to jsem napsal na jiném místě. Národ, který podle Masaryka na konci 18. století vyšel z chalup bez kompletní sociální skladby a který se během druhé půle 19. a první půle 20.století společensky konsolidoval, byl dřevním (home made) českým komunismem znetvořen, a do oněch chalup navrácen., na mnohých místech duchovně amputován. Je potřeba zdůraznit, že se na té destrukci podíleli převážně čeští a slovenští lidé.

Krystlíkův pohled na první republiku je místy černo–bílý a tato, podle mého názoru nediferencovaná místa, jsem se snažil doplnit.

Fingunt simul creduntque (falšují a věří tomu) napsal o dějepravcích antický historik Tacitus. Také česká historická tradice se tomuto letitému fenoménu nevyhnula. Nevyhnula se mu zejména pro často přerušovaný tok vývoje národa a vylepšovala kostrbatá období hrdinskými mýty, či naopak bolestínstvím.

Arne Novák ( 28 ) chápe národ jako “pojem oblasti duchovní a mravní, v níž si generace i věky podávají ruce a pochodně, nikoli z důvodu plemenného a krevní příslušnosti, nýbrž ze svrchovaného příkazu, aby skrze národnost dospívaly vyššího lidství a v něm se propojovaly k vědomému synovství božímu”. Ta období , kdy pochodně nebyly předávány a vyhasínaly jsou vděčným polem pro fabulaci a martyrologii.

Jaká byla tedy ta první Československá republika, kterou si dnes pamatuje už jen malé procento občanů? Našel jsem výbornou odpověď u Pavla Tigrida v jeho knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu ( 28 ). Podle Tigrida existuje alespoň trojí výklad, třikrát protichůdný a neméně tolikrát doložitelný.

· Byl to vzorný demokratický stát, ve své době a svým postavením v Evropě jedinečný, v čele s jednou z největších postav našich dějin, krátce stát, který je nám k věčné československé cti. Václav Havel senior ( 29 ) a Václav Černý ( 30 ) se ve svých vzpomínkách rozpisují o prudkých závanech čerstvých duchovních proudů ze západní Evropy a Ameriky do tehdejší poválečné ještě provinciální Prahy, kde na hradních nádvořích před příchodem Masaryka a jeho architekta Plečnika pobíhaly slepice.

· .Jiná verze o tomto státu pravila, že cesta, která byla tehdy v říjnu 1918 nastoupena , byla cestou neúprosného třídního boje s bezohledně vládnoucí buržoazií, která přivodila hlad v zemi a střílela do dělníků.

· Třetí hodnocení upozorňuje na rozkladné látky, které kolovaly v nově zrozeném státním těle, a spíše než léčeny, byly liknavě ošetřovány a nakonec – i když ne výlučně – přivodily jeho skon.

Já připojuji vlastní nostalgický archetyp, že všechno, co přišlo po Masarykově republice bylo neskonale horší a že mnohé nedokonalosti a nedostatečnosti této epochy se nám stále ještě lepí na paty.

Prameny:

1. Hroch, M.: Na prahu národní existence, Mladá fronta 1999, Edice Kolumbus, Svazek 148, ISBN 80-204-0809-6

2. Rak, J.: Bývali Čechové, Nakladatelství H & H 1994, ISBN 80-85787-73-3

3. Čelovský, B.: Mnichovský syndrom, Syndikát novinářů 1997, ISBN 80-238-1177-0

4. Galandauer, J.: Čeští vojáci ve velké válce a vzájemný obraz Čechů a Českých Němců, v Obraz Němců Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20. stoleti, Karolinum 1998, ISBN 80-7184-468-0

5. Masaryk, T. G.: Světová revoluce , s. 527, Čin a Orbis, 1925

6. Podiven: Češi v dějinách nové doby, s 324, Rozmluvy, Nakladatelství A. Tomského 1991, ISBN 80-85336-09-X

7. Hill, R.: Němci a Češi, Prago Media News, 1996, ISBN 80-902240-1-6

8. Peroutka, F.: Budování státu, Lidové noviny, 1991, ISBN 80-7106-040-2, 80-7106-036-4

9. Broklová, E.: Historický obraz Němce, Rakouska a Německa v politických kruzích české společnosti první republiky, Karolinum 1998, ISBN 80-7184-468-0

10. Beran, L. J.: Jak se Němci stali Čechoslováky, Polygon , č 2., únor 2003

11. Kovtun, J.: Masarykův triumf, Sixty–Eight Publishers, Corp., Toronto, Canada, ISBN 0-88781-179-5

12. Rádl, E.: Válka Čechů s Němci, Myšlení, Melantrich 1993, ISBN 80-7023-147-5

13. Hitler, A: Mein Kampf, 2. Band., 2. Kapitel, s. 464-467, Zentralverlag der NSDAP; München 1939

14. Stehlíková, E.: Aktuální kontexty obrazu Němce a Německa v české společnosti, Karolinum 1998, ISBN 80- 85336-09-X

15. Morava, .J.: Franz Palacky, Eine frühe Vision von Mitteleuropa, ÖBV, Wien 1990, ISBN3-215-06571-1

16. Opat, J.: Filozof a politik T. G. Masaryk 1882–1893, Melantrich 1990, ISBN 80-7023-044-4

17. Patočka, J.: Co jsou Češi ? Panorama 1992, ISBN 80- 7038-278-3

18. Kořalka, J.: Češi v Habsburské říši a v Evropě 1815 – 1914, Argo Edice historické myšlení 1996, ISBN 80-7203-022-1

19. Roth, J.: Die Kapuzinergruft, KiWi 125, 2002, ISBN 3- 462-01828-0

20. Arendt, H.: Původ totalitarismu, Oikoumene, Praha 1996, ISBN 80- 86005-13-5

21. Masaryk, T. G.: Nová Evropa, předmluva J. Šabata, Edice Knihy Dokumenty 1994, ISBN 80-85765-29 –2

22. Masaryk, T. G.: Česká otázka, Státní nakladatelství, Praha 1924

23. Beran, L. J.: Rovnoprávnost nebo nadvláda? Polygon, č. 6/2002

24. Newman, K. J.: Zerstörung und Selbstzerstörung der Demokratie, S. Hirzelverlag Stuttgart, 1884, ISBN 3-7776-0407-0

25. Zimmemann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě, Argo, Edice obzor, 2001, ISBN 80-7203-390-5

26. Jaksch, W.: Europas Weg nach Potsdam, Langen Müller, 1990, ISBN 3- 7842304-3

27. Kosatík, P.: Osm žen z Hradu, Mladá fronta1993, ISBN 80-204-0367-1

28. Tigrid, P.: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Odeon, ISBN – 80-207-0149-4

29. Havel, V. M.: Mé vzpomínky, Lidové noviny 1993, ISBN 80-7106-026-7

30. Černý, V.: Paměti, Sixty–Eight Publishers Corporation, Toronto, ISBN 0-88781-126-4 (v.l.)