Červen 2003

Nezapomeňte si teploměr!

Antonin Celerin

Že máme v Kanadě v každé provincii potíže se zdravotnictvím a lékařskou péčí, ví snad každý, co sleduje sdělovací prostředky, anebo si hledá rodinného lékaře. Taktéž všichni ti, co měsíce čekají na prohlídku specialistou, nebo na operaci odborným lékařem si jen nehty hryžou. Naše "vlády" jim tvrdí, že jednak nejsou peníze (!!!) na zdravotnictví, ale na jiné politické akty jako kanadské vlajky a různé studie, jednak že prý není dostatek "doktorů", tedy lékařů.

Lékařů, co rozvážejí pizzy, jezdí s náklaďáky a v restauracích umývají nádobí jsou ve skutečnosti tisíce a tisíce a stále přibývají! Vlády národ podvádějí, protože neřeknou pravdu: je nedostatek licensovaných lékařů. Lékaři-cizinci, kteří procházejí řadou zkoušek, okolo $ 1 000 za každou a navíc je musejí dělat i vícekrát, jen věří a doufají, že se někdy před vlastní penzí ještě stanou praktikujícími lékaři v Kanadě, že překonají úmyslně hozená polena pod nohy jak na Pardubické a dokáží, že jejich odborný standard je v mnohem vyšší než jistých absolventů kanadských a anglo-amerických univerzit. Lékařů-cizinců je tu čím dál více a jen pár desítek, co uspějí. Neubývá jich, přibývá ..

Uspějí většinou ti, co pocházejí že zemí britského Společenství, z Afriky i Asie: je zde v Kanadě zcela určitě rasismus a předpojatost, zvláště proti lidem z “east blocku”, jak to přesně speloval mé ženě úředník ontarijského ministerstva zdravotnictví! Je to hrůza. Společenské třídy?!?! Ano, nejméně dvě!

Je to zde v Kanadě přes všechny problémy stále lepší než v bývalém Československu. Tam je to hrůza "na entou", počínaje pojišťovnami a konče vybavením nemocnic a poskytováním zdravotní péče určité úrovně, například turistům! Nepočítaje zakoupení si léků v lékárnách bez všimného.

Při naší poslední návštěvě domova mé ženy, Košic na východním Slovensku, jsem musel být přijat na pohotovostní oddělení Fakultní nemocnice Šafaríkovy univerzity a být hospitalizován. Sestra ke mně přijde a ptá se, kde že mám svůj teploměr ke změření mé teploty tělní. Vyvalil jsem se a nevěřil jsem svému sluchu. Chyba, je to tak, pacienti si musí do nemocnice přinést svůj vlastní teploměr! Totéž se pak opakovalo i před obědem, když jsem byl dotázán, kde mám příbor. Více pochopitelné bylo, že ani na smradlavém záchodě s plným bažantem staré moči (a byl tam celé dva dny, co jsem byl v nemocnici v umyvadle, kde se jeden mýt nemohl), odpadky po podlaze a pod., nebyl toaletní papír. "Cože, vy to nevíte, že si musíte sám přinést pro sebe hajzlpapir?" Ne, ne, byl jsem tak blbej, nevěděl jsem to, ani to výše popsané, už proto, že jsem se nemohl nikoho na nic takového zeptat, byl jsem na Emergency! Rolku toaletního papíru mi věnovala ženina kamarádka-kolegyně, kožařka téže nemocnice.

Úklid pokoje se 6 pacienty byl směšný. Uklízečka s mokrým mopem byla

hotová asi za 40 sekund, protože zde platí heslo “co je mokré, to je čisté." Sestřičky postávaly u staniční sestry, neustále kouřící a bavící se o věcech osobních a soukromých. Těm bylo dobře, hodně se řehtaly. Lékaři nebyli, a když, tak to byl jen šup sem, šup tam a pryč.

Logicky jsem neměl u sebe v kapse tisíce slovenských korun, jen cestovní šeky a kreditní karty. Ty ovšem nebrali, protože tomu vůbec nerozuměli, jak to pracuje, jak se tím dá platit účet. A že mi za dva dny účet narostl! Už mne propouštěli, ale propustit nemohli, protože jsem byl cizinec a jako takový jsem byl nucen platit jen a jen v hotovosti. Ještě že se má žena v tom už trochu vyznala, a vyrazila do ulic košických nalézt automat, co by jí ty slovenské koruny vysázel na ruku. Stálo nás to dalších pár hodin.

Po návratu domů do kanadského Londonu v Ontariu mi to pak naše drahá a vzácná OHIP pojišťovna do posledního centu proplatila.