Červen 2003

Bandolero

BOHUMIL DOLEŽAL

Bandolero se říkalo v druhé polovině předminulého století pásu mexického území při hranicích se Spojenými státy. Tato oblast nebyla pod kontrolou vojáků Benita Juáreze a vládl v ní ničím neomezovaný banditismus. Poměry v České republice se, jak se zdá, poslední dobou přibližují tomuto mexickému standardu.

Diskutuje se o zpřísnění sazeb za násilné trestné činy v trestním zákoníku, který jsme zdědili z komunistické epochy. Obráží se v něm prý skutečnost, že pro minulý režim byl státní majetek důležitější než osobní bezpečí, zdraví a život „pracujících“. To je pravda aspoň v tom smyslu, že zdraví, osobní bezpečí a život občanů jsou dnes chráněny pramizerně.

Občas, když mám (výjimečně) večer trochu času, dívám se na německý krimiseriál Ve jménu zákona. Je to jednak příjemné - po shlédnutí se divák nemusí jít osprchovat od krve - a jednak poučné: nadělované tresty jsou podle našich měřítek dosti drakonické. Na chladnokrevnou plánovanou vraždu je jen jeden trest: doživotí.

Hodně se u nás mluví o právním státě a o tom, co jsme při jeho budování zanedbali. Myslí se tím, že se u nás příliš a ve velkém krade, za což mohou politici, především ti z opačného tábora, než ke kterému se hlásíme my. Ve skutečnosti daleko závažnější problém je všeobecná neúcta k bližním a k jejich životům.

Začíná to zdánlivými maličkostmi, jako je např. totální ignorance dopravních předpisů. Pro majitele drahých silných vozů neplatí žádné omezení rychlosti. Mládenec, který si to bezstarostně uhání v protisměru jednosměrnou ulicí, bez mrknutí oka oznámí staršímu člověku, jehož vůz přitom poškodí, že nechá zmlátit jeho, jeho ženu a jeho děti. Má na to prostředky i lidi. Dotyčný si pak raději ani nestěžuje.

Nedávno se všechny české noviny věnovaly opilecké šťouchanici na slavnosti udílení televizních cen. Bude mít soudní dohru – ovšem, šlo o politikum, jakýsi závěrečný akord Televizní revoluce. Když ovšem dva opilí pořízkové poté, co havarovali s autem, brutálně napadli lékaře záchranky, policie váhala s trestním oznámením. Nebýt toho, že věc byla „medializována“, asi by jim to bylo prošlo.

Jakýsi náš slovanský bratr z Východu se pokusil znásilnit devětatřicetiletou ženu. Když pro jeho nápad neměla pochopení, aspoň ji přizabil. Je teď ochrnutá na rukou a na nohou, upoutaná na invalidní vozík. Dobytek vyvázne nanejvýš s několika lety. Není totiž jasné, zda si dotyčná své zranění nezpůsobila sama, když nešikově upadla poté, co ji udeřil.

Kulisu k tomu všemu tvoří špatně placená a neochotná policie. Obhájci gangsterů, kteří bez rozpaků vyhrožují přímo v soudní síni pracovníkům justice. Může se někdo divit, že se mnoha lidem stýská po bolševismu? Komunistický trestní zákoník sice daleko pečlivěji dbal o státní majetek než o bezpečí a jistoty „pracujících“. Byl to ovšem projev jakéhosi zoufalství: kdyby to nedělal, byl by celý stát s nedefinovaným vlastnictvím během několika málo let úplně rozkraden. A policejní režim činil pronásledování násilných deliktů o něco snadnějším než dnes.

Půjde-li to takhle dál, stane se policejní režim pro lidi atraktivním. Ti, co by ho rádi a ochotně zavedli, jsou k dispozici.

(www.bohumildolezal.cz)