Červen 2003

Události (14.05. – 15. 04. 2003)

BOHUMIL DOLEŽAL

Středa 14. května

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o tom, že Colloredo-Mansfeldům bude vrácen mj. zámek v Opočně. Zámek jim zabavili Němci v roce 1942 jako nepřátelům říše. Po roce 1945 jej na základě Benešových dekretů zkonfiskoval stát a Mansfeldové byli označeni za kolaboranty. Může být někdo najednou nepřítel říše a kolaborant? V Česku asi ano.

S komunisty se nepaktuje jen Klaus a ODS, ale zdatně i vládní koalice. Za dva zástupce v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání komunisté podpořili kandidáty koalice (ale dali si pozor na to, aby koalice nezískala rozhodující většinu devíti míst z patnácti). Za Dostálova oblíbence Žáka vyměnili svého adepta Nováka. Koalice a KSČM se tentokrát spojily proti ODS, které povolily jen jednoho zástupce (údajně ho prosadil poslanec Kühnl, aby to nevypadalo tak hloupě). Druhá největší strana a největší opoziční strana má v radě nejmenší zastoupení. Bude se namítat, že nejde o zástupce stran, ale o nezávislé osobnosti. To se dá vykládat tak ještě malým dětem. Poslanec Karásek považuje volbu rady poslaneckou sněmovou za problematickou (právem) a chtěl by, aby členy navrhovala občanská společnost. Bohužel pod občanskou společností se u nás rozumí stolní společnosti zkrachovaných politiků.

Parlament velkou většinou požehnal novelu zákona o soudech a soudcích, která obsahuje dosti problematická ustanovení. Ministerstvo spravedlnosti může soudce přeložit až na rok k jakémukoli soudu v ČR (dříve to bylo možné jen v rámci okresu). Podobná ustanovení bolševického zákoníku práce sloužila k šikáně nepohodlných pracujících (znám to z vlastní zkušenosti) a proto k nim mám značnou nedůvěru. Rovněž právo odvolávat předsedy a místopředsedy soudu exekutivě nepřísluší.

Rada NATO prý hodlá nabídnout své síly pro stabilizační síly v Iráku a zároveň kolegiálně vyfouknout správu severní zóny Polákům, protože polské jednotky jsou špatně vybavené, jejich velitelské struktury nejsou kompatibilní s anglickými a americkými, jsou příliš ambiciózní a proamerické. Pokud je to pravda, mělo by mít NATO ve znaku skunka. V době krize se sotva zmohlo na bezpečnostní garancie Turecku a teď, když je po všem a když nemá na Američany, chce se vyžít aspoň na Polácích. Je to hnusné. Zdá se, že tato organizace je vývojem času poněkud překonaná a bezpečí, které novým členům poskytuje, srovnatelné s tím, jaké nám dává a v době komunismu dávalo OSN.

Zatímco čeští politici pod taktovkou Václava Klause hledají konsensus s komunisty o EU, slovenští (od Schustera přes Dzurindu až po Mečiara a komunisty) v Bratislavě společně agitovali pro Evropskou unii. To je přesně to jediné, co mohla a měla vládní koalice společně s Klausem udělat.

Klaus vetoval zákon o zoologických zahradách. Neodpovídá jeho liberálnímu přesvědčení. Malichernost, s níž prezident jako řídící učitel na vesnické škole známkuje poslance, je směšná. A že si k tomu vybral tak zásadní záležitost jako jsou zoologické zahrady, je směšné dvojnásob.

Úterý 13. května

Hospodářští experti ODS kritizují vládu za to, že její úsporná opatření nejsou dost radikální. V době, kdy ještě bylo možné radikální úsporná opatření dělat bez nebezpečí, že se okamžitě odrazí v preferencích, kdy obyvatelstvo bylo ochotné něco obětovat a důvěřovalo své vládě, jejíž páteř tehdy činila ODS, chovala se vláda populisticky, opomíjela kroky, které by se veřejnosti nepříjemně dotkly (např. deregulace nájemného), a svým populismem založila dnešní mizérii.

Místopředseda Mareš navrhuje, aby držení většího množství marihuany bylo napříště posuzováno jako přestupek. Zmírnění přísnosti zákona v případě měkkých drog je nejspíš na místě, trestání tak rozšířeného nešvaru je nutně selektivní – postih slouží jako pověstná hůl na psa. Postihne se (v horším případě vydírá se) jen ten, u něhož se to z jiného důvodu hodí. Editor Událostí není na legalizaci lehkých drog nijak osobně zainteresovaný – nemá s nimi žádné zkušenosti a nehodlá je ani získávat, je na to už starý a stačí mu pivo.

České noviny píší o malém voličském zájmu při litevském referendu ke vstupu do EU. S takovými soudy bych si počkal, až se u nás k urnám dostaví přes 63% voličů. Převaha stoupenců EU v Litvě svědčí o tom, že tyto malé státy, které dostaly od našich slovanských bratří zabrat ještě více než my, si dovedou vážit příležitosti, nad níž zpovykaní Češi ohrnují nos.

To, že opozice v podstatě rezignovala na párování chybějících poslanců, se jí možná brzy začne zajídat: na zasedání Evropského parlamentu teď na základě stranického zákazu nesmí nejen sociálnědemokratičtí poslanci, ale ani poslanci ODS. Zákaz párování přitom není příliš účinná zbraň. Daleko jednodušší a efektivnější by bylo (bude?) sehnat jednoho – dva přeběhlíky. Při momentálním stavu vládní koalice v celku a ČSSD zvlášť by to nemělo být zase tak těžké.

Pondělí 12. května

Sociální demokraté se dohodli se svými koaličními partnery na úsporných opatřeních, které mají snížit české žití na dluh. V návrhu zůstaly některé výstřední prvky (majetková přiznání, z nichž dýchá atmosféra fízlování, typická pro minulý režim – šikovní podvodníci je samozřejmě zfixlují – a registrační pokladny, zemanovský hit, připomínající chruščovovskou kukuřici), jinak je zjevné, že vláda něco udělat musí a že se dosáhlo určitého kompromisu. Teď ji čeká nelítostný boj s opozicí o přežití.

Čeští sociologové v čele s bývalým prezidentským kandidátem Potůčkem věští slávu České republiky. Čeká nás ekonomický úspěch, z něhož se ale příliš radovat nebudeme, protože rozštěpí obyvatelstvo na „velmi úspěšné“ a „velmi pohodlné“ (to připomíná rozdělení policistů ze známé anekdoty na „velmi silné“ a „velmi inteligentní“). Bude následovat třídní konflikt, a jak dopadne, můžeme si domyslet podle toho, že velmi pohodlní bývají vždy vůči velmi pracovitým ve výrazné přesile. Taky jsou odpočatí a mají tím pádem lepší kondici. Pokud budeme chtít střetnutí zabránit, bylo by tedy dobré už předem po bolševicku velmi pracovitým trochu přistřihnout křídla (tj. dát jim najevo, že pracovitost se nevyplácí) a velmi pohodlným malinko pomoci. Pak by mohlo dojít k třídnímu smíru, při němž by pracovití omezili svou pracovitost a pohodlní si dali záležet na tom, aby jejich pohodlnost tolik nebila do očí. Známý rudoprávní sociolog Jan Keller to vidí ještě černěji: ty a tam jsou doby, kdy inženýr nastoupil do své firmy hned po škole a vydržel v ní až do smrti! Na ty doby se poměrně dobře pamatuji, bolševik se o ně staral nesmyslnými ustanoveními zákoníku práce, který člověka vydával všanc zaměstnavateli (zvlášť když měl kádrový škraloup), zaváděl jakési moderní otroctví a nutil ho setrvávat nekonečně ve společenství s lidmi, kteří se mu hnusili. Kellerům se to bezpochyby líbilo, mohli takhle uspořádanou společností lépe manipulovat.

Sobota 10. května

Poté, co Václav Klaus vysvětlil z pozice síly americkému velvyslanci, že důkazy o iráckých chemických a biologických zbraních se dají taky zfalšovat a ze stejné pozice síly srovnal případnou americkou vojenskou účast na našem území s německou okupací, pokouší se z pozice prosebníka vetřít se do Bílého domu. Chtěl by prý být přijat nejraději prezidentem Bushem, v nejhorším případě se spokojí s viceprezidentem nebo ministrem zahraničí. Doufám, že mu umožní tak nanejvýš prohlídku zahrady Bílého domu v doprovodu vrátného. Václav Klaus sice na první pohled vypadá velmi suverénně, ale tvrdé řeči faktů rozumí.

V Podsedicích, pověstných fackou, kterou vyťal exposlanec Wagner exministru Grulichovi (zlé jazyky tvrdí, že důvodem byla urážka s antisemitským podtextem) se nyní konala, zřejmě jako výraz pokání, protisudetoněmecká demonstrace. Zúčastnilo se jí asi 200 lidí, dále podsedický starosta a poslanec Robert Kopecký, oblastní předseda ČSSD a vicehejtman Ústeckého kraje Foldyna a nesmrtelný Walter Komárek. Je zajímavé, že řeči, které vedli přátelé Kopecký a Komárek, byly dosti defenzívní, zřejmě s ohledem na přátele německé. Kopecký se přemohl a prohlásil, že nesouhlasí s věcmi, které se děly při divokém odsunu a které nešlechtí český národ, například násilnosti proti ženám, dětem a starcům. My jsme však nevyvolali válku, pokračuje Kopecký, my jsme měli být vyhlazeni – a tudíž si tu a tam nějakou tu násilnost, s níž ovšem nesouhlasíme, můžeme dovolit, doplňuji já. Komárek zase konciliantně připouští, že je možné litovat všeho, co bylo při odsunu sudetských Němců, ale zločiny těch sudetských Němců, kteří plnili úlohy vyhubení „podlidí“, jsou neomluvitelné a je naivita politiků omlouvat se za neomluvitelné věci. Formulace pana Komárka je poněkud zašmodrchaná, básník zřejmě chtěl říci, že protože jedni sudetští Němci se dopustili zločinů, které se nedají omluvit, je naivita omlouvat se těm, kteří se žádných zločinů nedopustili. Pokud jde o hudební doprovod, byla na programu česká a lužickosrbská hymna, jakož i píseň Čechy krásné, Čechy mé.

Spolkový kancléř Schröder odmítá, aby bylo Německo tlačeno k volbě mezi Francií a Amerikou, pro SRN je francouzsko-německá spolupráce stejně důležitá jako spolupráce transatlantická. Zdá se ovšem, že Německo překročilo v době od loňské volební kampaně po válku v Iráku hranici, za níž není návratu, že německo-americké vztahy jsou poškozeny nenávratně a že Německu nezbude se angažovat dál v linii, kterou nastoupilo: politika appeasementu vůči teroristickým režimům ruku v ruce s Francií.

Karel Hvížďala píše v MfD, že když někdo v době komunismu nepřišel k volbám, přišla si ho policie vyzvednout doma a k urně ho doprovodila. To neplatí tak paušálně, jak to autor píše. Z vlastní zkušenosti vím, že za „normalizace“ člověka nanejvýš otravovala domovní důvěrnice (kterou bylo možné vyhodit) nebo za ním přišli komisaři s urnou (a ty bylo možno ve vší slušnosti vyhodit taky). Nejlepší ale bylo se někam na ten slavný volební den zašít. Pak měl člověk úplně pokoj.

Byli jsme upozorněni, že ve včerejším Co týden dal máme chybu. Popletli jsme senátní (McCarthyho) podvýbor pro vyšetřování vládních činitelů s Výborem Sněmovny reprezentantů pro vyšetřování neamerické činnosti, který odvedl kus dobré práce. Čtenářům se omlouváme, americké reálie nejsou naší silnou stránkou.

Pátek 9. května

Na schůzi politických představitelů, kterou svolal do Lán prezident Klaus, prý došlo k ostrému sporu mezi ním a Špidlou ohledně kompetencí v oblasti zahraniční politiky. Co je to však všechno platné, když Špidla, Svoboda, Zaorálek, Mareš a Pithart se schůzí souhlasili a dali tak prezidentovi tichý souhlas plést se intenzivně do vládní politiky. Pořádání podobných setkání jde nad rámec prezidentských pravomocí a mohou se konat, jen když je účastníci fakticky požehnají svým souhlasem – např. už jen tím, že na takovou schůzku vůbec přijdou. Když tedy předseda ODS Topolánek řekl: „Našli jsme v některých věcech větší shodu, než tušíte“, má úplně pravdu. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Jedny australské noviny prý dostaly kazetu s hlasem Saddáma. Kazety (nebo jiné nosiče) s hlasem bin Ládina, Saddáma Husajna a dalších budou zřejmě médiím chodit ještě za půl tisíciletí. Tito lidé jsou propagandisticky a mediálně nesmrtelní. Škoda, že Goebbels spáchal sebevraždu skoro zároveň s Hitlerem, mohli jsme dodnes čas od času sledovat na obrazovkách či na stránkách novin nejnovější zprávy z Vůdcova hlavního stanu.

Václav Klaus prý na schůzce v Lánech svým oponentům vyhrožoval, že „když mu nebudou po vůli“, jak zní novinářsky policejní fráze, bude více využívat svého ústavního práva sjednávat a podpisovat mezinárodní smlouvy. Rýsuje se zábavná představa, jak v roce 2013, až zpupný parlament nebude chtít zvolit Klause potřetí do funkce, uzavře prezident smlouvu o bezodkladné bratrské pomoci s Kubou a Severní Koreou. Jinak ale mezinárodní smlouvy podléhají ratifikaci parlamentem. Mohla by tedy nanejvýš vzniknout jakási studená válka mezi prezidentem a vládní koalicí, které by prezident patrně brzy zanechal.

USA odtajnily protokoly výslechů, které prováděl v padesátých letech McCarthyho Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, a agentura Reuters k tomu dodává: „Mc Carthymu se dařilo v atmosféře nevraživosti studené války, jež má některé podobnosti s dnešním strachem z terorismu.“ Studená válka ale nebyla žádná „atmosféra nevraživosti“, která (nejspíš vinou obou stran) zkalila vztahy mezi „strýčkem Joe“ a západním světem, nýbrž holá skutečnost. Stalin ohrožoval demokratický svět stejně, jako dnes ohrožuje islámský terorismus nejen USA, ale celý Západ. A McCarthy byl stejně nebezpečný jako ty spousty hlupáků, kteří tehdy nevědomky pomáhali šířit bolševickou propagandu (jeden příklad za všechny: Howard Fast).

Martin Komárek tvrdí v Mladé frontě Dnes, že se Havel choval ke komunistům sympaticky neústupně. Myslím, že to není pravda. Havel uzavřel v roce 1977 historický kompromis s reformními komunisty, aniž předtím došlo k vyjasnění pohledů na minulost a mezí spolupráce. Pak v roce 1989 historický kompromis s komunisty nereformovanými, když je zahrnul do budování nového režimu. Pokoušel se to pak napravit, ale už bylo pozdě. Klaus jen pokračuje tam, kde Havel začal.

Václav Klaus bude taky patrně jediným viníkem zániku naší oblíbené rubriky Bobřík vyčuranosti. Zdá se, že dokud bude sedět na Libušině stolci, nemá nikdo jiný na prestižní cenu šanci. Protože však při udělování Bobříka platí zásada nebožtíka Luxe „třikrát a dost“, umožníme ho panu prezidentovi získat ještě dvakrát. Další udělení metálu se očekává v pondělí.

Středa 7. května

Popularita premiéra Špidly klesla podle CVVM z 54% v lednu na 38% v dubnu, kdežto Klausova stoupla za tutéž dobu z 35% na 60. Právo pád Špidlových preferencí přičítá v první řadě jeho proamerickému stanovisku ve válce s Irákem, kterou drtivá většina lidí odmítá. To je hned trojí lež: za prvé, válku s Irákem odmítá většina, nikoli drtivá většina lidí u nás (a po rychlém a efektním americkém vítězství odpor proti válce ještě klesl); za druhé, Špidlovo stanovisko nebylo vůbec proamerické, nýbrž vyhýbavě neutrální (nejsme součástí koalice bojující v Iráku). A za třetí, Špidlova popularita klesá především díky řadě neúspěchu vládní koalice a rozpolcenosti ČSSD.

Jako by si chtěl trochu polepšit, prohlásil Špidla ve Frankfurtu, že ČR nechystá žádné „spektakulární akce“ ve věci Benešových dekretů. „Dějiny se dají překonat jen společnou prací na nějakých projektech budoucnosti.“ České blbnutí s „dějinami“ překračuje všechny meze. Jedni tvrdí, že jejich oponenti chtějí dějiny předělávat, což je nepřípustné. To může znamenat dvojí: buď že dotyčný chce způsobit, aby se nějaká minulá událost stala jinak, než se stala, tj. např. vyrvat Mistra Jana kostnické hranici. To sice opravdu nejde, zároveň ale nikoho ani nenapadne se o něco podobného pokoušet. Nebo že dotyčný vykládá nějakou minulou událost jinak než většina lidí, většina pomazaných hlav, jinak než jak bylo dosud zvykem. To nejen jde, ale je to neodmyslitelná součást regenerace dějin. Díky tomu se své minulosti učíme lépe rozumět a toto rozumění se pak samo stává součástí našich dějin. Pan Špidla zase navrhuje minulost „překonat“ tím, že ji necháme být. Vykutálený historik!

Českými médii, těmi elektronickými i těmi papírovými, se nese populistický řev nad poslaneckými byty v Nerudovce. Potřebují snad čeští novináři, aby je někdo volil? Proč se tak podbízejí českému krkounství? Ke zprávě se ještě vrátíme.

Proti rozmístění amerických vojáků v ČR je 43%, pro 35%, aspoň jak tvrdí STEM. Nepochybně se můžeme v budoucnu od Práva dočkat tvrzení, že proti je „drtivá většina“: ale takový poměr sil by rozumný a statečný politik měl umět zvrátit. Viz Tony Blair a válka v Iráku.

Úterý 6. května

Německý ministr obrany Struck se vydal na pouť do Washingtonu. Předem i potom horempádem zdůrazňoval, že „nehodlá vyjadřovat při jednání s americkými představiteli lítost“ nad německým postojem k válce v Iráku, a že nemá důvod vozit do USA nějaký dárek. Takovéhle defenzivní řeči svědčí lépe než cokoli jiného o tom, že německá politika je v pěkné rejži.

Podstatně lépe je na tom Tony Blair, který teď slaví nejen padesátiny, ale taky zahraničněpolitický úspěch. Tony Blair prokázal velkou dávku politické odvahy. Anglosaská politická kultura je obdivuhodná, ve vypjatých dějinných okamžicích se tu politici dokáží chovat slušně a statečně bez ohledu na to, jsou-li socialisté (jako Blair), liberálové (jako John F. Kennedy) nebo konzervativci (jako Winston Churchill). Zato český politik bývá svou podstatou nejčastěji hovňous.

Tím můžeme plynule přejít k názorům Václava Klause k americkým základnám v ČR. V dnešním Právu je hájí jeho věrný podkoní Zahradil: „Já jsem s panem prezidentem v Mnichově byl a samozřejmě jsem onen rozhovor četl. A vím, jaký titulek z toho udělala agentura DPA, který pak převzala česká média. Také jsem se o tom s panem prezidentem bavil.“ (To je moderní obdoba známého úsloví „jak jsme o tom už před válkou hovořili s panem okresním hejtmanem; pozn. autora) „Z rozhovoru mám - já i on - pocit, že rozhodně neřekl, že osobně odmítá americké základny na českém území. Pokud si dobře vzpomínám, tak tam bylo, že o tom ještě do hloubky nepřemýšlel. Ale že by se mohly vyskytnout takové a takové těžkosti v české veřejnosti. To znamená, že by rozmístění nemuselo být vnímáno dobře. Takže bych trochu polemizoval s tvrzením, že Klaus odmítl americké základny. Maximálně bych připustil, že Klaus ještě nevyjádřil definitivní stanovisko.“

Klaus řekl, zcela jasně, a vyplývá to i z citace ve Steigerwaldově článku v dnešní MfD, že u nás jsme na cizí vojska citliví vzhledem k našim historickým zkušenostem. A jeho mluvčí se to pak směšně a neobratně pokoušel žehlit. ODS láme rekordy v obojakosti, s jakou se solidarizuje s Klausem, těží z jeho popularity, přitom často formuluje opačná stanoviska než on a daří se jí přesvědčovat voliče, že je to docela normální. Taková vyčuraná politika se ovšem nedá dělat věčně.

K obraně Václava Klause se přidal taky již zmíněný Karel Steigerwald. Zdá se, že dlouho tiše čekal, věnoval se boji s komunismem a podobným málo nebezpečným tématům (podobně jako spící agent mnoho let jen trpělivě čeká na svou aktivaci). Teď, když nadešla Klausova hvězdná chvíle, dává se do práce. Ví přesně, že Američany dnes podporují „levičáci“, kteří na rozdíl od amerikanofila Klause Ameriku ve skutečnosti nenávidí, a až bude otázka základen opravdu na tapetě, budou, jak je jejich zvykem, pořádat protiamerické demonstrace. Nebylo by slušné si na ty demonstrace počkat a teprve potom o nich psát? Ještě se nekonají. Také bych doporučoval, kdyby články tohoto druhu byly hned vyvažovány např. články pana Macháčka, které jsou většinou to samé s opačným znaménkem. Navzájem by se vyrušily.

Ministři Gross a Tvrdík si údajně telefonovali s pokojskou z jakéhosi bordelu a rovněž s dámou, jíž prý patří nemovitost, v níž se hambinec nachází. Paní je ovšem řádná podnikatelka a vlastní mj. firmu, zabývající se masérskými službami a provozováním regenerace a rekondice. Zřejmě se tam oba siloví ministři čas od času posilují. Odtud by se mohl rozvíjet stylový příběh, připomínající bláznivé veselohry z předminulého století, jaké psával např. Georges Feydeau: dva ministři v bordelu! Samozřejmě omylem, chtěli si jen v nějakém klidném a diskrétním prostředí sladit plány pro boj s vnitřním a vnějším nepřítelem. Do věci se zaplete všetečná a netaktní tajná služba, která pátrá po obchodu s bílým masem, dotěrní novináři, drzí poslanci z opozice, pokud možno ještě manželky obou pánů… no a nakonec se všechno zdárně ututlá.

Pondělí 5. května

ODS se rozhodla skoncovat s párováním svých poslanců. Zjevně usoudila, že její preference jsou tak dobré a situace vládní koalice natolik kritická, aby mohla zahájit frontální útok. Mimořádných voleb se zjevně nebojí. Problém je v tom, že ačkoli se ODS se svým čestným předsedou ve zcela zásadních věcech (stanovisko k iráckému konfliktu a případným americkým základnám na našem území) neshodne, tyto rozpory průběžně bagatelizuje. Myslí svůj nesouhlas s Klausem vůbec vážně? Nebo s ním chce uzavřít něco na způsob opoziční smlouvy? To by znamenalo vychýlení vratké rovnováhy mezi vládou a opozicí, na níž je založena naše polosvoboda.

Poslanci Karas a Kasal (KDU-ČSL) a Pleva (ODS) přišli s předpotopním návrhem zákona, zakazujícím potraty. Nejenže by to bylo absurdní a v některých případech nelidské: ale navíc jejich starosti bych v téhle vzrušené době chtěl mít.

Spoluautor nového občanského zákoníku Karel Eliáš z právnické fakulty Západočeské univerzity ZČU obhajuje znovuzaváděnou povinnost občanského sňatku tvrzením, že je třeba dávat, co je císařovo císaři a co je Božího Bohu. Nejpozději od Johna Locka se v Evropě prosadila zásada, že císař nemá právo se plést do soukromých záležitostí svých poddaných (tj. stát soukromých do záležitostí občanů). Rozhodnutí spojit svůj osud je záležitostí těch, kteří je učinili, a nanejvýš ještě Boha (pokud v něj věří).

Pátek 2. května

Dnešní pracovní den mezi dvěma volnými se vyznačuje tím, že se vůbec nic neděje. Zaznamenali jsme pouze, že „Nacionálně bolševické straně Ruska“ se podařil v rovině symboliky husarský kousek, pokud jde o sblížení dvou příbuzných tradic: jejich prapor je rudý uprostřed s bílým kruhem, a v tom se stkví místo hakenkrajce černý srp a kladivo. Gratulujeme. I pro naše komunisty nadejdou duchovní hody: přijedou totiž Alexandrovci (dnes se to jmenuje „Akademický soubor písní a tanců Ruské armády Alexandra Vasiljeviče Alexandrova“). První koncert v Kongresovém centru je už vyprodán. Doufám, že ho ozdobí svou přítomností i pan prezident Klaus, aby demonstroval, že netrpí antikomunistickými předsudky, a že si s ruskými bohatýry zazpívá českou (nebo snad slovenskou, to se nepoznalo) píseň, známou z jejich podání v době mého útlého dětství: kravý bučáli, svinié kvičáli, avičkí v maštálě bečáli. (Tím získali po roce 1945 český lid pro bolševismus, viz mj. slavný film „Zítra se bude tančit všude“. Povede se to znovu?).

Martin Weiss v dnešních Lidových novinách píše: … „Ve svém článku Jak vidím tuto válku (MfDnes 25. března) Václav Klaus napsal, že ,představa zastánců útoku na Irák, že lze demokracii zavést vojenskou silou, je pro mne jako z jiného vesmíru.´ Prohlásí-li něco takového ani ne šedesát let po konci druhé světové války prezident země sousedící s Německem, je třeba se ptát, v jakém vesmíru vlastně žije. Neboť právě v Německu se Američané rozhodli zavést demokracii silou. A jejich tehdejší rozhodnutí je nám dnes docela užitečné.“ To je zajímavé: Weissovi nevadí, že Klaus očividně lže (Američanům vůbec nešlo o to „zavést v Iráku demokracii vojenskou silou“, ale vojenskou silou porazit teroristický režim, který je ohrožoval a destabilizoval citlivou oblast), a opakuje po českých šovinistech blud, že Američané vnutili Němcům demokracii násilím. V tom má Klaus pravdu, demokracie se nedá násilím vnutit tam, kde k ní nejsou předpoklady, Američané jen pomohli Němcům vytvořit podmínky k tomu, aby si demokracii vytvořili sami: základy k ní měli ostatně už z přednacistické doby. Také Iráčanům mohou Američané jen pomoci k tomu, aby si sami udělali lidštější režim, než byl ten Saddámův. (Americký zásah v Iráku byl ovšem nutný, v tom se s panem Weissem shoduji).

Středa 30. dubna

K hlasování o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se tentokrát s komunisty spojila vládní koalice. Integrace KSČM zdárně pokračuje, najednou je každý chce za kamarády. Párování opět nefungovalo (tentokrát jako odvetná akce opozice za to, že vládní strany prosadily veřejné hlasování). Zdá se, že rozklad české politické scény o něco pokročil. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Redaktor Čseké televize Wollner byl obviněn z výtržnictví kvůli nočnímu opileckému konfliktu s bývalým ředitelem ČT Balvínem. Nezbývá než konstatovat, že případ je podstatně méně transparentní a „společensky nebezpečný“ než včerejší noční útok dvou agresivních opilců na lékaře pohotovosti. Přitom u nich, jak se zdá, „orgány činné v trestním řízení“ s obviněním váhaly.

Francie, Německo, Belgie a Lucembursko budou zjevně v reakci na americký zásah v Iráku budovat společné vojenské jednotky. Jde zatím nejspíš jen o politické gesto, znamená to však další problematizaci EU a NATO. Vstoupili jsme a vstupujeme s fanfárami na palubu dvou Titaniků? Rozhodně nám od trucpodniku výše zmíněného čtyřlístku nic dobrého nekyne. Ne že by nás to nějak bezprostředně ohrožovalo, ale ničemu to nepomůže, nám už vůbec ne.

Úterý 29. dubna

Pokles lidoveckých preferencí podnítil pochopitelně kasalovsko-kalouskovské křídlo strany k útokům na předsedu KDU-ČSL. Podle jeho kritiků málo přináší straně i jako ministr, protože ji ve své funkci šťastně nereprezentuje. Přitom ministr Svoboda patřil k těm několika málo vládním politikům, u nichž lze aspoň konstatovat, že se snažili zachovat České republice v iráckém konfliktu jakési dekorum. Nebyl v této věci ovšem v souladu ani s lidem, ani se Svatou stolicí. Pokud se jeho kritikům, Kalouskovi a Kasalovi, podaří prodrat se do čela strany, nepochybně ji to nezachrání. A dosáhnou nanejvýš toho, že místo funusu s jistými poctami se KDU-ČSL dočká neslavného konce v kafilérii dějin.

Další, již v minulosti úspěšný český politický funebrák, senátor Zieleniec, přišel s ohavně a vlezle populistickým návrhem zákona o střetu zájmů. Má postihnout i regionální a komunální politiky. Na internetu mají být zveřejňována nejen jejich majetková přiznání, ale i soukromé zájmy (bylo by dobré informace ještě doplnit o sexuální orientaci!). Vzhledem k rovněž populisticky motivovanému skandálu s poslaneckými byty na Malé straně by se dále hodilo, aby čeští politici od celostátních po komunální provozovali před národem hru „Velký bratr se dívá“: žádné malostranské paláce, ale skleněné průhledné domy na náměstích a celodenní přenos soukromí po internetu. Podle Zieleniecova návrhu má být taky zřízena „Nejvyšší etická rada“, která bude novou soutěž v politické mravnosti dirigovat a udělovat postihy. Zároveň by se měl rozvinout kult „Nejvyšší etické bytosti“, i náš ateistický národ přece musí v něco věřit! O okázalém návrhu senátora Zieleniece se dá předem říci jediné: je směšný, v zásadě nemravný a nebude k ničemu.

V prezidentu Klausovi se zjevně vzhledem k nepříznivému dojmu, jaký udělaly jeho úvahy o americkém angažmá v Iráku, pronesené v přítomnosti amerického velvyslance, probudily transatlantické pudy. Dal je bez obalu najevo francouzskému ministru zahraničí de Villepinovi, který k nám přijel lobbovat pro osu Paříž – Berlín a současně nás taktně napomenout za Havlův podpis na „dopise osmi“. Zatímco Havel se před Američany nakrucoval a předváděl své intelektuální vnady, Klaus se snaží na sebe upozornit: podívejte se, nejsem zase až tak nedůležitý, važte si mne, můžete se mnou taky mít potíže. Tak se chovají zamindrákovaní vesničtí balíci před pány z města. Nezbývá než konstatovat, že Havlovo chování bylo přece jen přiměřenější situaci. Teď má náš nový prezident problém a snaží se z něho vybruslit. Velmi si přeji, aby mu to Američané nijak neusnadnili, a řekl bych, že toto mé přání bude splněno.

Ministr Dostál chce iniciovat správní řízení v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, jehož cílem by mělo být odebrání licence televizi Nova. Problém není jen v tom, že Rada pořád ještě neexistuje (bylo zvoleno jen 6 členů, není usnášeníschopná). Vláda (už nejspíš ta někdejší federální) si vymyslila nemravný plán: bude licence propůjčovat soukromým subjektům a zároveň je vydírat hrozbou jejich odebrání, pokud jí nepůjdou na ruku. Ať je Nova, jaká je, vládě na ruku nejde a to je u soukromého média správné. Pokud by se státu podařilo jí licenci odebrat, znamenalo by to brutální zásah do soukromé sféry a omezení svobody projevu.

Pondělí 28. dubna

Prezident Klaus navrhl poslance KDU-ČSL Výborného na místo soudce ústavního soudu. Má nahradit odstoupivšího Zdeňka Kesslera. To je nejspíš cukrátko pro opozici, budou následovat další lidé z politiky, tentokrát z ODS, KSČM a levého křídla ČSSD (poslanec Křeček). A politizace ÚS ČR poté, co byla ukojena vládní koalice, se rozjede na plné obrátky.

Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD navrhla senátorka Gajdůšková, aby bylo možno vyloučit představitele strany, kteří kritizují její vedení v médiích. Je to reakce na poněkud nadstandardní vystoupení předsedy poslaneckého klubu ČSSD Ibla v Právu. Zajímavé a příznačné je vlastně jen to, že plénum dalo najevo své rozhořčení bučením.

Čečenci odcházejí z azylových zařízení v Polsku do týchž zařízení v Česku. Odcházejí nepochybně za lepším. To nic nemění na tom, že azyl dostávají po právu, chyba není v tom, že oni odešli z Čečenska, ale že ze Polsko s ČR nedomluví na nějakém omezení této migrace. Člověk je tvor slabý a hříšný a přiznám se, že kdybych po útěku z bolševického Československa měl možnost přesídlit ze skromnějšího rakouského tábora do luxusnějšího německého, udělal bych to.

ČR se bude v Bagdádu účastnit na sestavování nové irácké vlády. Spolu s USA, Austrálií, Británií, Španělskem a Polskem. Na ČR teď spočívá velká tíha: byla jí dopřána čest zastupovat v této skupině zásadní odpůrce války v Iráku (viz prohlášení českého prezidenta a usnesení sjezdu největší vládní strany). Jinak si naši účast nedovedu vysvětlit.

Vládní koalice teď řeší problém, jak připravit TV Nova o licenci. Ministr Dostál má prý svůj plán. Myslím, že - při všech výhradách k profilu Novy a k technikám jejího vykutáleného ředitele – je zcela nepřípustné, aby se stát takovýmhle způsobem pletl do soukromých médií. Licence se měly prodávat, a když už se neprodaly, má stát smůlu.

Při sjednávání rozhovoru s francouzským ministrem zahraničí de Villepinem pro Mladou frontu Dnes se francouzská strana údajně chovala jako Brežněv zkřížený se Švejkem: předstírala, že otázky ve francouzštině jsou nesrozumitelné, že je jich moc, že se zbytečně točí kolem Iráku a že jsou agresivní (rozhovor dělal známý přítel velkého francouzského národa Mocek!). Nakonec vznikl jakýsi kompromis mezi novinami a Francií. Zaujme zejména ministrovo vyjádření k nehoráznému vyjádření prezidenta Chiraka na tiskové konferenci v Bruselu, o němž jsme tu informovali. De Villepin řekl: “Je třeba vyloučit veškerá nedorozumění na toto téma. Francie stanula v čele zemí, které vyzvaly k rozšíření unie, aby zmizelo dělení způsobené historií a aby se velká evropská rodina mohla znovu sejít. Uvnitř této rodiny má každý pochopitelně možnost a řekl bych, že dokonce i povinnost vyjádřit své přesvědčení, uplatnit svůj názor. Je však nutné dodržovat jistá pravidla. Jakmile se dosáhlo společného postoje, principu, který byl definován v maastrichtské smlouvě, je třeba, aby každý členský stát unie "aktivně a bez výhrad" tento postoj podpořil. Bylo však překvapením, že některé iniciativy jako by zpochybňovaly závěry k Iráku, přijaté na základě konsensu všemi členskými státy, a to 27. února a 17. března.” Nemohu si pomoci, ale pan ministr “jako by” lže.

Sobota 26. dubna

Po Petru Pithartovi se svěřil s přáním přesídlit do ústavního soudu i ministr spravedlnosti Rychetský. Zdá se, že se lidé tak či onak vázaní na Havla připravují emigrovat na Himáláje našeho soudního systému, aby měli své jisté v situaci, kdy politickou nížinu pravděpodobně ovládnou Klaus a ODS. Masová emigrace tohoto typu hrozí změnit ústavní soud na panoptikum. V ústavním soudu mají zasedat skuteční soudci a ne zkrachovalí politici.

Jak bude vypadat budoucí souhra mezi Klausem a ODS, prozradil v rozhovoru pro Lidové noviny její místopředseda Zahradil. Jsou tu sice jakési drobné rozdíly (ve věci Irák), ale v zásadě táhneme za jeden provaz. Rozdíly ve věci Irák jsou zcela zásadní, a pokud je ODS myslí vážně, nemohou se do jejího vztahu s prezidentem nepromítnout. Nebo je to celé jen klamání veřejnosti?

Klaus se připojil ke komunistickému návrhu, aby exprezidentu Havlovi byla poskytnuta kancelář v budově poslanecké sněmovny, jakýsi politický výminek. Výsledkem by bylo jednak formální potvrzení, že exprezident je součástí našeho politického systému (a vzhledem k tomu, že jeho pravomoci jsou nedefinované, musí poslouchat), jednak to, že by byl pod kontrolou. Přitom exprezident je z hlediska státu soukromá osoba se všemi nevýhodami i výhodami takového postavení.

Medializovaný spor mezi předsedou ČSSD Špidlou a předsedou poslaneckého klubu strany Iblem se rozrůstá. Další signál o neurovnaných poměrech v nejsilnější vládní straně.

Na stránky Práva se po jakési kratší odmlce rozhovorem s Vladimírem Špidlou vrátil Alexander Kramer. Jakkoli bych se s ním asi v lecčems neshodl, považuji ho za velkého profesionála v oboru. Interview s premiérem o tom ostatně přináší pěkný důkaz, zábavný je zejména úporný zápas s předsedou vlády o definici českého postoje k válce v Iráku.

V Karlových Varech se koná setkání evropské šlechty. Jeho součástí je i “kostýmový bál”, vzhledem k celkovému charakteru akce zjevně nadbytečný. Doufám, že budou přítomni i dosud žijící zástupci rodu Romanovců, budou totiž moci s organizátory i personálem komunikovat ve své mateřštině a tlumočit ostatním účastníkům.

A ještě jeden rest ze včerejška: v Praze vehementně protestovali ochránci práv zvířátek proti pokusům na jejich čtyřnohých kamarádech. Správně! Pokusy se mají konat výlučně na lidech.

Pátek 25. dubna

Prezident Klaus se sešel s předsedou Senátu Pithartem, aby předjednali jmenování nových ústavních soudců. Klaus se domnívá, že ústavními soudci mohou být i vysloužilí politici (zdá se, že touto cestou se chystá jít i sám předseda senátu). Být politikem prý není diskvalifikace pro žádnou jinou činnost. Já bych řekl, že to v jistém slova smyslu diskvalifikace pro činnost v tak exponovaném justičním orgánu je. Klaus se v minulosti rozčiloval (někdy právem), že Ústavní soud ČR plní úlohu třetí komory českého parlamentu. Je třeba důsledně oddělit soudnictví od politiky, a důsledně znamená taky personálně.

US-DEU je ve velmi svízelné situaci: preference jsou pod bodem politického mrazu, účast ve vládě jí škodí, odchod z vlády by ji poškodil taky. Může si vybírat jen ze dvou zel. V této situaci jí místopředseda Majzlík radí spolupráci s malými politickými stranami. Jenomže to, co US-DEU potřebuje, nejsou sdružení neúspěšných manažerů, jejichž schopnosti jsou převrácenou hodnotou jejich ambicí. Potřebuje voliče a členy. Daleko přirozenější by byla spolupráce s ODS, která má opačné problémy. Je pravda, že by se US-DEU asi musela uskrovnit. Ale jinak se bude muset uskrovnit ještě daleko víc.

Velvyslanec USA Stapleton poskytl rozhovor Lidovým novinám. Ke svému konfliktu s Klausem decentně poznamenal: “Nerozuměli jsme si především v otázce, jaké byly motivy Spojených států, aby šly do války. Hlavní rozdíl byl v tom, že podle pana prezidenta vstupují USA do války proto, aby vnutily Iráku demokracii.l My jsme ale bojovali především proto, abychom odstranili nebezpečí, že režim Saddáma Husajna použije zbraně hromadného ničení.” Tvrzení o vývozu demokracie si Klaus vycucal z prstu, lépe řečeno opsal ho od levicových kritiků USA, on, který “levicovostí” opovrhuje i tam, kde to není na místě.

Václav Klaus už nehodlá vyslovit žádné zvláštní doporučení občanům, jak hlasovat v červnovém referendu. Řekl jen, “mým doporučením byl můj podpis v Athénách”. A pro jistotu to neřekl českým novinám, nýbrž jen vídeňskému listu Die Presse. Václav Klaus chápe EU jako nutné zlo, bez něhož se obejdeme. Ve skutečnosti se bez EU octneme v situaci indiánské rezervace, ovšemže v srdci Evropy. Nepochybuji o tom, že český prezident se v ní bude cítit jako ryba ve vodě.

Prezident se také rozhodl, že tento rok neumožní, aby se v prostorách Hradu konal hudebního festivalu Hvězdy skupiny etnické hudby Respect. Vzhledem k tomu, že v rámci festivalu v minulosti vystoupila mj. i skupina syrských dervišů, mám pro něho v této věci jisté pochopení.

Čtvrtek 24. dubna

Klausova návštěva v Rakousku nepřinesla vůbec nic nového. Klaus hostitelům nevyšel vstříc v otázce Temelína (prostor pro vstřícná gesta je v této věci ovšem velmi omezen, rakouská hrůza z jaderné energie je těžko pochopitelná a připomíná obavy z železnic na počátku 19. století) ani v otázce vyhnání Němců a Benešových dekretů (kde by opravdové vstřícné gesto bylo víc než na místě; Rakouský prezident si v současné době pomáhá dobrou vůlí a vykládá Klausův výrok o tom, že vyhnání sudetských Němců je “z dnešního hlediska” křivdou, tak, že slova “z dnešního hlediska” prostě přeslechne). Ještě pozoruhodnější ovšem je, jak se prezident na okraj návštěvy vyjádřil k iráckému konfliktu a ke svému konfliktu s nynější americkou vládní garniturou. Prý “musí obhajovat pozice ČR, vlády a parlamentu” (zapomněl jen na sjezd ČSSD a jeho nehoráznou rezoluci). To je pokrytectví, sám má velkou zásluhu na tom, že tyto pozice jsou neobhajitelné, a navíc je v současné době s vládou a ministrem zahraničí v rozporu.

Návrh zákona o soudnictví nad mládeží prý počítá s tím, že některé přestupky mladistvých (vandalismus, sprejerství či držení malého množství drogy) by mohla trestat i škola nebo výchovný ústav, a to i tenkrát, když se jich delikvent dopustil ve svém volném čase. To je jednak nepřípustný zásah do práv rodiny (to, co nezletilí dělají mimo školu, je v kompetenci rodičů a ti za to taky odpovídají), jednak státní alibismus vůči škole (tam, kde je třeba, aby trestající rukou zasáhl stát, přehrává návrh zákona kompetenci i zodpovědnost na instituci, která k tomu není nijak vybavena a taky jí to nepřísluší).

Politici prý stále jen slibují boj proti korupci. Boj proti korupci je krásný populistický slogan, kdo by nebyl pro, jenže v situaci, kdy jsou aspoň do jisté míry zkorumpováni nebo zkorumpovatelní i ti, kteří by měli proti korupci bojovat, se boj proti korupci mění v šaškárnu (viz neslavný konec vytrubované akce “Čisté ruce”).

Kromě odhalování pravé tváře amerického imperialismu (ignoruje OSN, chce trestat Francii, správa Iráku se mu vymyká z rukou atd. atd.) přináší zahraniční zpravodajství Mladé fronty Dnes tentokrát i aktuální informaci z nitra Afriky: mladá keňská dívka byla pokousána rozzuřeným paviánem! Je to pro čtenáře, poněkud unaveného např. soustavnou obhajobou francouzských národních zájmů z pera Michala Mocka, příjemné osvěžení.

Středa 23. dubna

Schůzka Klause se Svobodou dopadla dobře, Svoboda se nepodrobil. Hrad trvá na tom, že si oba účastníci “vyjasňovali osobní vztahy a neprobírali politická témata”. Vzhledem k tomu, že o schůzkách tohoto typu není v ústavě ani slovo (mluví se tam pouze o tom, že prezident má právo projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti), mohou se konat jen dobrovolně po oboustranné domluvě a mít zcela soukromý charakter. Jako ideální řešení si představuji souboj na pistole v mlžném oparu jarního rána, v oboře za letohrádkem Hvězda. Je pravda, že označovat prezidenta za jeho zády a před novináři za indolenta je něco, co vybočuje z rámce věcné politiky a zbytečně sráží spor na pavlačovou úroveň. Je taky pravda, že Klaus má pravdu ve svém skeptickém pohledu na případný vznik evropského superstátu. (Myslím si, že nic podobného nehrozí, něco, pro co očividně nejsou politické podmínky, prostě vzniknout nemůže). A hlavně: abychom se ale mohli rozhodovat, zda chceme nebo nechceme superstát, musíme se nejdřív do EU dostat, a proto jsou Klausovy výhrady před referendem “kontraproduktivní”: nahánějí vodu na mlýn odpůrcům vstupu, a lze jen doufat, že to prezident nedělá schválně. Ještě důležitější je, že prezident si čím dál tím víc osobuje právo plést se do vládní politiky, a tento spor se Svobodou (a Špidlou) je taky a v první řadě sporem kompetenčním. Klaus se při něm chce proti řádně zvolené vládě po bolševicku opřít o “hlas lidu” (politici mají naslouchat názoru občanů). Výsledkem by mohla být jakási prezidentská polodiktatura, před níž nás Pán Bůh chraň.

Exministr a poslanec ČSSD Rusnok ohlásil svůj brzký odchod z poslanecké sněmovny a vzápětí ho také realizoval. Je přesvědčen, že se po jeho odchodu ukáže, že on nebyl brzdou hladkého chodu vládní koalice. Ukáže se, že nejen on byl brzdou. Rusnokova rezignace znamená, že se premiéru Špidlovi podařilo vyřešit jeden aktuální problém, dalších dvacet – třicet podobných však zůstává. Koalice má většinu jednoho hlasu a ČSSD je rozdělena. Ani Špidlovi oponenti však nejsou v dobré situaci. Preference ČSSD klesají, ODS naproti tomu výrazně získává. Pokud by způsobili pád Špidlovy vlády, následovaly by předčasné volby, velký úbytek socialistických mandátů a oni by nebyli ti, kdo budou o jejich přidělení rozhodovat. Nemohou si tedy podřezávat sami pod sebou větev. Vzestup ODS a vůbec síla nového hradního bloku způsobuje, že komunikace mezi koalicí opozicí vázne (ve sněmovně např. přestávají fungovat “párovací” mechanismy). Co se s vládní koalicí stane po červnovém referendu o EU, je ve hvězdách.

Americkému velvyslanci Stapletonovi se nelíbí drzá a arogantní rezoluce sjezdu ČSSD k válce v Iráku. V téhle zemi je spousta lidí, kterým se nelíbí. Zato se líbí poslanci Laštůvkovi, pochopitelně, vždyť je jedním z jejích autorů. Pan Laštůvka a jemu podobní (např. prezident Klaus) udělali před časem dobrou zkušenost s tím, že s Německem se vyplatí jednat z pozice síly. S jídlem roste chuť, a teď by si pánové Laštůvka, Klaus a spol. totéž rádi vyzkoušeli na USA. Pan Laštůvka si přitom nemyslí, že by se kvůli válce v Iráku zhoršily česko-americké vztahy, problém je spíš to, že Američané nepotřebují k návštěvě ČR víza, kdežto Češi k návštěvě USA ano. Bylo by dobré, kdyby zahraniční výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jemuž předsedá, poslal Spojeným státům v této věci ultimátum a zároveň požádal o přijetí do Společenství nezávislých států, kam politici typu pana Laštůvky nepochybně patří a kde by se taky jistě cítil jako ryba ve vodě.

Vláda chystá předlohu zákona, který zakáže fyzicky trestat děti v rodinách i ve výchovných institucích. Pokud jde o školy a internáty, je to nepochybně správné. Pokud jde o rodinu, je to nesmyslné zasahování do věcí, do nichž státu nic není. Jistě, je třeba zabránit systematickému a krutému týrání dětí - i v rodinách -, ale když se každá facka stane potenciálním trestným činem, bude zákon zneužíván a stane se směšným.

Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Die Zeit mimo jiné (cituji podle Jaroslava Plesla): "Zdá se mi, že válka v Iráku je válka levicová. Přirozeně, že je mi známo, že americký prezident na této ideologické straně nestojí. Avšak navzdory tomu sleduje uvedená válka levicový koncept. Levice by chtěla exportovat to, co považuje za dobré. Pro někoho, kdo stojí na konzervativní, pravé straně ideologické bariéry, to správné není." Je třeba důsledně dělit svět na jevy levicové a pravicové. Podle autora je vepřová s knedlíkem a zelím a svíčková s knedlíkem vysloveně pravicová, kdežto krupicová kaše typicky levicová. Budvar a v menší míře i plzeňský Prazdroj jsou pravicové, kdežto Staropramen sleduje spíše levicový koncept a americký Budweiser (abych se jednou vyslovil protiamericky, a tedy pravicově) je přímo severeokorejsky komunistický: vůbec se to nedá pít.

Úterý 22. dubna

Německý kancléř Schröder teď (v časopise Der Spiegel) prolévá krokodýlí slzy nad zkalenými německo-americkými vztahy a sype si popel na hlavu za přehnaná protiamerická vyjádření, která zazněla “z jeho kabinetu”. Zatím mu to není moc platné, americký prezident s ním údajně odmítá hovořit i po telefonu a ani se mu nedivím. Schröder lámal od loňského podzimu rekordy v politické perfidnosti. Žádnému německému politikovi od roku 1945 se nepovedlo zasadit německo-americkým vztahům takovou ránu. Německá politika získala už v minulé volební kampani orientálně populistický nádech, kterého se zbaví jedině tím, že se zbaví Schrödera.

Ministerstvo spravedlnosti připravuje nový trestní zákon, v němž mají být zvýšeny trestní sazby za nebezpečné násilné trestné činy a majetkové delikty velkého rozsahu. Vládě prý bude návrh předložen na podzim tohoto roku. Zpřísnění postihu za útok na život občanů je namístě, ODS (Langer) má pravdu, když tvrdí, že současný trestní zákon nese stále stopy bolševického pojetí, podle něhož je státní majetek důležitější než lidé. Jinak ovšem potřeba zvyšovat tresty svědčí o celkovém zhrubění společnosti, projevuje se to i v maličkostech: dopravní předpisy (např. pokud jde o rychlost) v této zemi nedodržuje skoro nikdo. Množí se útoky žáků na učitele. Ve společnosti bují bezohlednost a vandalství. A to nový trestní zákon nespraví.

Sobota 19. dubna

Konflikt mezi prezidentem a vládou (resp. premiérem a ministrem, zahraničí) se vyhrotil jako kompetenční spor o utváření zahraniční politiky a vůbec o to, jak bude napříště fungovat náš politický systém. Své představy Klaus naznačil v rozhovoru pro dnešní Právo způsobem, který dává tušit to nejhorší. Do konfliktu se zapletla i ODS (na straně prezidenta, ovšem, vůbec jí nevadí, že ve zcela zásadní věci, v iráckém konfliktu, zaujala opačný postoj než prezident a že by si to s ním jako s členem a čestným předsedou vlastně měla vyříkat). Přitom preference ODS strmě rostou. K věci se ještě vrátíme.

Václav Klaus prý také docela zablokoval udílení milostí. V takovýchto efektních drobnostech se od svého předchůdce usiluje okatě odlišit. Český člověk je nerad, když někdo uděluje milosti, zejména někomu jinému, přísnost musí být. Udělování milostí je ovšem projev milosrdenství a milosrdenství Václava Klause ve friedmanovském kursu zjevně neučili.

A do třetice Václav Klaus: v Lidových novinách mu vyčítají rozpory ve vyjádřeních: německému liberálnímu týdeníku Die Zeit řekl, že vstup do EU pro něho není žádným snem (proč by taky měl být?), kdežto v Athénách prohlásil, že se vstupem do EU stáváme součástí snů mnoha Evropanů. Náš prezident se odjakživa vyjadřuje nesmírně kostrbatě, ale já v jeho výrocích žádný rozpor nevidím. Je třeba jim rozumět takto: zatímco pro mnohé Evropany je ČR objektem chlípných a zhýralých snů (jak si u nás pod pláštíkem evropské spolupráce na náš účet přijdou na své), skutečný obhájce českých národních zájmů považuje členství v takové organizaci za stejně smutnou a nepříjemnou nutnost, jako chudičká dívka angažmá v nevěstinci.

Pátek 18. dubna

V souvislosti se zatčením soudce Berky si ministr Rychetský stěžuje, že se soudci nemůže zavést kárné řízení, že v kárných soudech, které tuto možnost mají, sedí zase jen soudci, takže se může uplatnit profesní solidarita, a že před časem neprošel návrh jeho předchůdce Bureše, aby byli soudci odborně přezkušováni. Je velmi dobře, že ministerstvo a exekutiva nemá možnost ovlivňovat soudní moc, a pro postkomunistickou společnost, vzešlou z poměrů, kdy něco podobného bylo naprosto běžné, to platí dvojnásob. Každá z inovací, kterou ministr zmiňuje, by ohrozila nezávislost soudců.

Premiér i ministr zahraničí se ohradili proti pokusům prezidenta Klause prezentovat veřejně jiné zahraničně politické koncepce než vláda. Špidla tvrdí, že za reprezentaci státu navenek je odpovědná vláda, Svoboda dokonce tvrdil, že Klaus nezná problémy, jež se nyní v Bruselu řeší a že jeho prohlášení jsou jeho osobními stanovisky. Jakkoli věcně je Klausova zdrženlivost vůči překotnému politickému sjednocování Evropy zcela na místě, z formálního hlediska, a to je pro prospěch ČR důležitější, mají pravdu Špidla se Svobodou. Klaus dělá ještě energičtěji to, co dříve právem vytýkal Havlovi (Svobodu si dokonce pozval na Hrad na kobereček). Pokud by mu to vláda strpěla, vznikla by u nás díky Klausově nezměrné ctižádosti a energii jakási prezidentská polodiktatura. Pokud Klaus chtěl prosazovat proti vládě své představy pro EU, měl zůstat v čele ODS. Jenže obyčejná opozice ho zjevně nebavila. Kdysi prosadili Klausovi oponenti uvnitř pravicové koalice do ústavy nesmyslná ustanovení o konzultacích se členy vlády, umožňující prezidentovi plést se vládě do práce a házet premiérovi i ministrům klacky pod nohy. Teď se jim to vrací jako bumerang. Soustavné uplatňování těchto článků ústavy (Havel to vlastně nedělal) mohou činnost exekutivy úplně ochromit.

Zdá se, že interní dohoda o tzv. párování nepřítomných poslanců (za jednoho nepřítomného z vládní koalice jeden nepřítomný z opozice a naopak) přestává platit. Předseda poslaneckého klubu ODS Tlustý prohlásil, že se to netýká projednávání zákonů, s nimiž nemohou souhlasit. (U zákonů, s nimiž souhlasit mohou, je to zbytečné.) Neschopnost domluvy v této věci je svědectvím o nedostatku vzájemné loajality, bez níž se demokracie stává pokračováním třídního boje jinými prostředky.

Josef Zieleniec, Jan Zahradil a Jan Kohout, delegáti ČR v konventu o budoucnosti EU, napsali radě České televize dopis, v němž si stěžují, že ČT nevěnuje konventu náležitou pozornost, a vyzývají je, aby přivodili nápravu. Radní Petr Kučera to na rozdíl od svých kolegů považuje za politický nátlak a má úplně pravdu.

Zatímco Vladimíra Špidlu čeká zjevně při jeho červencové návštěvě v USA královské přijetí, Václav Klaus, který se chystá do Spojených států neoficiálně, se asi s prezidentem Bushem nesetká. Je to zjevně důsledek Klausova postoje k válce v Iráku a konfliktu s americkým velvyslancem. Taková lekce může být pro samolibého českého prezidenta užitečná: snad mu dojde, že manýry, které s úspěchem používá při jednání s domácími politickými oponenty, se nehodí pro vyjednávání se supervelmocí. Ale ať Václav Klaus není smuten – všechno si může vynahradit při setkání s Putinem! (A mám strach, že to opravdu udělá, tomu člověku už zjevně chybí pud sebezáchovy).

Čtvrtek 17. dubna

Česká republika podepsala protokoly ke vstupu do EU. Zbývá referendum, ratifikace přístupových dohod a od příštího jara se ČR může stát členskou zemí unie. Situace ve světě a v Evropě se ovšem v posledních měsících a týdnech dramaticky změnila. V EU se utvořil silný francouzsko-německý blok, který vsadil na konfrontační politiku vůči USA. Taková politika je v rozporu s životními zájmy ČR, protože znamená rozdělení svobodného světa, marginalizaci jedněch jeho institucí (NATO), potenciální zneužití jiných (právě EU), a nabobtnání role OSN, která v zásadních věcech byla a je úplně bezmocná a pro malé země totálně nespolehlivá. Hrozí nám (a vůbec všem “novým” zemím od Estonska po Bulharsko), že se staneme východní nárazníkovou zónou západní Evropy, která není schopna nás bránit, ale je velmi dobře schopna nás bez nejmenších výčitek svědomí obětovat. Každá malá země v tomto pásmu má tuto zkušenost: baltské země z roku 1939 a 1945, Polsko z roku 1945, Česko z roku 1938, Maďarsko z roku 1920 a 1945. Navíc je EU vnitřně rozpolcená. Dokud se nevyřeší vnitřní problémy EU a dokud se nezmění sebevražedná politika osy Paříž – Berlín vůči USA, je nepředstavitelné, aby ČR souhlasila s nějakou federalizací tohoto pochybného útvaru. Také nepřipadá v úvahu, abychom byli okřikováni francouzským prezidentem (je zarážející, že Chirakova do nebe volající drzost u nás nikomu příliš nevadí – ovšem běda, kdyby si něco podobného dovolil Rau!), ČR by měla spolu s ostatními východoevropskými zeměmi v EU prosazovat politiku přesně opačnou té francouzské.

Miloš Zeman je sice na Vysočině velmi šťasten, ale srdce mu krvácí, když vidí pád své milované strany. Proto by jí rád pomohl, rád by se tak trochu vrátil a tak trochu zase ne, zkrátka, když už mu nevyšla ta skutečná prezidentská funkce, chtěl by si aspoň ve vztahu k ČSSD hrát na virtuálního prezidenta. Obávám se, že jeho šance nejsou velké. Může ČSSD hodně uškodit, ale jen málo pomoci. Petra Buzková měla úplnou pravdu, když řekla: “Dělá to na mne dojem, že Miloš Zeman udělá vše pro to, aby soc. dem. řádně oslabil a aby se mohl postavit do čela těch, kteří mu v tom budou pomáhat. Konec konců ukazuje tím, že svůj odchod ve skutečnosti nikdy nemyslel vážně.” K novým aktivitám Miloše Zemana se ještě vrátíme.

Opozice v poslanecké sněmovně využila nepřítomnosti premiéra a ministra zahraničí (oba jsou poslanci) a neschválila vládě tři zákony. Bez ohledu na to, že se ministr Svoboda o vypárování údajně zapomněl dohodnout, je zjevné, že gentlemanská dohoda o párování (a vůbec všechny gentlemanské dohody) přestávají fungovat v okamžiku, když je pokušení využít situace pro opozici příliš silné. Většina jednoho hlasu ke stabilnímu vládnutí nevede a podporuje málo korektní politické jednání.

Ne nadarmo máme předsedu OSN! (V anketě MfD to bohužel dotazovaní zapomínají označit jako důvod k hrdosti na to, že jsme Češi). Zasadil se o to, že nás OSN nezařadí mezi skupinu desperátů, kteří napadli nevinný irácký lid ani v tom případě, když do Iráku pošleme vojenskou nemocnici. Je to velmi významné, protože jinak by proti nám OSN mohlo zahájit křižáckou výpravu, eventuelně pověřit Rusy, aby nás zase jednou, tentokrát pod praporem OSN, osvobodili.

Převratné dění kolem Union banky nechci zvlášť komentovat, nejsem ekonom a chybějí mi informace. Nicméně jako nezaujatý pozorovatel mám dojem, že na tento případ jsou česká justice i “orgány činné v trestním řízení” krátké. To, co zažijeme, bude nejspíš obvyklé schéma: uneseni – zadrženi – propuštěni – zproštěni.

Nezbývá nám než uznat, že Václav Klaus asi nemohl jinak, než si vyhradit právo spolupodepsat přístupový protokol k EU. Víc než polovina nových zemí byla zastoupena i prezidenty a Klausova absence by (na rozdíl např. od absence Mádla nebo Kwasniewského) vyvolala zlomyslné spekulace. Nicméně hned na následné tiskovce už se prezident činil. Prohlásil, že chce více využívat svých ústavních pravomocí v zahraniční politice – premiér Špidla mu právem namítl, že za zahraniční politiku odpovídá vláda. Klaus své odhodlání doprovodil jakýmisi aritmetickými vzorci: těžko bych dokázal k ním dodat něco trefnějšího než šifra pf v dnešních Lidových Novinách (rubrika Horizont).

Středa 16. dubna

Miloš Zeman, nyní v důchodu, je prý na Vysočině šťastný a spokojený, ale ne tak docela. Nemůže se dívat na propad strany, kterou zavedl na výsluní: “Stranu jsem před deseti lety převzal se sedmiprocentním volebním výsledkem a po pětiletém úsilí jsem ji se svým týmem ČSSD dovedl do Strakovky s dvaatřiceti procenty. Tehdy jako předseda strany. Nyní jako řadový člen zvažuji, jak a s kým nepříznivý trend zvrátit." Předpokládá podle průběhy nedávného sjezdu ČSSD, že asi třetina strany to vnímá podobně jako on. Tito lidé prý chtějí založit “realistický proud”. Patří k nim úspěšní komunální politici (Robert Kopecký, poznámka autora) a podnikatelé (Miroslav Šlouf, poznámka autora). Zeman to bude mít s návratem do čela české politiky stejně těžké. ČSSD se mu podaří spíš dále rozvrátit, než sjednotit. A navíc – asi si neuvědomuje (a nedivím se mu) jedinečnost svého úspěchu: jen mimořádně hluboká frustrace české veřejnosti z neúspěchu Klausova experimentu “hrnečku vař” a “oslíčku otřes se” mohla vést k tomu, že do čela exekutivy se u nás na čtyři roky dostalo něco, co by lidé neslušně vychovaní a příliš přímočaří na rozdíl ode mne nazvali čunětem.

Obě komory českého parlamentu schválily drtivou většinou vyslání české vojenské nemocnice do Iráku (a přidaly k tomu ještě navrch protichemickou jednotku, která soudě podle pozdravů jejích členů vysílaných Českou televizí, byla zároveň na frontě (Pozdravy z fronty) a v Kuvajtu, kde se tentokrát příliš nebojovalo). Jak by ne, už je po válce. Premiér Špidla ovšem opět neopomněl zdůraznit, že se tím nestáváme součástí koalice, která vedla válku. To už přece všichni slyšeli a všichni to vědí. Neměli jsme na takové věci čas, byli jsme na frontě v Kuvajtu.

Přesto dostal český premiér od amerického prezidenta pozvánku do Washingtonu na oslavu Dne nezávislosti. Obávám se, že zprávu je třeba číst ne “premiér Špidla dostal pozvánku na oslavy Dne nezávislosti”, nýbrž “prezident Klaus nedostal pozvánku na oslavy Dne nezávislosti”.

Vládní koalice a ODS navrhují zřízení dvou památných dnů ČR: Dne obětí nacismu a Dne obětí komunismu. Obojí mi připadá jako dost velká formalita, nicméně komunisté se bouří, pochopitelně proti tomu druhému. Reformisté (Dolejš) by byli pro Den obětí komunismu, ovšem jen tehdy, kdyby se nejmenoval Den obětí komunismu. Konzervativci v KSČM (místopředseda Filip) tvrdí, že období komunismu by měli “zpracovat historici”. To tvrdí čeští alibisté vždycky, když s něčím nesouhlasí (viz “odsun”). Je to taky znamení důvěry v oficiózní českou historickou obec: funguje jako černá díra, a co se jí svěří do péče, už nikdy nikdo vzhledem k mohutná gravitaci její bezmezné loajality nespatří.

Po skončení iráckého konfliktu je najednou 71% Palestinců pro ukončení násilí. KLDR se začíná chovat k USA o poznání vstřícněji. Zdá se, že všeobecné sýčkování (válka v Iráku posílí terorismus) bylo trochu předčasné.

Irácký ministr informací se prý oběsil. Je ho škoda, jeho produkce patřily k zábavnějším stránkám iráckého konfliktu. Zdá se, že u nás mu vyrůstá důstojný nástupce v Klausově mluvčím Klvaňovi. V dnešních Lidových novinách pěkně denuncuje přisluhovače amerického imperialismu: “V české politice jsou lidé, jejichž názor na válku v Iráku je blíž americkému pohledu než pohledu našich ústavních činitelů včetně prezidenta. Snad od nich, stejně jako od prezidentových politických odpůrců, se odvíjí nit příběhu o nesváru mezi diplomatem a politikem se všemi detaily politického folklóru, jemuž se tolik daří na chodbách ministerstev a zastupitelství poté, co se zavřou dveře a nepřející uši jsou v bezpečné vzdálenosti.” Zapomněl už jenom dodat: “Nechť se jejich žaludky smaží v pekle!”

Šifra čer v LN píše: “Historka o jezevčíkovi, který zahříval malého chlapce až do jeho smrti, byla mediálním kýčem již v momentě, kdy ji v neděli přinesly agentury.” Věřím, že kdyby na místě toho pejska byl pan čer, choval by se pragmatičtěji, sneslo by to vysoká estetická měřítka a nemělo by to kýčovitou dimenzi. Zdá se, že zvířata dovedou být někdy slušnější než lidi.

Úterý 15. dubna

Václav Klaus se na přelomu května a června setká v Petrohradu s Putinem a prý také s prezidentem Bushem. To je velmi originální řešení a výrazná tečka za politikou pana prezidenta v irácké krizi. Nejdříve za Putinem (ten jistě bude umět ocenit citlivou Klausovu diplomacii vůči USA), a když s Bushem, tak v Petrohradě. Taky se to dá pojmout tak, že prezidenti tří čelných světových velmocí se budou radit o budoucím osudu světa.

Kromě toho se Václav Klaus ještě vnutil k podpisu přístupových smluv k EU v Athénách. Premiér Špidla se přizpůsobil a prezidenta obhajuje: Klaus se tím hlásí k EU. Klaus se chová jako kukaččí mládě v pěnkavím hnízdě. Vrtí sebou, zviditelňuje se, holátko Telička už vypadl. Jednou nejspíš přijde na řadu i Špidla.

Dva profesionálové oficiózního česko-německého dialogu, Jiří Šitler a Tomáš Kafka, protestují v Lidových novinách proti tomu, že poslanci CSU v Evropském parlamentu hlasovali proti přijetí ČR do EU. Zejména od pana Šitlera to sedí, v minulosti po několik let velmi zručně tahal německou stranu za nos, teď se zlobí, že si to CSU nenechává líbit. Argumentovat tím, že Němci byli kdysi odkázáni na milost Evropanů, aby je po nacistickém řádění znovu vzali mezi sebe, je nestoudné. Němci se za nacistické zločiny tisíckrát omluvili, Češi se k těm svým hrdě hlásí a nanejvýš ještě špitnou, že tenkrát to bylo úplně normální, dělal to každý, a jen z dnešní klamavé perspektivy se to jeví jinak.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky