Červen 2003

Ukřivdění a osamocení Maďaři?

BOHUMIL DOLEŽAL

Zatímco Václav Klaus pracuje na vytěsnění Maďarů z našeho sousedství v oblasti praktické politiky, v ideologické oblasti se o to pokouší v Lidových novinách Luboš Palata (Stepní Evropané, latina a Trianonská dohoda, 14. 4. t. r.).

Pan Palata kreslí portrét “nejosamělejšího národa na kontinentu”, který se přivalil do střední Evropy ze svého původního domova, “nekonečných stepí střední Asie”, hovoří jazykem který je pro “okolní Evropany nepříbuzný, tedy nesrozumitelný a velmi těžko naučitelný”. Proto se prý na budínském hradě i v zemi až do maďarského národního obrození oficiálně hovořilo latinsky. Maďaři jsou však prý také “nejukřivděnějším” národem Evropy, protože Trianonskou dohodou po 1. světové válce bylo území s třetinou maďarského obyvatelstva přiřčeno okolním zemím. Maďaři to dodnes chápou jako “příklad do nebe volající nespravedlnosti” a od EU očekávají, že s faktickým vymizením hranic se opět spojí i maďarský národ (viz průkazy zahraničních Maďarů). Referenda o vstupu do EU se nezúčastnila ani polovina voličů. A závěr pana Palaty? Když něco takového může do sjednocené Evropy, tak my tuplem.

Doporučoval bych skromnější tón. Vytahovat se s referendem můžeme na Maďary teprve tenkrát, až k němu u nás přijde víc než těch maďarských 45%. Maďaři sice do Evropy nepřišli ze středoasijských stepí, ale odněkud z Uralu, zato ze stepí, a to běloruských, přišli do Evropy o něco málo dříve naši předkové. Také pozastavovat se v Čechách nad tím, že se vzhledem k “nesrozumitelnosti” maďarštiny na budínském dvoře a oficiálně v zemi vůbec muselo mluvit latinsky, je mluvit o provaze v domě oběšencově. Latina byl kdysi mezinárodní dorozumívací prostředek vzdělané Evropy. Na dvoře středověkých českých panovníků se zase mluvilo německy a v sedmnáctém a osmnáctém století se pak německy mluvilo v Čechách ve vzdělanější společnosti všude. Čeština byla zkrátka “oficiálně” nesrozumitelná stejně jako ta maďarština.

Trianonskou dohodu považují za příklad do nebe volající nespravedlnosti nejen Maďaři, ale i autor těchto řádků. Představme si to skučení a kňučení, kdyby byla celá Morava připojena k Rakousku nebo k Polsku! Jiná věc je, že staré křivdy se nedají z gruntu napravovat návratem do původního stavu: lze jen zmírňovat některé jejich následky. To bylo cílem zákona o statutu zahraničních Maďarů: pokud má snad pan Palata nějaký lepší nápad, ať ho předloží.

Zcela podstatná je ale jiná věc: v Evropě (a střední Evropa není výjimkou) se v raném středověku sešla pestrá společnost velmi různorodých národů. Důležitým se stalo to, co je spojilo: západní křesťanství jako víra a program pro život. Z těchto základů pak později vyrostla moderní liberální demokracie a naše dnešní pojetí lidských práv. To, co máme s Maďary společné, je podstatně důležitější než to, co nás rozděluje. Proto jsou nám Maďaři bližší než třeba Rusové, jejichž jazyk se tomu našemu podobá, a stejně blízcí jako Slováci, ačkoli se maďarština češtině nepodobá vůbec. Máme taky společné dějiny, v nichž se, jak to bývá, střídají období nepřátelství s obdobími spolupráce a vzájemné pomoci. Ve stejné době jsme se domohli svobody, společně vstupujeme do sjednocené Evropy. A je v tuto chvíli významné, abychom navzdory různým indolentním kazisvětům toto společenství i do budoucnosti pěstovali. Abychom v okamžiku vstupu do EU vyslali jasný signál: nejste sami; jsme s vámi.

(www.bohumildolezal.cz, Lidové noviny)