Červen 2003

Co se líbí maršálům aneb Otrok ve zbrani

LUDĚK FRÝBORT

Sloužil jsem na vojně ještě za Čepičky a uznávám, že ten podivínský spolek, jemuž se tenkrát říkalo armáda, může být stěží srovnáván s dnešními ozbrojenými sbory. O imperialistovi, jenž stojí na hranici a celý se jen třese na to, aby přepadl naši socialistickou vlast, nám sice bylo hojně vyprávěno, ale velkou hrůzu z nás imperialista mít nemusel; hlásím, že jsem si za ty dva roky zastřílel celkem čtyřikrát. Jinak mi zbraň sloužila hlavně k nepřetržitému leštění, taktéž knoflíků jsem přemnoho vyleštil a popřišíval, centy brambor oloupal, pořadového kroku a kvérgrifů si předlouhé hodiny užil, oficírů se předpisově nazdravil, ale válečného umu pochytil jen pramálo. Co se toho týče, dovolil bych si vyslovit domněnku, že hasičský sbor obce Neumětely byl na bojový střet připraven lépe.

Možná se budete ptát, proč vás obveseluji tou půlstoletou historií; inu, leží přede mnou noviny z konce března, kdy Američané na pár dní zastavili svůj pochod na Bagdád, aby si srovnali krok. To se ví, hned se vyrojilo mnoho škodolibého jásotu a věšteb, jak je na tom Američan zle, jak špatně si to spočítal a jak teď dostane na frak od hrdinných fidájínů a jiných výkvětů arabské mužnosti. Též slovanskou Rusí se rozlehl hlas zadostiučinění a jistý maršál Dimitrij Jazov si zaliboval - Iráčané našli účinný recept proti technické přesile protivníka, a hned také věděl proč: v jednání iráckého vedení jsem našel stopy po sovětských vojenských poradcích, kteří kdysi působili v Bagdádu.

Dnes už víme, že za necelé dva týdny po těchto hrdých výrocích padl Bagdád a za dalších pár dní bylo dohromady po všem, irácká armáda se sesypala a slavnému vedení došel um, i když chlubná ústa ještě chvíli fungovala. Aniž bychom přeháněli, můžeme konstatovat, že to byla velmi mizerná armáda, a to především z toho důvodu, jejž si soudruh maršál tak velice cení. Ano, stopy po sovětských poradcích jsou skutečně nepřehlédnutelné. I na březích Tigridu se jim podařilo prosadit představu vojáka, který nemusí umět ani tak střílet, zato ale má pečlivě vyleštěné knoflíky, čáka mu sedí na hlavě v předepsaném úhlu, při spatření oficíra mu vyletí pravice k pozdravu přímo automaticky, na přehlídkách je nepřekonatelný v mlácení podrážkami o dlažbu, a především, především vyniká na politických školeních, dává najevo svou neúchylnou oddanost právě panující ideologii, snaživě vylepuje nástěnku a nejeví ani známky vlastní myšlenky, neboť jeho mozek se beze zbytku rozplynul v kasárenské nudě a poddůstojnickém řevu. V iráckém folklóru k tomu ještě přistupuje obřadný tanec s povyskakováním, vykřikováním oslavných hesel a střelbou do vzduchu. Před takovým vojákem prchá nepřítel v děsu, jak věděl již Josef Švejk.

Proč se tak kochají maršálové totalitních armád, jest nasnadě. S vojákem bez myšlenky a vlastní iniciativy, s vojákem bezvýhradně poslušným a bojícím se svého kaprála víc než nepřátelského útoku, je snadno manipulovat. Vykřikneš povel, a on se otočí vpravo nebo vlevo jako panáček na péro. Vykřikneš jiný, a on se začne rozpočítávat, první, druhý, první, druhý, jak to už miloval ten senilní generál ve svrchu zmíněném Švejkovi. Nevzpouzí se a mašíruje, neví kam, ale je mu to jedno, a i když mu to jedno není, nechá si to pro sebe. Nic vlastního si nevymýšlí, ale vyčká příkazu, i kdyby měl mašírovat do hlubin mořských jako ty voje faraónovy v knize Mojžíšově. Totalitní voják je otrok ve zbrani. Je jen logické, že otroctví plodící a otroctvím se řídící režimy mají i otrocká vojska. Je to jejich přirozenost, nic jiného nedovedou, ani nechtějí.

Tak vznikají armády, jimž stačí odstranit silniční směrovky, a ony propadnou bezradnosti. Proto se jel za oněch srpnových časů celý tankový svaz zahrabat do povrchového dolu, protože se nikdo z důstojníků a tím méně jejich podřízených neodvážil vykřiknout - kam to jedete, v té blátivé díře přece Praha neleží! To je příčina, pro niž se totalitní armáda nedokáže orientovat v obsazené zemi, neboť nižším velitelům nelze svěřit věc tak podezřelou, jako je mapa. A proto také dopadla ta irácká patálie tak, jak dopadla, třebaže se sovětský maršál tolik radoval z práce poraděnků, proto totalitní vojska, ač nepřekonatelná v slavení Otců vlasti, nejsou v boji platná ani tolik jako sbor dobrovolných hasičů. Vypukne-li ještě někdy vojna podobná té irácké, dejž Alláh, aby se v ní západní jednotky nestřetly s horším protivníkem, než je voják bez vůle a iniciativy, voják, jenž bez příkazu nepohne prstem, otrok ve zbrani, jenž se tolik líbí totalitním maršálům.