Červen 2003

LUDĚK FRÝBORT

Čtvero výjimečností národa českého

Jsouť Čechové národ výjimečný, bohužel ne vždy lze před tu výjimečnost položit kladné znaménko. Jinak vyjádřeno, chová v sobě dobrý lid český takový náboj sebezničení, že za příhodných podmínek může zapůsobit zhoubněji než atomové bombardování. A aby toho nebylo dost, nemohu se vyhnout obavě, zda takové podmínky právě nenastávají, popřípadě už před jistým časem nenastaly. Nijak se nekochám v černých proroctvích, kdyby mi někdo chtěl něco takového namítat, a sám bych byl velmi rád, aby tuto zemi čekal už konečně jednou trochu radostnější osud, ale diblíka pesimismu v sobě potlačit nedovedu. Ostatně hrábněme si trochu do svého národního svědomí a posuďme sami.

Materiální i morální destrukce si za oněch nedávno minulých časů zažilo mnoho národů od Labe po Čukotku; jen my se však můžeme chlubit, že jsme si ji ve své nebývalé výjimečnosti zvolili sami. Je známo, že Československo dvacátých let mělo hned po Sovětském svazu a Německu nejsilnější komunistickou stranu; porovnáme-li tento údaj s počty obyvatelstva, dospějeme k hrdému zjištění, že jsme za toho času byli nejkomunizovanější zemí světa. Jiní upadli do sovětského područí násilím nebo do něj byli vtaženi vírem událostí, my však jsme si svůj osud zpečetili dobrovolně ve volbách roku šestačtyřicátého, jakž takž svobodných, ale nadlouho už posledních. Následujících čtyřicet let zkázy nás sice poučilo, ale ne dokonale a zdaleka ne všechny, a ještě není všech dnů konec.

Jsme rovněž dosti výjimeční svou za hroby jdoucí mstivostí. Poválečné etnické čistky probíhaly v dosahu Stalinovy moci sice všude, ale jen u nás našly ohnivý souhlas v naprosté většině veřejnosti. Jen u nás bylo pokládáno za samozřejmé, ba dokonce jaksi záslužné a historicky oprávněné vyhnání a v desetitisících případů i vraždění spoluobčanů německého jazyka. Půda země, která se nedokázala výrazněji postavit proti nepříteli v čase války, urodila pak náramné množství nesmiřitelných mstitelů, když bylo bezpečně po všem. Ukázalo se brzy, že slavná národní očista se místo očekávaného požehnání přeměnila v prokletí, ale poučení z toho vyvozeno nebylo, až podnes trvá zášť a nedůvěra a jako nezbytná součást české svébytnosti jsou do krve obhajovány skutky, jaké bychom s opovržením odsoudili, kdyby se udály v Kongu.

Abychom postoupili do doby přítomné, připomeňme si opět jednu výjimečnost: od Estonska po Bulharsko se národy bývalého sovětského bloku těší na ten okamžik, kdy vstoupí jako členové do Evropské unie. Všichni cítí přizvání do ní jako uznání a poctu, všichni, jen Čechové ne. Vstup do EU ..., no tak dobře, když jinak nedáte. Uděláme vám tu milost, aby se neřeklo. Napůl, s hubou nakysle zkřivenou, uštědřujíce na všechny strany výhrady a poučení. Ještě se uvidí, jak dopadne referendum, ale už je znát, že i kdyby se vzdychaje a úpě sešel v urnách dostatečný počet hlasů, manželství z lásky to nebude a z rozumu nejspíše také ne. Jenom že to napravo nalevo dělají všichni, tak abychom se příliš neodlišovali. I na nemastné neslané obojakosti si velmi zakládá český duch, pleta si ji s diplomatickou obratností. A počítá po kramářsku, co mu to vynese. Teď a hned, v hotových na prkno, protože myslet na prospěch budoucího času, dokonce snad prospěch ideální a tvrdou mincí nevyčíslitelný, není zvykem kramářů posledního řádu.

Stálo by za rozsáhlejší studii, proč právě Češi a nikdo jiný jsou nadáni výjimečnostmi tohoto druhu. Snad že v národě, staletími emigrace a politické bezprávnosti zbaveném svých vyšších a vzdělanějších vrstev, nakonec převážilo proletářství. Abychom si ten termín nějak definovali, povězme si, že teprve v druhé řadě jde o stav materiální chudoby: Proletářství je především výrazem duchovní přízemnosti. Šestákového chytráctví, nestatečnosti, neochoty k obětem, nedůvěry v dobrý úmysl druhých, závisti. A když přijde ta krásná příležitost a je to bez nebezpečí, tedy i mstivosti a nechuti k smíření. Ne že by takový byl každý, kdo nese jméno Čech. Ale je jich dost. Dost na to, aby na sebe vzala proletářskou podobu česká politika i veškerý veřejný život.

To ovšem nevěstí do budoucna nic dobrého. Rád bych se mýlil, ale už dnes se ukazuje, jak pomalu, ale stále jistěji zaostáváme za jinými evropskými zeměmi téhož osudu, jak obtížně se zbavujeme nánosu komunistických časů, jak pevněji než kde jinde se u nás zahnízdil postkomunismus; ne jako přechodné stadium mezi totalitou a demokratickým standardem, ale jako systém svého druhu, upevněný a stěží vykořenitelný.

Stratégům českého postkomunismu se zdařilo věru něco zcela mimořádného: Pomocí demokratického ceremoniálu zbavit občana demokratické volby. Stále užší je výběr politických stran, stále obtížnější je nalézt mezi nimi rozdíl, stále obtížnější jimi nepohrdat. Ještě před třemi lety se zdálo, že lze občanskou angažovaností rozbít prognostický monopol; ale výzvy a iniciativy dozněly, neproměnily se v politickou sílu, pokusy o založení nových, v postkomunismu nenamočených stran se nezdařily, velmi nadějný experiment Čtyřkoalice zastavily ve vítězném tažení malicherné řevnivosti a čachrování o výnosná křesílka. Křečovitá chtivost ministerských postů nakonec vedla k rozplynutí posledních zbytků sametově nezkompromitovaných sil v života neschopné vládní koalici. Ať všechno pomine a třeba i nebesa sama se zhroutí, jen když já mám na čtyři roky ministerský plat a služební vůz se šoférem. Jak ubohý výsledek třináctiletého snažení, jak nevalné vysvědčení české výjimečnosti!

Člověk je udělán k naději a doufá v ni i v chvíli poslední, ale jest velmi obtížno hledat nějakou rozumnou naději v české politice tohoto času. Nadějné iniciativy, které se vytvořily, zabouřily, načež se s mnohými omluvami a výmluvami zase vytratily, poslouživše spíš zlému než dobrému. Teď už se asi stěží zaplní Václavské náměstí zástupy občanů, doufajících, že jejich protest přeroste v politickou sílu; ta naděje zde byla, ale byla zmařena. Stěží už také vznikne něco, jako byla někdejší Čtyřkoalice, aby na tom dítku neulpěla nedůvěryhodnost, vyplynuvší z předešlého debaklu. A nějaká nová strana ... dejte nám s tím pokoj, řekne si otrávený člověk český. Je v této zemi občanský názor, ne-li většinový, tedy jistě velmi hojný, názor nepostkomunistický, tuctem let podvodů a politického gaunerství dokonale poučený, který kdyby našel své vyjádření, snadno by obrátil vývoj ke skutečné demokracii a skutečný tržním vztahům, ne k jejich karikaturám.

Ale on své politické vyjádření asi už nenajde, leda kdyby se stal zázrak. Spíš... Až dojde k příštím volbám, buď si vládní a opoziční strana mezi sebou vymění role, nebo to zůstane tak. Buď se menší strany na samé hraně politické nevýznamnosti připojí k nějaké koalici, nebo nepřipojí. Buď vytvoří vládu ODS, nebo ČSSD. Bude to celkem jedno a víceméně lhostejné. Jen občanské otrávenosti zase o něco přibude. Jen budou zase chodit lidé s hlavou ve smutku a říkat - není koho volit. Jen budeme ještě častěji slýchat - je to banda mizerů jedna jako druhá, ale ten nebo onen je přece jen menší zlo. Jen zase o něco naroste šik těch, kteří už nebudou hledat zlo ani velké, ani malé, ale řeknou - vlezte nám s vaší politikou na záda a odjedou na chatu. To nebude výraz občanské lhostejnosti a politické nezralosti, jak se rádo a licoměrně píše, nýbrž bezmoci a zoufalství.

A pochopitelně, pochopitelně opět ve významu a vlivu o něco narostou komunisté. Ne že by se zvýšila obliba toho mechovitého spolku mezi lidem českým, a také ne, že by dosáhl většího počtu hlasů; ten se pravděpodobně zase o něco sníží. Ale bude to stačit. A ne-li tentokrát, tedy příště nebo přespříště. Nestane-li se, opakuji, něco velmi příbuzného zázraku, blíží se česká země neodvratně dni, kdy volební účast poklesne ke třiceti procentům, strana Nemastných obdrží o půl procenta víc než strana Neslaných, ostatní zájemci budou obratně vymanévrováni nebo se vygumují v bezútěšných koalicích, a na politické obloze opět zazáří tentokrát už ne rudé třešničky, nýbrž znovu hvězda s vercajkem. Ostatně nebudeme možná muset čekat ani tak dlouho. Zpackané referendum o přístupu k Evropské unii, krátký taneček domýšlivosti, předstírající, že nikoho nepotřebuje a nikoho se o nic neprosíme ... a první stupeň návratu k totalitě bude tady.

Nedovedu si představit přesně, co by následovalo, kdyby nezájem a deziluze umožnily komunistům vládnout. Třeba by se jen znemožnili a navěky zesměšnili. Třeba by se neodvážili sáhnout k starým metodám, ke kolektivizacím a k likvidaci opozice. Třeba by se jen všelijak kroutili, předstírajíce demokracii. Nebo také nekroutili. Třeba by se i maličko báli, aby neskončili jako Saddám; on ten budoucí svět nebude samovládám asi příliš nakloněn. Třeba by se z nás jen stal nepříjemný a nemilovaný přívěšek evropského souručenství. Nebo se naopak staneme oudem souručenství bělorusko-moldavského. Ono je všechno možné. Hlavně bychom si pak ale mohli připnout další medaili slávy, svou čtvrtou a poslední výjimečnost: národ český, v mnohém ohledu zdatný a hodný lepšího osudu, by si dobrovolně a dle všech demokratických pravidel navlékl starý, odřený komunistický chomout, který už mohl dobře znát.

Je-li takovému scénáři ještě možno zabránit ... nu, byl by tady zázrak. Ale ještě lepší by bylo, kdybychom my Češi konečně poznali sami sebe. Kdybychom si uvědomili, že kromě mnoha dobrých vlastností v sobě nosíme i náboj sebezničení, své historicky podmíněné jednostranné tíhnutí k proletářské nízkosti ducha, projevující se různými výjimečnostmi. Vyvrhněme je ze sebe, než nás přivedou na břeh, z nějž není návratu.