Červen 2003

O světském panování aneb Zbožné rozjímání hříšníkovo

LUDĚK FRÝBORT

Dozněla již střelba v pouštích iráckých a v novinách začínají převládat obyčejnější starosti, ale nedá mi to, abych se k těm bouřlivým dnům ještě jednou nevrátil. Sledoval jsem totiž televizi a musel se občas štípat, abych zjistil, spím-li či bdím. Že ulicemi evropských měst táhly a protiamerická hesla provolávaly zástupy školáčků, vedených svými v marxistických módách vyrostlými učiteli, že týmiž tóny jen tak oplývala ústa kulturních tvůrců a jiných velikánů ducha - ostatně jsme si mohli všimnout, jak málo bývá vlastní myšlenky v takovém oplývání, a co nakukané povrchnosti - to všechno by mě příliš nerušilo, to nevybočuje z běžné lidské pošetilosti, hrnoucí se jednou tam, podruhé onam, jak velí právě panující duch času. Ostatně lze předpovědět na adresu jak radostně povykujících školáčků, tak ušlechtilých krasoduchů, že dojdou na konec své moudrosti, jen co se jim jejich vášnivě hlásané pravdy zase obrátí v nic, v směšnost, v nesmysl. Jako zatím vždy a každému, kdo si kdy rozvíral ústa k poučování světa.

Skličuje mě ale, když vidím témuž jevu žehnat ctihodné muže církve, od přísně hřímajících protestantských pastorů až po nejvyšší a nejpomazanější hlavu církve katolické. Tu si mimoděk kladu otázku ... a nejsem to já sám, kdo se svým názorem vymyká pravdě dějin? Není to ode mne domýšlivost, hovořit v prospěch skutků, jež z balkónu svého paláce odsuzuje sám papež? Kdo jsem já, že si troufám odporovat autoritě tak bezpochybné? Neměl bych raději být zticha a pokorně zpytovat svou duši, kterou škvírou mi do ní nalezla ohavnost tak nectná, jako je schvalování válečného násilí? Moudří a svatí celého světa volali po míru v oněch pohnutých dnech, a já...

Jenže ať se zpytuji, jak chci, nenacházím v sobě víc než onu prostou zásadu, danou člověku do vínku snad už tehdy, když s rukama u země běhával raně čtvrtohorní krajinou. Zlu je třeba se postavit na odpor, aby nepřevládlo; a kdo před tímto mravním příkazem z jakéhokoli důvodu uhne, nejedná svatě ani ušlechtile, nýbrž se dopouští hříchu z nejsmrtelnějších, hříchu napomáhání zlu. Kdybych chtěl být jedovatý, mohl bych se otázat svatých mužů, nejsou-li to náhodou oni, kdo se ve svých slovech a skutcích protiví Pánu, neberouce kus jeho stvoření zvaného člověk tak, jak je světu předal, nýbrž si mu troufají navrhovat všelijaká vylepšení dle vlastního receptu. Ostatně není nutno bádat nad záhadami stvoření. Obyčejný lidský rozum sám napoví, jak by asi tak mohl vypadat svět, kdyby se měl všudy a ve všem řídit ušlechtilou zásadou neodpírání násilí. Od pólu k pólu by jej ovládlo zlo ... například leninsko-stalinské s jeho gulagy a střílením do týla, neboť nelze předpokládat, že by se z vlastního šlechetného hnutí mysli zastavilo před některou hranicí. Nebo by se stalo kořistí zla hitlerovského s jeho plynovými pecemi a zákony rasové pýchy, také od pólu k pólu. Nebo zla ládinovsko-saddámovského, o němž rovněž nelze soudit, že by se spokojilo s málem. A nejspíš by se nakonec všechna ta zla, jimž by nikdo nebránil, mezi sebou navzájem porvala a udělala ze světa neobyvatelnou poušť. Možná by to odpovídalo představám svatých mužů o míru za každou cenu. Co bychom tomu říkali my hříšní, cenící si spíš kvalit svého života než nadzemských ideálů, může být věc jiná. Ale třeba bychom už ani nic neříkali.

Je pozoruhodný ten zřejmě přirozený postup, jímž všechny ideologie, svaté i nesvaté, nakonec dospívají k povýšení nehmotného ideálu nad zájem živého člověka, otvírajíce tak, každá po svém, bránu zlu. Ponechme stranou ty až příliš roztahovačné, s nimiž máme svou nestarou zkušenost; ale jak takových konců došli představitelé křesťanského učení, u nichž bychom předpokládali přece jen trochu upřímnější zájem o potřeby lidského těla i duše? Patrně že ani ta nejvyšší a nejpomazanější svatost neodolá svodům panování nad zbožím tělesným, jak o tom hovoří již třetí z artikulů pražských. Zajisté; současná podoba světského panování se značně liší od oné, jíž podléhali kněžie a mnišie času Rokycanova. Tehdy usilovala církev o dvory a statky, o důchody a desátky, obracejíc je v osobní moc a pýchu. Ani myšlenka teokracie, jak ji dnes provozují íránští ajatolláhové, jí nebyla cizí, trvaloť mužům církve velmi dlouho, než zjistili, že jejich místo není na trůnech světské moci. Nástupem moderního času se nejhrubší rysy toho jevu ovšemže vytratily. Že by se ale současné církve zcela odvrátily od světských témat a oddaly se věcem přísně duchovním, o tom lze důvodně pochybovat.

Je rozsáhlé pole, na němž by mohly a měly rozvíjet svou činnost. Jsou na něm dokonce nezastupitelné, nikdo nemůže ten úkol převzít za ně. Není jím tak úplně dobročinnost a rozdílení materiální pomoci mezi chudé a trpící; i to je jen jedna z činností světských, byť i činnost záslužná a hodná uznání. Měla by však stát až na druhém místě, o poradenských službách v oboru světové politiky ani nemluvě, jelikož tu od toho jsou jiní. Co by mělo stát na místě prvním...

Kdybych se směl církevním profesionálům plést do řemesla, upozornil bych je, že je cosi jako Bůh. Nemusejí nám ho zvlášť hlásat; každý, jehož duševní obzor nekončí u vepřového se zelím, tuší, že jsou jakési síly nad námi či v dimenzích našim smyslům nedosažitelných, nicméně ovlivňující naši existenci a starající se o to, aby způsobem světa nebyl chaos, ale řád, třebaže se jeho podrobnosti nemusí vždy a každému líbit. Nazývat je můžeme, jak se komu líbí: někdo Bůh, jiný Příroda, jiný zase Vesmírný zákon či ještě jinak a podobně. Je to jen hra slov a není důležitá. Podstatné je, že člověk může, je-li skromný a pokorný, svatého Boha právě jen tušit, ne si ho chytit a nacpat do škatule svých vášní a nenávistí, jak je zvykem jisté neomalené věrouky, s níž se tohoto času západní civilizace dostává čím dál častěji do křížku. Mělo by být hlavním a možná jediným úkolem církví i veškerých jejich služebníků nenechat člověka v jeho tušení samotného, nýbrž být prostředníkem mezi ním a Bohem, pomoci mu navodit atmosféru, v níž je člověk Bohu blíž. Ve všem ostatním, v dobročinnosti, v péči o toto či ono až po hodnocení světové politiky, jsou církve ne-li zbytečné, tedy o nic kvalifikovanější než Červený kříž, Armáda spásy, ba i vlády a partaje.

Jenže poslechněme si, jak zřídkakdy splyne ze rtů mužů církve slovo Bůh. Jak mnohem raději vypouštějí do ovzduší rady a výtky týkající se AIDS, potratů, rozvodů, třetího světa, a ovšem i všelijakých mazců a střílenic, co jich Pánbůh na svou hříšnou čeládku dopustil. A nemajíce smyslů jiných než těch našich lidských a třírozměrných, dopouštějí se ve svých soudech omylů jako každý nevysvěcený smrtelník a možná ještě horších, protože zdánlivá opora v zesvětštěném náboženství, lichý pocit vlastnictví vyšší a nezpochybnitelné pravdy, je svádí k neskromnosti. Zdá se někdy, jako by církevní představitelé i sám papež odmítali dohlédnout následků své slovní sebejistoty, podobni v tom ortodoxnímu muslimovi, který rovněž má za to, že za něj Alláh všechno zařídí. Hlavní je držet se svatých zásad, milé ovečky, a nezkoumat, jsou-li opravdu a za každé okolnosti použitelné. Svatá zásada je víc než lidská potřeba svobodného a důstojného života, víte. A dojdeme-li její pomocí k bídě a rozvratu ... nu, nehoda. A nezáleží na tom příliš, jelikož byl naplněn Ideál.

Mohli bychom si už pomalu všimnout, že uplatňováním nezpochybnitelných ideálů, stůj to co stůj, se docházívá ke kataklyzmatickým malérům tak zpravidla, až je z toho cítit nějaká zákonitost. Rovněž že Bůh, sídlící v dimenzích našemu vnímání nepostižitelných, má zřejmě na starosti jinačí věci než se řídit našimi přáníčky. Nehodlá být svým ovečkám ani poslušným spojencem v boji o nadvládu, jakého v něm vidí islám, ani vrchním vytahovačem z louží, do kteréžto role ho pasovaly naše o něco jemnocitnější církve. Do jeho karet nelze nahlédnout, dá se ale soudit, že kdyby něčím takovým byl, asi by svět nesestával z louží, do nichž neustále padáme, takže bychom dle odvěkého lidského přání žili v míru a věčné spokojenosti.

Jelikož nežijeme ... kdož ví. Třeba i v tom je nějaký nedozírný záměr. Snad že Boží čeládka nemůže růst k vyšší dokonalosti jinak než zkušenostmi; a k nim náleží - možná především - i ty zlé. Ale to není naše starost. Nám byl dán do správy ten náš pochopitelný, třírozměrný svět a záleží na nás, co v něm převládne, zda zlo, nebo ... kdežpak dobro! Aspoň nějaký rozumný, snesitelný řád kdyby to byl! Nehledejme jej v nadzemských ideálech, ale v sobě. Bylť člověk stvořen s mnoha vlastnostmi, kdysi nezbytnými k obhájení života, které však za změněných okolností občas hypertrofují v zlo. Byla mu dána spořivost, směřující k uplatnění v lidské smečce, přerůstající někdy ale v bezohlednost a v posedlost mocí. Vůle k vyniknutí mezi sobě rovnými se může zvrhnout v chuť k jejich zotročení. Přirozený a užitečný pud k hromadění zásob za účelem přežití může přerůst v nenasytnou chamtivost. Snaha našich chlupatých pradědečků o rozšíření loveckého revíru se nám dochovala v anachronické územní rozpínavosti, v oblasti západní civilizace naštěstí už zaniklé, v jiných však naprosto nikoli. A lidská hloubavost, dobývající se k výšinám poznání, v sobě skrývá nebezpečí samolibého vlastnictví jediných pravd a pocit oprávnění namlátit je těm ostatním do hlav. To všechno je zlo, rakovinný nádor původně užitečných vlastností. Bránit se mu není pouze přípustné, nýbrž nezbytné. Nejprve a především v nás samých, dokud se nás ještě zcela nezmocnilo; ale tím nejsme zproštěni odporovat těm, kteří už nenávratně zlu propadli, různým Saddámům, Leninům, Hitlerům a jiným toho druhu dobrákům. Nejsme-li k tomu ochotni či toho schopni, nehledejme své nedostatečnosti ušlechtilé výmluvy; selhali jsme v úkolu správcovství světa. Je dovoleno být slabý; ale nedělejme ze své slabosti ctnost, nebraňme aspoň těm, kdož mají sílu a vůli vzdorovat zlu, plnit tento nejvyšší lidský úkol.

Čeho bych si v té věci žádal od mužů církve ... snad aby nechajíce politiky se mi pokusili zprostředkovat Boha, k němuž se já hříšný bez pomoci dobývám svým tušením. Nic jiného není jejich úkol.