Červen 2003

Poslední sbohem nejen Saddámovi

LUDĚK FRÝBORT

Nedá mi to, abych se vám drobet nepoškleboval: Chichichi, milé holubičky míru! Je to možná nedůstojné, ale vaše protiamerická zášť, snoubící se s pokrytectvím a zahalená v roucho ušlechtilých frází, si posměchu přímo žádá, neboť znovu přeslavně padla na nos. Tak co, miláčkové? Jakpak se cítíte, mládenečkové rozsršení, jak vám je kolem žaludku, ctní intelektuálové a rozšafní karatelé amerických špatností? Jak se vám teď budou kreslit karikatury hloupého kovboje Bushe? A kdypak zase vyrazíte na nějakou demonstraci? Opět vám všechno vyšlo naopak, není-liž pravda, znovu vyzněla vaše proroctví do jalova. Nechtěl bych být ve vaší kůži, povím vám, musí to být truchlivé, každých pár let sbírat střepy svých nepochybných pravd. Toho jsme se my reakcionáři nikdy dočkat nemuseli, nám kupodivu naše předpoklady vycházejí, třebaže nad nimi ohrnujete své narudlé nosy.

Tak Bagdád padl, vida, vida. V prach se obrátila říše hrdiny Saddáma, jejž jste s takovou náruživostí hájili, kušte teď chvíli a pusťte k slovu druhého, i když vím, že to nenáleží k vašim ctnostem ...

A nevykládejte mi, že jste iráckého kata svými křiky nepodporovali, že jste jen byli pro mír a proti americké rozpínavosti. Nemám vás za tak hloupé, abych vám to uvěřil. Věděli jste velmi dobře, jak ten Saddámův mír v praxi vypadá, ale bylo vám to jedno. Byli jste ochotni zastávat se jakýchkoli vražd, zvrhlostí a sadismu, jen když si zchladíte svou protiamerickou žáhu. Svou nechuť k zemi, která se opovažuje nesdílet vaše socialistické recepty a je proto - kterak se nezachvět odporem, že ano - úspěšná a svobodná.

Padlo toho, jak se zdá, víc než jen Bagdád. Různé šlechetné zásady na tom začínají být bledě. Suverenita, nevměšování ... až donedávna platil svatý zákon, že zmocní-li se bezohledný tyran vlády nad nešťastnou zemí, je na svém krvavém trůně navěky posvěcen a nikdo ho nesmí o jeho kořist připravit. Teď, zdá se, platnost zákona pomíjí, a třebaže mnohými oplakáván, není ho žádná škoda. Značným pokrytectvím se odívalo i vznešené slovo mír; byloť pravidlem, že lotři Saddámova formátu musí nejdřív nadělat co možná nejvíc hrůz a nebožtíků, ohrožovat země nalevo i napravo, a teprve poté - snad - že je světu povoleno se bránit, kdežto předejít takovým koncům krátkým a účinným jest agrese a opovrženíhodný zločin. Také toto pokrytecké tabu nyní padlo, a hle, nedozírné následky, jimiž bylo vyhrožováno, se nedostavují. Nezachvátil celý islámský svět požár hněvu a krve, nýbrž se naopak dá očekávat, že se neklidný orient trochu ztiší. Neboť se již nemohou cítit v bezpečí různí Velcí vůdcové v Sýrii, v Libyi i jinde. Zmizela jim ochranná hradba suverenity a nevměšování, a oni zajisté tuší, že kdyby si začali příliš vyskakovat, mohli by se dočkat téhož osudu jako hrdina Saddám. Rovněž ve Svaté zemi se navzdory všem řečem dá očekávat nejspíš zklidnění, když už palestinský teror nenajde inspiraci a podporu u okolních despotů, zásluhou amerického kovboje se přiblíží té nebohé krajině mír, a to mír skutečný, ne fráze k vyplachování levičáckých hub.

To bylo řečí, není-liž pravda, když americké tanky projely pouští a zastavily se sto kilometrů před Bagdádem, vzpomínáte si? Že Američanům, kiš, kiš, došel dech. Že nemají žádný plán a žádnou strategii, jen tak pitomě střílejí kolem sebe a s gustem bombardují nemocnice. Že irácká obrana je silná a odhodlaná, a což teprve až se agresor zamotá do bojů dům od domu a muž proti muži, v němž se mu zle povede, jelikož mu materiální převaha nebude nic platná. A že mu ten pravý tanec ještě nastane, až se do věci vloží sebevražedná komanda a Saddám sáhne k tajným zbraním, na něž je hrůza pomyslet.

Ale opět bylo jen přání otcem myšlenky. Uplynuly tři týdny bojů a hle, ukázalo se, že nešlo o zmatené pobíhání bezhlavých střelců, nýbrž o snad nejúspěšnější tažení v celých dějinách válek. Dokonalá organizace, vyspělá technika a perfektní výcvik slavily úspěch, na němž bude levicovým kritikům i při nejlepší snaze těžko hledat hnidy. Naproti tomu bojová motivace Saddámových vojů byla silně přeceněna, neboť se nezmohly dohromady na nic kromě frenetického poskakování a střílení do vzduchu, když nebyl nepřítel ještě z dohledu. Opět šel šejdrem odhad mudrců, držících palečky Saddámovi; hledíce na ty scény se domnívali, že vidí důkaz životem pohrdající odvahy a bezmeznou oddanost vůdci, ale ony to zatím byly plné kalhoty strachu. Neboť kdoví, co by se stalo, kdyby ti chudáci freneticky neskákali, do vzduchu nestříleli a vůdce v nadšeném chóru nevelebili. A ty strašlivé zbraně, na něž měli Američané zůstat koukat ... zjevně iráčtí vojvodové ovládají nejlépe zbraň značky VNH - Velká nestydatá huba. Pomalu by mohlo stačit i toto poučení.

Bylo mnoho škodolibé radosti, když Iráčané hned první den nedávali najevo radost nad svým osvobozením. Kde jsou ty vaše jásající davy, tázali se s potěšením ti, jimž nevonělo tažení proti saddámovské tyranii. Kde jsou američtí vítězové, rozdávající úsměvy a žvýkačku černovlasým chlapečkům? Nuže, už je tu máte, holenkové zlatí, i ty jásající (byť zároveň pilně plundrující) davy, i vlídné vítěze, obklopené zubatě se smějícími tvářemi. Neradi na to koukáte, že ano, vy, kteří jste si nikdy nedovedli vážit své svobody a byli ochotni ji vyměnit za levicový žvást. Natož abyste si vážili svobody nějakých lidí kdesi v Mezopotámii, jež jste byli hotovi obětovat sadistické tyranii ještě ochotněji. Co kdybyste po tolika nenaplněných proroctvích, po tolika ostudách a selháních konečně uznali, že jste byli vedle v každém předpokladu a v každém soudu, jejž jste se dopustili? Co kdybyste se snad i docela maličko zastyděli a byli opatrnější příště, až vám zase začne škubat hubou povýšená kázavost?

Padl Bagdád, ale už slyším, že to ještě nic není, že ta pravá svízel amerického kovboje teprve čeká, například až zkusí dobýt město Tikrít, rodiště Saddáma Velikého, plné bojovníků odhodlaných vycedit za vůdce poslední krůpěj krve. Sám bych sice nečekal, že tajná zbraň VNH bude slavit úspěchy zrovna tam, když všude jinde střílela naslepo, ale pravda, válka je kobylka vrtošivá a skáče všelijak.

Nicméně to vypadá, že už brzy doskáče. Lze pak bezpochyby čekat nové krupobití rad, výčitek, kritik a odsudků na adresu hloupého kovboje, který dělá všechno opačně, než jak by dle moudrého zdání levicových hlav měl. Doufám velice, že kovboj nebude toho pokřiku dbát. Že odmítne námluvy těch, kteří ještě včera zaníceně řečňovali v prospěch věčného Saddámova panství, a postará se sám, aby v tom koutě světa zavládl mír. Ne ten za každou cenu, mír frází a transparentů, ale snesitelný, funkční řád, k dobru lidem Iráku i všech okolních arabských zemí, a nakonec i té naší popletené Evropě. Jaká role v tom může připadnout věčným levicovým rádcům ... učit se, učit se, učit se, odpověděl bych slovy klasika. Jenže to je právě to, co nedovedou a nechtějí, nemám pochyb, že jen co se otřepou, už zase budou kázat celému světu, jak šlechetné je ustupovat tyranům a jaký mizera je americký kovboj. Ach jo!