Červen 2003

Moji milí vlastizrádci

Ross Hedvíček

Už jsem potkal hodně lidí, ale žádný neměl bumážku, že je hrdina. Hodně jich ale mělo papír na to, že jsou certifikovaní vlastizrádci. A tak se mi stalo, že jsem měl a dodnes mám přátelské vztahy s mnoha vlastizrádci, ale dodnes jsem nepotkal, natož se spřátelil s nějakým hrdinou. Hrdina tudíž pro mne zůstává pojmem velice iluzorním, asi jako někdo z Hvězdného městečka. Výhodou zase je, že vlastizrádci zase bývají docela malebné charaktery s ještě malebnějšími životopisy a žádný z nich nikdy nebyl komunista (komunisti mě serou - to netajím, to je o mně známo).

Jedním takovým vlastizrádcem byl Míla Tuček. Rodné Československo opustil v roce 1948, když mu bylo celých osmnáct roku, a po pár měsících už byl v řadách vlastizrádné (či snad jakoukoliv vlast bohorovně ignorující) "Legion etrangére", a pak byl, ještě za Francouzů ve Vietnamu, což byla podle Míly veliká zábava, protože tam hráli v jednom kuse volejbal na pláži - celých 40 let před tím, že byl plážový volejbal údajně vynalezen v Kalifornii. Představa Vietnamu a veliké legrace mi nikdy moc neštymovala a tak jsem se ptal, a kde při tom volejbalu přišel k prostřelené nože, ruce a kusů chybějícího ucha. Míla se na vteřinu odpoutal od snění o volejbalu na pláži ve Vietnamu a vybafl: "Copak? Kafe ti nechutná, že máš tak blbý otázky?"

Míla, známý jako "Mel" snad ani neměl rodinné album fotografií (jeho rodina byli tři dospěli synové, kteří se narodili v Austrálii), ale když jsem mu jednou zase vyřizoval nějaké papíry (ke konci života špatně viděl), tak na mne vykoukl papír, který jasné říkal, že můj přítel strávil šest let v Íránu, ještě za vlády Réza Páhlavího a pak další papír, který tvrdil že "Mr. Mel Tucek" je držitelem nejvyššího státního vyznamenání z Indonésie (něco jako Řád práce a Za zásluhy o výstavbu dohromady), potvrzené děkovným dopisem toho maníka, co vládl v Indonésii před Sukarnem. A Melův cestovní pas byl indonéský, přestože předtím, než přišel do Kanady, tak žil v Austrálii! "A že jsi mi o tom nikdy nevyprávěl", povídám. "Nebylo to zajímavé", pravil klidně Miloušek. A pak z ničeho nic umřel. Po nějaké obyčejné operaci žlučníku nebo čeho. Řekli mi to až v den pohřbu. Než jsem do Cambridge přijel, byly už ceremonie skončeny. Jen ta rakev tam stála. Položil jsem karafiát na rakev a říkám: "Odpočívej v míru, Mílo.." - tenhle vlastizrádce už nepromluví.

Další takový charakter a vlastizrádce, kterého mám moc rád, je Jan Jurtík, taky z generace "osmačtyřicátníku". A stejně jako Mel, taky má úplně stejnou tendenci vám s vážným obličejem tvrdit, že se vlastně nic zajímavého během jeho života nepřihodilo a že to byla jedna veliká sranda. Jenda byl vrchní v restauraci v Praze a někdy v létě 1948 ho komunisté zavřeli. Jenda tvrdí, že úplně nevinně, že s politikou neměl vůbec nic společného. Akorát prý v jeho restauraci mívali komunisté schůze a pořady a k Jendovi, kterému tehdy bylo 20 let, přišel neznámý člověk a požádal ho, jestli by vždycky, jak tam ti komunisti budou mít schůze, nezapnul takový malý mikrofónek a zesilovač v rohu místnosti za takovou oponou. No proč by neudělal bližnímu svému dobře, říkal si prý Jenda a zapínal a vypínal a zapínal a vypínal, až si pro něj přišli policajti. V kriminále seděl ve vyšetřovací vazbě až do vánoc, a tehdy prý byla taková doba, že na vánoce pouštěli vězně domů - no když jsou ty Vánoce.

A tak prý byl na vánoce propuštěn domů i Jan Jurtík. Tou dobou mu ale už bylo jasné, že to dobré nebude a tak na Nový rok šel pěšky přes šumavské hvozdy do Německa. A chytili je, ale než prý došlo na něj řada na výslech, tak prý Jenda strčil svou pistolí za dvířka na vymetání sází z komína (snad tam ta pistole je dodnes) a pak prý tvrdil, že je číšník, co hledal na Šumavě práci v nějakém rekreačním středisku a zabloudil. No, že ho prý zavezou pod hlídkou zpátky do Prahy a tam se uvidí. Do Prahy už ovšem Jenda nedojel, protože vykopl záchodové okýnko u vlaku a vyskočil za jízdy z vlaku - a Šumavu tentokrát přešel úspěšně. A pak byl v Austrálii, no předtím trošinku spolupracoval s Američany v Němečku, ale opravdu jen trošinku, dělal tlumočníka a sem tam převedl nějaké ty lidi z Česka do Německa, když už teď znal tu cestu dobře, no jak říkám, jen trošinku. Měl v Austrálii na pláži restauraci, ale přišel tajfun a z restaurace zůstaly jen tu cementové bloky v písku. A tak šel do Ameriky a dělal číšníka v hotelích v Las Vegas - vždycky jen číšníka a na výletních lodích dělal číšníka a jezdil různě po světě, ve všech možných přístavech byl. "To jsem nevěděl, Jene, že lasvegaská kasina operují na výletních lodích?"... "No, to byla US Navy, ty lodě." Že já blbec jsem se ptal.

Ale na toho číšníka v Las Vegas, na to má důkazy. Desítky fotografií na zdech, tady s Elvisem, taky jako číšník obsluhuje Chucka Connorse, tady se objímá s Frankem Ol' Blue Eyes. Jednou jsem zahlédl v jeho peněžence při placení v hospodě velkou zlatou hvězdu "Ukaž co to máš, Jeníku? Las Vegas Police Department? A k tomu jsi přišel, když jsi dělal číšníka?" "Víš Rosťo, já už mám těch sedmdesát let a hodně věcí si nepamatuju - dobré víno, že?"

Jeden Čech, co mám čest ho zvát přítelem (a je v cs-clubu, ale jméno vám neřeknu), ten zradil vlast obzvlášť památným způsobem - byl příslušníkem Pohraniční stráže, žádný lampasák, obyčejný voják - a prostě opustil službu a odpochodoval do Rakouska. Pak prý v Traiskirchenu ještě pár dnů dělal pozdvižení, když se tam producíroval v československé pohraničnické uniformě - je to dlouhán, neměli na něj hned náhradní šatstvo a on nic jiného neměl - přišel jen s tím, co měl na sobě ve stráži. A vojáček z pohraniční stráže odešel do Jižní Afriky a později do Kanady. Jeho oblíbeným vtípkem bylo nosit v peněžence fotku prsaté polonahé černošky a tvrdit šokovaným českým spoluemigrantům, že to je jeho manželka, se kterou se v Jihoafrické republice oženil (manželka je ve skutečnosti Búrka, tudíž běloška). A když se tenhle vlastizrádce chtěl jet podíval po té Havlově pseudorevoluci do Česka, tak musel napřed požádat o zrušení trestu vězení (za tu vlastizradu přece) asi 15 let, co mu v nepřítomnosti ti komunisti (dnešní demokrati) nadělili. Tudíž požádal - a bylo mu odpuštěno asi 13 let z celkového počtu patnácti. Dva roky stále zbývají k odsezení. Těšíme se na vaší milou návštěvu rodné vlasti!

A znám taky jiného Čecha co, poté co emigroval, šel jako dobrovolník do jihoafrické armády (to bylo všechno před Mandelou, aby bylo jasno), a zaválčil si v Namibii a v Angole a tak.

A znám jednoho velice hodného vlastizrádce, co taky byl v "Legion etrangére" a byl v Kongu, co se mu tehdy říkalo Katanga a v Angole a dneska žije v Belgii.

... a znám i jednoho, co pořád chtěl zradit vlast a furt se mu to nedařilo. Pokoušel se emigrovat a ne a ne se mu to pověst. Jmenuje se Jirka Pfeffer. Napřed zkoušel normálně přeběhnout hranice do Rakouska, ale chytili ho a odseděl si asi 3 roky, čímž získal trestní rejstřík jako hrom a tím pádem mu nikdy nemohla být vydaná cestovní doložka na cestu do zahraničí ani cestovní pas. Úplné utrum, hotovo, finito. Takže potom pracoval kdesi v Terezíně, kde byly nějaké Sběrné suroviny, a nakládali tam starý papír, který komunisti posílali vagóny do Západního Německa. A Jiřík se tam do jednoho vagónu nechal zaskládat a že vyleze až v Západním Německu. Bezva plán. Jenže až po dvou dnech drcání a kodrcání dojel do Českých Budějovic, tak na seřaďovacím nádraží poškodili ajzboňáci spřáhlo a vagón s Jiřík byl odstaven a do Německá nejel. Zase nic. Tuhle vagónovou akci si zopakoval ještě jednou, zase se nechal zaskládat do vagónu mezi starý papír, všechno poprášit pepřem na zmatení čuchacích psů. Jenže byly Vánoce, a posunovalo se pomalu a byl strašný mráz - a Jiřík sám dobrovolně vylezl z vagónu už někde u Prahy, protože to zimou už nemohl vydržet.

Třikrát neúspěšný Jiřík se přestěhoval do Žatce a oženil s dcerou nějakého místního náčelníka SNB, jmenovala se Cvetkovská a při svatbě si vzal její jméno a nechal si vystavit novou občanku na jméno Cvetkovský. Druhý den po obdržení nové občanky požádal o výpis z trestního rejstříku. Žádný Jiří Cvetkovský záznam neměl a výpis z rejstříku přišel čistý. Takže Jiřík utíkal na pasovku a do Čedoku a s novým pasem si koupil zájezd do Jugoslávie (bez manželky). Potkal jsem ho velice šťastného už v Traiskirchenu na AFCR - což byl Američan Fund for Czechoslovak Refugees. Dnes bydlí ve Philadelphii, Pennsylvania.

No - znám hodně vlastizrádců. A mám je rád. Jsou to moji lidé...