Červen 2003

Dvacet filosofů

PETR HRUBÝ

Dvacet filosofů - od Platóna k TGM a Popperovi: Je člověk dobrý nebo špatný a jak proto zařídit společnost?

Političtí filosofové a náboženští myslitelé předpisovali určité uspořádání společnosti podle toho, jak si vykládali lidské vlastnosti. Je člověk zásadně dobrý nebo špatný? Jaké jsou jeho dominující dobré či špatné rysy? Co je nutno udělat, aby se zlepšila situace individuálně a kolektivně? Jak mají být obec nebo stát organizovány s ohledem na charakter lidí?

V tomto stručném přehledu uvedu „předpokládaný obraz světa“1 dvaceti politických filosofů a náboženských myslitelů, kteří nejen že se o to pokusili, ale dokonce i změnili lidské dějiny k lepšímu nebo k horšímu. Uvedu je, pokud možno, v párech, aby vynikly jejich protikladné koncepty předností nebo nedostatků člověka, jak jim rozuměli, a jež je vedly k návrhům, jak lépe organizovat společnost, nebo jak vytvořit ideální stát.

Začneme Platónem (428-348 př. Kr.) a jeho první utopií, kterou dokázal navrhnout tak svůdně ve své Republice (ústavě), že si generace čtenářů, okouzlených jeho idealismem a básnickým jazykem, neuvědomily, že tu Platón vlastně navrhl totalitní diktaturu. Byl to zámožný aristokrat, spřízněný s několika příslušníky vlády Třiceti tyranů a opovrhoval demokracií, protože jeho učitele Sokrata odsoudila k smrti a pro svou chaotičnost prohrála Aténám válku se Spartou. Tu proto obdivoval a dal přednost její válečně účinné oligarchii. Platón také bytostně nedůvěřoval změnám a proti existujícím nedokonalostem hledal ideální, neměnnou, božskou dokonalost. Nevolený král-filosof, hledající moudrost, spolu s nevolenými strážci budou na společnost dohlížet a o všem suverénně rozhodovat. Nebudou vázáni žádnými zákony. Své poddané mohou klamat, jako třeba když o ročních festivalech lásky jim řeknou, že milostné páry budou vybrány losem, ale sami určí pro nejlepší bojovníky nejvhodnější ženy. Básníkům přikážou, o čem a jak mají psát, oslavujíce válečnické ctnosti. Proto není místa v ideálním státě pro smutek a úvahy o smrti. To by oslabilo bojovníky. Vládci budou pěstovat lidi jako dobytek, jako psi ohlídají lidská stáda. Nezdravé děti zabijí a neposlušné básníky vyženou do exilu. Podobně jako vyznavači Bible, kteří ji soustavně nečtou a nevědí proto o jejích hrůzách, tak i vyznavači Platóna ho pořádně a kriticky nečetli a tak si nevšimli jeho nebezpečných předpisů k dosažení „ideální“ obce.

Platón za nejhorší lidskou vlastnost považoval chtivost, egoismus, a proto chtěl vyvlastnit všechno soukromé vlastnictví a zestátnit je. Strážci a válečníci budou vlastnit všechno společně, i své ženy a děti. Platón doufal, že tak všichni rodiče budou milovat stejně všechny děti a ty budou milovány všemi rodiči bez rozdílu.

Aristotelés (384-322 př. Kr.), Platónův žák, nehledal ideální, ale usiloval o dosažení možného a užitečného. Tam kde Platón se snažil najít něco božského, Aristotelés hledal řešení lidská, kterými Platón pro jejich nebožskost pohrdal. Ve své knize Politika namítal, že v Platónově ideální republice všechny děti budou bez rodičů, neboť žádný rodič se nebude starat o žádné děti. O majetky nikdo nebude pečovat a tak zpustnou. V lidské povaze vyhlídka na osobní zisk je pro hospodářství nepostradatelná. Celý Platónův návrh odsoudil jako nesmyslný a nebezpečně mylný. Systém soukromého vlastnictví je mnohem lepší než komunismus. Lid má být suverénní a nemá mu vládnout elita, která sama sebe dosadí jako jeho vládci. Aristotelés nesnášel despotismus a chválil vládu svobodných lidí. (K těm ovšem v jeho době nepatřili otroci.) Chválil důležitost nicnedělání, odpočinku, relaxace, hudby a smíchu, což všechno bylo Platónovi proti mysli a tak by všechny lidi zbavil blaženosti (endaimonia), hlavního cíle života.. Podle Aristotéla, obyvatelé Sparty „ztratili vše, co činilo život hodným žití.“2

Proti Platónovu návrhu na ideální výchovu dětí pro válku, Aristototelés věděl, že „mír je konečným výsledkem války a odpočinek je nezbytné zakončení zaměstnání.“3 Zatím co Platón uvedl, že „vládci společenství mohou praktikovat podvody,“4 Aristotelés kategoricky prohlásil: „Vládci nikdy nesmí spoléhat na metody k oklamání mas. Vždycky dojde k jejich odhalení.“5

Aristotelés závěrem napsal, že Platónova ideální republika povede ke zničení obce (polis) a že přes svou „atraktivní podobu, ochotně přijímanou posluchači,“6 vytvoří “následky přímo opačné těm, které by zavedl systém řádně ustavených zákonů.“7 Podle Aristotela všechna Platónem domnívaná zla nepocházejí „ z nepřítomnosti komunismu, ale ze zkaženosti lidské povahy.“8 Proto je třeba mít zákony platné pro všechny. Platónovi milovníci moudrosti nebyli dost moudří.

Podívejme se teď napřed na chronologicky mladšího Aurelia Augustina, tak zvaně Svatého, před starším, v letopočtu, římským císařem, Markem Aureliem.

Ačkoliv Augustin uvedl chtivost a lásku k majetku a penězům ve svém seznamu lidských slabostí, jak doznal ve svých upřímných Konfesích, mnohem víc ho trápila smyslnost a sexuální chtíč.9 Strach z těla spolu s údajným prvotním hříchem Adama a Evy, svedených ďáblem, a vedoucím k věčnému zatracení, se mu staly skutečnou neurotickou posedlostí. Jeho smyslný chtíč byl tak silný, že nahlédl, že jenom Boží milost ho může zbavit pokušení. Bez pomoci shůry se cítil bezmocný. Vlivem tohoto vyznávaného doktora západního křesťanství v otázkách víry obavy ze sexuální vášně se na staletí staly jedním ze základů církve. V jeho stopách většina křesťanů, „otroků tělesných rozkoší,“10 trpěla utkvělou myšlenkou původního hříchu, trápila se údajnou hříšností sexu, pro něž bude následovat věčné prokletí, pokud je nevysvobodí Ježíš Kristus svým ukřižováním, Boží milost a požehnání církve.

Pod záhlavím „Oh, Bože! Jak ošklivé jsou hříchy lidí!“11 se Augustin dokonce vyznal ze svých hříchů, které spáchal, to, že “jako dítě plakal v kolébce“ 12 a že“hřešil tím, že oplakával svou zemřelou matku.“13 Byl svědkem zániku Římské říše vydrancováním Říma roku 410 a tak ve svém hlavním díle, O boží obci (De civitate Dei), bránil křesťanství proti nařčení, že způsobilo její zánik. Mezi mnoha psychologicky a filosoficky úchvatnými pasážemi, týkajícími se paměti nebo problému času a stvoření světa, najdeme sadistické stránky, věnované věčnému mučení, které podle něho bude údělem většiny lidí, jež náš Pán nevyvolil k spasení, nebo těch, kteří nebyli pokřtěni či hřešili: „Těla zatracených budou mučena věčným ohněm.“14 Protože někteří křesťané protestovali proti tak krutému obrazu svého údajně milosrdného Boha, „Svatý“ Augustin velmi detailně zdůraznil, že Bůh bude stále obnovovat kůži hříšníků v pekle tak, aby nikdy nepřestalo jejich utrpení.15 Fanatická víra je často provázena značnou krutostí. (Pohleďte na některé muslimy.)

Zatím co filosof Platón by byl rád viděl filosofy jako strážce obecného blaha proti sobecké chtivosti, biskup Augustin pomohl vytvořit hierarchicky uspořádanou byrokratickou sektu kněží, aby nad lidmi panovala na základě mýtu o chlípných hříšnících, odsouzených po smrti k věčnému mučení, pokud se nespasí svou zpovědí kněžím a účastí na symbolickém kanibalismu.

Takové předsudky netrápily ducha jednoho z nejlepších římských císařů, jakým byl Marcus Aurelius (121-180). Jako adoptovaný syn předešlého císaře byl velmi dobře vzdělán a připraven pro svou pozici. Ovlivněn stoickou filosofií zdál se naplňovat Platónův ideál filosofa-krále na trůně. Jeho soukromý deník, vydaný jako Meditace, patří k nejkrásnějším knihám morální nauky. Psal jej většinou za své válečné kampaně na obranu východních hranic říše někde na Váhu či na Dunaji. Bertrand Russell ve svých dějinách západní filosofie o něm napsal: „Oddal se stoické ctnosti. Měl velkou potřebu statečnosti ducha, neboť jeho panování bylo plné katastrof – zemětřesení, moru, dlouhých a těžkých válek, vojenských povstání."16

I když Aurelius přijal oficiální verzi římských bohů, jeho Bůh byl jen jiné jméno pro vesmír, přírodu a rozum. Jeho hlavním cílem bylo žít ve smíru s přírodou a být dobrý. Velmi si cenil zdvořilosti, prostoty života, pracovitosti, ukázněnosti, lásky k pravdě, spravedlnosti a vlídnosti.17 Přál si být „šlechetným ke všem lidem“ a nabádal sám sebe: „Vždy mysli na svět jako jeden živý organismus, s jednou podstatou a s jednou duší.“18 V jeho úvahách o smrti nebylo ani trochu hysterie, nebyl posedlý představou hříchu, zatracení nebo pekla. Napsal: „Všechna požehnání, o která se modlíš na věčnosti, bys mohl mít už dnes, kdyby ses jich neodříkal…. Poslouchej jen kormidelníka své duše a božské jiskry v sobě samém.“19 Jaký to inteligentní systém mravnosti ve srovnání s Augustinovou vášnivě iracionální a zmučenou vírou!

Druhým pilířem, podporujícím stavbu katolické církve, se stal „andělský doktor“ (Svatý) Tomáš Akvinský (1225-1274). Jeho vlivem Platónův vliv na církev byl nahrazen Aristotelovým. Do našich dnů tomismus zůstal oficiální doktrínou na všech katolických školách. I když hříšnost těla i pro něho byla důležitá, nebyl posedlý jejím nebezpečím. Ani muka v pekle nehrála významnou roli v jeho hlavních dílech Summa Contra Gentiles (Summa proti pohanům) a Summa Theologiae (Summa teologická) nebo De Regime Principorum (O vládě knížat). Snažil se spojit rozum s vírou, a proto vymyslel pět rozumem zdůvodněných důkazů Boží existence: musí být strůjce všeho, poslední nezapříčiněná příčina, nekonečnost, dokonalost a stvořený řád. Naneštěstí tím, že usiloval dosadit rozum do víry založené na zjevení, podkopal celou stavbu, neboť postupně všechny jeho důkazy Boží existence byly zpochybněny jako nelogické.

Pro Tomáše Akvinského principem dobra byl Bůh a principem zla Ďábel. Tak se přiblížil učení Manichejských víc než Augustin, který se jejich učení o věčně přítomné dvojakosti dobra i zla v Bohu a Ďáblu dokázal zbavit až po dvanácti učednických letech. Doslovná četba jak Starého tak Nového zákona ho vedla k podivným interpretacím hlavní lidské slabosti, „dědičného hříchu,“ v němž spatřoval neposlušnost Boha a církve. Například: „Z příkazu Boha, zabit může být kdekdo bez jakéhokoliv ospravedlnění.“ Nebo: „Pohlavní styk s kteroukoliv ženou z příkazu Boha není ani cizoložstvím ani mrdáním. Totéž platí pro krádež, což je zcizení toho, co patří někomu jinému.“20

Tomáš Akvinský usoudil, že „ lidé mají právo zvolit si své vůdce“ ale také „království je nejlepší formou vlády,“21 protože jeden vládce je lepší než několik, i když je to tyran. Lidé ho musejí poslouchat, protože Bůh je trestá za jejich hříchy. „Všechna moc pochází od Boha.“22

Na demokracii se Tomášovi nelíbilo, že „plebejci díky svému počtu utiskují boháče.“23

Dante Alighieri (1265-1321), na rozhraní středověku a renesance, je ovšem znám hlavně pro svou Božskou komedii, v níž sice podržel středověké rozdělení záhrobí na nebesa, očistec a peklo, avšak přiznal zásluhy pohanským spisovatelům a státníkům tím, že jejich nesmrtelné duše neposlal do pekla, ale do očistce. Jeho politicko - filosofický ejej De Monarchia (O monarchii) sice není tak znám, ale patří do našeho přehledu svým námětem.

V mnoha směrech Dante souhlasí s Tomášem Akvinským v tom, že nejlepší vládou je monarchie, neboť „demokracie, oligarchie a tyranie ženou lidstvo do otroctví.“24 Podle Danteho názoru nejhorší lidskou vlastností jsou choutky. Všechna jeho pozorování světa a dějin se zakládaly výlučně na čtení Bible, kterou – stejně jako (svatí) Augustin a Tomáš Akvinský – považoval za skutečné dějiny lidstva do nejmenších detailů, inspirovanou Bohem.25 Kupodivu soudil, že „svoboda … je největší dar, svěřený lidu Bohem.“ Zároveň však soudil, že „kdo žije v monarchii, je nejsvobodnější.“26

Dante sepsal svůj esej jako vášnivou obhajobu králů a jejich svrchovanosti proti papežským nárokům. V tom se zásadně odlišil od svých „svatých“ církevních předchůdců. Dokonce vysoce oceňoval Římskou říši, obzvlášť vládu císaře Augusta. Došel k dost imperialistickým závěrům: „Římané tím, že si podmanili svět, vlastně usilovali o právo…. Jejich říše byla získána rozhodnutím Boha, což znamená, že byla dobyta právem.“27 Jeho argumentace vrcholí tímto prohlášením: „Autorita říše nijak není závislá na autoritě církve.“28

Zřejmě vývoj dospěl tak daleko, že poslušnost církvi už nebyla hlavní ctností. Papeži ovšem tento názor nesdíleli. Několik let po Danteho smrti, kopie jeho traktu De Monarchia byly spáleny a kniha byla dána na Index zakázaných textů.

Jiný florentinský exulant, jehož dílo také mělo tu čest být uvedeno v Indexu pár let po jeho smrti, Niccoló Machiavelli (1469-1527), strávil čtrnáct let ve službách Republiky Florencie. Když se jí zmocnil rod Medicis, byl zatčen, mučen a dalších čtrnáct let žil na farmě, kde četl latinské klasiky a psal knihy. Vladař (Il Principe) mu měl pomoci k zaměstnání. Ještě důležitějším důvodem k jeho sepsání však mohla být touha po sjednocení Itálie a její osvobození od cizích mocností.

Za hlavní lidskou slabost autor považoval nestálost: „O lidech může být všeobecně řečeno, že jsou nevděční, vrtošiví, že předstírají, vyhýbají se nebezpečí a jsou ziskuchtiví.“29 Proto princi doporučil: „Je mnohem bezpečnější být obáván než milován…. Strach je trvanlivý pro hrůzu z trestu, což nikdy nepoleví.“30

Machiavelli byl první politický filosof křesťanské éry, který nezaložil své úvahy výlučně na čtení Bible, ale jenž studoval dějiny a na svých četných diplomatických misích pozoroval reálnou politiku. Obě jeho hlavní díla, Vladař a Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia (v českém vydání nazvané Vlády a stát) jsou seriózní studie, nezaložené na mytologických pohádkách Bible, ale na pečlivém zvažování přístupné evidence. Také jsou plny bystrých pozorování.

Vladař byl sepsán, protože jeho autor usoudil, že současný špatný stav italské politické situace si vyžadoval prohnaného a bezohledného prince, který by dovedl Itálii sjednotit a učinit z ní silný stát. Cesare Borgia pro své systematické vraždy šlechticů se mu zdál vhodným princem. Za hlavní kladnou stránku lidské povahy totiž považoval virtu – schopnost činu. Křesťanská morálka člověka oslabila. Vladař v dané situaci musí být ukrutný a věrolomný. Rozpravy naopak prokazují, že Machiavelli byl v jádru demokrat a republikán, který obdivoval ctnosti Římanů, které jeho italští současníci postrádali. Proto bylo nutno je k sjednocení donutit násilím. Nemorální zásady, navržené ideálnímu princi, byly odpovědí na slabosti lidské povahy, s nimiž bylo vladaři počítat. Rozhodné přehodnocení dobročinné filosofie, která často jen maskovala zločinné o pokrytecké počínání křesťanských representantů, bylo Machiavellim shrnuto takto: „Jak žijeme, je tak daleko od toho, jak bychom měli žít, že ten kdo nedbá toho, co se skutečně děje, ale sní o tom, jak by to mělo být, namísto svého přežití, připraví svou vlastní zkázu.“31

Od čtrnáctého do šestnáctého století křesťanští myslitelé na sever od Alp reagovali na válečnické a značně smyslné římské papeže se znechucením. Snažili se vrátit k prostšímu a upřímnějšímu způsobu života Ježíše Krista, jak jej popsali evangelisté. Po Johnu Wycliffovi (+1384), Janu Husovi (upálenému roku 1415) a jiných vystoupil Martin Luther (1483-1546) a rozpoutal Reformaci. Augustiniánský mnich v mnohém přivolal zpět zásadní, středověké postoje dřívějších otců církve. Neměl žádné pochyby o dědičném hříchu Adama a Evy, kterým trpěl každý člověk, nepochyboval o Kristově oběti na kříži, čímž lidstvo vykoupil, nebo o existenci nebe a pekla, či o jsoucnosti nejen Boha ale i Ďábla, který zase měl co dělat se sexuálním pokoušením: „Když jdu do postele, Ďábel už tam na mě vždycky čeká. Když mě začne sužovat, odpovím mu: ´Ďáble, nech mě spát. To je Boží příkaz…. Jdi pryč!´“32

Luther však nevěřil jako (svatý) Augustin, že jenom Bůh je schopen zbavit ho tělesných žádostí. Našel si ženu, i když nebyla moc hezká, mnišku, a měl s ní děti. Také miloval hudbu, veselou společnost a rád zpíval. Čeho se však u člověka nejvíc bál, byly chaos a rebelie vůči nadřízené vrchnosti. Když v roce 1524 vypuklo selské povstání, do značné míry vyvolané jeho kázáním a tištěnými pamflety, vyzval světskou vrchnost, aby nemilosrdně rozdrtila povstalecké sedláky. Uveřejnil traktát Proti vraždícím a zlodějským hordám sedláků, v němž nabádal prince: „ Nic nemůže být jedovatějšího, škodlivého a ďábelského než povstalec. Je to jako když člověk musí zabít divokého psa.“33 Stejnou krutost Luther prokázal vůči Ana-baptistům a svému konkurentu, jejich proroku Tomáši Müntzerovi, který pro něho představoval arciďábla.34

Přes význam náboženské reformace, která přinesla překlady Písma do mnoha národních jazyků, aby je křesťané mohli číst, Evropa se znovu utápěla v temném věku pověr.

Jan Kalvín (1509-1563) spatřoval v člověku hříšníka, otroka „pohlavních neřestí,“35 „bez jakékoliv ctnosti…, naprosto bez jakéhokoliv dobra … chromého…, a slabého.“36 Musí „poslouchat Boha.“37 Kalvín věnoval celou knihu politické filosofii, podložené náboženskou vírou, Zákony křesťanského náboženství. Jako jiní náboženští myslitelé soudil, že všechna moc pochází od Boha, který prokazuje svou milosrdnost tím, že některé lidi odsoudil k zatracení a jiné od něho zachránil. Kalvínova teorie predestinace, předurčení, umožnila bohatým obchodníkům uvěřit, že jsou mezi vyvolenými ke spáse, protože jejich bohatství ovšem pocházelo od Boha. Kalvín jako první protestant schválil úrokování kapitálu.

Velebil moc úředníků, magistrů, kteří mají na starost správu obce i státu, protože „ není možno protivit se úředníkovi, aniž by se tím člověk současně neprotivil Bohu.“38 Hodně psal o křesťanské svobodě, ale jako skutečný diktátor v Ženevě, nepovolil skoro žádnou. Podle něho vládce bylo nutno poslouchat, i když to byli tyrani, protože Bůh tak trestá hříšníky.

Kalvín vyjmenoval několik takových Bohem způsobených prokletí: Král okrádající nás a pustošící náš majetek, nebo cizoložník znesvěcující naši ložnici, nebo vrah, který se nás snaží zabít. 39 Proti těmto zlům se nemáme bránit, „ale modlit se k Bohu, aby nám pomohl.“40 Ďábel podle Kalvína uskutečňuje své ďábelství lichotkami a jinými pokušeními.

Tento krutý ženevský prorok nebyl proti demokracii tak jako Augustin či Tomáš Akvinský a svou obhajobou volby církevních zástupců otevřel dveře změnám, přestože naléhal na to, že volba se má spojovat s přísně teokratickými principy pro větší slávu Boha.

Ne všichni křesťané té doby byli však tak fanatičtí a posedlí obavami ze smyslných choutek, ze zaslouženého trestu za prvotní hřích a nezbytností pekelných muk. Mezi vlivnými humanisty evropského severu Erasmus z Rotterdamu (1466-1536) a Sir Thomas Moore (1478-1535) nám mohou posloužit jako příklady umírněných a osvícených náboženských myslitelů. Erasmus je znám hlavně pro svou satiru Chvála bláznovství.41 Vysmál se tam mnoha nedostatkům mužů i žen. Hodně se soustředil na papeže, mnichy a kněze pro jejich domýšlivost, sebelásku, prodej odpustků, exkomunikace, učení o transsubstanciaci a scholastiku. Dokonce nazval i náboženství formou bláznovství. Jeho vliv na anglickou výchovu a školství trval věky. Nesnášel násilí a nelíbila se mu Lutherova vášnivá bojechtivost. Věřil v přirozenou dobrotu lidí a doporučoval prostou zbožnost bez strachu z trestů, ale s láskou k bližním.

Moore také neměl rád bojovné vystupování a vojenskou výchovu, jak vysvítá z jeho slavné knihy Utopia.42 Podobně jako Platón i Moore považoval egoismus a lásku k soukromému majetku za hlavní překážku dosažení všeobecného dobra a proto navrhl jejich odstranění zavedením komunismu. V jeho vysněném ideálním státě peníze nebudou existovat, bude se pracovat jen šest hodin denně. Je však mnohem liberálnější než jeho antický řecký mistr dokonce i ve srovnání s praktikami své doby. Nesdílel víru některých náboženských myslitelů, které jsme tu citovali, že je nutno poslouchat krále, neboť jeho moc údajně pochází od Boha, a zaplatil za to svou vlastní hlavou.

Rozdíl mezi politickými programy, založenými buď na pesimismu nebo optimismu ve výkladu lidské povahy je možno demonstrovat na dvou Angličanech, píšících v sedmnáctém století. Jejich jména? Thomas Hobbes a John Locke. Zdá se mi, že jejich názory byly do značné míry ovlivněny zkušenostmi se současnými politickými poměry.

Hobbes (1588-1679), syn vesnického faráře, zažil brutalitu občanské války. Od roku 1642 žil deset let v exilu v Paříži. Byl učitelem krále Karla Druhého, popraveného v roce 1649. Jeho nejznámější kniha Leviathan vyšla v roce 1651. V ní dovozuje, že lidi nevede rozum nebo mravnost, ale vášně. „Mají je všichni lidé: touhy, strachy, naděje, atd.“43

V lidské přirozenosti našel „tři hlavní důvody svárů: zaprvé, soutěživost; zadruhé, nelásku zatřetí, slávychtivost.“44 Proto je lidem třeba centrální moci, suverénního vládce „aby je držel na uzdě v hrůze.“ Jinak žijí ve válce „všech proti všem.“ Protože „člověk je člověku vlkem“ –život člověka je „osamělý, ubohý, ošklivý, brutální a krátký.“45 V závěru své knihy autor sám doznal, že ji „vyprovokovaly nepořádky dnešní doby.“46 Za bratrovražedných válek v bývalé Jugoslávii jsem ho chápal. Ve své pozdější knize, vydané v Paříži, De cive (Občanství), odvolal svůj verdikt o nezbytnosti královského absolutismu. I když světská moc je nutná, může ji vykonávat i jiný způsob vlády.

Locke (1632-1704) se narodil v rodině právníka a lékaře. Také žil sedm let v exilu, ale v Holandsku, což mělo nejmodernější, skoro demokratickou vládu v Evropě. Do Anglie se vrátil s Vilémem Třetím. Pomohl připravit „Slavnou Revoluci“ a byl jejím očitým svědkem. Příští revoluce, americká i francouzská, také našly svou inspiraci v jeho díle. Podle jeho spisu Concerning Human Understanding (Pokus o zkoumání lidského intelektu) skutečným pramenem poznání jsou naše smysly, a ne Bible nebo jiné staré knihy. Děti přicházejí na svět s čistou myslí. Jeho pojem tabula rasa lze vystihnout termínem nepopsaný list. Ten se postupně naplní jejich dojmy, což jsou základy všeho myšlení a poznání. Proto výchova je nesmírně důležitá a tento poznatek je zdrojem optimismu.

Své názory o správné politice vyložil Locke v knize Two Treatises of Government (Dvě pojednání o vládě). V prvním vtipně vyvrátil dogmata o tom, že Bůh dává přednost otcovské autoritě i absolutní moci králů z Boží milosti, prý založené od Adama ve Starém zákoně. Jako záminku si ke své sžíravé kritice vybral traktát od Roberta Filmera, nazvaný Patriarcha or the Natural Power of Kings (Patriarcha aneb přirozené právo králů). Přitom Locke byl nábožný člověk a dokonce věřil i ve zjevení a zázraky. Ale dovedl oddělit náboženství od vladaření. Druhé pojednání zdůvodňuje, proč vláda má být konstituční, hájí svobody jednotlivých lidí, souhlas občanů se zákony a se zdaněním, vlastnické právo a politiku podle rozumu. „Absolutní monarchie … je neslučitelná s civilní společností.“47 Jedním z důvodů, proč lidé „vstupují do společenství a uznávají nad sebou vládu, je zachování jejich majetku.“48 Opět a opět se vrací k svému přesvědčení, že být svobodný je přirozené právo člověka: „Přirozená svoboda člověka je v tom, že nad ním nemá vládnout žádná mocnost.“ 49 Vydal také knižně Dopisy o toleranci. Nezadatelná práva na život, svobodu a vlastnictví jsou spolu s důvěrou v dobré lidské vlastnosti živena dobrou výchovou a rozumnou civilní společností. Staly se mocným programem pro západní společenství po staletí.

Další dva filosofové, oba Němci, Kant a Hegel, oceňovali současný pokrok vědního bádání a doufali proto vytvořit vědeckou metafyziku a etiku. Kant byl liberálnější a demokratičtější, Hegel náboženštější a autokratický; Kant internacionální, Hegel germánsky nacionalistický.

Immanuel Kant (1724-1804) si nedělal žádné iluze o povaze lidí: „Člověk … potřebuje pána, který dovede ztlumit jeho zvůli a přinutit ho, aby se podřídil všeobecné vůli, za níž každý člověk může být svobodný.“50 K tomu dodal: „Problém nelze úplně vyřešit. Není možné vytvořit něco naprosto rovného ze dřeva, které je tak zkroucené jako je to, z něhož je člověk udělán.51 Kant je racionalista: žádný Bůh, Ďábel, ani původní hřích s tím nemá co dělat, avšak příroda má. Kantův optimismus se projeví v tom, že věří, že příroda člověka vede sváry k vyšší civilizaci pod uzákoněnou ústavou. „Člověk je zčásti dobrý, zčásti špatný.“52

Kant nepropadá zoufalství přes své zklamání z lidí: „Těžko je možno potlačit určitý hnus, když člověk pozoruje lidské konání na světové scéně. Vedle zjevné moudrosti v detailu, celek je protkán hloupostí, dětinskou ješitností, často s dětinskou špatností a ničivostí.“53 Kant nepřijímá teologické vysvětlení hříchu a zla: „Ať už je původ mravního zla jakýkoliv, určitě ze všech výkladů … nejpošetilejší ho popisuje jako dědictví po našich prarodičích.“54 Königsbergský filosof spatřoval možnosti zlepšení v civilní společnosti řízené mravními zákony: „Svrchovanost dobrých zásad … může vést k etickému společenství.“55 Abychom takové společnosti dosáhli, „každý člověk musí být svobodný veřejně užívat svého rozumu.“56 Hlavním principem pro Kanta je svoboda: „Člověk je konečným stvořením na této zemi.“57 Člověk se však musí osvobodit od svého přírodního stavu: „Jenom jako mravní bytost může člověk být dovršením stvoření.“58

Kant nesouhlasil s Platónovým řešením v Ústavě: „ Nelze očekávat, že králové začnou filosofovat, nebo že filosofové se stanou králi, ani to není žádoucí, neboť moc nevyhnutelně korumpuje nezávislý rozumový úsudek.“59 Jeho návrh je liberální a demokratický: „Republikánská ústava je založena na třech principech. Zaprvé, zásada svobody všech členů společnosti. Zadruhé, zásada závislosti všech na společných zákonech jako poddaných. A zatřetí, zásada rovnosti všech občanů.“60 Podle dalších Kantových spisů, to vše musí být doplněno věčným mírem mezi federovanými národy. Základní Kantova poučka morální výchovy je dobře známa jako jeho kategorický imperativ: „Konej svou povinnost, to jest, jednej vždy a za všech okolností tak, abys mohl chtít, aby se tvé jednání stalo obecným zákonem.“61

V porovnání s Kantovým humanistickým racionalismem a nadějí v budoucí světovou organizaci mírumilovných států, určité pasáže Hegelových spisů, přes četné původní myšlenky a značnou popularitu, působí jako bláznovo blouznění a germánský válečnický imperialismus.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) se v mnohém vrací k středověkému vidění světa a pozici člověka v něm: „V křesťanském náboženství Bůh vyjevil Sebe…. Naše nazírání dějin je … zbožnění, ospravedlnění Boha z existence zla ve světě…. Jen germánské národy křesťanstvím dosáhly uvědomění, že člověk jako člověk je svobodný a že svoboda vytváří jeho vlastní přirozenost…. Světové dějiny jsou vývojem uvědomování svobody.“62 Hegelův pojem svobody je však zvláštní: „Člověk je svobodný … poslouchat.“63 Hegel považuje „křesťanskou nauku, že člověk je od přírody špatný, vznešenější než jiné teorie, podle kterých je dobrý.“64 Hegel také přijímá „nauku o původním hříchu“ jako rozumnou základnu náboženství svobody.65

Jeho zbožnění pruského státu jako posledního a nejvyššího zjevení Boha v dějinách by mělo být známo víc než je. Takto vykládá Hegel povinnosti občana k státu: „Obětovat se pro osobitost státu je podstatným vztahem všech občanů k státu a proto všeobecnou povinností.“66

A „povinnost znamená příchod svobody.“67 Pro Hegela Bůh a stát jsou nerozlučitelně propojeny: „Je už známo, že etika a právo státu jsou božské a z příkazu Boha.“68 Porovnejme si s Kantovou úctou k rozumu následující Hegelovu větu: „Náboženství … je nejvyšší a nejrozumnější dílo rozumu.“69

Snad nejsilnějším protikladem ke Kantovu plánu na světový mír je Hegelův směšný a nebezpečný pangermanismus: „Germánský duch je duch nového světa. Na jeho konci je uskutečnění absolutní pravdy…. Osudem germánských národů je být nositeli křesťanských zásad…. Jejich svěřenou rolí je sloužit světovému duchu…. Křesťanský svět je světem dokonalosti.“70 Hodně z Hegelových předsudků bude mít později osudné následky: „Národ Germánů charakterizuje přirozený smysl pro totalitu.“71 A ještě další citát: „Čistá, něžná niternost germánských lidí je vhodnou půdou pro osvobození ducha.“72 Poslední citát z Hegela: “Zdraví státu se obvykle neprojeví v klidu míru, ale v rozruchu války.“73

Rád bych teď poukázal na rozdílný obraz světa a lidského údělu a proto i protichůdných plánů pro lidstvo dvou politologů devatenáctého století, Marxe a Milla.

Karl Marx (1818-1873), jehož oba dědečkové byli rabíni, ale jehož otec se z více méně politických důvodů nechal pokřtít, zdá se mi, podědil jak židovskou tak křesťanskou tendenci k mesianismu. „Hřích“ sobectví a kapitalismu je možno odčinit jenom revolucí, která lidstvo přivede zpět do ztraceného ráje bez konfliktů a se štěstím pro všechny, až se podaří vyhubit pár kapitalistů. Jeho přísná kritika kapitalismu byla, ovšem, uprostřed devatenáctého století do značné míry oprávněná a zčásti si uchovala platnost do našich dnů, hlavně v tak zvaných rozvojových zemích, ale jeho proroctví se nesplnilo z několika důvodů. Počet buržoazních kapitalistů se vzájemnou soutěží nezmenšil, jak očekával, naopak zvýšil. A dělnická třída – velmi rozrůzněná a vůbec ne sjednocená a revoluční, jak doufal, - nikdy a nikde nezískala většinu v průmyslově vyvinutých zemích. Postupné reformy práce, odborově organizovaní a ve volbách hlasující dělníci, což byl vývoj jímž Marx pohrdal, protože odváděl proletariát od jeho údajné revoluční role, a jehož vliv podceňoval, prokázal větší efektivnost než radikální komunismus.

Dalek toho, aby mohl být považován za vědecký socialismus, marxismus je mnohem víc utopický než třeba realističtější návrhy a očekávání dalšího vývoje takového Proudhona nebo Saint-Simona. V brožurách i knihách jako Komunistický manifest a Kapitál Marx hlásal, že nacionalismus je jenom buržoazní fenomén a že zmizí. Také jeho pohrdání důležité hospodářské složky, pro kterou měl termín „idiotství venkovského života“,74 neprokázalo vyvážené chápání ekonomie. Jeho teorie hodnoty práce neodpovídala skutečnosti. Buržoazní intelektuálové byli mnohem revolučnější než jeho vyvolená třída proletářů. Proti jeho předpovědi „moderní dělník neklesal níž a níž pod existenční minimum své třídy.“75 Nemá snad „proletář žádný majetek,“ jak Marx prorokoval?

V Komunistickém manifestu Marx s Engelsem slíbili, že místo „buržoazního manželství, které vpravdě je systémem společného vlastnictví žen,“ komunisté zavedou „legální společné vlastnictví žen.“76 Tento návrh jakož i společné vlastnictví majetku a produkčních kapacit zařazuje Marxe k utopistům jako byli Platón a Sir Thomas Moore. Jeho proroctví, že stát odumře, je také utopický jako jeho očekávání z roku 1848, že „měšťanská revoluce v Německu se stane předehrou k okamžitě následující proletářské revoluci.“77

Přestože Marx tvrdil, že převrátil přijatou Hegelovu dialektickou metodu z hlavy na nohy, sdílel jeho vizi konce dějin a prozřetelností ustanovený vývoj ke konečnému stadiu proletářského ráje. Stejně jako Hegel, Marx byl německý nacionalista a imperialista, přesvědčený o zvláštním německém osudu a o německém poslání civilizovat primitivní Slovany. Někteří socialisté ho nazývali „Rudým Prušákem.“ Navíc jeho antisemitismus prokazuje, co židi někdy říkají, že nejhorším antisemitou bývá žid. Marx také přejal darwinismus, očekávaje, že jen jedna třída ve vývoji může přežít a druhá musí zahynout. K jeho duševní výbavě nepatřila spolupráce různých skupin společnosti. Před vznikem psychologie se domníval, že každý kapitalista musí být zlý a každý proletář dobrý a nesobecký, i když se dostane k moci. A přece i za jeho života mnozí kapitalisté začali jako zdatní řemeslníci. Marx neznal rozdílu: kapitalisti jsou špatní, proletáři jsou dobří.

John Stuart Mill vyrostl v atmosféře utilitarianismu a ekonomiky, kdy i v rodině slýchal heslo, že cílem je přinést štěstí co největšímu možnému počtu lidí. Jeho politický program demokratického liberalismu byl později doplněn socialismem postupných reforem. Zatímco cizinec Marx se omezil na studium situace dělnických vrstev v knihovně britského musea, kde mohl studovat parlamentní přehledy situace dělníků, Mill byl zakotven v britské tradici postupných, i když jen částečných, ale pokojně dosažených reforem. V zemi od francouzské revoluce byla nedůvěra k násilným převratům, které vraždí a mohou zvrátit vývoj dozadu místo dopředu.

Mill se oddal hájení individuálních práv a obhajobě dosažených svobod, v nichž spatřoval jedinou bezpečnou cestu k trvalému pokroku společnosti. Mnohem víc než Marx zdůraznil důležitost lidského štěstí, správné výchovy, hudby a poezie pro život. Nebyl to válečník a zuřivý nacionalista.

Ve svém eseji O svobodě vypočítává tři „případné oblasti lidské svobody,… zaprvé, svobodu svědomí, myšlení a cítění, absolutní svobodu názoru a pocitu. … svobodu vyjádřit a uveřejnit vlastní názory.“ Zadruhé je tu „svoboda vkusu a usilování, plánování vlastního života, hodícího se k našemu charakteru. Zatřetí, svoboda shromažďování, slučování lidí k jakémukoliv účelu, pokud neubližuje druhým.“78 Mill dodává: „Lidstvu prospívá, když dovolí každému, aby žil, jak chce, mnohem víc, než kdyby nutilo každého, aby žil, jak chtějí ostatní.“79 Svobody jsou nezbytné, neboť „chyby lze opravit … diskusí a zkušeností.“80 A též: „Rozdílnost názorů je výhodná.“81

Křesťanskou morálku Mill kritizoval z několika základních důvodů: „Starý zákon je v mnoha aspektech barbarský.“82 Proto nemusí odvodit, jako to učinilo pár svatých, že vražda, krádež a nevěra jsou záslužné, pokud je nařídil Bůh. Křesťanská morálka „je v mnoha důležitých bodech neúplná a jednostranná…. Její ideál je spíš negativní než pozitivní; spíš pasivní než aktivní; hlásá nevinnost spíš než ušlechtilost; zdrženlivost od zla spíš než pevné úsilí o dobro…. Naděje dostat se do nebe a hrozba pekla jako stanovené pohnutky k ctnostnému životu … dávají lidské mravnosti podstatně sobecký charakter…. Ve svém základu to je doktrína pasivní poslušnosti..“83 Mill také odsoudil sociální důsledky misijní horlivosti křesťanů: „Přesvědčení, že je povinností člověka udělat druhého nábožným, bylo základem vší náboženské perzekuce, k níž kdy došlo.“84

Protože vláda většiny může vést ke „kolektivní prostřednosti“85 Mill vychvaluje výstřednost a „důležitost génia.“86 Píše: „Výjimeční jedinci místo odstrašování by měli být povzbuzování, aby jednali jinak než masy.“87 Zatímco náboženští myslitelé pod vlivem Starého zákona zdůrazňovali patriarchální princip, Mill zásadně hájil práva žen a rovnoprávnost s muži: „Ta téměř despotická moc manželů nad manželkami je tak zjevná, že o ní není třeba mluvit, ale není nic důležitějšího než úplné odstranění tohoto zla. Ženy musejí mít tatáž práva a zákon je v tom má chránit stejně jako ostatní.“88

Millovo hlavní dílo, věnované politickým otázkám, Considerations of Representative Government (Úvahy o parlamentní vládě) je detailní studie mnoha problémů a rysů liberálně demokratického systému. Všechen lid má se podílet „i na té nejmenší veřejné funkci“ a mít „účast na svrchované státní moci.“89 Země má být decentralizována jak jen možno, neboť „jen malá část veřejné správy země, jež může být bezpečně zařízena, náleží centrální autoritě.“90 Millovi „je zřejmé, že všechny místní záležitosti – dotýkající se zájmů jediné lokality –mají být svěřeny místní správě.“91 Ve větším měřítku, „jakmile existují možnosti vytvořit výkonné a trvalé federální unie, čím víc jich je, tím lépe pro celý svět.“92 Zásadně Mill vždy dával přednost tomu mluvit o důležitosti jednotlivců, jejich svobod a o civilní společnosti než o státě, který měl smysl jenom jako obhájce svobodného rozvoje všech občanů.

Když se Lenin (1870-1924) spolu s Trockým dostali pučem po zádech dělníků v Rusku k moci, neuspíšilo to Marxovu předpověď, že proletariátu jako vyvolené třídě patří budoucnost. Lenin k dělníkům cítil opovržení a nedůvěřoval jim, že dokáží provést svou vlastní revoluci a tak za ně – a proti nim – vytvořil elitu profesionálních revolucionářů a byrokratů. Vyvrátil tak samu Marxovu utopii. Leninovo kontrarevoluční zrušení práv dělníků a odborů, rozehnání zvoleného národního parlamentu, rychlé stvoření hrůzovládné tajné policie pod jménem Čeka, zřízení koncentračních táborů, masové zavedení poprav, zničení všech svobod a zestátnění všeho nejprve v Rusku, pak ve zbytcích carské říše, na dlouhá léta znemožnilo pozitivní vývoj v Sovětském svazu. Byl to návrat k barbarství, i když lépe a systematicky organizovanému.

Když takových padesát tisíc Čechů a Slováků za první světové války pod vedením profesora T. G. Masaryka ohrozilo vládu bolševiků, Lenin prohlásil dvě zajímavé věci: „Buď porazíme Čechy nebo porazí nás,“ a též : „Evropa stojí před volbou, já nebo Masaryk.“ Ten však dal přednost tomu nezasahovat do ruských záležitostí a budovat vlastní stát. Opětovně pak varoval svůj národ před nebezpečím bolševismu. Jeho domácí program byl neobvykle (na tu dobu) sociálně pokrokový. Parlamentní demokracie byla vytvořena podle Lockových a Millových myšlenek. Bezpečnost země měla chránit uskutečněná Kantova idea ve Společnosti národů. Často byl nazýván král-filosof lidmi, kteří si nevšimli totalitního směřování Platónovy Ústavy. Masaryk byl humanista a demokrat, i když jeho idealismus byl vzácně doplněn politickým realismem. Považoval se za křesťana, ale nejevil žádné známky dogmatické a fanatické víry některých křesťanských myslitelů, o nichž tu byla řeč. Sám se charakterizoval takto: „Jsem člověk politický, jsem empirik, praktik…. Filosofie mně byla povýtce etikou, sociologií a politikou; učeně by se řeklo, že jsem aktivista, snad i voluntarista – odjakživa jsem byl činným pracovníkem.“93

Rakousko-anglický filosof Karl Popper je pamětihodný hlavně pro svou vlivnou knihu The Open Society and Its Enemies (Otevřená společnost a její nepřátelé), v níž analyzoval nebezpečné důsledky filosofických vývodů Platóna, Hegela a Marxe. Žádná historická pozorování nás neopravňují k víře ve smysl dějin a ke konstrukci dějinných zákonitostí. Popper Masaryka obdivoval. Napsal: „Masaryk byl leckdy popsán jako ´filosof-král.´Určitě však nebyl vládcem typu podle Platónova vkusu. Protože byl demokrat. Velmi se zajímal o Platóna, ale idealizoval si ho a vykládal si ho demokraticky.… Masarykovo Československo pravděpodobně bylo jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, jaké kdy existovaly. Bylo však zbudováno na principu národnostního státu, principu, který je v tomto světě nepoužitelný. Mezinárodní federace dunajského povodí by byla mohla zabránit mnohému.“94

Jak jsme si mohli uvědomit i na tomto stručném přehledu, inteligentní, realistický a ne fanatický, dogmatický či jednostranný přístup k řešení lidských a sociálních problémů je velmi vzácný. Ještě vzácnější je humanistická a současně pragmatická kombinace filosofických nebo náboženských ideálů v jedné osobě s politickou mocí. Málokdy se to podaří a i to jen načas. Je kontraproduktivní a nebezpečné usilovat o dokonalost, o ideální stát.

(www.AAAWebPages.cz)

Poznámky:

1 Jerome D Frank, Persuasion and Healing (Baltimore and London: Johns Hopkins University Press, rev.ed., 1973), s. 27.

2 The Politics of Aristotle (přeložil Ernest Barker; New York: Oxford University Press, 1958), s. 318.

3 Tamtéž, s. 321.

4 The Republic of Plato (přeložil Francis MacDonald Cornford; New York: Oxford University Press, 1957), s. 78.

5 Aristotle, op.c.,s. 225.

6 Tamtéž, s. 50.

7 Tamtéž, s. 46.

8 Tamtéž, s. 51.

9 Saint Augustine, Confessions (přeložil R.S. Pine-Coffin; Penguin Books, 1961), s. 43

10 Saint Augustine, The City of God (přeložil Marcus Dods;.New York: The Modern Library, 1950), s. 787.

11 Confessions, s. 27.

12 Tamtéž.

13 Tamtéž, s. 203.

14 O boží obci,s. 773.

15 Tamtéž, s. 787-94.

16 Bertrand Russell, History of Western Phiosophy (Londýn: Routledge, 1991), s. 268.

17 Marcus Aurelius, Meditations (Penguin Classics, 1964), s. 35-39 a 97.

18 Tamtéž, s. 73.

19 Tamtéž, s. 179.

20 The Political Ideas of St Thomas Aquinas, red. Dino Bigongiari (New York: Hafner, 1957), s. 162 a 52.

21 Tamtéž, s. 88-89.

22 Tamtéž, s. 34.

23 Tamtéž, s. 178.

24 R.W. Church, Dante: An Essay; obsahuje mimo jiné Danteho De Monarchia, přel. F.J. Church (Londýn: MacMillan, 1879), s. 200.

25 Tamtéž, s. 195, 198 a 203.

26 Tamtéž, s. 199.

27 Tamtéž, s. 229-30, 233 a 243.

28 Tamtéž, s. 299.

29 Niccoló Machiavelli, The Prince and the Discourses (New York: The Modern Library, 1950), s. 61.

30 Tamtéž.

31 Tamtéž, s. 56.

32 Roland H. Bainton, Here I Stand: A Life of Martin Luther (|New York: Mentor Book, 1955), s. 284.

33 Tamtéž, s. 217.

34 Tamtéž, s. 216-221.

35 John Calvin, On God and Political Duty (New York: Liberal Arts Press, 1956), s. 29.

36 Tamtéž, s. 7.

37 Tamtéž, s. 26.

38 Tamtéž, s. 73.

39 Tamtéž, s. 74.

40 Tamtéž, s. 79.

41 Praise of Folly (přeložil Leondard F. Dean; Chicago: Liberal Arts Press, 1946).

42 Utopia (přeložil a redigoval H.V.S. Ogden; New York: Appleton-Century-Crofts, 1949).

43 Leviathan ((New York: Liberal Arts Press, 1958), s. 24.

44 Tamtéž, s. 106.

45 Tamtéž, s. 107.

46 Tamtét, s. 297-8.

47 John Locke, Two Treatises of Government (New York: Hafner Library of Classics, 1947), s. 165.

48 Tamtéž, s. 184.

49 Tamtét, s. 132.

50 The Philosophy of Kant (red. Carl J. Friedrich; New York: The Modern Library, 1954), s. 122.

51 Tamtéž, s. 123.

52 Tamtéž, s. 366

53 Tamtéž, s. 117.

54 Tamtéž, s. 388.

55 Tamtéž, s. 404.

56 Tamtéž, s. 134.

57 Tamtéž, s. 343.

58 Tamtéž, s. 355, pozn. pod čarou 12.

59 Tamtéž, s. 456.

60 Tamtéž, s. 437.

61 Tamtéž, s. 465.

62 The Philosophy of Hegel (red. Carl J. Friedrich; New York: The Modern Library, 1954), s. 10 a 12.

63 Tamtéž, s. 128.

64 Tamtéž, s. 233.

65 Tamtéž.

66 Tamtéž, s. 323.

67 Tamtéž, s. 264.

68 Tamtéž, s. 127.

69 Tamtéž, s. 168.

70 Tamtéž, s. 88-89.

71 Tamtéž, s. 95.

72 Tamtéž, s. 125.

73 Tamtéž, s. 527.

74 Karl Marx a Friedrich Engels, The Communist Manifesto (Penguin Boos, 1969), s. 84.

75 Tamtéž, s. 93.

76 Tamtéž, s. 101.

77 Tamtéž, s. 120.

78 John Stuart Mill, On Liberty (New York: The Liberal Arts Press, 1956), s. 16.

79 Tamtéž, s. 17.

80 Tamtéž, s. 24-25.

81 Tamtéž, s. 55.

82 Tamtéž, s. 59.

83 Tamtéž, s. 60.

84 Tamtéž, s. 111.

85 Tamtéž, s. 80.

86 Tamtéž, s. 81 a 79.

87 Tamtéž, s. 81.

88 Tamtéž, s. 127-28.

89 John Stuart Mill, Considerations on Representative Government (New York: The Library of Liberal Arts, 1958), s. 55.

90 Tamtéž, s. 212.

91 Tamtéž, s. 2|.

92 Tamtéž, s. 246.

93 Světová revoluce, s. 388.

94 Karl Popper, The Open Society and Its Enemies (Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1950), s. 652, pozn. 53.

Zpátky