Červen 2003

Hovoří Vladimír Hučín

Vladimír Hučín

Je všeobecně známo, že jsem zabýval u BIS problematikou 4. odboru, tj. subverzí za účelem dysfunkce státní správy, v podstatě levicovým extremismem, který je propojen s terorismem. Když jsem nastoupil, měl jsem jisté zkušenosti, listinné důkazy, ke kterým jsem se dostal krátce po 17. listopadu, kdy jsem zachránil množství materiálu a dokumentů, které měly být plánovaně zničeny - bohužel pod kontrolou některých významných signatářů Charty 77. To jsem tenkrát dost dobře nechápal, že tomu tak může být. Dnes jich je velká většina obsahem mého trestního spisu a ten je přísně utajován, především před vámi, před daňovými poplatníky.

Byl zde dotaz, kdo co může udělat, aby se tato situace zlepšila? Každý může udělat něco. Například vytvořit tlak, aby soud byl alespoň částečně veřejný, aby prostě nebyl tajný, nýbrž přístupný veřejnosti a každý, kdo má zájem, aby mohl zasednout a poslouchat, oč se jedná. Samozřejmě chápu, že někteří bývalí pracovníci StB, kteří přešli k BIS, nebudou chtít předstoupit před vás, před veřejnost a zjevit tam své ledví, co jsou zač, proč tam vůbec jsou, kdo je tam vlastně dostal, proč tam byli drženi a na čem pracovali. Dostával jsem se s nimi do ostrých střetů, ale o tom bych nechtěl nyní mluvit.

Pokud se podaří prosadit, aby soud se mnou byl veřejný, tak to poodhrne roušku polistopadového vývoje, protože i obyčejný občan, který se o politiku moc nezajímá, si řekne, tak proč vlastně pořád tohle tají? Nakonec zjistíte, že tam nic tajného není, co ohrožuje strategii našeho vojenství, nebo nějaký kontrarozvědný zájem, že vlastně jsou chráněny jen zájmy bývalé StB. Především státní zastupitelství, justice a policie je složena z lidí, kteří se opět transformovali z minulé doby, pouze s tím rozdílem, že jsou na mnohem významnějších místech než tenkrát.

Třeba okresní soudce, který soudil v politických procesech, soudí dnes v krajském soudě, nebo ve vrchním soudě. Dochází k velice závažným excesům a člověk se nemůže domoci pravdy. Je to v podstatě o tomtéž. Pracoval jsem v problematice subverze, přeloženo do obecné řeči, jsem se vlastně činil, aby komunisté neobsazovali klíčová místa v našem státě a vlivem toho se nedostávali do pozic, ve kterých již byli. Samozřejmě dnes je to o penězích, o moci, která je s tím spojena. Projevil jsem nejvíce obavy z toho, že mají v rukách státní zastupitelství, především na severní Moravě.

Stanislav Devátý byl mým nadřízeným, dnes je to můj advokát. Situace je dnes taková, že Devátý mne vlastně nemůže obhajovat, protože ještě ústavní soud nerozhodl - Stanislav Devátý nemá bezpečnostní prověrku, nutnou podle nového zákona. Bezpečnostní prověrku nemá proto, že by ho vlastně prověřovali lidé, které hned po svém nástupu vyhodil. Jsou to lidé, kteří mají velmi úzké vazby k bývalé StB a ke starým strukturám. Je absurdní, aby jej, bývalého šéfa tajné služby, prověřovali bývalí exponenti komunistického režimu, kteří dnes ovládají Národní bezpečnostní úřad, což je nejvíce strategický bod pro oblast kontrarozvědného zájmu. Možnost zastávat mnohý vysoký post je dáno právě bezpečnostní prověrkou NBÚ.

Takže velmi šikovně po nástupu sociální demokracie obsadili tyto pozice a dnes tam prostě jsou a určují rytmus. Když bylo zřejmé, že problematika čtvrtého odboru, tedy politický extremismus, především levicový, se stává prioritnější - což uniklo mezi poslance parlamentu - mezi lidi jako Rujbrová, která mimo jiné byla v komisi pro kontrolu BIS, (to říkám jako zvlášť závažnou informaci, všichni víme, kdo to je), vešlo ve známost, že odbor pro Olomouc, kde jsem vedl skupinu lidí sledujících politických levicový extremismus, je v ČR nejlepší, že má nejlepší výsledky. To samozřejmě nahrálo na strunu těm, kteří nechtěli, aby tento odbor vůbec fungoval. Na severní Moravě to vypadá trochu jinak, je tam velké sociální napětí, komunisté tam mají mimořádné možnosti, mají obsazeny klíčová místa na různých okresních a komunálních úrovních, bezpečnostní už ani nevyjímaje - v Přerově, Olomouci, Havířově, Karviné, dá se říci i ve Frýdku Místku, tam všude mají velmi důležité posty.

Ludvík Zifčák si velmi rychle uvědomil - jistě víte, o koho se jedná - doporučuji časopis „Mladý svět“, který včera vyšel, kde má o sobě velkou reportáž, velký rozhovor a své prohlášení k dané situaci ve státě - Ludvík Zifčák si uvědomil, jsa informován bývalými vyhozenými důstojníky StB, že v Olomouci, v teritoriu, které ho zasahuje, vedu problematiku kontrarozvědného zájmu, který se týká jeho osoby a jeho KSČ, miniaturní strany, která tam má ale dobré postavení. Rozehrál si svoji zpravodajskou hru a provedl pumový útok na budovu soudu v Přerově. Pumový útok nebyl nijak významný, uskutečnil se při příležitosti rozhodnutí o mé záležitosti z roku 1971, která byla pak rehabilitována. Výbuch měl za následek, že pachatelem jsem byl označen samozřejmě já. Vyskytly se různé operativní verze, ale on to udělal tak, že do toho „vložil“ určitou stopu jakoby motiv, že za tím může někdo stát, kdo má zájem vyvolat proti komunistům nějakou averzi.

V principu něco podobného, jako když si Němci zapálili Říšský sněm. Podobná práce byla odvedena svého času v Grčmani, to byly ty krabičky pekelným strojem z roku 1947, mladí lidé to už vůbec neznají, ale ti, co něco pamatují, o tom vědí. Byla to podobná motivace. Červená nit se táhne až do současnosti. Poté byl proveden další pumový útok proti Muzeu III. odboje. Stalo se tak při příležitosti 25. února, jejich komunistického svátku. Došlo k výbuchu, kde byl poškozen a téměř roztrhán kamenný sloup z roku 1790, škoda jdoucí do statisíců. Byly rozhozeny letáky, kde se útočilo na moji rehabilitaci, kde se útočilo na bratry Mašíny, že by se těmto lidem nemělo tak ustupovat. Samozřejmě, že vyšetřování šlo do ztracena.

Tehdy jsem byl už pracovně zapojen do týmu „Výbuch“, který se zabýval touto problematikou, ale nesouhlasil jsem s tím, že jsem tam musel sedět s lidmi, kteří se v 70. a 80. letech podíleli a to velmi výrazně na mém pronásledování. Samozřejmě jsem jim to dával znát, protože jsem si myslel, že s těmito lidmi se pravdy nedobereme. Bylo zřejmé, že dělají všechno jen proto, aby stopy nevedly do řad KSČM.

Epanastatis Prusais je řecký milionář a má v Porubě zámek v ceně asi 300 milionů. Je smutné, že do vínku tohoto zámku i Václav Klaus vložil 10 000 Kč, což bylo zpravodajsky potvrzeno a zpracováno. Pak tento zámek začal navštěvovat Miloš Zeman, samozřejmě i bývalá důstojnická elita StB. Zpracovával jsem to, přinesl k tomu řadu dokumentů, fotografií, záznamů, zpravodajských i jiných operativních úkonů, které byly učiněny, a jednoznačně se prokázalo, že tento řecký komunista, který výrazně sponzoruje KSČM na severní Moravě, umožňuje na svém zámku kontakty ruských tajných služeb - pracovníků ruských tajných služeb především brněnského konzulátu - pracovníků iráckého zastupitelství, indického a dalších. Zde docházelo ke vzájemným kontaktům mezi Ludvíkem Zifčákem, Miroslavem Štěpánem, pracovníky generálního konzulátu Ruska, lidí ze severní Koreje a dalších. Toto vše bylo fotodokumentací zdokumentováno a založeno do spisů. Velmi intenzivně se na tom pracovalo, když byl ředitelem BIS Stanislav Devátý. Jak nastoupila sociální demokracie a zjistilo se, že zámek navštěvuje Miloš Zeman, byly veškeré tyto akce přerušeny, protože se začalo tvrdit, že operativní postupy jsou namířeny proti parlamentní straně, což KSČM je. V tomto konkrétním případu se prokázalo propojení mezi KSČM a ultralevicí na severní Moravě, pracovníky tajných služeb Ruska a jiných států, především států podporujících mezinárodní terorismus. Akce byly přerušeny.

Pak však v Přerově vznikla soutěž při příležitosti promítání filmů „Třicet případů majora Zemana“ a přerovský KAN přišel na nápad, že při promítání každého dílu dají na nástěnku jednoho představitele státní bezpečnosti, nebo komunistické strany. Mělo jich tam být třicet. Bylo to formou soutěže, kdo z občanů jich pozná nejvíce podle jejich fotografií, vyhraje láhev becherovky. Bylo to pojato jako útok na státní správu, protože řada těch lidí, jejichž fotografie tam byly vyvěšené, pracovali dříve na významných postech StB a dnes pracují opět v krajských úřadech vyšetřování. Samozřejmě, občané se hlásili do soutěže, ovšem potom došlo k pumovému útoku na pobočku KPV v Přerově, kdy se prorazilo obvodové, 60 cm silné zdivo. Dodnes tento případ není vyšetřen - kolem byly rozházeny letáky, že rehabilitace takových lidí jako Hučín, by se měla zastavit, nebo by se neměl stíhat bývalý kapitán Minařík, že vlastně je to člověk, který svým způsobem také bojoval. Všechny tyto akce by se měly zastavit, jinak dojde k dalším útokům.

Nastalo rozsáhlé vyšetřování a problém byl v tom, že výbuch se udál přesně 16 let poté, na hodinu a den, kdy jsem s pomocí výbušniny podnikl útok proto bývalému agentu státní bezpečnosti a KGB, Antonínu Mikešovi, který byl tímto případem dekonspirován. Svazek je odtajněn, soud proběhl, bylo mi dáno za pravdu, nicméně mám stále zbytkový trest, protože se jednalo o nedovolené ozbrojování. Měl jsem po celou dobu své služby problém, že moje rehabilitace sice proběhly, ale rehabilitovány byly pouze takové paragrafy jako je pobuřování, hanobení státu světové socialistické soustavy, verbální trestné činy, ale jakmile tam bylo nedovolené ozbrojování nebo tento útok proti agentovi StB, tak mi to zůstalo jako zbytkový trest. Dostával jsem se tím do situace, že jsem nesplňoval základní předpoklad práce v tajné službě - a to bezúhonnost. To komunisté využívali k neustálým útokům proti mně a tím mě dost zaměstnávali. Musel jsem velmi rychle na svých rehabilitacích pracovat.

Velmi dobře věděli, že je to má slabina, a pořádali různé demonstrace u budovy BIS, taky u zde přítomné Zdeny Mašínové, kde vyjadřovali nesouhlas s odbojem jejich bratrů, různě provokovali, veškerou aktivitu vedl Zifčák, který je převážel, organizoval a zařizoval celý ten cirkus kolem toho. Tuto problematiku jsem zpracovával po celou dobu. Jak nastoupila sociální demokracie, postupně se začaly utlumovat aktivity v sekci levicového extremismu. Maximálně jsme se mohli zabývat projevy, kde mohl hrozil nějaký terorismus, nebo něco podobného, ale jakmile by to směřovalo do řad KSČM, nebo vůbec do řad levice, tak se v těchto operací už nesmělo pokračovat a bylo zajímavé, že se zastavily i akce, které jednoznačně směřovaly k aktivitám ruských tajných služeb na našem území.

Poslední výbuch, kdy už jsem věděl, že to se mnou začíná být „nahnuté“, kdy už jsem věděl, že čtvrtý odbor bude vlastně rozprášen, byla exploze bomby v prodejně tiskovin a tabáku. Ludvík Zifčák zde prodával svoji tiskovinu „Nové Bruntálsko.“ Bylo to ihned po článku, který upozorňoval na mne a na bratry Mašíny, že jsme byli zločinci. Vypadalo to, jako bych ten výbuch zorganizoval. Bylo to naproti okresnímu ředitelství policie. Veškeré operativní podklady, které byly shromážděny v jistém zpravodajském svazku, jednoznačně ukazovaly, že pachatelé pocházejí z okruhu řad krajní levice napojené na vysoké příslušníky policie, kteří jsou na velmi lukrativních postech, a k lidem z okruhu parlamentní strany KSČM. Tento materiál je neustále přísně utajován a je součástí utajeného procesu, který je se mnou veden.

Byl jsem nejprve zbaven osvědčení ze styku s utajovanými skutečnostmi, krátce na to jsem byl přepaden speciální zásahovou jednotkou - později jsem se dozvěděl, že olomouckou - nevěděl jsem, kam mne vezou, cestu jsem nemohl sledovat. Byl jsem podroben tvrdému výslechu, že jsem organizátorem spolu s někým z KPV, že jsem organizátorem pumových útoků, které dosud nejsou objasněny. Zřejmě potřebovali nějaký pádný důvod k mému zajištění a aby to byl velký důvod, zkonstruovali tuto akci. Mám určité důkazy, přímé i nepřímé, k tomu, že mohu říci, že krajští představitelé policie a vysocí plukovníci se dneska s Ludvíkem Zifčákem nijak neobjímají, ale pokud se jedná o jejich postavení, tak jsou ochotni se s ním spojit. On provede špinavou práci a oni potom tu věc vyšetřují.

Když jsem byl zajištěn policií, vznikl zajímavý problém s paní Markétou Regecovou, která nechtěla prodat svého času zahradu firmě Philips. Poslali jistého vysokého důstojníka policie Jakubíka, bývalého komunistického bachaře, aby to s ní nějak ujednal. Můj telefon byl již odposloucháván. Nejprve jsme to dostali my, abychom s ní nějakým způsobem něco provedli. Odmítl jsem to splnit, protože Markéta Regecová vůbec neprojevovala aktivity, které by měly co do činění s nějakým extremismem. Říkal jsem též, že tato žena se vůbec ničím takovým nezabývá. Nechtěla prodat zahradu fabrice, tak přijel komunistický bachař Jakubík a nutil ji, aby to prodala. Odmítla. Vyhrožoval jí, že s ní zatočí. Pojal jsem to jako zneužití pravomoci veřejného činitele, protože tento vysoký úředník neměl co vyhrožovat kvůli nějakému prodeji zahrady.

Taky můj 4. odbor dělal prověrky pro styk s utajovanými skutečnostmi. Protože jsem byl z minulosti vícekrát trestán, měl jsem jakési zkušenosti, tak mi nebylo zrovna lhostejné, že soudci, kteří se podíleli na politický procesech jako státní zástupci, jsou dnes na významnějších místech, než byli tenkrát. Zrovna tak lidé, kteří pracovali v řadách SNB, nebo StB, jsou dnes opět zaměstnáni na úřadovnách krajské zprávy vyšetřování. Zaujímal jsem k tomu kritický postoj a snažil se na základě různých dokumentů a podkladů upozorňovat, že prověrky neprobíhají správně, že vlastně jsou v mnoha směrech podvodem a že lidé, kteří byli prověřeni pro vysoký stupeň utajení, by prověřeni být neměli. Nicméně sociální demokracie a NBÚ už měly tyto prověrky v hrsti. NBÚ si pak diktoval svoje podmínky. Když jsem upozorňoval, že mám spoustu dokumentů, které ukazují, že někteří lidé by na oněch místech neměli být, tak jsem si pouze podřezával větev, protože začali být přesvědčeni, že mám nějaký archiv, což je pravda.

Můj archiv nenašli. Mám ho ukrytý na různých místech v republice. Našli nějaké kopie, některé materiály, které mají svůj význam, ale nejsou to originály, ke kterým bych se pak už nedostal. Nicméně jsou součástí mého spisu. To vše směřovalo k rozprášení 4. odboru a tím mne odstranit. S pomocí Ludvíka Zifčáka byly zorganizovány výbuchy a jsem byl zatčen jako organizátor výbuchů. Musím podotknout, že dodnes nejsem z toho obviněn. Ale byly vytvořeny různé verze a různá obvinění, např. ohrožování utajovaných skutečností. Našli u mne např. seznamy příslušníků Lidových milicí, seznamy příslušníků Pomocné stráže VB, seznamy soudců, kteří vedli politické procesy, kádrové spisy bývalých příslušníků StB, dokumenty, které jsem získal, nebo zachránil před zničením krátce po 17. listopadu, když jsem byl z vazby propuštěn. Dokumenty z pozdější doby, když jsem byl předsedou občanské komise, vůbec nespadající do kompetence BIS jsou zařazeny jako přísně utajovaný materiál v mém trestním spise, který je bohužel pro normálního člověka naprosto nepřístupný.

Jeden z trestných činů je, že ohrožuji utajované skutečnosti. Další trestný čin je, že jsem ohrožoval data osob. Samozřejmě ve spisech byly data jejich narození, kde působili různí soudci, bývalí příslušníci StB. Tím jsem ohrožoval tyto bývalé exponenty StB. Dále trestný čin šíření poplašné zprávy - tvrdil jsem, že na různých významných místech jsou komunističtí exponenti, dokazoval jsem to i dokumenty a tím jsem v řadách politických vězňů měl šířit poplašné zprávy. Dále zneužití pravomoci veřejného činitele - tento trestný čin sestává z toho, že jsem po 17. listopadu odhalil několik agentů StB, kteří proti mně pracovali řadu let. Jeden z těch krycích agentů, který má jméno Josef Dvořák, proti mně pracoval asi 4 roky. Když jsem pracoval u BIS, tak jsem se na to díval z pozice zpravodajce a nabídl mu, aby tuto svoji hanebnou činnost odčinil tím, že když 4 roky pracoval proti mně, tak 4 roky bude pracovat pro mne, v zájmu demokracie. Podařilo se mi ho nasadit proti Ludvíku Zifčákovi do okruhu lidí z „Nového Bruntálska“ a protože měl velkou, poměrně dobrou legendu, byl v SSSR, byl kdysi vyfotografován na titulní stránce významných novin, měl politické školy, byl významný člen pomocné stráže a měl 44 vyznamenání za různou politickou činnost, tak se velmi rychle uchytil v tomto prostředí.

Byl to ale takový vztah, jako když máte jedovatého hada, držíte ho za krkem, tak vás nekousne, jakmile povolíte, tak vás kosne. Když se sociální demokracie a lidé z bývalé StB dostali opět do svých pozic, tak za určitých okolností zjistili, že onen člověk pro mne pracuje a tzv. ho převerbovali na svoji stranu s tím, že mu nastínili, že chystám zřejmě jeho vraždu, protože se už stává neužitečným a ukazovali mu, jakým způsobem bude zavražděn. Nabyl dojmu, navíc mu to ještě nastínili, že lidé jeho krevní skupiny dostanou opět významná místa. Dostal jsem informaci z vysokých kruhů bezpečnosti, že jednoho z mých informátorů získala policie a především skupina, která se rekrutuje z bývalých vysokých exponentů SSM a podobných dalších, poměrně mladých lidí. Nevěřil jsem tomu a provedl zkouškovou akci, přesvědčil jsem se, že byl získán a změnil jsem operativní taktiku.

Potom jsem pracoval na základě poměrně primitivních, ale velmi účinných mrtvých schránek, což bylo pro operativu velmi nepříjemné, protože mne nemohli sledovat pomocí nejmodernější techniky. Můj automobil byl prošpikován kamerami a mikrofony. Bohužel se na této hanebné akci podílel jistý František Stárek, velmi blízký přítel Václava Havla, také občas nazývaný v Chartě 77 „Čuňas“ a lidé tohoto ražení. Do Olomouce byl přemístěn jistý plukovník Jan Princ, jeden z velmi blízkých lidí Václava Havla. Informaci, že tam bude přemístěn, jsem získal z odposlechu jedné ultralevicové organizace, kde se o tom hovořilo zcela otevřeně a informace byla řečena mezi Rujbrovou a představitelem okresního výboru KSČM, kde si prostě vyměňovali po telefonu informaci, že na vedoucí místo bude přemístěn Jan Princ z Prahy. Bylo pro mne velké překvapení, že z kruhu komunistů a ultralevice se dovídám, kým bude řízena kontrarozvědka v Olomouci.

Samozřejmě jsem to zapsal, vytvořil k tomu jistý kritický názor a dal jsem to k posouzení analytickému oddělení. Ti to hned poslali do Prahy, věděli tedy, že je zle, informovali své lidi, ale to už se chystalo mé zatčení. Krátce předtím byl odvysílán pořad, tuším Klekánice 3. 3. 2001, kde jsem byl hodnocen svým nadřízeným ředitelem a potom nejvyšším šéfem BIS Devátým jako nejlepší pracovník. Hned druhý den jsem byl přepaden zvláštní jednotkou a umístěn na Pankráci do podzemí, kde jsem strávil bez několika dní jeden rok. Ze začátku to bylo velmi tvrdé, pokoušeli vést výslechy nekonvenčním způsobem, tvrdili, že matka je v Ruzyni, že vše našli, výbuchy jsou prokázány, že je to jednoznačné a že mi hrozí, že se už ven nedostanu, že mám na krku ještě jeden trestný čin, neuposlechnutí rozkazu. Chtěli, abych prozradil svoji agenturu, abych ji vydal. Jsme vojenská organizace, takže rozkazy se musí plnit, ale věděl jsem, že jsem v podstatě rozkaz splnil.

Stanislav Devátý moji agenturu znal, můj nadřízený podplukovník ing. Částečka ji znal také a znal i kódy, pod kterými jsou lidé vedeni. V roce 1991 až 1992 jsem přišel o 3 agenty, kteří zahynuli za velmi podivných okolností – u jednoho jednoznačná vražda, byl to jistý Otakar Křivánek, dodnes ta věc není vyšetřená, ostatní byly sebevraždy. Tento příslušník, který pro nás pracoval, mne kdysi upozornil, že se u nás nacházejí lidé, kteří ho svého času nutili ke spolupráci pod pohrůžkou násilí. Ukázal jsem mu několik fotografií a poznal jsem, že se jedná o lidi, kteří pracují u nás v ústředí. To mi dost vadilo, protože mi připadalo dosti divné, že bychom se měli zabývat nějakým agentem StB, který pracuje někde v opravně kol a ten, který tu estébáckou agenturu řídil, vysoký kmenový důstojník, by teď měl pracovat u nás na vedoucím místě. Takže jsem proti tomu vlastně cosi dělal.

V té době, když Stanislav Devátý tyto příslušníky spočítal, kolik jich vlastně je, tak je šmahem, jedním podpisem, vyhodil. Ti potom přestoupili do služeb řeckého komunisty Epanastise Prusaise na Ostravsku. Tam mu předali veškeré informace, které měli, utvrdili ho v tom, že když pracuji ve 4. odboru, zabývám materiály soudců, státních zástupců, vyšetřovatelů, že ho vlastně tím mohu ohrožovat. Věděli, že 4. odbor musí být odstraněn. I já jsem se dostával do těžké pozice. Byl jsem postaven před úkol, že musím identifikovat veškerou svoji agenturu. To jsem odmítl, protože jsem věděl, že Jan Princ je člověk, který je napojen na bývalou StB, což jsem také dokladoval tím, že jsem získal kopie jeho pasu, kdy před listopadem 1989 odjížděl do kapitalistických států a vydával se za signatáře Charty, navíc jsem našel mikrofiš, kde byl vysoce hodnocený jistým kpt. Borůvkou, že byl užíván jako vlivová osoba v Chartě 77.

Tyto věci jsou obsahem trestních spisů. Tak jsem se dostal do nynější pozice. Nemohlo to dopadnout jinak, než to dopadlo. Nejprve mne chtěli obvinit z pumových útoků, že to provádíme s KPV a KAN tak, aby podezření padlo na komunisty, abychom vyvolali proti komunistům nějakou nenávist a tak dále. Byla to zpravodajsky velice dobře udělaná hra, řízená Ludvíkem Zifčákem. Neustále sehrává svoje další zpravodajské hry, ale to už je další otázka. Např. do vedení KPV se podařilo dostat občana jménem Stanislav Drobný, který vydatně pomáhal k paralyzování veškerých aktivit k mé podpoře, jak jsem popsal ve svém projevu v Plzni. To je prostě smutná věc, protože na tomto místě by měl být člověk, který je opravdu velmi zásadový, čistý jako boží oko.

Opravdu znovu říkám, opakuji se, aby ten soud byl veřejný, aby vše proběhlo pod kontrolou veřejnosti. Nevím, co bych k tomu ještě více dodal. Byl jsem ve vazbě celý rok. V Brně proběhlo zasedání ústavního soudu, který nalezl, že vazba, resp. její prodlužování bylo nezákonné. Teď se jedná o to, aby mne mohli obhajovat Stanislav Devátý a Milan Hulík, kteří se odmítli podrobit prověrkám lidí, které oni vyhodili za nespolehlivost a za propojení k bývalým strukturám StB. Ústavní soud musí rozhodnout, zda tyto advokáty mohu mít. Jsem samozřejmě schopen se do jisté míry hájit i sám, ale tito lidé jsou na určité úrovni.

Teď vás chci seznámit s takovou perličkou. Byl jsem pozván na sociálku, poněvadž jsem bez zaměstnání (oficiálně pobírám 32 Kč měsíčně). Dali mně okruh otázek a ta první, nejdůležitější byla, jak je tedy možné, že jako nezaměstnaný mám takové drahé advokáty, ať je tedy propustím, že jako nezaměstnaný mám nárok na advokáty bezplatné. Tak jsem se jim snažil vysvětlit, že Stanislav Devátý je bývalý šéf tajné služby, který této problematice rozumí, že bych ho v žádném případě neměnil. Zkoušeli vše možné, také abych prodal papouška, chtěli vědět, kolik takový papoušek může stát, řekl jsem jim, že bych ho nebyl schopen prodat, že je na mne fixován. To jsou takové tragikomické příběhy, které to provázejí.

Jsem nyní ve stadiu, kdy čekám na nález ústavního soudu, aby se můj soud mohl rozjet. Jenomže oni velmi dobře vědí, co je moje zbraň, kdyby ten soud byl nakonec veřejný. Proto se snaží soud oddalovat. Jde o jejich místa, o jejich pozice. O tom to vůbec je, o polistopadovém vývoji, kdo kde se vlastně usadil a že neohrožuje jedince nebo malé skupiny, ale velké skupiny v justici, policii a vůbec bezpečnostní aparát.

Mám za to, že ani tak nejde o mne, o Hučína, ale že jde spíše o vývoj demokracie v tomto státě. Téma dnešní besedy byl protikomunistický odboj po roce 1945 - pro mne ještě neskončil. Je potřeba říci, kdo je zločinec, jestli já, anebo ti, kteří mne zavírali? Ti, kteří mne zavírali, jsou dneska na nejvyšších místech zase zpátky. O tom to vlastně je. Měl jsem v BIS dvě možnosti - buď se s tím smířím, a to jsem nemohl, protože mne k oné práci doporučila KPV, všichni starší jako nejmladšího člena, abych tu štafetu ještě nějakou dobu nesl. Buď tam budu sedět a nebudu si těch problému všímat, vnitřně se s tím budu sžírat, že se s tím nemohu smířit, anebo proti tomu něco dělat. Dlouho se jim dařilo. Ale tak dlouho se chodí s džbánem, až se ucho utrhne. Opravdu velmi šikovně proti mně zaměřili veškeré odposlechy. Po 10 letech u tajné služby jsem si myslel, že jsem snědl veškerou moudrost, ale pak jsem zjistil, kolik techniky bylo na mne nasazeno, nějakých úskalí jsem se bohužel nevyvaroval.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří se za mne postavili když jsem byl zavřený a angažovali se v době, kdy nebylo jasné, jak to se mnou vypadá, protože média vedly ohromnou kampaň proti mně. Například byly schopny tvrdit, že na židovském hřbitově v Přerově je skladiště zbraní a výbušnin. Ludvík Zifčák na to navázal svými tiskovinami, že se tam nachází tolik výbušnin, které by zničily několik bloků domů. Na hřbitov dovezli kontejner a s naloženým autem přijeli k nám.

Novináře odsunovali s pokřikem „Pozor vezeme pumy“, přitom na autě vůbec žádné pumy nebyly. Toto muselo stát množství peněz a byl to vůči lidem obrovský podvod. Když jsem si ze záznamu pouštěl, co o mně bylo natočeno a řečeno, muselo to lidi konsternovat. Obdivuji ty ostatní, kteří se za mne angažovali v protestních akcích - Zdena Mašínová, Lumír Šimeček, Zdeněk Horvát, Milo Komínek a mnoho dalších. Mediální masáž, vytvořit ze mne teroristu, byla dábelská.

Výkup knihy „Kato, příběh opravdového člověka“ - akce za peníze daňového poplatníka pořádaná naší tajnou službou. Když byly volby do senátu, byl navržen Jan Kavan. Kandidoval v našem obvodě a na Prostějovsku. Jednoho dne přišel telefonický dotaz, zda se zabýváme tou akcí, která měla nějaký krycí název. Nevěděl jsem vůbec, která bije, řekl jsem, že nevím. Protože jsem věděl, že se jedná o nepříjemnou záležitost, tak jsem to nechtěl řešit s nimi. Řekl jsem, že zde není ředitel. Potom nám bylo sděleno, že se máme zabývat onou knihou, která má vyjít. Operativci byli pověřeni, aby všeho nechali, pronikli do tiskárny, získali surový výtisk, jak to bude vypadat, zdali to skutečně bude vytisknuto. Bránil jsem se v podstatě neuposlechnutím rozkazu. Ředitel rozkázal, že se s tím jako operativci musíme zabývat a knihy skoupit. Nejde o to, kolik peněz se za nákup knih vydalo. Jde o to, že se musely přerušit zpravodajské akce, které byly dosti významné. Monitorování kontaktů mezi ultralevicí a lidmi z prostředí iráckého zastupitelství, libyjského zastupitelství a podobných osob působících na našem území v souvislosti s aktivitami ultralevice.

Takto jsem nabyl dojmu, že i kdyby měly spadnout Hradčany, tak se na té knize musí dělat. Téměř týden se na tom dělalo. Operativci sami nic neprováděli, byli na to úkolování s analytiky. Považoval jsem to za něco nenormálního. Uvedl jsem to do protokolu, když jsem byl v té věci vyslýchám. Jak tato věc nakonec dopadne, těžko říci. Každopádně už tenkrát jsem věděl, že jsem v podstatě rád, že jsem neuposlechl tohoto rozkazu. Byl vyslýchán můj nadřízený podplukovník Částečka. Jak to dopadne, teď nevím. Věc se šetří, každopádně je to „horký brambor“. Zřejmě se jim nebude chtít o tom informovat přes média.

Předneseno v Brně 23. 4. 2003. Ze záznamu upravil Jan Šinágl

(www.AAAWebPages)