Červen 2003

Čečenci na pranýři

František Kostlán

Jedním z hlavních témat českých médií v posledních dnech jsou příchody čečenských uprchlíků z Polska. Přístup redakcí a novinářů je přitom v mnohém povrchní. Denně čtu všechny deníky, poslouchám Český rozhlas (Radiožurnál, ČRo 6, Prahu a Reginu) a poměrně často se dívám i na televizní zpravodajství - po skončení Primy přepínám na ČT, po jejich závěru se oblažuji koncem nováckých Televizních novin. V žádné zprávě na téma „exodu“ čečenských uprchlíků z Polska do ČR jsem však nenalezl popis hlubších souvislostí s děním v Čečensku. Toto připomenutí je přitom důležité k utvoření názoru na to, proč se z Čečenců stali uprchlíci.

Redakce se navíc většinou nezajímají ani o to, jaké je postavení čečenských uprchlíků v Polsku. Čestnou výjimkou budiž článek Hospodářských novin „Soudy měly uprchlíkům pomoci, zatím to neplatí,“ ze dne 28. 4. 2003. (www.ihned.cz.). Autorka zde vedle výroků státních úředníků využívá i názory pracovníků nevládních organizací, které se uprchlíky zabývají. Jinak jsou zprávy plné vyjádření oficiálních polských i českých míst, Čečenci sami dostanou slovo zřídkakdy, a pokud, tak jen pár slov, jimiž mohou těžko popsat svou situaci. Mediální smog by se v tomto tématu dal shrnout do věty: Čečenci k nám z Polska přicházejí za lepším ubytováním a za lepší zdravotní péčí.

Podle představitelů polské cizinecké policie jsou čečenští uprchlíci z většiny typičtí ekonomičtí emigranti. Nepochybuji o tom, že takoví úředníci se najdou vždy a všude, že třeba to samé či podobné říkali kdysi o našich exulantech i někteří policisté v západních zemích. Dnes se mi to zdá snad ještě horší, než tenkrát. Jelikož v Čečensku válka dosud fakticky neskončila, je takové tvrzení více než nezodpovědné. Jedna z čečenských žadatelek o azyl k tomu říká: „Už dál nemohu, válka v Čečně nikdy neskončí. Rusové chtějí postřílet všechny, nemáme žádnou perspektivu. Tolika novinářům jsem dávala rozhovor a nikde nic nevyšlo. Čečna nikoho nezajímá.“ Toto vyjádření nemám z médií, ale od sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky.

Osobně jsem nedávno hovořil (mimo jiné) se čtyřmi čečenskými uprchlíky, muži, kteří nyní žijí v uprchlickém zařízení v Červeném Újezdu. Slova své krajanky mi potvrdili a dodali k tomu zhruba toto: „V Čečensku se dodnes nedá žít, každý den se muži vystavují nebezpečí, že si pro ně přijdou Rusové, či po nich rovnou někdo střelí, často ze zálohy. Utekli jsme před Rusy, ale i před čečenskými náboženskými fanatiky a mafiemi, kterým nejde o osudy lidí či o právo na sebeurčení, ale o uskutečnění pro nás neakceptovatelné představy o uspořádání společnosti či o vlastní prospěch.“

Soudě z jejich příběhů, nejde těmto lidem od samého počátku o pohodlnější bytí (rozhodně ne v prvé řadě), nelze tedy o nich se vší odpovědností říci, že jsou ekonomickými uprchlíky. Na můj dotaz, zda mezi nimi jsou krajané, kteří by se dali označit jako ekonomičtí uprchlíci, na mne koukali, jako bych spadl z měsíce. Musel jsem jim sáhodlouze vysvětlovat, že se na to ptám kvůli obdobnému názoru, který bývá prezentován v médiích. Víc než své existenční problémy prožívají zprávy o osudu svých blízkých, kteří v Čečně zůstali. Jsou mezi nimi ostatně zhusta lidé vzdělaní a nepatřící tudíž k těm zcela nejchudším. Čečenci jsou k tomu velmi hrdí lidé. „Snaží se udržet si samostatný a soběstačný způsob života v soukromí, nežít v závislosti na péči státu v uprchlických táborech. Říci si o finanční pomoc pokládají za ponižující, půjčené peníze vždy spolehlivě vrátí. Jejich špatný psychický stav se přitom odráží na jejich zdraví,“ řekla mi zmíněná sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky. (Další informace viz Příběhy čečenských uprchlic a uprchlíků pod článkem.)

Budiž připsáno k dobru našim oficiálním představitelům, že jsou v tomto směru zdrženlivější než jejich polští kolegové. Někteří z Čečenců si dokonce pochvalují, že naši ministerští úředníci při vstupním pohovoru nezpochybňují jejich výpovědi o jejich osobní situaci v Čečně, jak to mnohdy dělají úředníci polští. Znalosti o dění v Čečensku jsou u nás - především díky novinářům Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi - přece jen hlubší a objektivnější než v Polsku. Procházková působila i v Rusy obleženém hlavním městě Grozném během nejtěžších bojů, takže alespoň některé české sdělovací prostředky měly informace i z druhé strany. (Rusové do Čečenska novináře nepouštěli, proto evropská i americká média pracovala často jen s tím, co jim předkládali ruští politici a generálové.)

Čečenci, kteří už jsou v našich uprchlických táborech, hovoří o svých zkušenostech z Polska jinak než české noviny, rádia a televize. Jejich pohled by se dal shrnout ve zkratce takto: Už na běloruských-polských hranicích na ně tamní pohraničníci naléhají, aby šli rovnou do České republiky, protože v Polsku nemají šanci získat azyl. Mnoho z těch uprchlíků, kteří nyní přicházejí k nám, už obdrželo od polských úřadů zamítavé stanovisko ke své žádosti o azyl. To v Polsku znamená, že musejí okamžitě opustit tábor a octnou se tak na ulici. Jde přitom často o rodiny s malými dětmi. Poláci jim nabízejí repatriaci – tedy, že jim dají lístek na vlak do Moskvy a peníze na jídlo na cestu. Jeden z Čečenců mi výmluvným gestem ukázal, co by ho v Moskvě čekalo. Jinak řečeno: pro Čečence je přesun do Moskvy nepřijatelný. Kvůli ruským mocným utekli ze své rodné země a v Moskvě by je proto nic dobrého nečekalo. (Bodem k dobru v tomto ohledu jistě není ani nedávný čečenský teroristický útok na moskevské divadlo, jehož vyšetřování ovšem ještě neskončilo. Nedávno byl v Rusku zavražděn poslanec, který v rámci poslaneckého šetření údajně získal informaci, že jeden z Čečenců utekl z divadla těsně před tím, než tam vtrhli ruští policisté. Prý není vyloučena možnost, že tento Čečenec spolupracoval s Rusy. To zase může nabudit domněnku, že ruské úřady v celém incidentu nevystupují tak nevinně, jak se tváří.)

A konečně - někteří z Čečenců utíkají z Polska i s nadějí, že Češi s nimi budou zacházet lépe než Poláci - myšleno ovšem v souvislosti s předchozími sděleními.

Situaci s přívalem čečenských uprchlíků by mohla česká vláda vyřešit institutem „dočasné ochrany“. Jenže… Ministerstvo vnitra před časem Čečencům „dočasnou ochranu“ nabídlo. Jako gesto solidarity to jistě bylo dobré (dočasnou ochranu – tehdy dočasné útočiště – české ministerstvo vnitra velmi dobře zvládlo v případě uprchlíků z Bosny). Nyní však praxe poněkud pokulhává. „Dočasná ochrana“ byla zavedena na půl roku s tím, že česká vláda ji může prodloužit. Ale na nejdůležitější otázku uprchlíků - co bude, když vláda dočasnou ochranu neprodlouží - dostali jasnou odpověď: nebudete moci znovu požádat o azyl, budete muset opustit ČR. To je pro lidi, kteří jsou přesvědčeni, že válka v Čečně nikdy neskončí, nepřijatelné. Nikdo jim samozřejmě také nemohl zaručit, že se česká vláda při svém rozhodování bude řídit i jinými informacemi, než kterými ji zásobují ruské úřady.

Objektivnější informování by přitom novináře nestálo příliš námahy. Stačilo by: zajet jednou do uprchlického tábora a vyslechnout si názory Čečenců. Nebo si alespoň popovídat s někým z nevládních organizací, které se uprchlíky zabývají. (Případně pročíst vládní rozhodnutí a postupy v této věci na internetu.) Jenže - proč by to novináři dělali? Mnohem pohodlnější přece je opisovat v redakčním pohodlí nezodpovědné plácání polských policistů z agenturního zpravodajství.

Příběhy čečenských uprchlic a uprchlíků

Do Poradny pro uprchlíky často chodí Chavaž, která v Čečensku pracovala pro Červený kříž. Pomáhala všem potřebným. Po varování, že se po ní ptalo ruské komando, stačila se svými dětmi utéci. Její dům v Grozném je srovnán se zemí. Pracovala jako farmaceutka. Dnes se snaží najít práci v oboru a udržet svoji dceru na střední škole.

Jiná uprchlice z Čečny, Tamara, dostala zprávu o vážné nemoci svého otce. Odjela za ním do Čečny i s dětmi, ale pro cestu zpátky již nedostala vízum. Její muž zůstal v Čechách a bojí se o ně. Ze zpráv, které od ní dostal, přitom vyplývá jediné - rozhodně se nevracej, Rusové tě zabijí.

Další uprchlice měla v Grozném dítě z prvého manželství. Dostala zprávu, že její bývalý manžel byl zabit. Měla o syna veliký strach, její současný manžel ji však nechtěl do Čečny pustit. Nakonec ale vzala své dítě z druhého manželství a odjela do Grozného. Zažila tam prohlídku a bití. Rusové na ní chtěli vědět, kde je její současný manžel. Poté se jí podařilo dostat se s oběma dětmi do Moskvy. Na české ambasádě ji však odmítli udělit vízum. Její muž je zoufalý.

Do Poradny pro uprchlíky chodil také mladý Ibragim. Vysoký, štíhlý, hrdý, mluvil málo. Ukazoval fotografii se šesti stejně starými kamarády. „Z nich žiji už jen já, protože jsem utekl.“ Informovali jsme ho, že po novele azylového zákona již nebude dostávat finanční příspěvek. „Jako Čečence mě nikde do práce nevezmou. Teď jsem sehnal práci na měsíc, ale šéf mi nezaplatil". Po nějaké době odjel do Čečny s babičkou, protože ji nechtěl pustit samotnou za jejím umírajícím bratrem. Od té doby o něm u nás už nikdo neslyšel.