Červen 2003

Jak to jen Precliczky vysvětlí?

Tomáš Krystlík

Snad si ještě vzpomínáte, jak český prezident po své inauguraci navštívil Polsko a zcela hloupě a neomaleně v přítomnosti polského prezidenta Kwaśniewského tvrdil, že máme vzhledem k počtu obyvatelstva v oblasti Perského zálivu více vojáků než Polsko. Polský prezident měl co dělat, aby Klausovy výroky zlehčil a nedošlo k diplomatickému konfliktu. Zdařilo se, ale Poláci si jen potvrdili, že i nejvyšší představitel státu zcela jistě patří mezi Pepiczky nebo Precliczky, jak Čechy s určitým pejorativním nádechem nazývají.

Na rozdíl od Poláků si začali Pepiczky po zahájení útoku na Irák hrát na válku. Co jiného byly Pozdravy z fronty po hlavních zprávách v České televizi (ČT 1), kde dostávali příslušníci chemické jednotky v Kuvajtu, tedy naprosto mimo bojiště, navíc v sousedním státu, postupně příležitost, aby pozdravili své příbuzné a přátele doma?

Že se polské jednotky účastní po boku Američanů a Britů bojů přímo v Iráku, se veřejnost dověděla až tehdy, když do tisku pronikla fotografie polských vojáků v Umm Kasru před vlající americkou vlajkou. Teprve tehdy porušilo Polsko své mlčení ústy polského premiéra Millera a nakonec i ministra obrany Szmajdzińského, kterému se nelíbilo, že v pozadí byla vlajka USA a ne polská. Výsledky bojového nasazení několik desítek vojáků jednotek rychlého nasazení GROM a dalších dvou stovek polských vojáků včetně válečného logistického plavidla Spojené státy a Velká Británie vysoce ocenily.

Výsledkem je přidělení jednoho ze tří vojenských sektorů v Iráku - vedle amerického a britského - Polsku. Nepochybuji, že všichni, hospodští i parlamentní Precliczky nějakou tu vhodnou výmluvu - jak jim velí starobylá česká tradice - nakonec najdou. Učiní tak i vytahovačný nejvyšší Pepiczek na Pražském hradě?

Precliczky znovu potvrdili, jací jsou vejtahové a vyčuránci - nebojovat, ale pokud možno se přiřadit na vítěznou stranu a týt z výhod, které to přinese, a předstírat, že úporně bojovali. V podstatě tak tomu, s určitými, čest zachraňujícími výjimkami, bylo za druhé světové války, je tomu i v tomto posledním případě.