Červen 2003

Zodpovědnost

VÁCLAV J. KUNFT

Zodpovědnost a odpovědnost, dvě slova s téměř stejným významem. Škoda, že nemáme lepší rozlišení. Ještě větší škoda, že obě tyto vlastnosti jsou u nás hodně zakrnělé. Je-li někdo za něco odpovědný, musí být ochoten se ze svých počinů a rozhodnutí taxativně zodpovídat, ovšem musí mít i patřičné pravomoci taková rozhodnutí udělat a být přesvědčen o jejich správnosti a užitečnosti. Musí mít také právo tato rozhodnutí obhájit a je-li rozhodnutí delegováno ze shora, je v případě nesouhlasu odmítnout. Tento řetěz - pravomoc, odpovědnost a zodpovědnost, se u nás dlouhá léta nedodržoval. Rozhodnutí přicházela z Moskvy, Berlína. Správnost a užitečnost nebyly kritérii, odmítnutí nepřicházelo v úvahu. Vnitřní odpovědnost byla tedy nulová a vnější byla nahrazena strachem. Delegování bylo dáno pudem sebezáchovy a probíhalo co nejhlouběji směrem dolů, při oprávněném nulovém pocitu odpovědnosti, je jasné, že největší péče byla věnována sebeobraně ve formě výmluv, objektivních potíží, přesunu odpovědnosti, popřípadě falšování výsledků, tedy snahou o nulovou zodpovědnost. Z nulové odpovědnosti a vědomí nepostižitelnosti pak vycházela i rozhodnutí ničím nepodložená, motivovaná osobními zájmy, zlovolností nebo určená k zakrývání příčin katastrofálních následků. Základním motivačním prvkem bylo udržení moci za každou cenu, odpovědnost jako morální rozměr byla tedy vlastností nežádanou. Novinový článek svým prostorem více než takto zjednodušenou formulaci neunese. Nutno ještě podotknout, že vlivem toho, že jsme se s minulostí nevyrovnali, je pocit nepostižitelnosti prohlubován a odpovědnost nadále zůstává prázdným pojmem.

Zakrnění těchto dvou vlastností dnes pociťujeme na každém kroku. Předvádějí nám to politici, úředníci i my sami. Vždyť to oblíbené “co já zmůžu”, není nic jiného než forma zříkání se odpovědnosti za sebe sama a okolní dění. Ono taky za co se cítit odpovědní, za demokracii? Přijali jsme ji jako důsledek dění v okolních státech, opatrně ve vleku na chvostu, ve chvíli, kdy již bylo vlastně všechno rozhodnuto. Od té doby ji spíše tolerujeme, než aktivně pěstujeme. Máme velké toleranční schopnosti. Z našeho klídku nás hned tak něco nevyburcuje a když tak nanejvýš na čtrnáct dní. Nadále tolerujeme zneužívání moci, aroganci, neplnění slibů. Slibů jasně nesplnitelných, tedy neodpovědných. Vytváří se prostředí, kde nezodpovědnost není hanbou, ale akceptovanou normou. Prostředí, které je pro rozvoj demokracie nepříznivé. Koho to zajímá, demokracie se nenajíme.

Ono se to nás vlastně (myslím osobně) ani tak moc nedotýká. Ale dotýká. Všichni jezdíme po rozbitých silnicích, na které chybějí peníze nezodpovědně promrhané jinde. Časem se téměř všichni setkáme s nesmyslným rozhodnutím podplaceného úředníka. Stane se nám křivda a budeme potřebovat soud, který buď nerozhodne a když ano, tak velmi podivně. To vše bez postihu. Pocit nulové zodpovědnosti vede k liknavosti, odkládání řešení s tím, že to “nějak dopadne", ano dopadne a většinou špatně. Nebo se věci řeší na poslední chvíli, když již tlačí. Řešení je pak nepropracované, nedůkladné, nemá dlouhého trvání, je nutno ho ihned opravovat, upravovat a chaos roste. To všechno za naše peníze, z našich daní. A my stále necítíme odpovědnost někoho pohnat k zodpovědnosti, nepatří to k naší politické kultuře. Tento stav typizují naši prezidenti. Když byl Miloš Zeman po svých nehorázných výrocích v Izraeli vyzván k odstoupení, prezident Havel si nemyslel, že by to bylo dobré pro naši křehkou demokracii. Vytvořil tak precedens pro plácání ještě větších nehorázností, bez nutnosti za ně nést alespoň morální odpovědnost. Nedomnívám se, že by to mohlo demokracii jakkoliv posílit. Prezident Klaus známý tím, že necítí žádnou, ale opravdu žádnou zodpovědnost za chyby svých vlád, nebo podivná dění v ODS měl tu drzost vyzývat ve velmi citlivé situaci mladé lidi k větší odpovědnosti.

Vesele se tedy pletichaří a politikaří. Sem tam se s velkým halasem začne řešit hodně medializovaný případ, aby se posléze zahrál do ztracena. Zásadních rozhodnutí se nedočkáme, ty totiž v sobě inherentně nesou zodpovědnost, tedy nutně i odvahu takovou odpovědnost převzít a nést případné následky. Jako na vysvobození ze začarovaného kruhu vzhlížíme k EU, zajisté k lecčemu nás přinutí, ale pozor EU je s demokracií dost na štíru. Je to ovšem další příležitost svalovat odpovědnost na někoho jiného.

Pocit zodpovědnosti by měl být normální a přirozený. Tam kde vývojem zakrněl, se musí znovu pěstovat důrazným vyžadováním a třeba i vynucením. Zde se u nás projevuje absence střední třídy, která ji v normálních demokraciích vyžaduje nejdůrazněji. Nezájem o podporu jejího vytvoření, či lépe řečeno záměrné vytváření podmínek jejímu vzniku nepříznivých, také o lecčems vypovídá. Tedy zodpovědnost padá zpět na nás voliče. Pokud budeme nadále dávat přednost lidem s nabubřelým velikášstvím, nezodpovědně slibujícím a líným tlučhubům, odradíme od vstupu do politiky slušné realisty a to i na komunální úrovni. Pokud ty, které zvolíme, nebudeme volat k zodpovědnosti i za zdánlivé maličkosti, dotud u nás bude převládat politická i podnikatelská kultura demokracii a svobodě nepříznivá. Případné následky si samozřejmě zasloužíme.