Červen 2003

Papírová zem

Ivan Špaček

Papírová zem, první den věčnosti roku nula.

(Nehodící se škrtněte.)

Romance pro hřeben, dvě rezavé plechovky a violu.

(Vyhovující ponechte.)

Milá slečno...!

(Lásko!)

Jakpak je tam u vás doma? K nám přišlo předčasné jaro, slunce svítí,

(Myslím na tebe,)

sice je polovina února, ale sníh taje, jaká divná zima, extrémy

(Půvabnosti...)

teploty, mráz i teplo, dnes má prý být až dvanáct stupňů Celsia, jen si

(Myslím na tvůj úsměv,)

představ, před třemi dny bylo třicet nad nulou!

(Myslím na tvé slzy,)

Tak si přemýšlím, co asi děláš, jak žiješ, na co myslíš, jak se máš?

(Půvabnosti...)

Víš, takový ten život běžný, každodení, popiš mi svůj den, zrovna jsi

(Chutnám tvůj usměv,)

vstala, co jíš k snídani, vím, že si dáš černou kávu, pak cosi pojíš,

(Chutnám na jazyků sůl,)

co? Slyším hudbu v pozadí, asi sis pustila rádio, posloucháš

(Jak chutná úsměv?)

zprávy, jsou dobré? Špatné? Zajímáš se o politiku? Mám takový

(Půvabem, steskem, láskou, radosti, smutkem,)

dojem, že jsi spíš levicová, snad strana Zelených? Já jsem bývalý

(Nehodící se škrtněte.)

socialista, potom spíš pravicový, to víš, ode zdi ke zdi, ale tak

(Myslím na tebe,)

nějak se mi všechny ideologie velice zprotivily, levice i pravice,

(Lásko,)

všechny extremismy mají mnoho společného, chtějí lidem vládnout,

(Delikátnost, něha,)

tedy je omezovat; víra, náboženství, to je vlastně totéž, nesmíš to a

(Na chuť tvých rtů,)

nesmíš ono, podle toho, kdo to vykládá a proč, v Bibli například je

(Na chuť tvých úst,)

možné nalézt podporu pro všechno, od mnohoženství, incestu po celibát,

(Na chuť tvé tváře,)

podle toho, co čteš a jak, křesťanské války, od krizových

(Na chuť tvých víček,)

výprav po Severní Irsko jsou vlastně o tom, kterak vykládat Bibli.

(Na chuť tvých oči,)

Pravda? Tu má každý a nikdo.

(Na chuť tebe,)

Zpátky k originální otázce, zajímáš se o politiku? Volíš? Já ne,

(Malinovou,)

když bych někoho podporoval, tak by to byli Libertariáni, přemýšlím i

(Pelyňkovou,)

o tom, že bych možná do té strany vstoupil. Libertariánská myšlenka

(Švestkovou,)

vychází z Tomáše Jeffersona, jednoho že zakládajících otců americké

(Ořechovou,)

republiky. "Ta vláda je nejlepší, která vládne nejméně."

(Jitrocelovou,)

Reprezentuje to vlastně víru v lidí, že oni vědí, co je pro ně

(Nehodící se škrtněte,)

nejlepší. Cokoliv vzdálenějšího, než městská řada slouží zájmům

(Myslím na tebe,)

politiků, ne zájmům mým. Říkají mi, že to se mnou myslí dobře, ale

(Lásko,)

jak vědí, co já pokládám za nejlepší? I když připustím, že se skládá z

(Smíchu cinknutí,)

lidí formátu třeba Havla, což rozhodně není případem v Kanadě, tak se

(Delikátnost půvabu,)

děsím toho dát někomu moc nad svým životem. Jakmile přijmu pomoc,

(Nesnesitelnost touhy,)

mám obligací, jsem v situaci dítěte, které nemá do věci moc co

(Bolest vzdálenosti,)

mluvit, neboť někdo jiný je za jejich osud zodpovědný. Je jedno, jak ten

někdo

(Touha přítomnosti,)

je moudrý a zkušený, protože zřeknutím se osobní zodpovědnosti zříkám

(Nemožnost splynutí,)

se i svobody. Což je cena, kterou je třeba za svobodu zaplatit. Být

(Nutnost zapomenutí,)

vlastním pánem znamená být svým vlastním ochráncem, od nikoho nic

(Nemožnost bytí,)

nebrat. Více versa. Jakmile závisím na druhém pro jídlo, být,

(Touha žití,)

zdravotní péči, ochranu, tak mi ten někdo má právo říkat co dělat.

(Řešení smrti,)

Ale tebe možná politika vlastně vůbec nezajímá, vidíš, jak toho o tobě

(Nehodící se škrtněte,)

málo vím. Co tě zajímá? Sport? Pokud mohu posoudit, tak jsi

(Myslím na tebe...)

vynikající hračka, jak jsi se k tomu pinčesu dostala? Já jsem začal

(Lásko,)

hrát v prehistorii, když jsi ještě byla na houbách. Prvně jsem držel

(Na vůni tvých vlasů,)

pálku v ruce snad tak v sedmi letech, to když jsem byl v letním táboře

(Na vůni tvé kůže,)

od divadla. Na to už jsem dlouho nevzpomínal, ty tábory, to byla

(Na vůni růže,)

krása. Snad jsem se už zmínil, že jsem vyrůstal v divadle, tatínek

(Na vůni sněhu,)

byl šéfem techniky, maminka byla osvětlovačka, to je člověk, který sedí

(Na vůni tmy,)

na takové lávce, která vede nad jevištěm, jsou na ní namontované

(Na to, co bylo dáno,)

reflektory, taky tam je světlomet, který sleduje třeba sólisty při baletu

(Na to, co bylo vzato,)

kuželem světla. Věř či neveěř, byl jsem velice roztomilé dítě, tak v

(Na štěstí nalezené,)

osmi letech, herci mě brali snad jako šťastný talisman, mohl jsem být,

(Na štěstí ztracené,)

kde jsem chtěl, pokládal jsem všechny v divadle za svou rodinu.

(Nehodící se škrtněte,)

Herci a herečky mě brali do klína, tenoři mi zpívali árie, tragédové

(Znám čtyřicet pět let,)

deklamovali Shakespeara, znal jsem i Cyrana, krále Leara a Ibsena,

(A tisíc zim,)

nikdy nenapadlo ani mě ani herce, že jsem snad na to byl moc mladý,

(Rekapitulace, kapitulace,)

místo dětských básniček jsem deklamoval „Sbohem a šáteček, bylo to

(Bíla vlajka,)

krásné, ale bylo toho dost“, děti v podstatě blbé nejsou, co od nich

(Caligula,)

čekáš, toho dostaneš. Oni jsou herci v podstatě vlastně veliké děti, nějak mě

(Archanděl Gabriel,)

nakazili a já taky nikdy nedospěl. Vykládali mi o svých láskách,

(Nehodící se škrtněte,)

uspěších a neúspěších, jak lidí tleskali či nikoliv, jak ten jinej

(Vidíš

Chlapče pošetilý,

kdo řekl ti, že láska

je

poezií?)

(Nehodící se škrtněte.)

herec měl o třicet dvě slova víc, jak je to nespravedlivé.

(Lásko,)

Na letních táborech při táborácích, komik hřímal zda být či

(Myslím na tebe,)

nebýt, každý komik tajně touží býti tragédem, prvním milovníkem, ale není mu

(Křehká miniatura ruky,)

to dáno, každý má na mladé romantické milovníky, komické staré

(V dlani,)

první milovnice, ty vždycky hrají Julii, krása je vidět balkónovou scénu

(Zmizela jako oblázek v řece,)

vprostřed lesa, hranou opilým komikem jako Romeem, komickou starou

(Beze stopy,)

jako Julii. Ten cit ve slovech! Ta nesmírná vášeň! Představ si

(Nikdy už nespatřená,)

obtloustlou Rusalku, všechny sopranistky jsou obtloustlé, jak lítá po

(Očima smrtelného muže,)

paloučku, bosá a napůl nahá a zpívá Měsíčku na nebi hlubokém, na

(Marně hledám ji,)

obloze je měsíc v úplňku a les vrací ozvěnu, to je nádhera!

(Jsem asi smrtelný i muž,)

Jako máš ráda hudbu? Vím, že klasiku, ale co dál? Já mám velice rád

(Jsem Cagliostro,)

kteroukoliv lidovou hudbu, nejraději snad blues z Louisiany, i blues z

(Jsem Bolsamo,)

Moravy, mají hodně společného. Takový ti ten dědek černý jako

(Jsem hrabě St. Germain,)

bota odněkud z bayou u New Orleansu by si velice dobře rozuměl se šohajem z

(Šarlatán nesmrtelnosti,)

jižní Moravy, oba vlastně zpívají o tomtéž, tedy o nešťastné lásce.

(Lazarus též,)

Ta inspiruje dobrou, silnou poezii, ovšem jsou výjimky, jako třeba já.

(Nehodící se škrtněte.)

Co inspiruje láska naplněna? Snad nic, jenom život.

(Bože, Ježíši sladký,)

Ono snad všechno umění, tedy Umění, vyplývá z hledání, smutku, z

(Dej mi síly,)

nedostatku něčeho, hlavně asi lásky.

(Buddho, Alláhu, Višnu, Lao-Tse,)

Tedy znovu, jakou máš ráda hudbu? Rock, country, rap (to snad ne, to

(Dejte mi síly,)

je hrůza!), odhaduji, že máš ráda hudbu spíš pomalou, romantickou,

(Já už nemohu, jsem sláb,)

třeba se mýlím. Znáš Rod Stewarta? Queen? Napiš, to by mě zajímalo.

(Nemohu, nechci žít,)

O čem tak myslíš? Pořád o otázkách kosmických? Co tě rozčiluje? Co

(Bez tebe, lásko,)

máš ráda a nerada? Všechno je zajímavé, až se potkáme, to se ti budu

(Života není,)

ptát, jsem hrozně zvědavej.

(Smrti není,)

Jak se třeba díváš na tu vaši darovanou revoluci? Nebo myslíš, že

(Ničeho není,)

darovaná nebyla? Proč? Jak se změnil život od roku 89? Změnil

(Klesám pod tíhou vesmíru,)

se? Co si myslíš o celém tom zmatku světa? Nevadí ti, že mám tolik

(Umírám touhou)

otázek? Chci se té ptát, chci i, aby ses ptala ty mě. Pokud tedy

(nesmírnou, jak dál?)

chceš, že.

(Nehodící se škrtněte.)

Máš starosti? O co? Pořád si představuju, jaký je asi pro tebe

(Myslím na tebe,)

život. Víš, naše prostředí, tedy jak žiješ ty a jak žiju já jsou neuvěřitelně

(Lásko,)

rozdílné. Je pro nás možné, abychom si rozuměli? Docela mě pokouší

(Paměť selhává,)

představa žít u vás. Dokázal bych uspět? Rozuměl bych vůbec něčemu?

(Tělo ale pamatuje,)

Rozuměl by někdo mně? Rozumíš mi?

(Líčí štěstí dotyku,)

Napiš mi, o čem sníš. To je snad nejdůležitější, lidské sny. Po čem

(Samet a hedvábí,)

toužíš? Popiš mi svůj ideální svět. Ne ten všeobecný, jako mír pro

(Něha,)

všechny lidi dobré vůle. Svůj vlastní. ... ........, co

(Topím se v ní, dechu marně lapám,)

chceš od života? Co chceš pro sebe? Ale to je asi špatná otázka, o

(Dýchat dechem tvým,)

to se lidi neradi dělí. Tajemství. Soukromé touhy. No jo, ty mé

(Polibek života, žití,)

touhy znáš. Protože jsou v podstatě jednoduché. Nečekám univerzální

(Když ten odejde,)

mír. Ani štěstí pro všechny. Tyhle abstrakce, to je sice velice

(Odejde život.)

hezké, ale neosobní.

(Jak chutná smrt?)

Stejně je lidská duše, niterní já, divná. Jedinou duši, kterou mohu

(Zetlelým listím,)

popsat, je ta moje. Je to normální být takhle jednoduchý? Co je

(Ananasem,)

normální? Kdo rozhoduje? A proč na to má právo?

(Zeleným jablkem,)

Jak se cítíš? Jsi pořád ještě šťastná?

(Rákosím,)

Ptala ses mě, zda jsem šťasten. Upřímná odpověď by asi byla

(Cukerínem,)

“nevím”. Jsi šťastná? Jak to definuješ? Mně to pořád vrtá

(Nehodící se škrtněte.)

hlavou. Šťastný jak? Snad tím, že mám, co chci? Ovšem to bych

(Myslím na tebe,)

nejdřív musel vědět, co chci. Ale o tom se radši nebudu šířit.

(Lásko,)

Co ty chceš od života? Píšeš, snad v momentu nejistoty, že nevíš. Že

(Oroboros,)

trpíš pochybnostmi, respektive že jsi trpěla pochybnostmi. Co vlastně

(Průsvitná tvář v zrcadle,)

lze od života očekávat? Jist, pít, žít, bydlet, je to vše?

(Propadlé oči,)

Myslíval jsem si, že mám všechny odpovědi. Teď ovšem ani nevím, jaké že to

(Čemu?)

se vlastně mám ptát otázky? Jsi šťastný? Jsi šťastná?

(Sebepohlcující,)

A zas to je otázka, definuj štěstí. Co je štěstím pro mne není nutné

(Nehodící se škrtněte, vyhovující zanechte.)

štěstím pro tebe. Někdy se to i vzájemně vylučuje. Moje štěstí může být

(Naděje bez naděje,)

neštěstím pro druhé. A naopak. Říkáš, že moje definice štěstí, tedy

(Beznadějná naděje,)

nepřítomnost neštěstí je mylná. Možná že ano. Ovšem ta moje

(Sen probuzení,)

definice mi dává smysl. Asi skutečně nechápu, co štěstí je. Napiš mi

(Probuzení snem,)

o tom. Pokud se tě ptám, kdo jsi, neptám se ani tak na tvé soukromé

(Nehodící se škrtněte.)

vichřice. Spíš se snažím zjistit, kdo jsi? Ta skutečná žena z

(Hlas smutné ženy,)

masa a kostí. Ta žena, co třeba štupuje ponožky a nadává na to.

(Smutná slova smutné písničky,)

Ne ta snová bytost, i to jsi ty, ale ta každodenní, normální (co to

(Nechci už lásky žádné,)

je?) žena, která pracuje, jí, pije, zpívá si s oblíbeným zpěvákem v rádiu,

(Chce se mi spát,)

čte noviny, dívá se na televizi, na co se díváš? To nevidím, to kouzlo

(Nehodící se škrtněte.)

(Myslím na tebe.)

všednosti, i to je kouzelné, neboť skutečně. Je hezké lítat v

(Lásko,)

oblacích, ale občas je nutné přistát, nabrat proviant, dotknout se

(Náležitost prachu,)

země, to je skutečnost, to je život.

(Náležitost lásky,)

No jo, jsem hrozně zvědavej. Zajímají mě drby, píšu a ten, kdo se

(Dynamit citů,)

věnuje této ztrátě času, je v podstatě sběratelem drbů.

(Odysseus, Prométheus,)

Když už nic jiného, chtěl bych se alespoň dělit o tvou skutečnost.

(Hledání a nalezení,)

S tím ti nechci klást žádné omezení, chce psát jenom o kosmických

(Nalezení a zatracení,)

otázkách, prosím. I to je zajímavé. O tom si pěkně pokecáme. Ale

(Putování za chutí,)

mě zajímá všechno. Co jsi četla naposledy? Na co jsi šla do kina?

(Malinovou,)

Asi nějaký americký film, zda se že u vás nic jiného nehrají.

(Cesta bez konce,)

Tak si říkám, jak by bylo pěkně tě vzít do kina. Koupil bych ti

(Trest za nalezení,)

italskou směs, existuje to ještě? Oříšky v čokoládě a tak, to mi

(Láhev bez vína,)

vždycky naši nosili z kina, když šli bez nás. Olizovat prsty omazané

(Svět bez Slova,)

čokoládou, koukat se na film a držet se za ruce. Mohou se přátelé

(Píseň bez hudby,)

držet za ruce? No já, asi nevím, jak být přítelem s dívkou,

(Zas to začíná,)

Čtu si tvé dopisy, píšeš je na stroji, ty píšeš všemi deseti? Nějak

(Co je štěstí,)

mi připadá, že ťukáš dvěma prsty, to ti musí strašně dlouho trvat, než

(Propadám,)

to napíšeš. Já bych i radši, kdybys psala rukou, ale dělej jak

(Do náruče lásky,)

chceš. Jen když píšeš.

(Prodavačky zlata,)

Píšeš moc hezky, jen se necháš příliš lehko zakřiknout. Z toho, že se

(Holky smutku samoty,)

s tebou hádám, že ti odporuju, z toho si nic nedělej. Já jsem

(Koupíte, pane?)

uhádanej od přírody. To neznamená, že nechci slyšet co říkáš!

(Za polibek chutí malin,)

Reaguji na to, co píšeš, neber to jako útoky. To je snad diskuse,

(Dárek pro tebe,)

výměna názoru. Že ti drbu Havla, Ginsberga, já nesnáším autority,

(Nehodící se škrtněte.)

Dráždí mě. Když k nám přijel před pár lety Hutka, tak jsem se dostal

(Hodiny zpívají,)

do trablí s místními Čechy. Dělal jsem si z něj trochu srandu, zaujal

(píseň Času,)

pozici mučedníka a to mi nesedělo. Takže jsem na něj verbálně

(Svět kolem domů,)

vyplazoval jazyk, provokoval jsem, on se docela bavil, pak u mně spal

(Plný jasu,)

a docela jsme měli srandu. Ovšem lidí se rozčílili, že prej nejsem

(Kdy vzdáme se,)

dostatečně uctivý. Takže si ze mně nic nedělej, neber mě tak vážně.

(Jeden druhému,)

Po letech jsem vzal do ruky Nezvalovou Manon Lescaut. To ti je krása!

(staňme se jedním,)

Neuraž se, ale ty mi ji připomínáš. Čili tohle je pro tebe:

(Nepravděpodobné, ale příjemné,)

Ty jsi můj osud, ty jsi můj osud,

(Nehodící se škrtněte,)

Ty jsi všecko, co neznal jsem dosud,

(Myslím na tebe,)

Ty jsi první a poslední můj hřích,

(Lásko,)

nepoznat tebe, nemiloval bych.

(Jsi zlatem ve mně,)

Jsi motýl, jsi včela,

(Zlatokokem)

Jsi růže, hozená do kostela,

(Papírovým světem,)

Jsi všechno, co neztratí svůj pel.

(Miluji lásku, miluji tebe,)

Jsi rozum, který mi uletěl!

(Co vlastně jsi...)

Jsi dítě. Jsi černovláska.

(Ptám se tebe,)

Jsi první a poslední má láska.

(Odpovědi není žádné,)

Dívko, ach dívko z Arrasu!

(Snad jen chutí,)

žít pro tebe, to je žít pro krásu...

(Chutí malinové...)

Ahoj, měj se fajn.

(Nashledanou lásko, tvůj Ivan J. Š.)

Ivan

(Líbám tě)

Pusinku na čelíčko.

(Nehodící se škrtněte....).

Zpátky