Červen 2003

Špačku, já tě žeru...

Ivan Špaček

...prohlásila knihovnice a já jsem byl z toho poněkud vyděšenej, měla sice v očích divný žár, necítil jsem ale obavy z kanibalismu, ovšem jsou různé formy sežrání, nejen ty provozované ztroskotanými fotbalisty v Andách - "pokud bys musel sežrat mrtvého kamaráda, co by bylo první?" ptala se humoristka v rádiu, konsensus je "prdel" i když užili společenský přijatelnější výraz, ale slovo "zadek" tak nějak nemá tu šťávu, což je asi nevhodné spojení v souvislosti s potenciální lidskou kýtou. Jsou otázky nad kterými nepřemýšlím příliš často a tohle je jedna z nich.

Stáli jsme u poliček nacpaných knihami, velké knihy které nikdo nečte a pokládá je na stolek v obýváku, aby návštěvníci viděli jak je kulturní, malé ohmatané detektivky a ty ostatní, jak už to bývá v knihovnách. Ovšem tahle knihovna je unikátní tím, že ty všechny knížky a knížečky jsou psané exotickou abecedou plnou zvláštních symbolů nad některými písmenky údajně stvořené náboženským fanatikem, kterého pak upálili. Teda neupálili ho kvůli těm akcentům, i když tenhle handicap, předán nic netušícím potomkům, rozhodně nepřispívá k bodům nutným k vstupu do ráje - jakou asi má barvu karta, opravňující k trvalému pobytu tam? Nejspíš zlata s hvězdičkami z blýskavé barvy, cosi jako stříbřenka na roury od kámen - náboženské reálie se nikdy nevyznačovaly vkusem.

Ve věku kolem sedmi let jsem pozoroval ve výloze obchodu prodávajícího náboženské potřeby - dá se říci kancelářské potřeby pro věřící - obrovské, převážně rudé srdce slepené z obrovských rubínu, smaragdů a diamantů. Nesmírně toužil vlastnit tuto nejnádhernější věc na světě. Nějakým - jistě nekalým – způsobem jsem získal sumu peněz nutnou k zakoupení pokladu a vstoupil jsem do toho stánku božího - vzduch těžký zápachem kadidla, tuhle sádrová soška ženy s výrazem vlastním lidem se zánětem okostice, jaksi neodborně držící mimino s hrůzně dospělým výrazem, támhle z nějakého, pro mne neznámého důvodů na kříž přibitý pán, fousatostí připomínající svatou trojici mně známou z prvomájových průvodu - báječný to den První máj, tatínek mi koupil ducatý párek, lupne mezi zuby, když do něj kousneš, po bradě ti teče mastnota, zajíš to teplým rohlíkem, který dekoruje proud tuku na bradě vločkami drobečků - teda ten fousáč na kříži připomínal Marxe, Engelse a Lenina (je dobře že vyloučili Stalina, málo fousatej a porušuje magii čísla tři ) - vlasy na ramena, fousy ukrývající krk jako maskovací síť pokrytá listím schovává dělo před nepřáteli, ovšem je hubenej, žebra mu koukají, protože má na sobě pouze jakési špatně pasující plavky. Ale já příliš nevnímal obrazy lidí s obrovskými žlutými talíři za hlavami, korálky s křížkem i kompletní úbor pro ministranta s cenovkou, viděl jsem Srdce, musel jsem mít Srdce, další život bez Srdce je nemyslitelný!

Přišel jsem domů a vybalil tu nádheru, maminka nejenom že nesdílela mé nadšení, ale vypadala rozčileně a poněkud vyděšeně - chvějícím se prstem ukazovala na kříž dekorující Srdce a ptá se mě silným hlasem: "Kdes to kluku vzal?" neboť byla léta padesátá, sice ještě existovaly školní hodiny náboženství, o dvě ulice dál měli hnízdo adventisti, ale rodiče pracující ve veřejné funkci svoje děti posílají do pionýra, nikoliv za katechetou, pokud se chtějí i nadále účastnit boje za světový mír zajišťováním technické stránky produkcí připomínajících balet Maových gardistek s puškami - nepřišlo vám to někdy trochu erotické? Ty drobné ženy tančící kolem zbraní - kde jsem to četl, že revolver je falický symbol užívaný muži toužícími zdůraznit své mužství? A puška je větší, bachratější - stíny "Debbie does Dallas"? Srdce muselo jít do popelnice, neboť na jevišti Severočeského divadla F. X. Šaldy deklamovali první milovníci a milovnice Majakovského, čímž přispívali k lepším příštím, a náboženstvím je opium - něco na tom je, odkud se berou extáze a halucinace svatého Pavla? Toxické houbičky?

Takže jsem přišel o Srdce, přišel jsem i o katechismus tištěný na krásně hladkém křídovém papíře s obrovským andělem vyhánějícím ohnivým mečem dvě podstatně menší téměř nahé postavičky ženy a muže s listím na zajímavých partiích, který jsem našel na půdě hned vedle bedny zežloutlých magazínů s fotografiemi popisujícími pohřeb jakéhosi T. G. M. To všechno jsem našel, když jsem se vloupal do sekce půdy náležejí Braunovým za účelem zcizení papírových vojáčků, o kterých jsem věděl, že tam jsou a nepamatuju se už jak - kolik asi dneska existuje krabic na půdách českých domů plných ideologicky nepřístojných nevhodností? Koloběh života, tlusté spisy se zlatými písmenky "Sebrané spisy" nevhodných autorů čekají na svou chvíli v prašném šeru, obraz dalšího fousáče sedícího na bílém koní, čepice s francouzsko-americko-českou červenomodrobílou kokardou na hlavě se jistě přestěhoval na zeď obýváku, jeho místo na půdě je převzaté obrazem dalšího fousáče, ne vlasatého a bez čepice, stojícího na obrněném voze a komusi vyhrožujícího vztaženou rukou, jistě by se tam někde našel i obraz muže s kartáčkem pod nosem a ulízanou patkou vlasů na hlavě. Každé doba má své fousáče, ovšem vyšlo to z módy, Saddám, Fidel a kolekce chlupatců – jejich epigonů nepochopila svou archaičnost - časy they are a'changing jak zpíval Bob Dylan, než se stal karikaturou sebe sama.

Takže moje cesta za poznáním není ukončena, asi nikdy nebude - na zdi mi nevisí krucifix, ale černý šátek s vyšitým houslovým klíčem, což je jiná historie.