Červen 2003

Stroj času (fragment)

Ivan Špaček

Stříbrný vorvaň se vznášel v mrazivém vzduchu stratosféry, tiše si pobrukoval, občas se zhoupnul, pasažéři se nenápadně podívali na letušky hladce plující uličkami mezi sedadly jako ostrůvky másla po smetaně, plastické úsměvy namalované na hladkých tvářičkách, pivo, whisky, čaj a káva, všechno je v pořádku, všechno je v pohodě. Nejisté úsměvy, kdesi hluboko pod námi čekal Atlantický oceán, více méně lhostejně, deset kilometrů nezastavilo jeho ledový dech, ani tenká kovová kůže airbusu to nedokázala, moře se mě dotýká ledovými prsty, ale já se nebojím, pro strach už není místa, neboť jsem plný zmatení a snad i lásky, určitě smutku. Smutku černějšího než hebká sametová tma ťukající na kulatá okýnka letadla. Valí se na mne ve vlnách, krásný svou silou, kroutí mě jako kovář do ruda rozpálenou podkovu, ale i tak to je krasosmutnění.

Měkké a teplé sedadlo mě laskavě chovalo na klíně, u stropu visící namodrale blikající obrazovka televize mi marně nabízela hollywoodskou lahůdku, mně se ale před očima promítal film jiný, napsaný, produkovaný, režírovaný amatérem, ne, žádný trhák, hit, v kině by na něj nikdo nešel, žádné honičky aut, ani se v něm nestřílí, nefackuje, ani jinak neubližuje, ani toho sexu tam moc není. Docela obyčejný, všední příběh, plný snad pošetilosti, neskutečnosti, nereality, kolik takových příběhu bylo popsáno, namalováno a vyzpíváno?

V pozadí tiše hraje hudba, snad Novosvětskou, muž středních let jde po ulici města, které mu už nepatří, kam už nepatří. Koupe se v moři nostalgie, teplém a trošku lepkavém, bez substance, jako cukrová vata, zakousneš se do té nádhery a nic, snad jen trochu sladkosti, stopa čehosi, co vlastně není. Honit se za duhou je ztrátou času, čím rychleji běžíš, tím rychleji ti uniká, běžíš, až jsi bez dechu, před očima mžitky, ale všechno je marnost. Všude kolem slyšíš sladký zvuk jazyka, který je v jeho kostech, srdci. I docela malinké děti jej suverénně užívají, dívky plují po ulicích jako španělské galeony, jejich smích zní jinak, stříbrně. Občas se na něj někdo upřeně zahledí, radar na detekci jinoty funguje neomylně, žádné stealth triky jej neošálí, bílé krvinky vidí vetřelce, vypudí jej nelítostně a efektivně pro dobro celku, sem hochu nenáležíš, tady pro tebe není místa. Kdyby se nestyděl, tak by vylezl po širokých schodech na fontánu uprostřed náměstí a vykřikl by, co moudrý medvěd Balú naučil holátko Mauglího - "Jsme jedné krve, vy i já!" - nezakřičí však, stejně by nebyl pochopen.

Novorenesanční radnice stojí bezhvězdná, cosi jiného na špičce věže, muž zavře oči a stroj času jej přenese přes bezednou propast let, muži s tvrdýma očima sedí na zádech ocelových hrochů, plní vzduch ocelovými včelami kulek, ty vztekle bzučí a hledají, hledají do čeho se zakousnout, komu dát žihadlo. Rojí se ve výši hlavy, ale terče nenacházejí, hlavy a hlavičky leží na polštářích dlažebních kostek, mezi nimi i ta má, zkoumám spáry mezi kočičími hlavami, stebélko zežloutlé trávy, sluníčko sedmitečné běhá sem a tam, sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, neštěstí je ve vzduchu, ale ne pro tebe.

Opatrně se nadzvednu a vidím ocelový pas tanků, řinčí a rachotí několik centimetrů od mé hlavy. Náměstí se už nejmenuje po bojovnících za mír, ti odešli, snad navždycky, na věčně časy odešli a nechali mír za sebou, snad taky na věčně časy. Sami míru nemají, bojují stále, včel ocelových mají ještě dost, killer bees. Rychlý střih, stojím v šatně plně cizích, neznámých mladých tváří, dívám se na jednu, černá čupřina, jemný obličej, veselé oči, vykoktávám cosi, omámen tou krásou, je v ní cosi, cosi, co to je? Proč mi přichází na mysl bolest, snad varování? Milý chlapce, otoč se na patě a vypadni, vypadni, než bude pozdě - přitažlivost zemská náhle vzrostla, zeměkoule se začala točit nesmírnou rychlosti, točí se rychleji a ještě rychleji a dívka odešla.

Potřásl jsem hlavou, snad jsem snědl, co jsem neměl, cosi ve vzduchu, divné pocity, odkud přišly? Vidím štíhlého muže, má v sobě cosi povědomého, dívá se na mne trochu nedůvěřivě, snad udiveně, oplácím pohled, snažíme se vidět přes jezero času, jezero zahalené rouškou trhající se mlhy. Údiv se mění v úsměv poznání, dobrý Ježíši, to snad... Potřeseme si rukama a usmíváme se na sebe, oba si asi myslíme, jak ten druhý zestárnul, neboť ani zrcadlo neukáže pravdivý obraz, vidíme, co vidět chceme.

Slabě prošedivělá hlava, která by měla být plná černých kudrn pevných jako špony ze soustruhu, dětský obličej plný arogance někde získal vnitřní síly, klidu a vrásek, kolik že to je roků? Kluk se magicky proměnil v muže, stroj času v akci, nelítostný, nezvratitelný, zastavily se mi hodinky, ale čas to ignoroval, co je vlastně čas? Není relativní? Relativní k čemu?

Pohybuji se rychlostí světla a čas se zastavil, ovšem jenom pro mne, návrat z hvězd, minuta pro mne a dvacet čtyři roky pro vás, jak tomu rozumět? Vracím se do místa, které už dávno neexistuje, do stejně řeky dvakrát nevstoupíš, hodně vody uplynulo a ty už vlastně nejsi ty, tvoje 'já' je kdesi hluboko pohřbené, mnoho tvých 'já', kolik jich asi je? Rodí se jedno každé desetiletí, každý rok, každou minutu? Proto se nám se stářím ohýbají záda, není divu, pod tou tíhou.

Jedno 'já' se ve mně probudilo, bylo probuzeno, v podstatě nevinně, trochu naivní, důvěřivé, po lásce dychtící, pubertální. Negevská poušť spící po desetiletí čeká na déšť, semínka jako zrnka písku odpočívajíce jsou k nerozlišení od mrtvého kamene, ale zaprší, proudy vody bičují Negev a semínka explodují, suchopár proměněn v třeštící moře barev, co je skutečnost, vyprahlý písek nebo koberec květin? Co je iluze? Co je realita? Kdo to chce vědět a proč?

Zavřít oči, převinout film plný nedůležitých důležitosti, relativita nejen času ale i událostí, svět zúžený na myšlenku jednu, jedinou. Uvidím ji ještě? Je to naděje či strach? Strach z čeho? Z nevyhnutelnosti, která mě drží za límec ocelovým pařátem, není úniku, uniknout nechci, uniknout musím. Uniknout čemu a uniknout kam?

Cosi ruplo ve struktuře Všehomíru, ale ne, jsem já Všehomír? Jistě, vše bylo stvořeno momentem mého zrození a zanikne v momentu mé smrti, pokud tedy jsem smrtelný. Jsem?

Pamatuji... Co jsou vzpomínky? Cesty časem? Jsou skutečné, hmatatelné? Co je přítomnost? Předehra před budoucnosti? Existuje "teď"? Jen se na něj podívám, tak zmizí, rozplyne se jako pára, není minulosti, současnosti ani budoucnosti, existuje pouze stroj času - zběsile se řítící odnikud nikam. Kruh, had Oroboros sám sebe požírající se, destrukcí přetváří se, rodí se, aby se mohl znovu pohltit, kruh bez začátku a bez konce.

Motám se dokolečka jako opilý, přeji si být tam, kde nejsem, hledám "jinde", bojuji divoce a marně, boj předem prohraný, není úniku před bytím, jsem, kde jsem, kam se vrtnu, tam najdu sebe, i prostor je relativní, definovaný, definovaný... Oroboros objímající vesmír, všudepřítomná nicota bytí.

Je tady, čupřina černá jako uhel, oči jako dvě hvězdy metající oheň, film se rozbíhá, Šípková Růženka, Šípkový Růžák, Růženec? Pohádky se mýlí, princezny osvobozují prince a ne naopak, každý přece ví, kde je skutečná síla, proto pravěký lovec tesal sošky matky Bytí, Venuše věstonická s širokými boky a prsy k prasknutí životem naplněnými, obličej bez tváře je tváří žen všech, Panenko Marie oroduj za mne...

Dívám se na ní a děkuji, že je. Ztratil jsem víry, kaji se, nevěřil jsem v Tebe a mýlil jsem se strašlivě, jsi, protože jsem v Tebe uvěřil, nebo jsem v Tebe uvěřil, protože jsi?

Jsi, nádherně jsi, dívám se Ti do oči, šťastné se topím v tekutém ohni, šťastně? Skutečně? Definuj štěstí, tak honem, co to je? Štěstí je nepřítomnost neštěstí. Špatně. Velmi špatně. Propadáš příteli. Vím to, propadám zcela a nepodmíněně, reparát se nepřipouští, je pozdě, pozdě na všechno. Dívka, ne bohyně, sedí proti mně, snažím se zjistit podrobným studiem topografie tváře, kde je sever, kde jih, snad i východ a západ by se měl označit na větrné růžici, vidím pouze "HIC SUNT LEONES", proto jsem asi ztracen, upadla mi mapa a ručička kompasu se točí jako vlček, koukám se z okna, ale nevidím ohnivá kola proroka Eliáše, jenom noc, hebkou, vláhou, vláčnou jako sametová večerní róba.

Jsi šťastný? Snad tedy přece jen bohyně, ne dívka, dívky se na takové věci neptají, cítím magii všude kolem, prastarou, starší než písek v poušti, i jednobuněčné organismy ji jistě cítily, proč se jinak pachtit! Vzduch praská silokřivkami energie, vychází i ze mne, ne, ne, bohyně, dívka, magie moje i její vibrují stejným kmitočtem, navzájem se posilují, vojáci přecházející most musí zrušit krok, jinak se most zhroutí, vibrace sílí a na sebe navazují, tvoří se vlna jedna, všeobjímající a všezahrnující, lano neobyčejně síly, pupeční šňůra spletená střídavě z ocelových vláken a gumových žil.

Dívka se zvedá k odchodu, lano se krátí, vytáhne mě na nohy a já k ní přiskočím jako špendlík k magnetu, líbám líčko jako surové hedvábí, to se tak u nás v Kanadě dělá, nic to neznamená, což je lež, točí se mi nad tou hebkostí hlava, raději si sednu, jak stát, když nemám nohy, ruce najít nemohu, ani tělo, na čem asi sedím?

Odchází, lano se natahuje, čím je delší, tím je jeho síla větší, trochu to bolí, ale žít se s tím dá, neboť věřím v moc silokřivky, škubnout trochu a zase jsme spolu. Našel jsem ruku a tak se mohu napít piva, i ústa mám, včetně rtů s pamětí hebkosti. Čekám, až lano splní svou povinnost, řekla, že už se asi neuvidíme, jak by to mohlo být?

Dívám se kolem sebe a vidím houf mužů, sedí, postávají, hrají elektronické hry, věci se mění, místo mariáše točící se třešničky, zvonečky, kvítka, muži chtiví tři symbolů v řadě házejí mince do nenasytné lesklé tlamičky mašiny, mrká na ně okem obrazovky, dva zvonečky a třešnička, dvě třešničky a zvoneček, muž se lehce potí, zásoba mincí se ztenčuje, ale mašina stále otvírá zobáček jako kukaččí mládě v hnízdě střízlíka. Opodál sedí smutná blondýnka, chrpově modré oči se dívají do prázdna a prázdno nacházejí, netknuté pivo před ní ztrácí hlavu a jiskru, dívka viditelně postrádá obojího. Připomíná psa přivázaného před obchodem, zoufale čeká na pána s tajným, ale silným podezřením, že se nedočká, že tu bude sedět věčně. Slámově vlasy načechrané jako pěna, sedí jako koruna vodní tříště na mořské vlně, tvář nehybná, mrtvá, oči plně tupé rezignace.

Mašinka škytla, nažraná k prasknutí, zacinkala a začala zvracet lesklé mince do lačně čekající dlaně, proudy peněz přetékají, řinou se na zem pokrytou prachem a vajgly, muž klečí před blikajícím, blinkajícím oltářem, černá mše, kde modlící se je obětí, koří se nečistému bohu a cpe si kapsy v kožené bundě mincemi. Afektovaně chladná lhostejnost tváře, dokonalost porušena jazykem olizujícím okoralé rty. Fontána peněz přestala tryskat, muž pozoruje ústa stroje v marně naději, pokrčí rameny a zvedne se z kolen. Blue jeans znovu nacpané do zaprášených kovbojských bot, zip na bundě zavrčí, muž si uhladí studovaně nedbalým gestem vlasy a škubne hlavou. Blondýnka se rychle zvedá, muž odchází, aniž se na ní podívá, ví, že ho bude následovat jako psík, gesto znamená "k noze" a dívka je dobře vycvičená.

A už jsou pryč, na stole zbylo jen panenské, netknuté pivo a zmuchlaná bankovka. Podíval jsem se na svou ruku, nějak, sama od sebe, se sevřela v pěst, koho asi chtěla udeřit? Dívku? Muže? Ty všechny, kteří se dívají a nevidí? Nemohu už dál sedět, musím na vzduch. Dýchám zhluboka, piji mrazivý nápoj vzduchu slabě nasáklého všudepřítomným zápachem kouře, jako ta nejjemnější skotská whisky, i když tahle kouřová chuť pochází z uhlí.

Je pozdě, pozdě na všechno, pozdě odejít, ale nechci čekat jako ta smutná plavovláska, i když si důstojnost asi jenom namlouvám, chci vidět černou čupřinu s očima jako korálky, kouká z nich smích i jadýrko temnoty, je tam, hluboko sice, dobře zamaskované, ale já jsem superman, muž z nerezoceli, i když bych užil trochu oleje a flanelový hadr, ale i tak mám rentgenové oči, vidím betonem, cihlou a někdy i do lidí.

Je tam, dobře schovaná bolest, ale já ji poznávám, podobné jadýrko mám v sobe zakopané i já, čtyřicet kroků na západ od stromu s bílým křížem, najdi

přibitou lebku a spusť cosi těžkého na provázku levým očním otvorem, třeba i

zlatého chrobáka. Kopej, kde dopadne a najdeš ...