Červen 2003

O pravdě a přátelství

Ota Ulč

V novinách v Pákistánu, spojenci USA, se objevila výzva s peněžitou odměnou tomu, kdo zabije nějakého Američana. Až z daleké Austrálie zareagoval e-mailem jeden dentista, který se pokusil odpovědět na otázku, kdo že je to ten k zabití předurčený Američan. Ten původu anglického, francouzského, španělského, italského, německého, irského? Co třeba Rus, Polák, Mexikán, Indián, Ind, Číňan, Japonec nebo právě Pákistánec? Má to být pouze křesťan, nebo zejména žid, nebo také buddhista, hinduista či dokonce muslim? Následovníků Alláha je v USA víc než v řadě stoprocentně mohamedánských zemí včetně rozsáhlého Afghánistánu. V pouhém Dearbornu, jedné ze čtvrtí michiganského Detroitu, žijí desítky tisíc Iráčanů. Pochybuji, že příliš pozornosti budou věnovat vyjádření náboženské veličiny Ali Abú Al-Hassana, zakazujícího muslimům mít americké občanství . (MEMRI, Inquiry Analysis č.130, 8.4.03). A nikde není náznaku, že by teď po pádu Saddáma většina dychtila po permanentním návratu do původní vlasti. Připomněl jsem si diplomata s pasem odněkud z emirátů, který z OSN, svého působiště, k nám na univerzitu dojížděl ve snaze získat doktorát. Narodil se na území dnešního Izraele a hořekoval, jak že on, žena, celá rodina, baží po návratu. "Už vidím vaše děti, jak z luxusního apartmá na Manhattanu se ženou do rodného chlívku s kozami pod touž střechou, radovat se z hřejivého pocitu domova," jsem tehdy řekl a diplomat splaskl.

Šéfredaktor Saúdy vlastněného a v Londýně vycházejícího deníku Al-Sharq Al-Awsat, se slovy "Vím, že mít nezaujaté stanovisko se v arabských médiích rovná sebevraždě, že jiný názor je považován za velezradu národních zájmů", si troufl kriticky se vyjádřit k počínání arabských, prozatím stále nepoučitelných médií. V roce 1967 žurnalisté s falešnými předpovědmi o mnoho mil předběhli arabské armády na bojišti. Světu dodali zprávu o sestřelení stovky izraelských letadel, za předpokladu, že takový, jakkoliv virtuální výkon dodá sebedůvěru vlastním řadám, které se pak natolik vzmuží, že ke kýženému sestřelení přece jen dojde - předčasná pravda, ale přece jen pravda. Triumf naděje nad zkušeností. V roce 1991, před kvapným vyhnáním Saddáma z Kuvajtu, arabské sdělovací prostředky slibovaly triumfální vítězství, smrt desetitisíců agresorů. A teď v roce 2003 se situace opakovala. Místo jediného slova o irácké střelbě do prchajících vlastních lidí, pozornost uchvátil zemědělec, který starou puškou údajně sestřelil americký vzdušný stroj Apache.

Iluzím se notnou měrou oddávali náboženští funkcionáři. Například šejk Abd Al-Ghafour al-Qaysi v Bagdádu v mešitě během kázání v ruce třímal zbraň a hřímal takto: "Přísahali jsme džihád před Mohamedem… Jsme armáda Mohamedova … Dostavil se ozbrojený nepřítel, Satan a jeho armáda… Válka začala a zlo vyplivují ústa těch, kteří lžou a tvrdí, že Bagdád bude okupován během několika hodin. Jak můžete vidět, Bagdád stojí pevně, každý ho brání se zbraní v ruce - každé dítě, stejně i každá žena. Agresorům se nepodaří zneuctít půdu Bagdadu. Slibujeme naším bratrům kdekoliv ve světě: Irák je v dobré formě, je jednotný od jednoho konce k druhému… Alláh přinese vítězství islámu… Alláh ochraňuje naši armádu… Alláh ochraňuje našeho vůdce Iráku, symbol víry a džihádu, vůdce Saddáma Hussajna." (Z přenosu Al-Arabia TV Dubai, 28.3.03).

Reportéři si rovněž vymysleli zprávu, že Američané používají chemické zbraně. To netvrdil ani bizarní ministr informací Mohammed Sajíd al-Sahháf, ač tvrdil přemnohé, když se slovem důstojníka a vysokého vládního představitele zaručil, že agresoři do Bagdádu nikdy nevstoupí, a když pak vstoupili a byli v dohledu, nadále tvrdil, že neexistují a ti, kteří by snad přece jen byli existovali, raději v zoufalství páchají sebevraždu, stovky jsou jich. Pokud tento Mohammed ještě žije a někde z nory se znovu objeví na povrchu, nemyslím, že se bude radovat z popularity, kterou v USA zatím získal. Má již svůj klub fanoušků s vlastní webovou stránkou WeLoveThe IraqiInformationMinister.com. Aniž být zlověstný, ale pouze směšný, to aby byla největší potupa.

Nejen arabská média reagovala na briskní spád událostí víc kysele než sladce. Přední palestinský deník místo běžného vydání v barvách oznámil bagdádský debakl ve smuteční černi. Všude kolem dokola převládala váhavá polopřiznání reality, racionalizace a spousta konspirativních báchorek, z nichž nejvíc jsem si oblíbil paranoidní tvrzení, že Saddám byl nastrčený špión CIA, který dal imperialistům záminku napadnout svět islámu.

Tvrzení, že nepřítel mého nepřítele je můj spojenec, v tomto případě příliš neplatí. Válku, kterou v roce 1980 rozpoutal Saddám proti Íránu, trvala do roku 1988 a stála obrovské množství životů na obou stranách: 500 000 Iráčanů, 300 000 Íránců. Tehdy v blízkosti Basry v jedné z mnoha bitev s iráckými tanky a dělostřelectvem, za pár hodin z původních 25 000 Íránců jich zbylo na živu pouhých 600 (NYT, 26.4.1984). Tehdejší agresor Saddám právem není v Teheránu populární. Ale rovněž nejsou jeho přemožitelé, jak dokumentuje úvodník v iránském Kayhan International, deníku v anglické řeči (5.4.03). Z textu cituji tyto lahůdky: "Frankensteinův ďábelský mozek teď aby se potýkal s odporným netvorem, kterého stvořil před desetiletími trvale zotročit irácký lid a dohnat státy v regionu, aby se mu poddaly, Mezopotámie, kolébka civilizace, teď vrávorá pod jednou z největších barbarských agresí v dějinách. Současně, po zuby ozbrojení Yankeeové plundrují města, vpadají do bytů počestných občanů, vlečou muslimské ženy a děti do ulic, mučí a vraždí bezbranné civilisty. K tomu dochází proto, aby se uspokojila touha prezidenta George Bushe nastolit svou verzi demokracie v zemi, kde Adam, otec všeho lidstva, je pohřben, kde Noe zbudoval svou archu a kde se narodil Abrahám. V právě uplynulém křesťanském století svět se seznámil s krvelačnými megalomaniaky jako Benito Mussolini, Adolf Hitler a Josef Stalin. Bush tyto zloduchy z nedávné minulosti samozřejmě překonává."

V případě zarputilých mohamedánů rovněž neplatí jinde nezpochybňovaný předpoklad, že můj přítel je mým přítelem. Například Egypt, dlouhá již desetiletí pravidelný příjemce miliard dolarů od dosud trpělivého amerického dárce (akt štědrosti, která mě, daňového poplatníka hodně hněte, ne-li co horšího), se vyjadřuje s prakticky touž dávkou nesmiřitelného nepřátelství.