Červen 2003

Vypořádávání se s minulostí, odpouštění

Ota Ulč

Kdo na tebe kamenem, ty na něho chlebem, raději nastavit k nafackování druhou tvář, nejsme jako oni. Než taková křesťanská sametová doporučení mi spíše vyhovuje uvažování Konfucia: "Odměnit zlo dobrem, co tohle je za nesmysl? Čím potom odměnit skutečné dobro? Ne, nikoliv. Dobro si zaslouží dobro a zlo si pouze zaslouží spravedlnost." V tomto smyslu veliký mudrc pravil, nikoliv ovšem česky.

V Kambodži, nedalekém sousedství od Konfuciova působiště, sedmi a půl milionovému národu převážně něžných buddhistů, se podařilo nadšeným následovníkům řezníka-intelektuála, Pol Pota, ve Francii vzdělaného marxisty, notně pustit žilou. V rámci naplňování úchylných vizí, od dubna 1975 do ledna 1979 vyvraždili v počtu jednoho až dvou milionů spoluobčanů. Pokud možno všechny vzdělané a všechny brýlaté, jakkoliv třeba negramoty, ale podezřelé ze schopnosti číst a tedy i myslet vlastní hlavou.

A účet za způsobenou poušť zůstal nesplacen. V džungli nalezený Pol Pot zemřel přirozenou smrtí…

S minulými hrůzami se lze daleko lépe vypořádat, když na ně dohlédne ten, kdo jim udělal konec. Příkladem nám poslouží Německo po roce 1945. Denacifikace nebyla - a nemohla být - perfektní, ale přece jenom pár zloduchů se pohoupalo na šibenici. Čímž se konečně dostávám k dnešnímu stavu věcí v Iráku. Nevylučuji, že dojde k některému přelíčení u mezinárodního tribunálu, tak jak je tomu v Haagu s Miloševićem či v tanzánijské Aruši, kde si vzali na starost hrdlořezy z Rwandy. Nejvíc této agendy ale připadne místním orgánům, Irák Iráčanům. Nebo se to dá vyřídit bez cirátů a věru už se tak nezřídka stává v ulicích.

Tak neblahou alternativu uvážil Amer Hammoudi Al-Saadi, velevýznamný Saddámův generál, když požádal žurnalisty německé televize (jeho manželka je Němka), aby zprostředkovali kontakt s Američany, že se jim vzdá. Tak se tedy stalo a nyní generál, prý stále sebevědomý, sebejistý, odmítá v zajetí odpovídat na otázky. Snad Američany napadne vyrukovat s hmotnou, životně důležitou zainteresovaností, zmínit se totiž o eventualitě, že by mohl být vypuštěn na svobodu do ulic. Tam se o něj postará lid, který v nedávných volbách vyjádřil perfektní stoprocentní podporu režimu, jemuž generál sloužil. Jeden z těchto voličů se teď vyjádřil takto: "Jednoho po druhém, všechny je zabijeme," a dodal hrůzný slib "zabijeme je ne kulkou, ale vlastními zuby." (The New York Times, 11. 4. 2003: B2). Že je tedy zakousnou.

Po 23 letech Saddámovy krutovlády si lid začíná vyřizovat účty nikterak něžným způsobem. Započal důkladným rabováním: napřed v Saddámovými palácích odnést si aspoň kus nábytku a třeba i zlatý kohoutek z koupelny na památku, načež došlo na rabování sídel papalášů, následoval útok na úřady, též na německé vyslanectví a francouzské kulturní středisko, vhodná to reakce oceňující zásluhy těchto dvou států udržet při životě Saddámův režim, došlo dokonce i na nemocnice a totální vykradení národního muzea. Deseti tisíce nenahraditelných pokladů kdysi výtečné mezopotamské civilizace zmizely.

A za to ovšem - jak jinak - mohou Američané, stále mající plné ruce práce s probíhajícím bojem, že hned nezasáhli. Kdyby ovšem byli zasáhli, tatáž média, tolik se rozhořčující, by je obvinila z násilí na prostých občanech, typický to následek imperialistické okupace, obrazovky by přinášely názorné důkazy. Teď tu máme záběry rozhořčeného, pěsti svírajícího davu a komentátoři všude ve světě se připojují. Prozatím jen čekám, zda se kdy dočtu tohoto: Proč je zcela přehlížen zločin a veškeré mravní rozhořčení je adresováno tomu, kdo zločinu nezabránil? Korán přísně zakazuje rabování, plundrování. Naprostá většina Iráčanů jsou muslimové.

(www.bohumildolezal.cz)