Červen 2003

Váleční zajatci, válečné zločiny

Ota Ulč

Dostalo se mi problematického potěšení pohovořit s hodně pokrokovým žurnalistou, oním typem, který nikdy nepochybuje o svých nezřídka bludných pravdách a rovněž nemá jakékoliv zábrany pouštět se do témat, o nichž nemá zbla ponětí. Začal mě poučovat o detailech v mezinárodním právu, oboru, který jsem dlouhá léta vyučoval na univerzitě a ledacos publikoval: "Jen se podívejte na to Bushovo pokrytectvi! Washington protestuje, jak že se v Iráku zachází s americkými zajatci a přitom na bázi Guantánamo se zachází stejné, ne-li hůř se zajatci z Afghánistánu," začal horlit. Týž argument jsem slyšel od reportéra v jordánském Ammánu, jak že tam byl zaskočen takovým přirovnáním a nemohl se s ním kloudně vypořádat. Nemohl, poněvadž nevěděl, ač vědět mohl a tedy i měl. Mohl si například něco přečíst o ženevských, žurnalisty nezřídka zmiňovaných konvencích.

Nezareagoval jsem profesorským poučováním a tím spíš se budu krotit na těchto stránkách. Tedy jen velekrátce: tyto konvence z roku 1949, vycházející ze starých pravidel, přijatých v Haagu už v roce 1907, jsou čtyři a jedna z nich se zabývá válečnými zajatci (P.O.W. - Prisoners of War). Jimi se stávají příslušníci ozbrojených sil (combatants), kteří v okamžiku svého zajetí na sobě měli uniformu svého státu, s označením hodnosti a příslušnosti k organizované jednotce, a otevřeně, neskrytě drželi zbraně. V tomto případě šaty vskutku dělají člověka. Obléknout se do civilu a zejména vzít na sebe nepřátelskou uniformu, hrozí rizikem kvapného ukončení pozemské existence. Takový byl za druhé světové války osud dobrovolníků, které proslulý esesák a údajně i sudeťák Otto Skorzeny poslal v přestrojení za Američany dělat diverzi na západní frontě. Když se zjistila jejich skutečná identita, následoval velmi krátký soud. Viděl jsem několik záznamů před jejich odstřelením: ani jednomu se to samozřejmě nelíbilo, aniž by ale projevili překvapení, že se tak děje. Teď ve válce proti Saddámovi byli někteří iráčtí vojáci chyceni v amerických uniformách, s insigniemi 3. divize. V tomto převlečení se dopustili střelby do vlastních řad. Sledujme tedy, jaký asi bude jejich osud.

Do zajetí se dostávají i tzv. irregular forces - různí partyzáni, guerilly. Ti mají nárok na přiznání statusu P.O.W. pouze při splnění podmínek, že patřili k organizované skupině, která měla svého velitele, že měli zřetelné insignie a zbraně nesli otevřeně, nikoliv jen skryté pod burnusem. Podmínky mnohdy dost nerealistické, leč posuďme situaci z opačného hlediska: partyzán v černém pyžamu sedláčka na vietnamském poli je chráněn svou anonymitou , na rozdíl od pěkně viditelného, identifikovatelného nepřítele v uniformě. Výhoda této anonymity je pak anulována rizikem trestu v případě zajetí.

V 70. letech došlo v OSN pod tlakem řady zemí onoho tzv. třetího světa k přijetí výjimek, šitých hodně pokrokovou jehlou: že totiž takové restrikce nemají platit v případech některého typu bojovníků, totiž těch, kteří bojují proti sionismu a apartheidu. Čili by to ovšem neplatilo například v případě šíitů, kteří v roce 1991 povstali proti Saddámovi či v případě Tibeťanů, již řadu desetiletí stále na štíru s čínskou okupací. Naštěstí tyto v roce 1977 přijaté extra protokoly se dosud nestaly všeobecně uznávanou a závaznou normou, leč ještě není všem dnům konec.

V případě v Afghánistánu pochytaných fundamentalistů je závažná také skutečnost, že to jsou tzv. unlawful combatants. Příslušníky Talibánu nelze posuzovat jako regulérní armádu, poněvadž byla výtvorem neregulérního, nikde ve světě neuznaného, též v OSN nereprezentovaného režimu, ať už s jakkoliv grandiózními ambicemi (např. záměr Mulláha Omara způsobit totální zničení, zánik Ameriky). A daleko míň legitimity a nároku na uznání jako subjekt mezinárodního práva má Al-Kajdá, amorfní teroristická organizace bez adresy, se svými dobrovolníky z mnoha končin světa. Jsme ve válce a ústava, slovy soudce Roberta Jacksona, není suicide pact -závazek spáchat sebevraždu. Vojáci před vstupem do jeskyně v Afghánistánu nebo do tunelů v Iráku si skutečně nemusí opatřit předchozí povolení od justičních orgánů. Ženevská konvence vyžaduje, že P.O.W. - jimiž pochytaní příslušníci Talibánu či Al-Kajdy však nejsou - jsou povinni uvést pouze své jméno, mají nárok na ohleduplné zacházení, na korespondenci, příjem zásilek z domova či od humanitárních organizací. Zásilky mohou obsahovat hudební nástroje, vědecké vybavení (scientific equipment) mezi něž - aspoň tak doufám - se nezapočítává kuchyňské vybavení včetně ostrých nožů.

Z odhadovaného počtu 7 000 zajatců si jich asi desetinu Američané dopravili na bázi Guantánamo. Tam tedy dlí v oranžových pyžamech, vybaveni kobercem, rohožkou na modlení, možností se sprchovat, s omezenou možností se pohybovat, dostávají druh potravy v souladu s jejich náboženskými zvyklostmi. Svět obviňuje Američany z genociálního zacházení, Mezinárodní červených kříž tam koná inspekce a vzdor svým snahám dosud žádné hrůzostrašnosti neobjevil. Je ale pravda, že zajatci jsou důkladně vyslýcháni a ledacos o teroristických plánech a jejich provozovatelích se tak podařilo zjistit. Guantánamo ale není jediným záchytným střediskem. Například jsem obdržel e-mail s datem 27. března 2003 od odesilatele J50DSM@aol.com, spolu se záběrem z mateřské letadlové lodi USS Enterprise a se sdělením Pentagonu, že došlo k propuštění čtyř příslušníků Talibánu, všichni vyšších hodností, zajatců od prosince 2001 po bitvě u Bora Bora. Na lodi tedy pobyli třináct měsíců a za spolupráci s vyšetřovateli každý dostal 50 dolarů kapesného a ojeté auto (bílý Farlane, ročník 1963) a teď se mohou vrátit do rodné Saúdské Arábie.

Jiný kraj, jiný mrav. V irácko-íránské válce docházelo k častým popravám zajatců a také k jejich pohřbívání za živa. Rovněž nedobrý je osud izraelských vojáků, pokud kdy padnou do arabského zajetí. Syrský ministr národní obrany Mustafa Tlas vyznamenal řádem republiky "vynikajícího vojína z Aleppa, který odpravil 28 židovských vojáků jako ovce. Tři z nich oddělal sekyrou a usekl jim hlavu. Jinému zlomil vaz a pozřel jeho maso" - tuto ministrovu informaci zveřejnila 11.7.1974 syrská vládní publikace. O 10. výročí války Jom Kippur na přehlídce za přítomnosti syrských představitelů státních a stranických, dívky z mládežnické organizace strany Baas zakously živé hady, milicionáři podřízli štěňata a pili jejich krev. Prezident Assád nadšeně aplaudoval.

Pokusy jednotně humanizovat něco tak zásadně nehumánního jako je válka, naráží na heterogenitu kultur, tradice, civilizace. Za druhé světové války nikdo nepřekonal krutost Japonců v zacházení se zajatci. Těmi se pohrdalo a zejména ti čínští byli podrobeni bakteriologickým experimentům, vivisekcím, operacím bez narkózy, potápěním v ledové vodě, zmrznutím na ledu. V Japonsku mladík v okamžiku odvodu se stal osobním majetkem císaře a doma už rodiče připravili urnu na popel, bude-li k mání. Před potupou zajetí se zásadně volila smrt. V Africe v různých těch bojích za svržení koloniálního jařma a zejména pak po dosažení svobody v početných rozmíškách ožily tradiční praktiky ukusovat z poražených nepřátel. V Libérii v roce 1990 takto byl postižen svržený prezident Samuel Doe - z něho ukusovali ještě za živa.

Voják je trestně odpovědný za své počínání jak na bojišti, tak v závětří, vůči civilnímu obyvatelstvu na území cizím či vlastním. Nesmí se vůči němu dopustit jakéhokoliv násilí: ne tedy vraždit,loupit, znásilňovat či třeba jen krást náramkové hodinky - druh záliby, jíž se v roce 1945 proslavila Rudá armáda Osvoboditelka.

Západní sdělovací prostředky, nikterak příznivě nakloněné Bushovi a jeho válečné iniciativě, potvrdily přemnohé porušování pravidel legitimního boje příslušníky irácké armády a zejména oněch tzv. irregular forces - fidajínů, speciálních útvarů pod komandem Saddámova syna Udaje, známých z televizních obrazovek v černém oblečení od hlavy k patě a pokud možno v permanentním poklusu. Civilní obyvatelstvo bylo přinucováno sloužit jako ochranné štíty, za nimiž se kryli střelci. Mešity, školy a nemocnice sloužily jako skladiště zbraní včetně dělostřelectva a tanků, vznikla tam velitelská stanoviště, zřízena kulometná a raketometná hnízda. Tak se stávalo víc pravidlem než výjimkou. V městě Nadžáf nenašli příslušníci americké 101. parašutistické divize při inspekci 24 škol ani jednu nevinnou (The New York Times, 4.4.03).

Časté praktiky tzv. ruse, ambush - klamu, šalby, přepadu ze zálohy. Ono již zmíněné oblečení do uniformy nepřítele a v ní se dopouštět střelby do vlastních či cizích řad. Vzít na sebe háv mírumilovného venkovana a pak hodit granát. Zvednout ruce a s bílou vlajkou se přiblížit ke kynoucímu nepříteli, jehož ve správném okamžiku usmrtit. Iráčtí vojáci v zajetí vypovídali o svém strachu z ideologicky zvlášť zakalených jednotek za jejich zády, připravených zastřelit při podezření z dezerce či vzdání se nepříteli, i při náznaku neochoty splnit jakkoliv nezákonný rozkaz.

Čin, spáchaný na rozkaz nadřízeného bývá tou nejčastější formou obhajoby, že přece jeden zákon nemůže vyžadovat potrestání osoby pro čin, který byla jiným zákonem donucena spáchat. Ono klasické dilema vojáka: pro neuposlechnutí rozkazu bude za války zastřelen, pro uposlechnutí rozkazu bude po válce oběšen. Ošidná též může být odpovědnost nadřízeného za činy svých podřízených. V roce 1946 byl americkým vojenským tribunálem v Manile k smrti odsouzen generál Tomojuki Jamašita za prokázaná zvěrstva svých vojáků, jež ale nemohl kontrolovat, poněvadž byl na velitelství v Baguiu, stovky kilometrů daleko.

Doktrína vojenské nutnosti (Kriegsraison), formulovaná v Německu před 1. světovou válkou, tvrdí, že za zvláštních podmínek lze suspendovat pravidla války, jako například zastřelit zajatce. Tuto doktrínu ale mezinárodní právo neuznává. Například britský soud v roce 1945 odmítl obhajobu kapitána německé ponorky, že "musel"postřílet trosečníky v záchranných člunech, aby zahladil stopy po potopení a tak unikl případnému pronásledování, jež by ohrozilo jeho vlastní posádku.

Američtí právníci vypracovali seznam 24 zločinů, z nichž mohou být obviněni zajatci na základně Guantanámo - od vraždy, zmocnit se rukojmí, až po surové zacházení se zajatci. Dilema amerického vojáka v Iráku je pak toto: Střílí na mě fidajín, kryjící se za zády zděšených dětí. Spáchám zločin opětováním palby, nebo se mám nechat zastřelit? Washington, velice teď dbalý na politický dopad svého počínání, vydal přísná pravidla (tzv. rules of engagement), co se smí a zejména nesmí. Například je zakázáno opětovat střelbu vycházející z mešity, pokládané za historickou památku. Napřed je prý nutno konzultovat situaci s armádními juristy. Sympatizuji s povzdechem komentátora Charlese Krauthammera (The Washigton Post, 28.3.03), který dopad a logiku takových skrupulí přirovnal k boxerovi, vstupujícímu do ringu k utkání s jednou rukou přivázanou za zády.

Otázka jurisdikce, jak provinilce před jakou stolicí trestat, zda odpovědni mají být jen hlavní postavy v pozadí či daleko početnější vykonavatelé rozkazů až po posledního kmána v poli, si ovšem zaslouží další úvahu.