Červen 2003

Červená knihovna se špatným koncem

DANIELA UMLAUF-GOLDWEIN

Když jsem se před osmatřiceti lety poprvé vdávala, byla to romantika jako trám. Moje maminka to sice nazývala jinak, ale starší mají vždy víc rozumu. Faktem je, že po dvou letech z manželství sešlo. Protože jsme mimo prstýnků nic společného neměli, odebrali jsme se od rozvodového soudu každý do svého nového života. On po několika létech zakotvil v Americe, já v dalším manželství, tentokrát obdařeném dvěma ratolestmi.

Těch následujících pětatřicet let uteklo jak voda. Má prvorozená se řízením osudu vdala do Idaha, syn ode mne emigroval do bytu po babičce. Já, mj. dvacet let už vdova, byla najednou sama. Ne však nadlouho - jednou se mi na mobilním telefonu ukázalo "americké" číslo. Ne, nebyla to vzdálená holčička milovaná, on to Jiřík! Dcera za touhle akcí však opravdu byla, neboť vzala osud do své péče a "vyhledala, zavolala". Z Jiříka se stal mezitím George, z útlobokého prince spíš prostorný pantáta, ale když jsme se na ruzyňském letišti znovu viděli, uplynulá léta odvála nová láska. Sebekriticky musím přiznat, že i já jsem kočka vhodná spíše k vypreparování.

A tak jsme se znovu vzali. Vzhledem k tomu, že jsem si ho nebrala ze ziskuchtivých důvodů - kde bydlet i co jist jsem měla a mám i bez jeho dolarů - a vzhledem k mému věku SSS = stará senilní sklerotička, jsem si nedělala žádné nároky na případnou práci či nějaké výhody, které by mi ze sňatku s ním od americké země mohly kynout. Dohodli jsme se, že budeme trávit život občas tu, občas tam. On se těšil na toulky po Čechách, já na Nový svět. Jsme obstarožní poupátka penzijního věku, nepoutáni žádnými povinnostmi. Ach, byly to sny plné ideálů.

Promptně a poctivě jsem tedy vyplnila a vyřídila veškeré náležitosti, potřebné k získání slavné green card. Čímž začala má nekončící anabáze. Už na letišti v Newarku (rok 2000) mi úředníci do pasu dali špatné razítko. Předlouho se nic nedělo. Jak jsem později zjistila, obálka s mými doklady se prý na letišti někam zatoulala. V průběhu dalšího roku jsem byla třikrát či čtyřikrát zvána (poctivě přišla a předlouhé hodiny odseděla) do úřadovny INS k otiskům prstů, což se ovšem ukázalo jako zbytečné, protože jsem vše měla dávno vyřízené i prstíky důkladně otištěné. Byla jsem totiž omylem vedena pod dalším allien number. Omluvili se mi, uznala jsem to, a příště - na další pozvání - šla znovu.

Když konečně green card fyzicky přišla, zjistila jsem, že je na ní uvedeno špatně příjmení. Takže znovu napsat, počkat na pozvání, odsedět pár hodin, odstát předlouhou točitou frontu (v mém věku nesmírně zatěžující) a odevzdat chybnou kartu. Náhradou za ni jsem dostala malý kousek papíru, na kterém uředník tiskacími pismenky namaloval správné jméno, podepsal, že jsem ji předala, a sešívačkou všil do mého pasu. To bylo před rokem touto dobou.

V zimě jsem vyplňovala další papíry. Vyplnila, odeslala. Přišla nová složka, kde mi ovšem bylo změněno jméno ještě půvabněji než předtím - tentokrát jsem se jmenovala křestním jménem Umlauf Go a příjmením Daniela. Kdyby to nehrálo takovou roli - asi bych se jen smála. Další velké jednání, tentokráte i telefonické. Po několika týdnech vyřizování, dopisováni atd. jsem konečně v databázi vedena pod správným jménem. Ale, jak mi bylo sděleno, v současné době se vyřizují a rozesílají green cards žadatelům z roku 2001, takže, ač ji oficiálně mám, ve skutečnosti ji nemám. Ovšem bez ní se na Mannhattan za milovaným Jiříkem jen tak jednoduše nepodívám. Musím mít vystaven Transportation Letter. Jen ten umožní, abych směla vstoupit do USA. Půjdu-li na velvyslanectví v Praze, dostanu jej za 300 dolarů. Nejsem sice harpagon, ale dostávám přímo kopřivku a žlučníkový záchvat z toho, že bych měla při každé návštěvě platit tolik peněz za něco, co jsem v žádném případě nezavinila!

Tak jsem nakonec našla o něco levnější, i když vyčerpávající možnost, jak to - snad - zařídit. Pojedu do Vídně do tamější pobočky INS, kde prý vystavují onen průvodní dopis zadarmo. Ovšem, osm hodin trmácení a peníze, které za cestu autem budu muset zaplatit, to vše jde na mé konto.

Protože nejsem dívka v rozpuku let a nejela jsem DO AMERIKY PRACOVAT, ale pouze za manželem, nechci tam trvale trávit všechny zbývající dny života. Jednak mám v Praze svého milovaného synáčka (kterému sice moc nechybím, ale chybí on mně), druhak tu mám plno stejně pravěkých kamarádek, které se prozatím neudaly do země snů - tedy Spokojených států amerických, třeťak byt, který musím občas obhospodařit a čtvrťak - což není nepodstatné, sem jezdím za felčary.

Od doby, co jsem byla dvakrát u lékaře v NY - na Park Avenue u zubaře a vlivem jeho zásahu jsem byla na převelikém léčení, podruhé v nádherné nemocnici na mamografii, kde mi oznámili rakovinu prsu, aby posléze pan doktor zjistil, že chybička se vloudila, snímek že patřil jiné ženě (chlap nepochopí děs, který jsem 14 dnů prožívala) - si už nenechám v Americe vytáhnout ani třísku z prstu. Takže v současné době, kdy se díky změně režimu změnily i české léčebné možnosti, si raději užívám kvalitní přístup zdejších lékařů i ošetřovatelského personálu. Jak vidíte, skutečně od Ameriky nic neberu.

Další věc, a to se musím přiznat, že je pro mne velmi, převelmi důležitá, je nedostatek přátel a kamarádů v NY. Nikoho tam neznám. To nejsou pražské ulice, obchody, parky, kde si popovídáte s cizími lidmi, kde se lidé každého věku lehko seznámí. Bydlíme sice v krásném domě, v krásném prostředí, kousek od Central Parku, ale jsem mezi těmi milióny lidí jen sama s manželem. Prostě ponorka jak vyšitá. Takže tam jen krafu s kamarádkama přes internet. Ano, lidský kontakt mi nesmírně chybí.

Víte, kdybych nebyla tak zarputilá a nechtěla dokázat, že budu JEDNOU trávit čas tak, jak si budeme my dva s manželem přát, asi bych to vzdala. Uvědomíte-li si, že ještě nejméně rok budu muset podstupovat tyto nepříjemnosti (a to jsem vypsala jen pár z nich), jistě uvěříte, že se cítím bídně. Situace je zatím neřešitelná. Jiřík, ten už rezignoval a většina naší komunikace je v podstatě jen hádání se na tohle téma. Říká, že když chci být s ním, je to možné jen tak, že už bych se do Čech nepodívala. Že Amerika se prostě s imigranty nemazlí a já se musím přizpůsobit. Včera mi dokonce nechal na mobilu vzkaz, že snad bude lepší, když se zase rozvedeme. Chápu ho: vždyť já jen slibuju přílet a i když jsem teď přežila pálení čarodějnic se zdravou kůží, stále jsme každý na jiné straně oceánu. Chudáček, tolikrát už navařil a nakoupil dobroty k oslavě mého příjezdu a pak to musel všechno sníst sám.

Čeká mne nyní cesta do města valčíků. Přiznávám, že se bojím. Zeptali se mne totiž, jestli mám nějaké potvrzení o mém odletu ze Států. Nebo letenku. Protože do pasu se už razítka nedávají. Vy letenky schováváte? Já ne. Když to vezmu tak absurdně, jak to doposud vypadá, tak jsem vlastně stále ještě na Mannhattanu.

Nevím nevím, jak tahle naše červená knihovna skončí...